J.S.

Dobře inscenovaná variace na klasické téma, jak správná ženská dokáže z gruntu proměnit zahořklého muže. Takto vypadá poctivě nastudovaná konverzační veselohra s přesvědčivými hereckými výkony tří hlavních představitelů (jimž L. Jurek v roli syna bohužel herecky nestačí). Povedená je i scéna I. Žídka.

Učebnicové rodinné drama, které začíná v duchu banálních příprav na svatbu, ale postupně se analyticky ponořujeme do patologických vztahů, psychotických poruch a temné minulosti. Zápletka graduje ve druhé části hry, i když svou přehnanou zvráceností má blízko ke karikatuře. Inscenace stojí na přesvědčivém P. Štěpánkovi, vynikající výkon podává J. Hána. Ne zrovna šťastné bylo obsazení M. Kačmarčíka, jehož herecký styl do celku nezapadá. Atmosféru inscenace podtrhuje zdařilá scénografie.

Tragický příběh o cestě nešťastné ženy z očistce až do pekla. Inscenace je velmi dobře režijně uchopena a přináší divákovi silný (emociální) zážitek. Jde o ukázku kvalitní režijní a dramaturgické práce s textovou předlohou. Ocenit lze rovněž scénografii a přesvědčivé herecké výkony hlavních představitelů. Představení rozhodně stojí za zhlédnutí.

Příběh dcery, která zavrhne svou bohatou matku, když zjistí nečestný původ jejího majetku. Text možná není sám o sobě až tak zastaralý, ale inscenátoři k němu nedokázali najít správný klíč. Představení vázne od samého počátku a diváka se po celou dobu nepodaří vtáhnout do děje. Ani herecké výkony nejsou přesvědčivé (s výjimkou správně floutkovského V. Kotka), což na věrohodnosti předváděných situací nepřidá. Inscenace patří v ČK k těm slabším.

Konverzační komedie vystavěná na víceméně náhodném setkání dvou párů, čtyř osob, z nichž každý představuje odlišný kulturní svět. Hru lze rovněž vnímat jako určitou variaci na "Kdo se bojí Virginie Woolfové". Inscenace v ČK nemá po herecké stránce žádné slabší místo, režijně je detailně propracovaná a s přesně vypointovanými dramatickými situacemi. Jde o příkladnou práci s textem a špičkovými herci.

Hra je ukázkovým příkladem dobře napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží a záměn. Velkým kladem inscenace je dobrá scénografie, horší je to s hereckými výkony, především obou hlavních mužských protagonistů. Zejména karikaturní pitvoření M. Příkazkého je pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, na hercích je zde vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Výkon dámské části souboru (zejm. M. Doležalové a M. Vančurové) je o dosti lepší.

Představení je koláží písniček a povídání na téma inspirace semaforské tvorby (tj. J. Suchého) Osvobozeným divadlem. První část představení je více "Osvobozená", druhá více "Semaforská". Závěr je vygradován zdařilou scénkou z lázní (Suchý + Molavcová). Jde o povedenou inscenaci, která poskytuje semaforskému publiku přesně to, co od návštěvy svého divadla očekává. Úspěch umocňuje efektní zapojení M. Malátného - je evidentní, že interpretace vybraných písniček mu vysloveně sedí.

Dramatickým základem hry je příběh z "červené knihovny" komplementárně doplněný o variaci na některé motivy z Žebrácké opery. Hra je vtipná,situace pracují s rozumnou nadsázkou a sebeironií. Představení však postrádá zejména v úvodní části potřebné tempo,expoziční výstupy působí staticky a zdlouhavě (včetně vstupního rozhlasového hlášení). Inscenaci by prospěl rychlejší rytmus a oživení, například střídáním různých prostředí (podsvětí vs. idealizovaný dívčí svět) od samého počátku. Nesoulad mezi staticky zdlouhavou první částí a nápady nabitou revuální druhou částí je v Semaforu obecnější jev.

Inscenace patří k tomu zajímavějšímu v současné Ypsilonce, neboť není obvyklou koláží situací na zvolené téma, ale jedná se o hru s pevnější dramatickou stavbou. Vložené kolážní vstupy a hudební čísla tu naopak působí spíše rušivým dojmem a ubírají hře na tempu a sdělovanému příběhu na síle. Tak trochu to působí dojmem, jako by se Schmid nemohl rozhodnout, jaký typ divadla má být výsledným útvarem.

Inteligentní Dürrenmattův text předpokládá poučeného diváka - minimálně, pokud jde o (fiktivní) historii, která je zde parabolou současnosti. Problém nevidím ani po stránce dramaturgické či režijní, obojí je poctivě zvládnuto. Spíše je otázkou, jestli inscenace zapadá do očekávání současného diváka navštěvujícího divadlo ABC. Je pravdou, že Dürrenmattova modelová dramata (jakkoli rezonující s problémy dnešního světa) tolik netáhnou. Představení stojí za vidění již jen kvůli výkonu A. Procházky.

Původní hra je výrazně vybrána, pokrácena a upravena tak, aby příběh Jonáše končil ještě za války. To, co textově chybí ze samotné Suchého hry, je na závěr doplněno o koncertní přílepek písniček S+Š. Zas tak "uctivý remake" to tedy není. Inscenaci by pomohl uctivý návrat k původnímu textu a méně interpretační uctivosti ze strany P. Lněničky. Jinak hudební výkony všech účinkujících jsou na velmi slušné úrovni. Tato inscenace ukazuje na obecný problém nepřenositelnosti autorského divadla do interpretačního prostředí bez autora, ale jako "hra na Jonáše a tingl-tangl" je povedená.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co v posledním období v Ypsilonce vzniklo - a to i z hlediska dramatické propracovanosti a práce s hudební a výtvarnou složkou. Schmidovi se tentokrát podařilo vyvarovat se bezradnému jevištnímu chaosu, kterým působily jeho novější inscenace. Šťastné je zapojení R. Janála, jehož pěvecké přednosti ve spojení s komickým talentem dodávají představení punc profesionality.

Představení působí dojmem "výchovného koncertu" či hrané přednášky. Leporelo složené z citací různých výroků a fragmentů událostí kolem Masaryka. Celek nedrží pohromadě a tezovitost situací nudí. Ocenit lze naopak hlubokou znalost pramenů, z nichž autoři při vzniku inscenace čerpali.

Takto vypadá profesionálně nastudovaná opereta. Textové a hudební úpravy a výprava ve shodě s tím, co divák od operety očekává, vše zdařilé, nikoli však archaické. Obsazení nabízí plejádu asi současných nejlepší operetních pěvců v rámci ČR. Plzeňská inscenace dává divákovi zažít pocit radosti z divadla.

Hra složená ze známých epizod ze života K. Hašlera, revuálně prokládaná jeho písněmi. Ne zrovna šťastné je zarámování hry do "zkoušky na hru o Hašlerovi". Jako zcizující efekt to nefunguje a inscenace se stává nemístně didaktickou až školometskou. Pro diváky jsou přitažlivé zejména písně, jejichž interpretace není špatná. Výkon P. Rychlého, který hraje dobře, pokud má pevné režijní vedení, je lepší ve druhé části. Divák se však neubrání pocitu, jak hodně by inscenaci pozvedl V. Preiss, pokud by ztvárnil titulní postavu.

Inscenace, která svou poetikou vzdáleně připomíná Jezinky a bezinky, avšak nefunguje ani jako detektivka ani jako situační komedie. Možná se úplně nezdařilo najít správnou hranici mezi nadsázkou a věrohodností. Ocenění si zaslouží některé herecké výkony a především vynikající scénografie, která dodává představní profesionální tvar a atmosféru.

Téma lidí odtržených od kruté reality, kteří žijí ve vlastním ideálním světě a iluzivními problémy svého světa poměřují svět skutečný. Každopádně jde o zajímavé téma a v celku o zdařile uchopenou hru. Co však postrádá (alespoň v první části), je tempo. Divákovi trvá minimálně hodinu, než se začne základním způsobem orientovat v postavách a vztazích. Hře by prospěly dramaturgické zásahy a škrty. Nepochopitelné je uvádění hry pod občanským jménem autora - buď jde o pokrytectví ("stydíme se za to, že hrajeme Gorkého"), nebo o falešný marketingový kalkul ("na Gorkého by diváci nepřišli").

Nejde o průšvih činohry ND jako např. u Strakonického dudáka. Představení alespoň drží jako celek pohromadě a na rozdíl od Strakonického dudáka se představitelé hlavních rolí nemusejí za inscenaci stydět. Nezvalův text prošel výrazným zkrácením (nejen co do rozsahu, ale i počtu scén a postav). Z romantizujícího poetického dramatu se stala expresionistická přehlídka bizarních scén a pitvořivých gest. Inscenátorům v ND by obecně prospělo ubrat na aktualizujících konotacích, které jdou proti textu, a soustředit se více na to, jak inscenaci vést ve shodě s textem (doporučuji např. Smočkovu školu).

Vynikají inscenace, kde se povedlo snad úplně všechno. Rizikem Splašených nůžek je, že se můžou zvrtnout v nevěrohodnou parodii, nebo se nezvládne improvizační část s hledištěm. Jihlavští herci hrají s obdivuhodným nasazením, ale přitom nepřehrávají, a tedy postavy neztrácejí na své věrohodnosti. Hrou se publikum baví ještě dlouho po skončení představení.

Hra je jedním z vrcholů Suchého tvorby, a to nejen po stránce textové, ale také hudební. Od začátku až do konce si udržuje pevný tvar a rytmus. Osciluje v různých polohách komiky a inteligentní jazykové a hudební zábavy. Dokáže přitom zdařile zabrousit i do vážnějších poloh. Leitmotivem je imaginace a fantazie jako zdroj naděje.

Hra je postavena na absurdní zápletce, která umožňuje rozvinout spoustu dobrých nápadů, komických situací a slovních hříček. Chybí ji však pevná dramaturgická koncepce, která by ji dodala tempo a záživnější rytmus. Zvlášť patrné je to na nevyrovnaných dvou jednáních (první je nudně statické, divák je vtažen do představení až po přestávce), což byl problém některých Suchého her už v minulosti (např. Laura a Oliver). Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy a oživení první části, třeba prolínáním se scénami ze druhé části (z baru). Prolínání rovin se Suchému ostatně povedlo již v Levanduli.

Z velké části improvizovaný koncert, který patří k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti v Semaforu vidět. Uvolněná atmosféra bez pevného svázání s textem a skvěle provedená hudební čísla. Baví se diváci i účinkující.

Inscenace, která se nepovedla. Snaží se být gejzírem aktualizujících nápadů, ale divák nechápe, jaký příběh se na scéně vlastně odehrává. Je to škoda, Tylova pohádková hra je výborně napsaná, což divák nepozná a po tomto zážitku již nikdy více Tyla nesnese. ND by mělo mít autoregulační mechanismy a nepovedenou inscenaci včas stáhnout z repertoáru. Divákovi je líto herců, kteří se snaží pitvořit dle pokynů režiséra a sami přitom vidí, že to nefunguje.