Ivo Železný

Soubor písní a tanců MDP ve výchovném tanečně pěveckém historickém pásmu pro 2. stupeň ZŠ v rozsahu učiva 8. - 9. třídy, které paní učitelka nestihla odučit, protože se zasekla u Jiřího Poděbradského. Překvapení či napětí nula, vše zcela nudně předvídatelné.
Typické pro úroveň diváctva bylo, že spontánní potlesk se ozval jen u scénky Nagano.
Kouře mnoho habadějů od začátku do konce.

Průměr.

Norbert Lichý je herec, který hraje i s tváří na neutrál - jako Jaroslav Marvan, Rudolf Hrušínský, z dam Helena Dvořáková. Postaví se na jevišti a působí dojmem, že divadlo postavili kolem něj. Tady postavili inscenaci kolem něj.
Deml nejsou mé dvě deci. Svůj rozpačitý dojem z představení jsem přičítal své nedovzdělanosti. Jenže dnes, den nato, jsem zažil Havlíčkova Neviditelného v Rokoku. Proti tomu je Zapomenuté světlo bezvýznamná zbytná řičice o několik úrovní níže, promarněné dvě hodiny života.
Bezradnost se vyrazila i v nesmyslných maskách.
Kouř byl.

One-man show Šimona Krupy. Německy psaná dramatika, ouha, česká. Tak proto k přežití. Text nic moc, herec dost dóbrý.

Dobře zrežírovaný, dobře zahraný kus, bez kterého bych se obešel.

Zuzana Kronerová hraje česky a Oldřich Navrátil na závěr předvádí parádní rock´n´roll. Stojí za viděnou.

Pásmo krátkých výstupů, které se skládají v příběh. Kouř byl.

No, snaha byla.

Autorské monodrama Nataši Burger. Standard. Přibrnkává Andraž Polič.

Zbytné představení.

Standardní komedie. Rozjela se až po přestávce díky Kateřině Janečkové. Proč ji překladatel přejmenoval na Smím prosit, Dodo? místo původního Le Gai Mariage, nepochopím.

Zatím nejlepší zkušenost v tomto dívadle. Herci dobří, jenže text nikoli. Nepříliš uvěřitelná zápletka a rozuzlení ruší. Pokud adaptace textu u kolonky režisér znamená pokus zachránit blbou hru, ne tak úplně se povedlo. I když originál bez úprav neznám, takže objektivně neocením.

Absurditky rád, ale tato mi nesedla. Nejspíš kvůli téměř stoprocentní předvídatelnosti děje. Psalo se a hrálo se podle odvěkého mustru. S tím herci nemohli nic ucloumat.

Velmi slušné zpracování klasika. Chybí uvedení překladatele/překladatelů.

Tisící devítisté padesáté osmé omletí manželské nevěry v rámci dvou párů. Standardní výkony, standardní humor. Nic nového po jevišti.
Nahá řiť jedna.

Mimořádně ctěné pozornosti doporučuji od stejného autora víceméně totéž, jen o dvě třídy lepší: Lež v podání Divadla Verze, v Praze v divadle Mana.
Tisící devítisté devadesáté deváté zpracování manželské nevěry se zcela předpovídatelnými peripetiemi. Jediný rozdíl je výborný text, výborný překlad, výborná režie a výborní herci. Petra Špalková je vlastně výjimka. Ta je vynikající. Žádné P nechybí.
DÍVADLO!!!

Jak se teď nadužívá, mysteriózní kousek. Placama rozvleklý.

Absurditka. Dobře zahraná, nic se tomu nedá vytknout. Tedy v rámci žánru. Tak co mi na tom nesedělo? Asi to, že je to jako dobrá anekdota, vyprávěná tak pětinásobek adekvátního času, takže to nakonec už není dobrá anekdota. Ale tady zase na druhou stranu dobře zahrané. Jednoduše jsem na vážkách. Je to ve mně, ne ve hře.

Spotřební komedie. Tedy před přestávkou dost úmorná rozehrávka komedie omylů, kdy se mělo dokázat, že všichni jsou vedle. Dle americké teorie literatury idiot plot, tedy hezky česky děj se může posouvat jen za předpokladu, že všichni zúčastnění se od počátku do konce chovají jako idioti.
Po přestávce to rozsvítil Jan Dolanský, přidala se Lenka Vlasáková a dvě dámy v první řadě, takže představení bylo zachráněno na lepší průměr. A jeviště se začalo bavit, takže se představení pozvedlo pro všechny. Všichni na jevišti odvedli svůj díl.

Koupil jsem husu. Představení, v němž se předvedly snad veškeré vizuální efekty, které současné dívadlo skýtá. Zřejmě jsem vzhledem k osobnosti spoluautora čekal spíš něco víc k poslouchání než k pokoukání. Kouř byl.

Co je lepší? Chlastat jako generace otců? Nebo fetovat jako generace synů? To je oč tu běží. Celou hodinu padesát včetně přestávky. Na můj vkus dost monotematické.

Sériový spotřební Cooney. Šestero dveří a v nich průvan. Postavy pobíhají podle přesného grafikonu. Humor založený na můj vkus příliš často na přehrávání a pitvoření, které vždy zabere. A dosti často i na idiot plot, idiotské zápletce. Dle definice: děj se může posunovat jen za předpokladu, kdy se všechny postavy chovají jako idioti. Ale zřejmě jsem příliš příkrý, protože srovnávám s předchozím kusem zde, V Paříži bych tě nečekala, tatínku! Jeana Barbiera.

Nemohu si pomoct, tady jsem neobjektivní.Já se s německy psanou dramatikou, najmě rakouskou, totálně míjím. Tedy co do pochopení.
Herci, režie na úrovni, ale nebyl jsem s to přepojit svůj mozek z volnoběhu, abych sledoval vodopád slov.

Ivo Železný
9. března 2018 ?
Divadlo Aqualung v Žižkovském divadle Járy Cimrmana - Pan Hus aneb Tenkrát v Kostnici

Příjemná ptákovina. Aqualung jsem viděl poprvé a do včerejška naposledy před téměř deseti lety na Lodi Tajemství. Na stejném představení Bém seznamoval Gazdíka s kulturou v hlavním městě, které měl týden spravovat.

Za snahu.

Koukatelná detektivka. Působilo to dojmem dost dobrého amatérského představení, občas i skoro profesionálního. Šok přišel doma. Skoro všichni herci prošli hereckým vzděláním.