J.S.

Silnou stránkou dramatizace Vančurovy novely je vystižení atmosféry předlohy. Přispívá k tomu scéna s realistickou plovárnou a skutečnou vodou, kouzelnická a akrobatická čísla, zdařilá jevištní práce s Vančurovým jazykem, živá hudba a interaktivní přestávka, ve které dojde za pomoci hospody ke zrušení hranice mezi jevištěm a hledištěm. Inscenaci nelze vyčítat oslabenou dějovost (Vančurova předloha je prakticky nedějová). Co však úroveň inscenace snižuje, jsou některé herecké výkony, které se chvílemi blíží ochotnickému divadlu. Představení herecky drží především zásluhou M. Hanuše.

Je zjevné, že z tak rozsáhlého a komplexního románu, jakým je Dostojevského Idiot, lze převést do divadelní podoby jen některé postavy a konflikty. Klíčem pro dramatizaci v MDP se stal vztah knížete Myškina k Nastasje Filippovně, která je zobrazena jako výrazná femme fatale. Tento klíč k inscenování Idiota se ukázal jako neobyčejně šťastný. Představení vyniká jak přesně vystiženými charaktery postav, tak dekadentní atmosférou života aristokratické smetánky. Po herecké stránce je třeba pochválit představitele všech rolí, stejně tak je třeba pochválit jednoduchou a účinnou scénografii.

Představení je zdařilou přehlídkou písniček z různých her, které jsou vhodně pospojované mluvenými a tanečními výstupy. Protagonisty pásma je vedle J. Suchého a J. Molavcové celá plejáda současných semaforských herců. Představení se odvíjí v solidním tempu a vyzařuje z něho pozitivní atmosféra, která se přenese na publikum.

Duchařská komedie s chytrým textem. Komika se realizuje prostřednictvím dialogů i situací, hra se přitom dotýká také vážných momentů, avšak vždy s působivým nadhledem. Představení hodnotím jako velmi povedené. Režijní koncepce s iluzivní scénou odpovídá žánru hry a navzdory několika předvídatelným efektům (které stále na diváka účinkují) se brání podbízivosti. Za dobře režijně zvládnutý považuji i závěrečný happyend. Z herců nejvíce zaujmou L. Molínová a S. Pogodová.

Situační komedie založená na záměně neúspěšného herce za ředitele firmy a lidumila za padoucha. Jak je u tohoto typu komedií obvyklé, jednotlivé situace odporují logice, ale hra je dobře napsaná i s gradací ve druhé části a závěrečnou pointou. Režijní výklad plně využívá potenciál textu a zároveň ho vhodně dotváří a rozvíjí. Herecky inscenace stojí na charismatickém výkonu M. Dlouhého, který odvádí dvě a půl hodiny ve vysokému tempu a nasazení. Po letech uvádění je na inscenaci patrná jistá "přehranost", ale to v žádném případě nesnižuje její úroveň a pozitivní divácký zážitek.

Náhodné setkání tří žen a jednoho muže tvoří situační rámec ke zkoumání mezilidských vztahů a životních hodnot. Velmi chytře napsaná konverzační komedie, která je současně zdařile jevištně inscenována. Režiséru Nvotovi se podařilo dobře vyrovnat s rizikem scénické statičnosti obsaženým v textu. Ačkoliv jsou přesvědčivé jsou všechny herecké výkony, nejplastičtěji působí postava T. Kostkové, a to nejen proto, že má v textu nejvíce prostoru, ale především díky vyzrálému projevu herečky.

Půdorys večírku, v průběhu kterého dochází k proměnám emocí, odkrývání charakterů a demaskování hodnotového systému zúčastněných osob, není nic novátorského. Působivost inscenaci však zajišťuje režijní uchopení a ukazuje, že expresivní výklad, kterému se zpravidla nedaří na velkých scénách, dobře účinkuje na miniaturním jevišti. Za ne úplně šťastnou považuji úpravu Bernhardova textu: na straně jedné snaha o detailní scénickou prezentaci vídeňské biedermeierovské útulnosti,na straně druhé přenesení divadelních reálií do pražských poměrů. Bez povědomí o autorovi je výklad hry těžko srozumitelný.

Výborně inscenovaná situační komedie představující čirou radost z divadla. Pochvalu si zaslouží zejména režijní koncepce a její cit pro žánr, který pro své efektní rozvinutí vyžaduje iluzivní scénu a seriózní přístup. Nadstandardně přesvědčivé jsou všechny herecké výkony. Jde o typ inscenace, který z pražských divadel téměř zmizel. O to větší dík H. Burešové a Divadlu v Dlouhé.

Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).

Klíčem k Lorcově hře působivě zobrazující drama despotické rodinné hierarchie, pro níž je řád důležitější hodnotou než život, je snaha o vytvoření koloritu španělského venkova. Výtečným počinem je zapojení živé hudby. Vinohradskou inscenaci je třeba hodnotit jako vydařenou a divácky efektní, navzdory typově nepřesnému obsazení některých rolí a absence temperamentního hereckého projevu tam, kde by ho s ohledem na zvolený inscenační klíč bylo zapotřebí.

Chytře napsaný text rozehrává téma konfrontace dvojího životního postoje: pasivního, který neúspěch a životní prohru trpně přijímá jako danost, a aktivního, který bezohledně bojuje, nesmlouvavě, k ostatním krutě, ale autenticky. První postoj reprezentuje čtveřice zoufalých sázkařů na psí dostihy (včele Carlem, skvěle ztvárněným V. Fridrichem), druhý postoj pak nepříjemný návštěvník večírku Paul (s hrůzou nahánějící úsporností vyjádřený M. Fingerem). Inscenaci není co vytknout - výborný text, režie, scénografie i herecké výkony - až na jedinou drobnost: stylově splývá a je zaměnitelná s jakoukoli jinou inscenací cool dramatu Sokolovy éry ČK.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co v posledním období v Ypsilonce vzniklo - a to i z hlediska dramatické propracovanosti a práce s hudební a výtvarnou složkou. Schmidovi se tentokrát podařilo vyvarovat se bezradnému jevištnímu chaosu, kterým působily jeho novější inscenace. Šťastné je zapojení R. Janála, jehož pěvecké přednosti ve spojení s komickým talentem dodávají představení punc profesionality.

Dramatickým základem hry je příběh z "červené knihovny" komplementárně doplněný o variaci na některé motivy z Žebrácké opery. Hra je vtipná,situace pracují s rozumnou nadsázkou a sebeironií. Představení však postrádá zejména v úvodní části potřebné tempo,expoziční výstupy působí staticky a zdlouhavě (včetně vstupního rozhlasového hlášení). Inscenaci by prospěl rychlejší rytmus a oživení, například střídáním různých prostředí (podsvětí vs. idealizovaný dívčí svět) od samého počátku. Nesoulad mezi staticky zdlouhavou první částí a nápady nabitou revuální druhou částí je v Semaforu obecnější jev.

Učebnicové rodinné drama, které začíná v duchu banálních příprav na svatbu, ale postupně se analyticky ponořujeme do patologických vztahů, psychotických poruch a temné minulosti. Zápletka graduje ve druhé části hry, i když svou přehnanou zvráceností má blízko ke karikatuře. Inscenace stojí na přesvědčivém P. Štěpánkovi, vynikající výkon podává J. Hána. Ne zrovna šťastné bylo obsazení M. Kačmarčíka, jehož herecký styl do celku nezapadá. Atmosféru inscenace podtrhuje zdařilá scénografie.

Adaptace italské filmové komedie, která je pojata jako exhibice ústřední dvojice protagonistů. Nesouhlasím s názorem redakce, domnívám se, že cílem hry bylo vytvořit "italskou domácnost" s jejím charakteristickým temperamentem a kulturními stereotypy, v jejímž rámci se mohou S. Stašová a V. Dlouhý osobnostně realizovat, což se podařilo. Hra neztrácí na tempu a výkony herců si udržují po celou dobu silné nasazení. Samozřejmě bez obou hlavních představitelů by text tak dobře nefungoval, ale pro tento typ divadla je určující herecká osobnost, ostatní složky jsou jen prostředek k jejímu rozvinutí.

Dobře napsaná komedie s tradičním Veberovým motivem přerodu věčného outsidera a smolaře v sebevědomého úspěšného člověka. Hra je vystavěna na principu epizodického řazení dramatických situací, což navozuje dojem filmového příběhu. Nad očekávání je dobře režijně i herecky uchopená, bez zbytečného přehrávání a karikaturního pitvoření, které bývá častým zlozvykem u tohoto žánru (herecky jsou přesní zejména J. Nosek a P. Motloch).

Hra je vystavěna na motivu kultu vysokých manažerských postů jako jedné z podob ideologie moci. Fakticky jde o místy nesourodou scénickou koláž propojenou tématem absurdního kurzu pro propuštěné manažery. Těžiště hry je v dialozích a práci z jazykem, introspektivní monology pak odkrývají tragikomické osudy jednotlivců. Inscenace diváka překvapí svou nedějovostí a expresivním výrazem. Herecké výkony jsou sladěné, funkční je rovněž scéna s náznakem betonové novostavby a zadním prospektem do zeleně. Vrcholem inscenace je jednoznačně sborová recitace (píseň) v první části představení.

Hra představuje jakési cirkusové podobenství o krutosti světa. Text je dialogem dvou protikladů - nekonečně imaginativní bezelstnosti a pragmatické drsnosti; přitom výrazně využívá hravé jazykové prostředky. Samotné představení znervózní diváka diskotékovým rámcem s ředitelem ve stylu Dartha Vadera z Hvězdných válek, jde zřejmě o způsob, jak zvýraznit krutost světa kolem klauna Augusta. Herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni. Inscenace má však vzhledem ke své náročnosti podobný problém jako Romulus Veliký - nejde o představení, jaké průměrný návštěvník divadla ABC očekává.

Pásmo výstupů a písniček jako pocta tvorbě V + W. Inscenace stojí na principu "genia loci" sálu paláce U Nováků a na muzikálním a klaunském potenciálu hereckého souboru. V celku jde o příjemnou přehlídku (revue jako divadelní žánr je něco jiného) přátelského povídání o Osvobozeném divadle. Divadelnost inscenace je narušována až okatým didaktizováním (divák si místy klade otázku, zda se neoctl na výchovném koncertě) a dramaturgicky ne příliš šťastně seřazenými výstupy bez zjevné gradace a místy s hluchými předěly.

Problémové drama ze soudní síně, kde se rozvažuje morální dilema, o němž nakonec rozhodnou diváci. Atraktivní téma, realita soudního přelíčení, interaktivní vstup diváků - to vše zaručuje neobyčejný divadelní zážitek s výrazným potenciálem aktivizovat diváka k úvahám o spravedlnosti. Závažným nedostatkem samotné inscenace je výrazová nepřesnost většiny herců, zejm. M. Kačmarčíka a Z. Kaliny (věrohodně působí jen L.Jurek), což snižuje autenticitu a dopad divadelního zážitku. Dalším problémem je nedostatek inscenační objektivity: morální dilema je od počátku rozehráváno ve prospěch obžalovaného.

Muž s knihou si listuje v deníku Jindřicha 8. Čtení se střídá s předváděnými výstupy a hudebními čísly. Nastudování Šesti žen je pojato jako skutečně velká inscenace co do počtu účinkujících i nápadů. Snaha "dostat toho do hry co nejvíc" se negativně projevila ve značné nesourodosti jednotlivých výstupů. Představení se stalo jakousi přehlídkou různých čísel ve stylu "každý převede co umí", což přirozeně vede k tomu, že unikátní Suchého poetika zůstala upozaděna. Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy - zkrácení i za cenu, že některé nápady (včetně účinkujících) se ponechají pro další hry.

Trojice drobných zlodějíčků se připravuje na lup, který se nekoná. Děj postrádá s výjimkou poslední třetiny dramatičnost, přičemž zápletka je vcelku podružná. Hra je pojata především jako komorní sociopsychologická studie lidských typů. Sledujeme, jak se postavy chovají, jak uvažují, jak mluví, v jakém prostředí a sociálních interakcích žijí. V tom spočívá síla inscenace. Tento záměr je podpořen realistickou scénografií, která na místo náznaků a symbolů pracuje s doslovností předváděného. To zesiluje výklad textu a umocňuje zážitek. Všechny tři herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni.

Na půdorysu manželské nevěry se rozehrávají situace,v nichž autor zpochybňuje objektivní pravdu. Text hry je napsaný v perspektivě hrdiny středního věku. Na začátku je všechno jisté. Na konci ani hrdina ani divák netuší,co je pravda a co lež. Komorní text (na scéně nejsou nikdy víc než dvě postavy) je dobře režijně zvládnutý na velkém jevišti, které je navíc výborně scénograficky řešeno. Herecky představení stojí na M.Taclíkovi. Nedostatkem je inscenační posun,který nivelizuje účinek textu - z původní konverzační hry o ztrátě pravdivostních jistot k banální situační komedii o manželské nevěře.

Téma tří sester ve středním věku, na kterých se podepsali rodiče a které teď žijí patologicky opuštěné ve společném bytě a udržují ho jako muzeum. Síla textu podle mě spočívá v neustálém znejisťování pravdy - osobnosti rodičů, vlastní minulost i přítomnost nazírají sestry z různých perspektiv, přičemž ty jsou často protichůdné a ve vzájemném rozporu. Realismus je kombinován s jakýmsi až snovým transcendentnem. Ke kladným stránkám inscenace patří efektní scéna. Všechny tři herečky podávají dobrý výkon, i když jimi vytvořené postavy místy výrazně postrádají věrohodnost.

Hostovského předlohu odcizení intelektuálně založeného jedince reálnému světu uchopili inscenátoři šťastným způsobem. Vznikla kvalitní inscenace, v níž se podařilo sladit režijní, scénografickou i hereckou složku. Hostovského postupné stírání rozdílu mezi realitou a horečnatou fantaskností umožnilo funkční oscilování mezi realistickými prvky na straně jedné a expresivními na straně druhé. Množství postav zase poskytlo dobrou hereckou příležitost pro vytváření studií různých lidských typů.