Gimli35

75 %.

85 %. Hlásím a z osobní zkušenosti potvrzuji, že inscenace může zaujmout i člověka, který s Bergmanovými filmy nemá absolutně žádnou zkušenost. Možná bych díky předchozímu seznámení se s nimi objevil nové významy, ale i Mikuláškova inscenace sama o sobě je silná a poutavá. Perfektní herecké výkony, úžasné scéna i hudba, částečně dokonce živá. Považuji Persony - spolu s Mýcením a Korespondencí V+W - za jednu z nejzdařilejších inscenací současného repertoáru DNz.

75 %. Apel k současnosti jsem z inscenace zas tak moc necítil, název "(...) aneb Kauza Vyližmetr" mi přijde trochu mimo. Ale nevadí, velice mě to totiž bavilo, DISKová Žebrácká opera se velmi osvěžujícím způsobem vůbec nebere vážně. Ani u tolik zmiňovaných pěveckých výkonů jsem nezaznamenal zásadnější problémy, spíše naopak. Taktéž herecké výkony dobré, pojetí gangsterů (Sekáč, Zelenáč, Teplák, Gym) vtipné. A šovinismus? Vždyť právě tomu se inscenace vysmívá. Za mě velmi podařené.

Trojanův Prebinger jako "smolař s dobrým srdcem"? Spíš bezskrupulózní postarší obšourník, sebestředně manipulující všemi kolem sebe. A hlavně pozor na zlou, vyčůranou mládež!

Nepopírám, že I. Trojan umí hrát a ostatní s ním celkem zdatně drží krok, marně však přemýšlím, za co právě Fifty posbírala všechny ty ceny. Ze Zelenkových inscenací v DD pro mě jednoznačně nejslabší.

Hravá sémiotická jízda v první polovině mě nesmírně bavila, druhá půlka už byla ve své statičnosti na diváckou pozornost trochu náročnější, ale oceňuji pohled na známou kauzu z mnoha různých stran. Divácký zážitek sezóny díky Havelkově režii, ale i perfektně sehranému a pěvecky disponovanému souboru.

75 %, přičemž zhruba průměruji obě poloviny. První půlka mi totiž přišla opravdu skvělá, výborně vykreslila Pravomilovo dětství a připravila tak půdu pro další vyprávění jeho života. Když po hodině v nejlepším momentu přišla přestávka, říkal jsem si "wow, to je super!" a těšil se na druhý poločas. Jaké ale bylo moje překvapení, když po pauze inscenace najednou přepnula do rozvleklého, lehce psychedelického módu s neúměrnou délkou oproti první půlce. I tady se samozřejmě našlo několik dobrých momentů, ovšem kvalit první poloviny zdaleka dosaženo nebylo.

Rád jsem však opět po čase v DvD slyšel živou hudbu, byť kapela moc prostoru neměla.

65 %. Bude to ode mne samozřejmě těžce subjektivní, ale více mne zaujala klasická Pokorného verze v Dejvicích. Ani Nebeského Přízraky rozhodně nejsou k zahození, nabízejí několik silných scén - obzvlášt tu závěrečnou - a výtečné herecké výkony, ovšem hudby (výborné) bych si dal i více a větší celkový emoční zásah jsem si zkrátka odnesl z Dejvic.

Martin Františák suverénně ovládl velký prostor a pro Národní divadlo připravil vcelku obstojnou inscenaci klasického textu. Většinou je na co koukat, herecké výkony v pořádku, hudba fajn... A nad tím vším se místo hrozby červeného kohouta vznáší spíš neodbytná myšlenka, že o případný úspěch slušné, ale zcela nepřekvapivé inscenace se zasloužil především Ladislav Stroupežnický. Tady máte Naše furianty, dostanu 250 korun. Na shledanou, přijďte zas.

75 %. Škoda, že šťavnatá inscenace je obložena z jedné strany rozstříštěným úvodem a z druhé trochu nijakým koncem, protože jinak se jedná o opravdu zdařilé, poutavé dílo. Kromě O. Hese na tom má zásluhu i částečně živá hudba I. Sedláčka nebo třeba skvělé metaforické ztvárnění sexuálních scén.

75 %. Převážně zábavné potýkání se hlavního hrdiny s panoptikálními vesnickými postavičkami utíná až závěrečná čtvrtina (?), poněkud roztažená a hlavně zpomalená dlouhou výstavbou kostky z dřevěných prken a železných tyčí. Škoda toho, nicméně rozumím snaze tvůrců přejít od celkem nezávazné komedie k apokalyptickému dramatu. Kromě ústředního V. Marholda, věrně zobrazujícího nesebevědomého člověka v neznámém prostředí, zaujal hlavně H. Chmelař - ještě nikdy jsem ho neviděl v tak komické poloze a dlužno říct, že se mu v ní velice daří.

85 %. Dynamická multižánrová inscenace - divadlo, na které nejsem zvyklý, ale možná o to víc si mne Máj získal. Skvělá a vyvážená souhra všech komponentů včetně svícení a hudby, v žádném případě to nepůsobí jako podivně splácaný kočkopes.

Mám-li někoho vyzdvihnout, pak O. Anděru za skvělý rap a J. Kačera za energickou recitaci. Nepopírám, že bylo dojemné vidět (a slyšet) šestaosmdesátiletého barda, kterému na jeviště pomohl D. Prachař a během děkovačky mu byl oporou, aby se mohl uklonit.

Po slibně rozjetém začátku s výborným výstupem D. Prachaře a S. Rašilova se inscenace bohužel nějak zadrhla a i přes dílčí povedené momenty (např. Pentheova smrt) a dobrou hudbu už jsem se na ni nedokázal naladit. Sáhodlouhé monology tomu bohužel opravdu nepomohly. Přesto jsem ale rád, že i v nové dramaturgii ND je místo pro podobně nezvyklé počiny.

Obešel bych se bez nadbytečných vulgarit a improvizací, tím ale mé výhrady končí. K.Š.E.F.T. je totiž svižnou inscenací dobře napsané hry - kolem nepříliš složité zápletky se podařilo vystavět fajn příběh, vtipný i vážný, přesně jak láká anotace. Herecky zaujala především S. Černodrinská a také M. Finger.

Zdařilý mikuláškovský kompromis mezi v DNz typickou kolektivní inscenací (Požitkáři, Hamleti) a interpretačním divadlem. Kromě účinkujících, především D. Kaplanové a J. Vyorálka, mne oslovila zejména výtečná hudba V. Vondráčka. Ke konci už inscenaci trochu dochází dech, ale celkově se jedná o fajn titul, mrazivý i vtipný zároveň.

Občas jsem se v ději a postavách ztrácel, ale překvapivě mi to tentokrát ani moc nevadilo a nechal jsem to celé na sebe jen tak působit. Krvavá svatba je totiž vysoce pozoruhodnou inscenací, zcela se vymykající z obvyklého stylu D21. Tentokrát zcela potlačený humor, početné obsazení, prvky expresionismu a symbolismu, propojení s Lorcovou osobností a životem - to vše dělá z Krvavé svatby opravdu nezvyklý počin. Režie Diany Šoltýsové má spád a ani na chvíli nenechá scénu bez poutavých hereckých akcí. Dobrý nápad v koncepci jediné mužské postavy, přesvědčivě zahrané S. Neduhou.

65 %. Text mi nepřišel moc objevný, dlouhé monology a úmorné dopisy fiktivmímu ukrajinskému vládci tempu příliš neprospěly. Zato však Pařízkova inscenace nabízí několik vtipných (bufet) nebo silných (bloudění podzemím, závěr) scén, výtečné herecké výkony i působivý light design. Ale dvě hodiny bez přestávky? To bych zakázal. :D

Ale jo, dám sedmdesát, přestože režijně to není žádná velká sláva a výstupy M. Zbrožka mnohdy balancují na hraně trapnosti. Nicméně kromě hudby a  hereckých výkonů musím ocenit větší celkovou soudržnost a menší rozvláčnost příběhu, než jak tomu bylo u V rytmu swingu buší srdce mé. Obstojná oddechovka.

Jojo, tohle mne zase moc bavilo a velice se těším na další velká díla české i světové literatury, která si Jakub Šmíd vezme do parády. Tentokrát i výrazná hudební složka s dobrými pěveckými výkony všech účinkujících. Celkově vévodí M. Zeman, ale i ostatní jsou skvělí a třeba H. Mathauserová s P. Pochopem jsou jako karikatura Čechů u moře neodolatelní.

Totální průšvih nevznikl, ale naprosto nevzrušivá těžkotonážní činohra ano. Nechce se mi věřit, že Michal Vajdička je podepsán pod režijně zcela šedou inscenací téměř bez jakýchkoli zásadnějších hereckých akcí a řadou scén ve formátu "jeden mluví, všichni ostatní čekají". Značným omylem je pak zcela zbytná postava Tulačky (M. Znamenáčková). Alespoň trochu oživení přináší skvělé výkony V. Beneše, J. Tesařové, Z. Stavné a I. Orozoviče.

75 %. Inscenace je sice náročná na diváckou pozornost, usledovat všechny zašmodrchané vztahy mezi navzájem propojenými rodinami není vždycky úplně lehké, ale za návštěvu Vojna a Mír v ABC určitě stojí. Dočekalova režie se i přes tříačtvrthodinovou délku většinou vyhnula hluchým místům, dodala nenásilné aktualizace a vyrovnaný soubor MDP (+ hosté) prokázal své kvality. Potěší i obsazení J. Vlasáka, který na to stále herecky má, jen škoda, že už začíná mít dost viditelné potíže s pamětí.

Štefaňáka mám rád a pro D21 mám slabost, ovšem jejich propojení pro mne nezafungovalo. Zprvu osvěžující interakce s publikem se nadužíváním postupně dostala až do estrádní podoby (M. Zeman). Ta bohužel nakonec ovládla skoro celou druhou polovinu představení a pro temnější tóny už nezbylo tolik prostoru. Herecky zaujali H. Zahirović, P. Pochop a S. Chmelová; zamrzela naopak překvapivá nesehranost S. Neduhy a P. Pochopa v některých scénách. Diváckému zážitku nepomohl ani halasně hýkající a chrochtající zaměstnanec divadla v publiku.