J.S.

Základní komediální situace je založena na směšnosti stárnoucího muže, který si vyvolí za nevěstu mladičkou dívku. Inscenátoři ve svém přístupu akcentovali pojetí frašky a pokusili se těžit z napětí mezi tradičním a moderním scénickým výkladem. Silnou stránkou je jazyková složka (herecké uchopení veršů přesně odpovídá nárokům hry), avšak úroveň ztvárnění jednotlivých situací poměrně dost kolísá. Zdá se, že na vině je spíše režie, než dramaturgie nebo herecké výkony (T. Pavelkovi hlavní role vyloženě sedla). Za scénicky nejpůsobivější moment považuji ztvárnění snu na začátku druhé části.

Dramatizace Neffova cyklu akcentuje především citové, finanční a sociální peripetie postav Borna a Nedobyla. Vše se odehrává v kaleidoskopických kulisách, kde ostré střihy, komentáře vypravěče nebo písňové předěly nejsou na škodu věci. Zbytečně dlouhé představení je však nešťastně zarámováno "pateticko-zpěvní" a "civilní" scénou, která násilným způsobem posouvá význam textu. Poněkud dramaturgicky nedotaženou inscenaci vyvažuje zdařilá režie (R. Lipus ukazuje, jak se dá vhodně pracovat s velkým jevištěm i bez násilných stylizací) a solidní herecké výkony včele s J. Šťatným a T. Dastlíkem.

Klíčem k Oněginovu příběhu se stal inscenátorům motiv zbytečného (znuděného) člověka, který svou životní přesyceností a cynickým postojem působí bolest sobě, jiným a nakonec znovu sobě. Inscenace využívá provokativní výrazové prostředky (nahotu, nečekané změny hudebního stylu, podivnou postavu Zareckého s nejednoznačnou symbolikou, vícehlasé recitace některých veršů atd.),přesto plyne až příliš poklidně. Divák sleduje zajímavou a příjemnou recitační podívanou, nedostavuje se však pocit emočního vytržení nebo citového pohnutí (nejpůsobivěji paradoxně působí efektní užití Šostakovičova valčíku).

Kulisy Prodané nevěsty jsou jen vnější slupkou pro zastavení se nad několika historickými událostmi spojenými s ND. Představení je kompaktní, má vnitřní sílu a je nabité množství intertextových odkazů. Sympatická je rovněž zdařilá scénografie a snaha o boření hráze mezi jevištěm a hledištěm. Jisté otazníky vzbuzuje poněkud redukovaný pohled na historii, která v pojetí souboru končí revolucí 1989. Vše mravně problematické jako by se zastavilo v tomto roce, což svádí k poněkud moralizujícím interpretacím některých událostí (v tomto ohledu působí kontrastně silně záznam hlasu J. Štěpničky).

Tématem hry je nevěra spíše jako logický problém než cokoliv jiného. Myšlenkové kombinace s jistou mírou pravděpodobnosti připomínají Borgesovy povídky. Samotné scénické ztvárnění pak stojí na mimořádné úrovni herectví J. Lábuse (které kontrastuje s praktickým neherectvím ostatních představitelů). Po tolika letech uvádění je patrná "přehranost" jednotlivých situací (včetně kontaktních situací s publikem), avšak navzdory tomu inscenace vykazuje stále solidní úroveň. Při případném přezkoušení by kvalitě představení výrazně pomohlo zkrácení (zejm. úvodní scény).

Psychologické drama o následcích soucitu (na místo lásky) se proměnilo v expresionistické vidění světa. Expresionismus je v tomto případě (na rozdíl od jiných počinů ND) funkční a výsledkem je kvalitní inscenace - herecky zdařilá a scénicky náročná. Nedá se však hovořit o dramatizaci Zweigova románu, ale jen o jakési variaci na něj. V expresionismu se redukuje postava na určitý rys, zatímco Zweig postihuje plasticky psychologii jedince. Bylo by jistě přínosem, kdyby současná činohra ND netrvala v každé inscenaci na expresionistickém pojetí a zkusila někdy inscenační výklad v souladu s textem.

Inscenace vytváří poetický obraz světa Hrabalových povídek: nacházení krásy a životní síly v malosti, všednosti a ošklivosti života na dně uprostřed 50. let. Nejde vyloženě o dramatizaci, ale o koláž motivů z různých povídek rámcově zasazenou do sběrných surovin Barona prášila. Inscenátorům se podařilo vytvořit autentickou atmosféru, ke které přispívá netradiční uspořádání jevištního prostoru (rampa do hlediště) a herecké výkony M. Hanuše a M. Táborského. Atmosféra a tempo představení je nešťastně destruováno nekonečným monologem tanečnice a rozhovorem pacientů na motivy povídky Podvodníci.

Hodnocení tohoto neobvykle dlouhého představení je poněkud ambivalentní. Nesporným kladem je inscenačně výborně zvládnutá předloha, uvedená se scénografickou a režijní zručností. Problémem je samotný text (apokalyptická vize USA 80. let 20. st.), který přes svou působivost vyvolává v současném divákovi pocit kulturního anachronismu. Herecky vyniká T. Havlínek, stylizace V. Dvořáka spíše připomíná W. Allena, karikaturní pojetí O. Pavelky pak dělá ze zloducha postavu komickou. Uvedení hry je určitě zajímavým, inscenačně i divácky náročným počinem, o událost sezóny však rozhodně nejde.

Klímův text je karikaturním podobenstvím a současně filozofickou disputací o lidském údělu a smyslu života. Jevištní působivost je pak odvozena spíš od míry přidaných scénických efektů a režijních nápadů. Inscenátoři v tomto ohledu odvedli výbornou práci. Přestože hra není pro diváka jednoduchá (dvě přestávky naštěstí recepci výrazně usnadňují), předvedené situace nutí k přemýšlení ještě dlouho po skončení představení. Lidská tragikomedie v Dlouhé je zdařilým počinem.

Dramatizace Dostojevského románu je nastudována tak, aby dala příležitost mladým hercům rozehrát jednotlivé charaktery. Je prosta režijního exhibicionismu (narážím na Čičvákovu režii této dramatizace v ČK), což kladně přispívá k dějové sevřenosti a srozumitelnosti jevištního sdělení. Pro zvládnutí hloubky charakterů postav u takto náročného dramatu však ještě hercům evidentně schází dostatek životní zkušenosti. Zatím se jim daří spíše figurkaření (jako v případě Vaculíkova otce Karamazova).

Hra je především klauniádou dvou hereckých osobností a touto perspektivou je jí nutné vnímat a hodnotit. Skutečnost, že text hry je slabý, a to obzvláště výrazně ve druhé části, která působí jen jako nenápadité nastavování již řečeného, nesnižuje kvalitu inscenace. Kaiser a Lábus jsou jedineční ve svých studiích lidských typů, ve ztvárňování jejich myšlení, chování, verbálního projevu a gest. Vrcholem jsou chvíle, kde mohou text dotvořit, přidat něco ze sebe sama, improvizovat a pracovat s publikem. Tyto situace hru dotvářejí a oživují.

Drama rozehrávající závažnou otázku, jaký má ještě život smysl, když je člověk osudově vyloučen ze standardní plnohodnotné existence. Lze ocenit, že hra nesklouzává do laciného moralizování ani nenabízí prvoplánový happyend. Jde o poctivě nastudovanou inscenaci, která dokáže diváka emocionálně zasáhnout. Velmi k tomu přispívají nejen herecké výkony představitelů hendikepovaných postav (N. Řehořová, J. Pokorná, M. Hruška), ale také efektní iluzivní scéna chytře využívající výtah v domě hlavního hrdiny, ztělesněného M. Dlouhým.

Přidalův dramatický text pracuje s žánrem středověké dialogické pověsti a pohrává si s motivem rozmlouvání se "smrtí". Samotná inscenace je spíše než dramatem scénickou básní založenou na vhodné kombinaci slova a pohybu. Pohybová složka s zdařila, bez ní by byl Přidalův text v jevištní podobě nerealizovatelný. Text je silně existenciálně motivovaný - v náznacích dává nahlédnout do tří etap lidského (ženského) života. Účinnost inscenace umocňují výkony představitelek všech tří postav.

Detektivní komedie, která představuje parodii na klasická anglická díla svého žánru. Silnou stránkou (a hlavní nosnou složkou) inscenace je iluzivní scéna, jejíž dokonalost diváka oslní a účinně ho vtáhne do představení. Z takto pojaté scény s architektonicky detailně vystavěnou obytnou schodišťovou halou ve stylu tajemné anglické vily šlo ke škodě inscenace režijně vytěžit víc. Režii nepomáhá ani herecký styl představitelů mužských postav (zejm. J. Musila v titulní roli), na rozdíl od ženských, které jsou ztvárněny výrazově přesně.

Klasická situační komedie, v níž se hlavní hrdina dostává do kolotoče nehod. Inscenace se snaží být příjemná a optimistická. Její hlavní nedostatek spočívá v režijní a dramaturgické koncepci, které nevyužívají potenciál textu. Jde o dlouhodobější problém, jak DnV zachází se situačními komediemi. Situační komedie není klauniáda. Humor v ní nestojí na šaškování herců, ale na vztahu hrdiny a situace, před níž prchá, ale která ho stejně dostihne. Situačně komedie musí být zahraná vážně (uvěřitelně), pokud ne, není inscenace dostatečně funkční.

Silnou stránkou ostravského Revizora je "divadelnost" inscenace. Efektní je scénografie v podobě důmyslně vystavěného otočného prospektu a práce se zalidňováním scény. Slabou stránkou je zbytečné sklouzávání k prvoplánovým prostředkům, jak si vynutit smích publika (podbízivé dvojsmysly, nelogické pohybové kreace atd.) - tyto prvky jinak povedenou inscenaci sráží do provinčního humoru. Herecky vyniká představitel Chlestakova P. Panzenberger, naopak Polákův hejtman je příliš výrazný není.

Slavná Millerova hra o neslavném procitnutí z amerického snu stojí v nastudování MDP na osobnosti M. Donutila. Hraje bezesporu skvěle. Zároveň je však zjevné, že bez jeho účasti by se jednalo o průměrnou a v celku zapomenutelnou inscenaci. Na vině není zastarávající text, ale zvolený inscenační přístup, který kombinuje "moderní" scénické pojetí s imaginárním prostorem a klasické psychologické herectví. Tyto dva prvky se vzájemně nesnesou, narážejí na sebe a snižují výsledný dojem inscenace.

Hra je postavena na absurdní zápletce, která umožňuje rozvinout spoustu dobrých nápadů, komických situací a slovních hříček. Chybí ji však pevná dramaturgická koncepce, která by ji dodala tempo a záživnější rytmus. Zvlášť patrné je to na nevyrovnaných dvou jednáních (první je nudně statické, divák je vtažen do představení až po přestávce), což byl problém některých Suchého her už v minulosti (např. Laura a Oliver). Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy a oživení první části, třeba prolínáním se scénami ze druhé části (z baru). Prolínání rovin se Suchému ostatně povedlo již v Levanduli.

Téma lidí odtržených od kruté reality, kteří žijí ve vlastním ideálním světě a iluzivními problémy svého světa poměřují svět skutečný. Každopádně jde o zajímavé téma a v celku o zdařile uchopenou hru. Co však postrádá (alespoň v první části), je tempo. Divákovi trvá minimálně hodinu, než se začne základním způsobem orientovat v postavách a vztazích. Hře by prospěly dramaturgické zásahy a škrty. Nepochopitelné je uvádění hry pod občanským jménem autora - buď jde o pokrytectví ("stydíme se za to, že hrajeme Gorkého"), nebo o falešný marketingový kalkul ("na Gorkého by diváci nepřišli").

Hra složená ze známých epizod ze života K. Hašlera, revuálně prokládaná jeho písněmi. Ne zrovna šťastné je zarámování hry do "zkoušky na hru o Hašlerovi". Jako zcizující efekt to nefunguje a inscenace se stává nemístně didaktickou až školometskou. Pro diváky jsou přitažlivé zejména písně, jejichž interpretace není špatná. Výkon P. Rychlého, který hraje dobře, pokud má pevné režijní vedení, je lepší ve druhé části. Divák se však neubrání pocitu, jak hodně by inscenaci pozvedl V. Preiss, pokud by ztvárnil titulní postavu.

Původní hra je výrazně vybrána, pokrácena a upravena tak, aby příběh Jonáše končil ještě za války. To, co textově chybí ze samotné Suchého hry, je na závěr doplněno o koncertní přílepek písniček S+Š. Zas tak "uctivý remake" to tedy není. Inscenaci by pomohl uctivý návrat k původnímu textu a méně interpretační uctivosti ze strany P. Lněničky. Jinak hudební výkony všech účinkujících jsou na velmi slušné úrovni. Tato inscenace ukazuje na obecný problém nepřenositelnosti autorského divadla do interpretačního prostředí bez autora, ale jako "hra na Jonáše a tingl-tangl" je povedená.

Klasické veršované drama o údělu lidství, které touží vzlétnout a nakonec se rozplyne. Inscenaci lze těžko jednoznačně ohodnotit. Na straně jedné vynikající výkon O. Brouska a krásný herecký jazykový projev, na straně druhé ne příliš povedená dramaturgie a režie, které kombinují techniku jevištní recitace s tělocvičnými výkony na šikmé ploše. Plocha je umístěna tak, že fakticky celá jedna polovina scény je zbytečná. Inscenaci sráží přepjatá snaha o současné výrazové konotace. S ohledem na osobnost O. Brouska by byla inscenace událostí, takto vznikl výsledek, který budí velké rozpaky.

Do rámcové situace divadelní zkoušky je zasazena férie s vesměs rokovými úpravami árií ze Smetanových oper.Představení je na začátku zábavné,postupně však zabředává do monotonního opakování prakticky týchž situací.Hra negraduje,jen narůstá přidáváním epizod,jejichž síla s postupující délkou představení slábne.Závěrečná pointa tento nedostatek nevyváží. Situace viditelně inspirované cimrmanovským stylem humoru vydrží v první půli.Druhou půli představení již nudí. Herecké výkony nejsou špatné,ale při výstupu J.Klema si divák uvědomí,jaký je propastný rozdíl mezi jeho herectvím a zbytkem souboru.

Klasická situační komedie založená na manželské nevěře a bizarních lžích, do nichž se hlavní hrdina zaplétá. Kvalitní text, kterému ovšem škodí režijní uchopení. Scéna (přes nápad s mizejícími dveřmi) připomíná spíše zkušebnu nebo tělocvičnu a silně ubírá inscenaci na divadelnosti. Proti smyslu textu jde rovněž výběr hudby. Naopak pozitivně působí sehranost hereckého souboru. Výsledek vytváří mnohem kompaktnější dojem než po premiéře v roce 2005 s Mikulčíkem v hlavní roli (tehdy šlo o demonstraci nepochopení Feydeaua), přestože některé ženské herecké výkony zůstávají vyloženě slabé (Bočanová).

Adaptace populárního románu je poskládána ze situací vycházejících ze vzdorování nedostatku v době hospodářské krize. Situace se odvíjejí v poklidném lineárním sledu bez výraznějších dramatických zvratů nebo stupňování napětí. To vede k určitému pocitu monotónnosti a místy i nudě. Kvalitě inscenace nepřispívá ani ochotnická scéna (pro letní venkovní představení přijatelná, v tradičních divadelních prostorách však nikoliv). Představení zachraňují profesionální herecké výkony všech účinkujících. Rozpor mezi vynikajícím herectvím a ochotnickým scénickým rámcem je až příliš markantní.