Ivo Železný

Nahradit u Julie patos dětinskostí, např. na kruciální scénu s Parisem přijde (už jako vdaná) s plyšovým medvídkem, no dobrá. Ale Julie, která dost velkou část role ochotnicky oddeklamuje? Viděl jsem za poslední dva roky desítky ochotnických představení, ale něco takového snad dvakrát třikrát. Netuším, zda to byl režijní zájem či ustrojení herečky, ale to není podstatné. Ostatní byli na úrovni.
Kouř byl. Byl i kobercový lišej na kolenou jedné z postav. Dana Batulková vystřihla na jevišti parádní hvězdu.
S Julií na úrovni ostatních herců by to bylo 80 - 90.

Idiot plot = idiotská zápletka v literatuře znamená, že děj se může posunovat jen v případě, že všichni zúčastnění se chovají jako idioti. Tady po nekonečněkrát opakované výměně stejných replik se kus v druhé půli zcela rozpadl do nesmyslna. Prostě blbá hra, která se dá v obou půlkách divadla jedině přetrpět.
A jak se to líbilo! Potlesk vestoje. Jediné štěstí, že jsem byl ušetřen Kateřiny Hrachovcové. I když to by vlastně mohlo být nakvadrát.

Bral bych spíš jako rozhlasovou hru. Dala by se ztlumit hlasitost a nerušili by herci, kteří, těžko říct proč, lezli ze skříně a do ní nebo z ní jukali nebo obcházeli mlčky kolem scény.

Tak zase jednou idiot plot, idiotská zápletka. To v literatuře znamená, že děj se může posunovat jen v případě, že všichni zúčastnění se od začátku do konce chovají jako idioti.
Taková americká varianta legendární brožurky Jana Hostáně z roku 1970 Jak Voloďa přemohl zlého cara. Tady hrdina Cizinec zažene na panický útěk zlé příslušníky Ku-klux-klanu tím, že na ně udělá bububu. Ale předtím mj. všichni herci na scéně předstírají, že se královsky baví, když Cizinec vypráví deset minut historku v neexistujícím jazyce. A tak.
Ta hra byla třicet let stará, už když ji autor v roce 1983 napsal.

Nuda pro tři herce. Kouř byl.

Inu Noha není Nárožný, Donald Churchill Edward Taylor a Eva Decastelo byla po přestávce u konce s dechem.

No nestojí to za zmínku. Takové upachtěné. Hlavní myšlenkou i těch nejlepších herců je tam zřejmě odpracovat si to v potu...

Herci dělali, co mohli. No, moc nemohli. Na dvě hodiny protažená jediná anekdota jim nedávala šanci.

Klasická komedie záměn a omylů. Přehrávání občas přesahovalo únosnou míru pro tento žánr. Zřejmě jsem měl smůlu na obsazení. Na Antonína Procházku zklamání.

Traktát formou absurdního absurdního dívadla. Nejsou to mé dvě decky vína. Kouř byl. Moc kouře. Hodněkrát.

Koukatelné to bylo. Ale proč, proboha? To stačí jako důvod zajít do dívadla?" Porovnávám s Podivuhodným případem pana Holmese tamtéž, který nebyl koukatelný ani náhodou. Kolem tohoto představení jsem Bez Hranic, ve Stavovském, na
Vinohradech, v Celetné viděl hafo představení mnohem lepších.

Na Zábradlí chodí zcela jiné diváctvo než do ostatních pražských i mimopražských divadel. Už vím, a nedivím se skoro ničemu. Ale docela by mě zajímalo, zda chodí i do jiných divadel. Netušíte?
Tak šmahem. Text dobový. Autor, který vlezl do partaje zkraje 60. let jako nejspíš všichni od filmu, se podivuje, že v roce 69 byl jediný, kdo v konformismu nepokračoval, a má to ostatním režisérům za zlé.
Text dobově zajímavý. Ale spíš jako rozhlasová četba. Ale na jevišti se něco dít musí, co naplat, je to zadřený zvyk.

Nějak se s kusy Tomáše Dianišky míjím. Kromě Bezrukého Frantíka. Ptákoviny rád, ale zjevně ne tento typ. Toto je druhý případ. Kouř byl.

Koupil jsem husu. Kouř byl.

Fantasy čili pohádky pro dospělé fakt nemusím. Především mladí herci hráli jako o život, ale mně příliš vadí nelogičnosti, se kterými se v pohádkách počítá, ale reálný svět, kam je fantasy zasazena, bourají k totální nedůvěryhodnosti.
Navíc pan režisér nechá negramotně jednu z postav opakovaně vyslovovat běžné švédské jméno H?kan, českou výslovností /hókan/, jako /hakan/. To hází inscenaci do hlubokého sociku bez internetu. Dnes je to otázka vteřin: https://forvo.com/word/h%C3%A5kan/ Prostě šlendrián. A ten fakt nemám rád. Kouř byl. Hódně kouře.

Klasická vata jen aby se hrálo. Z 95 minut přerecitovaných pár notoricky známých fakt o Teslovi tak na patnáct dvacet minut, přivážení, odvážení a přesouvání rekvizit tak na půl hodiny, zbytek nesmyslné přecházení herců po jevišti a plkání o předváděných pouťových atrakcích, tedy experimentech.

Příběh tří lúzrů a milující ženy a matky. Po patnácti minutách je z 99 % jasno. O všem. Následuje sto minut drobně varírovaných příběhů, které ilustrují stále znovu a znovu, že to fakt byli lúzři. Dišputát. I dnes se najdou čtenáři Jiráskových tlustospisů. Proti Williamsovi byl ovšem Shakespeare prudce moderní autor.

Režisérovo těžké nepochopení originálu a divákovo těžké zklamání. Toto je čtvrté představení, kdy jsem na jevišti vědomě zažil Michala Dlouhého. V prvních třech jeho přehrávání zapadlo do charakteru inscenace. Tady je to katastrofa. Ingmar Bergman je krystalicky humoruprostý. Michaela Badinková se role zhostila adekvátně a výborně a tradičně. Michal Dlouhý se dopustil parodie. Celou dobu jsem čekal, že se obrátí k publiku a zařve: Apríl! Nejhorší výsledek režisérova i hercova snažení je, když je postava totálně nevěrohodná.

Tak tohle se nepovedlo. Tak šílený propadák jako přede dvěma lety v Divadle Bez zábradlí to nebyl, ale utkvívá otázka: Proč, proboha, inscenovat prvoplánovou frašku bez jediného komediálního herce? Celé představení jsem se nemohl zbavit dojmu, že narežírovaně se pitvořící herci, jindy a jinde vynikající, se museli těmi dvěma hodinami vyloženě protrpět.
3 (23.)

Tragikomedie. Do přestávky spíš tragi, po přestávce spíš komedie. Oproti Líbánkám na Jadranu, které držely pohromadě, měly divadelní logiku a jasně směřovaly odněkud někam, toto je sled izolovaných scének. Vrcholem je samoúčelný "grandiózní" vstup Romana Štabrňáka na jeviště v první pro děj zcela zbytečné roli: psa. A o něco později v osvědčeném žertovném ženském převleku. To už je čistokrevná zájezdová řachanda. To výborná Anna Šišková nemohla zachránit. Škoda.

Četl jsem text v Plameni z listopadu 1968 a pak slyšel rozhlasovou četbu na pokračování v podání autorky s její nezapomenutelnou dikcí. V paměti mám do alchajmra její: Dámy! Lepší sněžný muž nežli žádný muž!
A samozřejmě i film s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Menšíkem.
Současná divadelní interpretace zdá se mi poněkud nešťastná. Většinu představení jsem dumal proč. Inu pojmout nadnesený text smrtelně vážně je trága. Ivana Uhlířová sama sebe urežírovala vcelku dobře, ale Vasil Fridrich na mě působil dojmem: Honem rychle to odříkat, ať už můžeme domů.
Kouř byl. Hafo kouře.

Studio DVA v Studio DVA - Kristof Magnusson - Kutloch aneb I muži mají své dny
Viděl jsem před lety v televizi, zřejmě to byl německý film z 2014.
Peripetie podle předpokladů, vše ostatní včetně hereckých výkonů v normě. Jen v normě.
Kouř byl.

4 (39.)
Peripetie podle předpokladů, vše ostatní včetně hereckých výkonů v normě. Jen v normě.
Kouř byl.

4 (39.)

Nepamatuji, že by původní semaforské uvedení bylo takový nepřehledný mumraj nesouvisejících epizod a písní. Utkvěl mi z ní dokonale zahraný vrchní Vágner. Milan Kačmarčík v současném provedení vypadal, že ho napodobuje.
No nic. Chvályhodný pokus to byl, i když duchem semaforské to moc nebylo. No, vlastně vůbec. A kouř byl také.
4 (42.)

Tak tohle se nepovidlo. Ivana Chýlková a přidavači. Do přestávky úspěšná bezohledná podnikatelka s mobilem přirostlým k uchu, rozhodující o lidských osudech a házející statisíci. To Ivaně Chýlkové jde brilantně.
Po přestávce vyhozená a zlomená troska, spějící k dost nesnesitelně protahovanému zániku.
Vrtá mi jedno. Bolek Polívka v roli otce povstane z urny po přestávce do role terapeuta v blázinci a končí opět v urně. Pokud to byl hluboký režijní záměr, pro mě tak hluboký, že smyslu jsem nedohlédl.
4 (43.)

Dívadlo v patriarchálním stylu Bolka Polívky, které zvládám jen v menších dávkách. Nicméně mě s ním protentokrát smířil výtečný výkon Vladimíra Polívky v těch chvilkách, kdy se dostal do popředí a mohl hrát. Zbytek protahované plácání o ničem.