J.S.

Dobře inscenovaná variace na klasické téma, jak správná ženská dokáže z gruntu proměnit zahořklého muže. Takto vypadá poctivě nastudovaná konverzační veselohra s přesvědčivými hereckými výkony tří hlavních představitelů (jimž L. Jurek v roli syna bohužel herecky nestačí). Povedená je i scéna I. Žídka.

Jde o výborné představení s excelentním N. Lichým. Jím ztvárněný hrdina však neprochází žádným vývojem. Od začátku máme před sebou jasného psychotika, který je schopen vyvraždit svou rodinu kdykoliv bez ohledu na postupnou indoktrinaci nacismem. V tomto smyslu nedochází ke stupňování napětí a děsu. Zajímavé je zapojení tříčlenného chóru, ten však především v závěrečné části působí rušivě a dramatičnost událostí rozmělňuje (což je zřejmě opačný efekt, než jaký byl zamýšlen). Nicméně inscenace nejde proti Fuksovu textu a není pouhou přehlídkou toho, jaké konotace se zrovna inscenátorům vybavily.

Groteska z Bílého domu v předvečer prezidentských voleb demaskuje nejen pokryteckou morálku, ale zároveň tragickou neodpovědnost, nekompetentnost a egoismus: v současném světě se politika redukuje jen na marketingovou iluzi. To je v závěru vyjádřeno symbolickým proražením malovaných kulis (zdánlivě realistického prospektu oválné pracovny). Inscenace, která si po celou dobu udržuje solidní tempo a humor, sází především na herecký temperament M. Dlouhého; velmi dobrý výkon podává dále J. Vlach.

Klíčem k textu (jehož hlavní snahou je šokovat, nikoli moralizovat, a to jak v rovině tematické, tak jazykové) se opět stalo přísně realistické, až naturalistické ztvárnění. Doslovnost, kterou nacházíme všude - od scénografie po nejmenší detail, režisér kombinuje s filmovou technikou. Jde o profesionálně zvládnuté představení, které navazuje na příkladnou tradici ČK: "inscenovat text ve shodě s autorem".

Zdařilá dramatizace jednoho z nejvýraznějších textů české literatury na přelomu tisíciletí. Minimalistická scéna, která umožňuje střídání rozličných dramatických situací v různých časových perspektivách. Inscenace drží jako celek pohromadě, má dostatečné tempo i napětí. Do jevištního sdělení vcelku zdařile zapadá i práce dětskými herci. Pokud jde o ty dospělé, domnívám se, že klíčem k úspěchu inscenace se stalo vystižení jednotlivých lidských typů.

Inscenace je vystavěna jako procházka hrami Voskovce a Wericha. Na úvodní zápletku z Vest pocket revue je navěšena koláž většinou původních výstupů a scének s písničkami z éry Osvobozeného divadla. Představením se opět vine Suchého stěžejní téma - imaginace jako způsob života, který činí realitu snesitelnou. Výborná je především hudební složka (včetně hudební komiky), podtržená zdůrazňovaným záměrem koncertu. Jde o povedené představení, které (až na několik nehereckých výkonů) neztrácí tempo a rytmus.

Hra napsaná podle filmu s A. Mandlovou a stylizovaná do podoby operety s písněmi především z repertoáru O. Nového. Jde o poctivě udělané iluzivní divadlo, kde všechno funguje (včetně orchestru, sboru a baletu). Všichni dobře hrají a zpívají, přičemž výkony některých účinkující jsou vysoké i v měřítku činoherního divadla (zejména výkon J. Průdka). Škoda, že tento typ inscenací není možné vidět v některém z pražských divadel.

Bylo by chybou poměřovat variaci na slavnou operetu s originální verzí. J. Suchý ponechal jen základní dějovou kostru a použil některé melodie, jinak vytvořil novou hru zcela zapadající do semaforské poetiky (jíž vévodí zápletka nešťastně zamilovaného majora Gibuse - bratra matky představené). Představení je zábavné od samotného počátku a po celou dobu si udržuje tempo a nasazení, závěr je korunován organicky včleněnou finálovou písní. Typově originální postava zdůrazňující groteskní nadsázku je zejména Fernand de Champlatreux v podání V. Kopty.

Rodinné drama ibsenovského střihu, v jehož průběhu se odkrývá hrůzná patologičnost vztahů mezi členy rozvrácené jižanské rodiny. Hra zaujme bravurní dramatickou výstavbou, která dává možnost rozehrát osobní tragédie jednotlivých postav. Děj je sevřený a divák je zdařile udržován ve stálém napětí. Herecky vynikající je především M. Steinmasslová (i když v jejím podání nese postava matky rysy sympatické cynické glosátorky, což asi nebyl autorův záměr). Celkové vyznění hry mírně snižuje nedotažená scénografie (i při vědomí omezených možností Divadla v Celetné).

Inscenace poskládaná z komických a chvílemi i vážnějších epizod je rámovaná dvěma situacemi - nástupem nového pracovníka a rozhodováním o závažných personálních změnách ve firmě. Představení si udržuje dobré tempo, a navzdory své délce i divákovu pozornost. Scéna se dokázala slušně vypořádat s rozvržením situací do několika oddělených kanceláří. Herecké výkony jsou vyrovnané, představení vévodí V. Fridrich, jemuž role šéfa s ohledem na jeho osobnostní naturel vysloveně sedla. Nevhodně působí jen množství vulgarismů, které postrádají účelnost a postupně ztrácejí na síle.

Allenovský komediální hrdina, jehož osud je v rukou bájných řeckých bohů, poruší tabu. K překvapení bohů ztělesněných chórem se však žádná tragédie nekoná. Divadelní adaptace zůstává věrná stylu Allenových filmů. Představitel hlavní role Z. Kupka viditelně pracuje s Woodyho výrazovými prostředky, rovnocennou partnerkou mu je V. Fialová v roli prostitutky. Rovina řeckého chóru je organicky včleněna do rámce hry a podporuje jednotlivé dramatické situace. Celkově jde o povedené, režijně zdařile uchopené představení, které ctí pravidla žánru konverzační komedie s nádechem lehké bulvárnosti.

Krutost nevěry v manželském trojúhelníku. Hra pracuje s kauzalitou naopak - známe důsledky, neznáme příčiny. Retrospektivní metodou postupujeme do minulosti a ponořujeme se do hlubin psychosociálních vztahů. Představení je silnou výpovědí o citovém ubližování, rafinovaně pracuje se stupňováním napětí a probouzí v divákovi silné emoce. Důsledná realistická metoda s naturalistickými prvky (která je Sokolovi vlastní) umocňuje sílu a vyznění textu. Inscenace je jedním z nejvýraznějších režijních počinů v ČK.

Drama člověka, jehož rozum je stále více schvacován Alzheimerovou nemocí. Všechno se zdá být nenormální - postavy, prostředí, čas. Způsob výstavby jednotlivých scén odpovídá nejistotě, které je vystavena nejen titulní postava, ale i její nejbližší okolí. Zeller přitom divákovi nic racionálně nevysvětluje, vše ponechává v rozporuplné perspektivě. Inscenace těží především z výborného výkonu J. Vlasáka. Ten herecky přesně vystihuje nesnesitelnost své situace až k citově vypjatému závěru. V Rokoku se podařilo vytvořit silné představení, které diváka zasáhne svou pravdivostí.

Nudný život drobného ministerského úředníka vykolejí náhodné setkání s okouzlující dcerou milionáře.Příběh se šťastným koncem,jehož iluzi rád podlehne každý,je připomenutím tradičního divadelního repertoáru 1.pol.20.st. Inscenátoři ke hře přistoupili s respektem,ale současně ji přizpůsobili nárokům současného divadla.Herci jsou kompaktní se ztvárňovanými typy,i když místy zbytečně přehrávají.Scénograficky velmi dobře pojatá Malá scéna je obsazena početným symfonickým orchestrem,jehož síla občas ubírá na srozumitelnosti zpívaných textů. Celkově jde však o kvalitní představení, radost z divadla.

Situační komedie se všemi tradičními atributy - stárnoucí záletník, mladičká nevěsta, vypočítaví tchán s tchyní, dotěrní přátelé, vaudevillové písňové výstupy atd. Hra je inscenována ve shodě s textem, představení si udržuje dobré tempo, které vtahuje diváka do dění na jevišti. Vše je podpořeno atraktivní scénografií a solidními hereckými výkony, které přesně odpovídají žánru hry. Volba I. Bareše do titulní postavy se ukázala jako velice šťastná. Fakticky jde o ukázku dobře provedeného tradičního divadla, které dokáže diváka zbavit neuroticizmu současnosti a tíhy vnějšího světa.

Inscenace je hrou na muzikál Divotvorný hrnec. Jde o zdařilou kombinaci semaforské (Suchého) poetiky se scénami a pěveckými čísly z Divotvorného hrnce. Místy je až příliš zdůrazňovaná didaktická složka hry, ta je však naštěstí vzápětí umě shazovaná, stejně tak jako jsou ironizované dobově poplatné reálie z adaptace V+W. Na místo bezmezné adorace Suchý zvolil šťastný odstup a nadhled. Sám Suchý se ve hře objevuje ve výborné kondici a dvojrole (průvodce muzikálem a Čochtana) mu vysloveně sedne. Příjemně sehraný je i zbytek souboru (až na rušivé neherectví V. Harapese).

Hra představuje historické podobenství zcela současných lidských problémů. Síla textu nespočívá ani v zápletce ani ve výstavbě jednotlivých situací, ale v dialozích postav. Inscenace je proto logicky vystavěná na individuálním stylu hereckých osobností, bez nichž by nebylo možné dosáhnout žádoucího dramatického efektu. Od začátku až do konce herecky vyniká T. Töpfer. Celkově jde o zdařilou dobře dramaturgicky i režijně uchopenou inscenaci.

Dobře napsaná hra zachovávající klasickou divadelní jednotu času, děje a místa, která se vyváženým způsobem pohybuje na hraně charakterové komedie a komedie mravů. Divadelní potenciál je umocněn iluzivní scénou s proskleným prospektem. Přesné herecké výkony podávají zejména M. Písařík, L. Molínová a Z. Maryška. Jde o divácky přítažlivou inscenaci, která je svou vysokou úrovní srovnatelná s inscenací z 90. let v divadle ABC (s O. Víznerem v titulní roli).

Konverzační veselohra o životním údělu britské královny, jehož symbolem jsou pravidelné každotýdenní rozhovory s předsedou vlády. Potenciál textu spočívá v chytrých a vtipných dialozích povětšinou redukovaných do formy rozhovoru dvou osob. To přirozeně vede k určité scénické statičnosti představení, kterou by bylo možné narušit jen za pomoci ozvláštňující stylizace. Touto cestou se naštěstí inscenátoři nevydali. Inscenační pojetí jde v souladu s textem, je dobře (bez kontraproduktivních experimentů) scénicky, režijně i herecky provedené. Výsledkem je divácky atraktivní představení.

Konfrontace životní perspektivy definitivně poraženého Napoleona internovaného na Svatou Helenu a francouzské ženy z lidu, která ho přijíždí navštívit, aby z něho vymámila odškodné za smrt vnuků ve válce, vytváří situaci pro modelovou konverzační komedii o hodnotách, na nichž se zakládá lidská existence. Text zároveň poskytuje příležitost pro velké herecké individuality. Inscenace přirozeně stojí na osobnosti J. Bohdalové; R. Holub jí je vyrovnaným (a dobře zvoleným) partnerem. Nicméně je třeba též ocenit kvalitní scénografii a režii, které umocňují divácký zážitek z představení.

Recitační pásmo sestavené z básní J. Préverta. Výběr textů, střídání protagonistů a kontaktní prvky s diváky zajišťují, že představení má příjemnou atmosféru a tempo. Scénické setkání s hlasovým uměním J. Somra ukazuje, že i přes úctu k hlasovému projevu mladší generace, J. Somr přeci jen patří do úplně jiné ligy.

Konverzační komedie na motivy známého seriálu je sestavena z epizod potýkání ministra britské vlády s chodem administrativního aparátu svého úřadu. Rámcovými epizodami, které hru scelují, jsou jmenování do funkce ministra a premiéra. Přestože některé situace věcně neodpovídají současné realitě, hra dosahuje kvalitního komického s satirického účinku. Jde o svižné, dobře režijně i herecky vystavěné představení s efektní scénou. Přítomnost P. Kostka evidentně motivuje členy pardubického souboru k podání vynikajícího výkonu.

Ztvárnění klasického Čechovova textu překvapí účelnou scénickou jednoduchostí, poctivým výkladem textu, který se vhodně drží dramatikova autorského záměru (bez módního hledání expresivních konotací), a především profesionálními hereckými výkony. Šťastné bylo obsazení D. Klapky do role Firse, jenž dodává věkově homogennímu souboru potřebnou plasticitu. Inscenace ukazuje sílu klasicky vyloženého dramatického textu a je příslibem výborného hereckého ročníku.

Nastudování Jiráskovy hry je bezesporu výborné. Režijní výklad se v souladu s autorem drží klasického pohádkového rámce a vhodně využívá všech silných motivů, které text nabízí (komediální vítací scéna, strašidelná scéna v lese atd.). Drobné ironické vsuvky (směrem k "českému mýtu") paradoxně spíš účinnost situací snižují, než aby je umocňovaly (např. závěrečná galerie osobností českých dějin nivelizuje sílu předchozího klíčového monologu kněžny). Scénografie funkčně evokuje tradiční pohádkový prospekt. Z hereckého souboru, který bohužel není vyrovnaný, vyniká M. Hanuš a J. Vondráček.

Ústředním motivem dramatu je rodinná zátěž v podobě domu, ke kterému jsou jedinci připoutáni, přestože v něm nejsou šťastni. Dramaturgicky a režijně je výborně zvládnuto prolínání různých časových rovin a jejich postupné sestavování do jednoho příběhu. Některé situace (nejen ty z minulosti) působí sice poněkud tezovitě, ale hra jako celek není významově doslovná, naopak podněcuje diváka k různým interpretacím. Nejsilnější se mi jevily závěrečné scény (spor o dědictví a monolog D. Bambase). Autorka hru okořenila mnoha aluzemi (mj. na Sňatky z rozumu), účinný je také rámcový motiv kácení stromu.