J.S.

Klíčem k Lorcově hře působivě zobrazující drama despotické rodinné hierarchie, pro níž je řád důležitější hodnotou než život, je snaha o vytvoření koloritu španělského venkova. Výtečným počinem je zapojení živé hudby. Vinohradskou inscenaci je třeba hodnotit jako vydařenou a divácky efektní, navzdory typově nepřesnému obsazení některých rolí a absence temperamentního hereckého projevu tam, kde by ho s ohledem na zvolený inscenační klíč bylo zapotřebí.

Klíčem k Oněginovu příběhu se stal inscenátorům motiv zbytečného (znuděného) člověka, který svou životní přesyceností a cynickým postojem působí bolest sobě, jiným a nakonec znovu sobě. Inscenace využívá provokativní výrazové prostředky (nahotu, nečekané změny hudebního stylu, podivnou postavu Zareckého s nejednoznačnou symbolikou, vícehlasé recitace některých veršů atd.),přesto plyne až příliš poklidně. Divák sleduje zajímavou a příjemnou recitační podívanou, nedostavuje se však pocit emočního vytržení nebo citového pohnutí (nejpůsobivěji paradoxně působí efektní užití Šostakovičova valčíku).

Pod skořápkou komediálních situací se odehrává velmi silné drama o stáří a osamění. Dva protichůdné principy (vnuk x prarodiče) odhalují, jak rozdílné nároky a očekávání má člověk v různých etapách života. Podřídit se požadavkům druhé generace znamená sebeobětování, zvolit vlastní cestu životem znamená opuštění bližních. Hře prospívá vhodně zvolený inscenační přístup (včetně scénografie), který nesklouzává ani k frašce ani k sentimentálnosti, a vynikající herecké výkony (zejm. L.Molínové a Z.Maryšky).Závěr hry dokáže emocionálně diváka zasáhnout, neboť rezonuje se zkušeností většiny dospělých.

Vysoce působivá inscenace na motivy Bergmanova filmového opusu. Režijně zdařilé představení účelně prolíná dětský svět fantazie s událostmi dospělého světa. Šťastně zvolená scénografie (včetně efektního oddělení radostného světa rodiny a mrazivého světa biskupa) přidává na účinnosti divadelního zážitku a podtrhuje závěrečný happyend. K výjimečnosti inscenace přispívá nejen její délka a náročnost (kladená i na diváka), ale také vyrovnané herecké výkony (až na krátký výstup J. Žáka). Drobným nedostatkem je mírná ztráta tempa po famózním začátku, ale kvalitu celého představení to nesnižuje.

Konfrontace životní perspektivy definitivně poraženého Napoleona internovaného na Svatou Helenu a francouzské ženy z lidu, která ho přijíždí navštívit, aby z něho vymámila odškodné za smrt vnuků ve válce, vytváří situaci pro modelovou konverzační komedii o hodnotách, na nichž se zakládá lidská existence. Text zároveň poskytuje příležitost pro velké herecké individuality. Inscenace přirozeně stojí na osobnosti J. Bohdalové; R. Holub jí je vyrovnaným (a dobře zvoleným) partnerem. Nicméně je třeba též ocenit kvalitní scénografii a režii, které umocňují divácký zážitek z představení.

Hra složená ze známých epizod ze života K. Hašlera, revuálně prokládaná jeho písněmi. Ne zrovna šťastné je zarámování hry do "zkoušky na hru o Hašlerovi". Jako zcizující efekt to nefunguje a inscenace se stává nemístně didaktickou až školometskou. Pro diváky jsou přitažlivé zejména písně, jejichž interpretace není špatná. Výkon P. Rychlého, který hraje dobře, pokud má pevné režijní vedení, je lepší ve druhé části. Divák se však neubrání pocitu, jak hodně by inscenaci pozvedl V. Preiss, pokud by ztvárnil titulní postavu.

Tématem hry je nevěra spíše jako logický problém než cokoliv jiného. Myšlenkové kombinace s jistou mírou pravděpodobnosti připomínají Borgesovy povídky. Samotné scénické ztvárnění pak stojí na mimořádné úrovni herectví J. Lábuse (které kontrastuje s praktickým neherectvím ostatních představitelů). Po tolika letech uvádění je patrná "přehranost" jednotlivých situací (včetně kontaktních situací s publikem), avšak navzdory tomu inscenace vykazuje stále solidní úroveň. Při případném přezkoušení by kvalitě představení výrazně pomohlo zkrácení (zejm. úvodní scény).

Učebnicové rodinné drama, které začíná v duchu banálních příprav na svatbu, ale postupně se analyticky ponořujeme do patologických vztahů, psychotických poruch a temné minulosti. Zápletka graduje ve druhé části hry, i když svou přehnanou zvráceností má blízko ke karikatuře. Inscenace stojí na přesvědčivém P. Štěpánkovi, vynikající výkon podává J. Hána. Ne zrovna šťastné bylo obsazení M. Kačmarčíka, jehož herecký styl do celku nezapadá. Atmosféru inscenace podtrhuje zdařilá scénografie.

Setkání dvou stárnoucích mužů na okraji společnosti se závanem mládí reprezentovaným párem milenců, jejichž vztah se definitivně rozpadá. Inscenace působí velmi kompaktním dojmem (z hlediska scénického ztvárnění a hereckých výkonů), udržuje si potřebné tempo i intenzitu diváckého napětí. Z herců je třeba vyzdvihnout M. Frösslovou, která dokáže v těsném kontaktu s divákem vytvořit emocionálně silnou figuru. Představení patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné na Vinohradech vidět.

Hra je jedním z vrcholů Suchého tvorby, a to nejen po stránce textové, ale také hudební. Od začátku až do konce si udržuje pevný tvar a rytmus. Osciluje v různých polohách komiky a inteligentní jazykové a hudební zábavy. Dokáže přitom zdařile zabrousit i do vážnějších poloh. Leitmotivem je imaginace a fantazie jako zdroj naděje.

Hra napsaná podle filmu s A. Mandlovou a stylizovaná do podoby operety s písněmi především z repertoáru O. Nového. Jde o poctivě udělané iluzivní divadlo, kde všechno funguje (včetně orchestru, sboru a baletu). Všichni dobře hrají a zpívají, přičemž výkony některých účinkující jsou vysoké i v měřítku činoherního divadla (zejména výkon J. Průdka). Škoda, že tento typ inscenací není možné vidět v některém z pražských divadel.

Dramatizace Čapkova románu ve skutečnosti žádnou dramatizací není, jen pozlátkově využívá některé motivy původního textu. Otevřeně je třeba přiznat, že problém inscenace nespočívá v režii, ale ve slabém a nepovedeném textu (kterému do působivého dramatu, jakož i do Čapkova pojetí světa chybí téměř všechno). Režie a scénografie dělá co může, ale limity slabého textu neprolomí. Tento typ inscenací, který si nic neulehčuje expresionistickou zkratkou, do ND rozhodně patří. Současně však nelítostně odhaluje nevyrovnanost hereckého souboru, ne všichni herci ND jsou schopni se vyrovnat s plastickými postavami a technikou kvalitní jevištní mluvy.

Sled tragikomických situací, které provázejí průběh jednoho venkovského požárnického plesu. Situace propojují tři jednotící dějové linie: předání ocenění bývalému předsedovi, volba královny krásy a postupné rozkrádání tomboly. Tvůrci představení si zaslouží ocenění, vše se tu totiž podařilo sladit do kompaktního celku. Princip zalidnění scény množstvím figurek (herecké výkony jsou pozitivně vyrovnané), funkční scéna s efektním prospektem, tempo situací, jejich vyvážené střídání s emočně dobře vypointovaným závěrem. Jde o povedenou inscenaci, která příjemně překvapí svou vysokou úrovní.

Hra se zdá být jakousi novozákonní parabolou zasazenou do současné slovenské reality. Fakticky však jde o groteskní všehochuť, jejíž jednotlivé dramatické situace připomínají scény z televizních sitcomů a nekonečných seriálů. Zásadní rozpor vidím mezi nízkou úrovní textu a vynikající prací inscenačního týmu (pochvala patří dramaturgii, režii, scénografii a hercům za jejich výkony). Navzdory slabému textu (včetně nevhodného překladu: knižní čeština na jevišti působí nevěrohodně) vzniklo kvalitní představení, které sice diváka nenadchne, ale na druhou stranu ho ani nezklame.

Je zjevné, že z tak rozsáhlého a komplexního románu, jakým je Dostojevského Idiot, lze převést do divadelní podoby jen některé postavy a konflikty. Klíčem pro dramatizaci v MDP se stal vztah knížete Myškina k Nastasje Filippovně, která je zobrazena jako výrazná femme fatale. Tento klíč k inscenování Idiota se ukázal jako neobyčejně šťastný. Představení vyniká jak přesně vystiženými charaktery postav, tak dekadentní atmosférou života aristokratické smetánky. Po herecké stránce je třeba pochválit představitele všech rolí, stejně tak je třeba pochválit jednoduchou a účinnou scénografii.

Recitační pásmo sestavené z básní J. Préverta. Výběr textů, střídání protagonistů a kontaktní prvky s diváky zajišťují, že představení má příjemnou atmosféru a tempo. Scénické setkání s hlasovým uměním J. Somra ukazuje, že i přes úctu k hlasovému projevu mladší generace, J. Somr přeci jen patří do úplně jiné ligy.

Tragikomický text vystavěný na vrtochu bohaté excentrické ženy stát se navzdory absenci talentu pěvkyní. Komorní inscenace akcentuje smířlivé tóny. Jejím zásadním režijním nedostatkem je statičnost (či přílišná strnulost), na scéně chybí pohyb a dynamika. Vše se odehrává v jakémsi mírném přátelském konverzačním poklidu, při kterém divák získává pocit, že se omílá stále totéž dokola. Tomu přispívá i netemperamentní herectví představitelů jednotlivých rolí (včetně J.Sedláčkové, jejíž hlavní silnou stránkou jsou antipěvecká čísla). Naopak velmi účinným a působivým efektem je živá hra na klavír.

Klasické drama českého realismu zachycuje vraždu jako důsledek působení sociálního prostředí na jednotlivce. Text není jednoduchý jednak pro samotné téma a jednak pro své etnografické zabarvení, které se promítá i do jazykové složky. Režiséru M. Františákovi se však povedla vynikající inscenace, která je asi tím nejlepším, co je v současnosti v DnV k vidění. Přesné výkony představitelů postav (celé ústřední čtveřice - Veškrnová, Terberová, Dastlík, Lambora), stupňování napětí a hra s emocemi vtahují diváka od začátku až do konce a představují jedinečný zážitek.

Konverzační komedie na motivy známého seriálu je sestavena z epizod potýkání ministra britské vlády s chodem administrativního aparátu svého úřadu. Rámcovými epizodami, které hru scelují, jsou jmenování do funkce ministra a premiéra. Přestože některé situace věcně neodpovídají současné realitě, hra dosahuje kvalitního komického s satirického účinku. Jde o svižné, dobře režijně i herecky vystavěné představení s efektní scénou. Přítomnost P. Kostka evidentně motivuje členy pardubického souboru k podání vynikajícího výkonu.

Původní hra je výrazně vybrána, pokrácena a upravena tak, aby příběh Jonáše končil ještě za války. To, co textově chybí ze samotné Suchého hry, je na závěr doplněno o koncertní přílepek písniček S+Š. Zas tak "uctivý remake" to tedy není. Inscenaci by pomohl uctivý návrat k původnímu textu a méně interpretační uctivosti ze strany P. Lněničky. Jinak hudební výkony všech účinkujících jsou na velmi slušné úrovni. Tato inscenace ukazuje na obecný problém nepřenositelnosti autorského divadla do interpretačního prostředí bez autora, ale jako "hra na Jonáše a tingl-tangl" je povedená.

Základem úspěchu inscenace je kvalitní dramatický text. Příběh ženy, která si vytvoří vlastní iluzivní svět, do něhož se čím dál nebezpečněji propadá, až ztratí jakýkoliv smysl pro realitu, má silnou tragickou hloubku. Žánrově rozhodně nejde o komedii (k níž odkazuje i nepříliš šťastně zvolený název). Hra svým tragickým vyzněním připomíná Tramvaj do stanice touha. Text je podpořen výborným režijním uchopením, iluzivně realistickou scénografií a přesnými hereckými výkony. Z. Kajnarová v hlavní roli je naprosto výrazově přesná. Inscenace může konkurovat nejlepším počinům předních divadel.

Hra s tématem prolamování tabu mezi rodiči a dětmi. Vstupní zápletka je o dost zajímavější než její další rozvinutí, kdy text sklouzává k tezovitosti situací a předvídatelnému moralizování (prostitutka jako bytost, která mravně převyšuje dvojici spořádaných snobů). Sokolova realistická režie se snaží zvýšit účinnost textu, nezabrání však pocitu monotónnosti či zdlouhavosti dialogů v jednotlivých výstupech. Nejefektivněji nakonec působí znepokojující světelný zkrat na konci každého výstupu. Ačkoliv je představení ve všech složkách poctivě odvedené, schází mu dynamika předchozích inscenací ČK.

Inscenace poskládaná z komických a chvílemi i vážnějších epizod je rámovaná dvěma situacemi - nástupem nového pracovníka a rozhodováním o závažných personálních změnách ve firmě. Představení si udržuje dobré tempo, a navzdory své délce i divákovu pozornost. Scéna se dokázala slušně vypořádat s rozvržením situací do několika oddělených kanceláří. Herecké výkony jsou vyrovnané, představení vévodí V. Fridrich, jemuž role šéfa s ohledem na jeho osobnostní naturel vysloveně sedla. Nevhodně působí jen množství vulgarismů, které postrádají účelnost a postupně ztrácejí na síle.

Těžko říci, jaký má Drábkův text smysl. Inscenace je vytvořená na principu montáže scének (situací), které těží humor ze snahy šokovat svou absurdní nepřiměřeností, nekorektností a vulgaritou. Postupně se v představení dostává více prostoru politické satiře a moralizujícímu postoji. Nápadům však chybí inteligentní humor a scénky sklouzávají jen ke stupidním klišé (jak scénickým, tak verbálním). V něčem inscenace připomíná někdejší Českou sodu, avšak pouze co do metody, nikoliv do kvality. Pozitivem inscenace je sympatické figurkaření většiny herců včele s J. Hánou.

Klíčem k textu (jehož hlavní snahou je šokovat, nikoli moralizovat, a to jak v rovině tematické, tak jazykové) se opět stalo přísně realistické, až naturalistické ztvárnění. Doslovnost, kterou nacházíme všude - od scénografie po nejmenší detail, režisér kombinuje s filmovou technikou. Jde o profesionálně zvládnuté představení, které navazuje na příkladnou tradici ČK: "inscenovat text ve shodě s autorem".