Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (44)
Jan Pařízek: 15 % (54)
Jiří Landa: 15 % (72)
Helena Grégrová: 16 % (62)
Lukáš Dubský: 16 % (40)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.7.2017)
Klasické drama českého realismu zachycuje vraždu jako důsledek působení sociálního prostředí na jednotlivce. Text není jednoduchý jednak pro samotné téma a jednak pro své etnografické zabarvení, které se promítá i do jazykové složky. Režiséru M. Františákovi se však povedla vynikající inscenace, která je asi tím nejlepším, co je v současnosti v DnV k vidění. Přesné výkony představitelů postav (celé ústřední čtveřice - Veškrnová, Terberová, Dastlík, Lambora), stupňování napětí a hra s emocemi vtahují diváka od začátku až do konce a představují jedinečný zážitek.
(zadáno: 11.7.2017)
Zdařilá dramatizace jednoho z nejvýraznějších textů české literatury na přelomu tisíciletí. Minimalistická scéna, která umožňuje střídání rozličných dramatických situací v různých časových perspektivách. Inscenace drží jako celek pohromadě, má dostatečné tempo i napětí. Do jevištního sdělení vcelku zdařile zapadá i práce dětskými herci. Pokud jde o ty dospělé, domnívám se, že klíčem k úspěchu inscenace se stalo vystižení jednotlivých lidských typů.
(zadáno: 30.6.2017)
Hra je vystavěna na motivu kultu vysokých manažerských postů jako jedné z podob ideologie moci. Fakticky jde o místy nesourodou scénickou koláž propojenou tématem absurdního kurzu pro propuštěné manažery. Těžiště hry je v dialozích a práci z jazykem, introspektivní monology pak odkrývají tragikomické osudy jednotlivců. Inscenace diváka překvapí svou nedějovostí a expresivním výrazem. Herecké výkony jsou sladěné, funkční je rovněž scéna s náznakem betonové novostavby a zadním prospektem do zeleně. Vrcholem inscenace je jednoznačně sborová recitace (píseň) v první části představení.
(zadáno: 22.6.2017)
Hra navazuje na linii absurdního divadla. Postavy po Godotovsku čekají na zázrak (pozitivní výsledek konkurzu); v průběhu hry se ukazuje, že smysl života dává postavám samotné čekání, ne jeho výsledek. Současně dochází k stereotypnímu opakování situací a ke znejistění reality a reálnosti světa. Inscenovat text absurdního divadla je velmi obtížné. Tvůrcům se nepodařilo vyvarovat únavné monotónnosti představení a nezáživnosti, která je čas od času prolomená další dramatickou situací. Zajímavě se pracuje se zcizovacími efekty. Opticky velmi nepříjemná je pro diváka scéna tvořená svítícími pruhy.
(zadáno: 30.5.2017)
Hra F. Langra je natolik zdařilá a interpretačně podnětná, že umožňuje mnoho inscenačních přístupů. Ne vždy se ale podaří jít ve shodě s textem. Vinohradské uvedení se odchýlilo od doslovného výkladu a vsadilo na smyslovost a symboliku. Ze hry o hledání spravedlnosti se stala variace na Romea a Julii. Náznakovost podtrhuje scénický minimalismus s věčně se opakující Hašlerovou melodií. Inscenace postrádá tempo a místy výrazně i logiku. Nefunkční je rovněž nahrazení postavy Vypravěče čtyřčlenným dívčím chórem. Přes snahu herců, která je sympatická, inscenaci sráží nepovedená dramaturgie.
(zadáno: 28.5.2017)
Dobře napsaná komedie s tradičním Veberovým motivem přerodu věčného outsidera a smolaře v sebevědomého úspěšného člověka. Hra je vystavěna na principu epizodického řazení dramatických situací, což navozuje dojem filmového příběhu. Nad očekávání je dobře režijně i herecky uchopená, bez zbytečného přehrávání a karikaturního pitvoření, které bývá častým zlozvykem u tohoto žánru (herecky jsou přesní zejména J. Nosek a P. Motloch).
(zadáno: 7.5.2017)
Klíčem k textu (jehož hlavní snahou je šokovat, nikoli moralizovat, a to jak v rovině tematické, tak jazykové) se opět stalo přísně realistické, až naturalistické ztvárnění. Doslovnost, kterou nacházíme všude - od scénografie po nejmenší detail, režisér kombinuje s filmovou technikou. Jde o profesionálně zvládnuté představení, které navazuje na příkladnou tradici ČK: "inscenovat text ve shodě s autorem".
(zadáno: 4.5.2017)
Ztotožňuji se s většinou názorů, které příznivě hodnotí inscenaci. K nim pouze doplňuji, že hra byla uvedena o patnáct let dříve ve výtečném nastudování Divadla na Vinohradech s H. Maciuchovou a J. Frejem. Inscenace v Rokoku není ani lepší ani horší než ta vinohradská. Je jednoduše jiná: jiný překlad, jiné herecké osobnosti, jinak vytvořené dramatické postavy. A funguje stejně skvěle.
(zadáno: 16.4.2017)
Groteska z Bílého domu v předvečer prezidentských voleb demaskuje nejen pokryteckou morálku, ale zároveň tragickou neodpovědnost, nekompetentnost a egoismus: v současném světě se politika redukuje jen na marketingovou iluzi. To je v závěru vyjádřeno symbolickým proražením malovaných kulis (zdánlivě realistického prospektu oválné pracovny). Inscenace, která si po celou dobu udržuje solidní tempo a humor, sází především na herecký temperament M. Dlouhého; velmi dobrý výkon podává dále J. Vlach.
(zadáno: 16.4.2017)
Adaptace italské filmové komedie, která je pojata jako exhibice ústřední dvojice protagonistů. Nesouhlasím s názorem redakce, domnívám se, že cílem hry bylo vytvořit "italskou domácnost" s jejím charakteristickým temperamentem a kulturními stereotypy, v jejímž rámci se mohou S. Stašová a V. Dlouhý osobnostně realizovat, což se podařilo. Hra neztrácí na tempu a výkony herců si udržují po celou dobu silné nasazení. Samozřejmě bez obou hlavních představitelů by text tak dobře nefungoval, ale pro tento typ divadla je určující herecká osobnost, ostatní složky jsou jen prostředek k jejímu rozvinutí.
(zadáno: 14.4.2017)
Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.
(zadáno: 13.4.2017)
Drama o plynutí času, který těm, co nestihli včas žít, bere naději a smysl dalšího života. Inscenace výborně pracuje s textem, s jeho jemnými náznaky a skrytými významy, aniž by se nutila do násilných aktualizací či ozvláštňujících výkladů. Přes vnějškovou nedějovost textu se daří diváka udržovat v neustálém napětí. Jde o poctivě provedeného Čechova, který zanechává silný emocionální zážitek. Výrazově zajímavá je scéna v barvách podzimního lesa podtrhující melancholickou náladu. Herecky vyniká A. Procházka v roli doktora.
(zadáno: 5.4.2017)
Jde o výborné představení s excelentním N. Lichým. Jím ztvárněný hrdina však neprochází žádným vývojem. Od začátku máme před sebou jasného psychotika, který je schopen vyvraždit svou rodinu kdykoliv bez ohledu na postupnou indoktrinaci nacismem. V tomto smyslu nedochází ke stupňování napětí a děsu. Zajímavé je zapojení tříčlenného chóru, ten však především v závěrečné části působí rušivě a dramatičnost událostí rozmělňuje (což je zřejmě opačný efekt, než jaký byl zamýšlen). Nicméně inscenace nejde proti Fuksovu textu a není pouhou přehlídkou toho, jaké konotace se zrovna inscenátorům vybavily.
(zadáno: 3.4.2017)
Dobře inscenovaná variace na klasické téma, jak správná ženská dokáže z gruntu proměnit zahořklého muže. Takto vypadá poctivě nastudovaná konverzační veselohra s přesvědčivými hereckými výkony tří hlavních představitelů (jimž L. Jurek v roli syna bohužel herecky nestačí). Povedená je i scéna I. Žídka.
(zadáno: 2.4.2017)
Učebnicové rodinné drama, které začíná v duchu banálních příprav na svatbu, ale postupně se analyticky ponořujeme do patologických vztahů, psychotických poruch a temné minulosti. Zápletka graduje ve druhé části hry, i když svou přehnanou zvráceností má blízko ke karikatuře. Inscenace stojí na přesvědčivém P. Štěpánkovi, vynikající výkon podává J. Hána. Ne zrovna šťastné bylo obsazení M. Kačmarčíka, jehož herecký styl do celku nezapadá. Atmosféru inscenace podtrhuje zdařilá scénografie.
(zadáno: 2.4.2017)
Tragický příběh o cestě nešťastné ženy z očistce až do pekla. Inscenace je velmi dobře režijně uchopena a přináší divákovi silný (emociální) zážitek. Jde o ukázku kvalitní režijní a dramaturgické práce s textovou předlohou. Ocenit lze rovněž scénografii a přesvědčivé herecké výkony hlavních představitelů. Představení rozhodně stojí za zhlédnutí.
(zadáno: 2.4.2017)
Příběh dcery, která zavrhne svou bohatou matku, když zjistí nečestný původ jejího majetku. Text možná není sám o sobě až tak zastaralý, ale inscenátoři k němu nedokázali najít správný klíč. Představení vázne od samého počátku a diváka se po celou dobu nepodaří vtáhnout do děje. Ani herecké výkony nejsou přesvědčivé (s výjimkou správně floutkovského V. Kotka), což na věrohodnosti předváděných situací nepřidá. Inscenace patří v ČK k těm slabším.
(zadáno: 2.4.2017)
Konverzační komedie vystavěná na víceméně náhodném setkání dvou párů, čtyř osob, z nichž každý představuje odlišný kulturní svět. Hru lze rovněž vnímat jako určitou variaci na "Kdo se bojí Virginie Woolfové". Inscenace v ČK nemá po herecké stránce žádné slabší místo, režijně je detailně propracovaná a s přesně vypointovanými dramatickými situacemi. Jde o příkladnou práci s textem a špičkovými herci.
(zadáno: 2.4.2017)
Hra je ukázkovým příkladem dobře napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží a záměn. Velkým kladem inscenace je dobrá scénografie, horší je to s hereckými výkony, především obou hlavních mužských protagonistů. Zejména karikaturní pitvoření M. Příkazkého je pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, na hercích je zde vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Výkon dámské části souboru (zejm. M. Doležalové a M. Vančurové) je o dosti lepší.
(zadáno: 31.3.2017)
Představení je koláží písniček a povídání na téma inspirace semaforské tvorby (tj. J. Suchého) Osvobozeným divadlem. První část představení je více "Osvobozená", druhá více "Semaforská". Závěr je vygradován zdařilou scénkou z lázní (Suchý + Molavcová). Jde o povedenou inscenaci, která poskytuje semaforskému publiku přesně to, co od návštěvy svého divadla očekává. Úspěch umocňuje efektní zapojení M. Malátného - je evidentní, že interpretace vybraných písniček mu vysloveně sedí.
(zadáno: 31.3.2017)
Dramatickým základem hry je příběh z "červené knihovny" komplementárně doplněný o variaci na některé motivy z Žebrácké opery. Hra je vtipná,situace pracují s rozumnou nadsázkou a sebeironií. Představení však postrádá zejména v úvodní části potřebné tempo,expoziční výstupy působí staticky a zdlouhavě (včetně vstupního rozhlasového hlášení). Inscenaci by prospěl rychlejší rytmus a oživení, například střídáním různých prostředí (podsvětí vs. idealizovaný dívčí svět) od samého počátku. Nesoulad mezi staticky zdlouhavou první částí a nápady nabitou revuální druhou částí je v Semaforu obecnější jev.
(zadáno: 31.3.2017)
Inscenace patří k tomu zajímavějšímu v současné Ypsilonce, neboť není obvyklou koláží situací na zvolené téma, ale jedná se o hru s pevnější dramatickou stavbou. Vložené kolážní vstupy a hudební čísla tu naopak působí spíše rušivým dojmem a ubírají hře na tempu a sdělovanému příběhu na síle. Tak trochu to působí dojmem, jako by se Schmid nemohl rozhodnout, jaký typ divadla má být výsledným útvarem.
(zadáno: 27.3.2017)
Inteligentní Dürrenmattův text předpokládá poučeného diváka - minimálně, pokud jde o (fiktivní) historii, která je zde parabolou současnosti. Problém nevidím ani po stránce dramaturgické či režijní, obojí je poctivě zvládnuto. Spíše je otázkou, jestli inscenace zapadá do očekávání současného diváka navštěvujícího divadlo ABC. Je pravdou, že Dürrenmattova modelová dramata (jakkoli rezonující s problémy dnešního světa) tolik netáhnou. Představení stojí za vidění již jen kvůli výkonu A. Procházky.
(zadáno: 27.3.2017)
Původní hra je výrazně vybrána, pokrácena a upravena tak, aby příběh Jonáše končil ještě za války. To, co textově chybí ze samotné Suchého hry, je na závěr doplněno o koncertní přílepek písniček S+Š. Zas tak "uctivý remake" to tedy není. Inscenaci by pomohl uctivý návrat k původnímu textu a méně interpretační uctivosti ze strany P. Lněničky. Jinak hudební výkony všech účinkujících jsou na velmi slušné úrovni. Tato inscenace ukazuje na obecný problém nepřenositelnosti autorského divadla do interpretačního prostředí bez autora, ale jako "hra na Jonáše a tingl-tangl" je povedená.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení patří k tomu nejlepšímu, co v posledním období v Ypsilonce vzniklo - a to i z hlediska dramatické propracovanosti a práce s hudební a výtvarnou složkou. Schmidovi se tentokrát podařilo vyvarovat se bezradnému jevištnímu chaosu, kterým působily jeho novější inscenace. Šťastné je zapojení R. Janála, jehož pěvecké přednosti ve spojení s komickým talentem dodávají představení punc profesionality.