Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (59)
Jiří Landa: 15 % (75)
Lukáš Dubský: 15 % (45)
Michal Novák: 15 % (49)
Lukáš Holubec: 17 % (22)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

<<  <  2 3 4 5 6
(zadáno: 30.5.2017)
Hra F. Langra je natolik zdařilá a interpretačně podnětná, že umožňuje mnoho inscenačních přístupů. Ne vždy se ale podaří jít ve shodě s textem. Vinohradské uvedení se odchýlilo od doslovného výkladu a vsadilo na smyslovost a symboliku. Ze hry o hledání spravedlnosti se stala variace na Romea a Julii. Náznakovost podtrhuje scénický minimalismus s věčně se opakující Hašlerovou melodií. Inscenace postrádá tempo a místy výrazně i logiku. Nefunkční je rovněž nahrazení postavy Vypravěče čtyřčlenným dívčím chórem. Přes snahu herců, která je sympatická, inscenaci sráží nepovedená dramaturgie.
(zadáno: 7.1.2018)
Fuksův příběh o proměně spořádaného maloměšťáka ve vraždící zrůdu zůstal v půli cesty. Dramaturgie vsadila na výraznou stylizaci a ze Spalovače mrtvol udělala jakousi hru na Spalovače mrtvol. Není ovšem jasné, k čemu to, co se na jevišti odehrává, slouží. Jako argument nestačí, že velká scéna Stavovského divadla vyžaduje stylizaci a velká gesta. Dobrá inscenace si jednoduše nevystačí s pouťovou přehlídkou současných konotací (co inscenátory při čtení Fuksovy předlohy napadlo) a nezachrání ji ani výkon jednoho herce - V. Javorského (který je na rozdíl od M. Pechláta výrazově přesný).
(zadáno: 27.4.2018)
Mladý režisér získává po škole první profesní i lidské zkušenosti nacvičováním představení s pacienty v léčebně pro duševně choré. Hra s velkým potenciálem (kontrast vnějšího "zdravého" a vnitřního "nemocného" světa, divadlo na divadle,emoční zvraty atd.), který inscenátoři nevyužili. S výjimkou závěru působí představení velmi nesourodě, nahodile, dramatické situace postrádají věrohodnost a celek tempo. Herecké výkony jsou nepřesvědčivé a až amatérsky nevyrovnané. Skutečné herecké osobnosti (O.Vízner) tu spíše jen statují. Těžko říct, zda vina leží více na dramaturgii, režii či přístupu herců.
(zadáno: 26.10.2018)
Ústředním motivem hry je malost a omezenost obyvatel přímořského anglického městečka, jíž se lze zbavit jen smrtí nebo útěkem. Text v porovnání se současným drsným cool dramatem působí dílem absurdně, dílem archaicky, avšak větším problémem než text je inscenační přístup. Vyznačuje se čitelnou snahou o formální dokonalost, která vede k nežádoucí strnulé expresivitě postrádající živou divadelnost. Inscenace představuje jakousi přehlídku dílčích scénických nápadů, jejichž divadelní účinnost je v celkovém vyznění nulová. Herci se snaží hrát a divák vlastně ani neví o čem.
(zadáno: 22.12.2018)
Hra je tvořena mozaikou scének, jejichž jednotícím motivem je neschopnost mezilidského porozumění. Rozdíly mezi situacemi, pokud jde o délku, závažnost sdělení, ale i provedení jsou značné. Problémů inscenace je více. V prvé řadě nevhodná scénografie a dramaturgie. Prázdná scéna s rezivějícími převlékárnami z koupaliště nedává při výkladu textu smysl a nefunguje ani jako symbol. Absence přestávky není vyvážena stupňovaným napětím, vede jen k pocitu monotónnosti a únavě diváka. Dalším problémem je výrazná herecká nevyrovnanost souboru (vynikající Vlasák, Žáčková a Hána přestavení nezachrání).
(zadáno: 16.4.2023)
Situace s typově různými postavami uzavřenými do konfrontačního prostoru představuje charakteristické téma J. Havelky. Jakkoliv je dramatický záměr inscenace zajímavý (a jeho provedení zábavné), výsledek připomíná spíše školní cvičení na téma divadelních fikčních světů a prostředků k jejich vyjádření. Pokud bychom inscenaci hodnotili jako klubové představení, pak by hodnocení bylo určitě vysoké, hodnotit ji však jako profesionální představení určené běžnému divákovi, vyvolává rozpaky.
(zadáno: 5.2.2019)
Úpadek skupinky mladých lidí v závěru 20. let 20. století, kompenzace neexistence smyslu života dekadentními rozkošemi. Ačkoliv text nabízí jistou možnost generační výpovědi, inscenátorům se nepodařil najít správný klíč k jeho výkladu. Předváděné situace navzdory emoční vypjatosti působí značně nevěrohodně a nezáživně. Herecky se nepovedlo vystihnout ani jednu z postav dostatečně přirozeně a uvěřitelně. I když si hra se souborem příliš nesedla, je nápaditá po scénografické stránce.
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která svou poetikou vzdáleně připomíná Jezinky a bezinky, avšak nefunguje ani jako detektivka ani jako situační komedie. Možná se úplně nezdařilo najít správnou hranici mezi nadsázkou a věrohodností. Ocenění si zaslouží některé herecké výkony a především vynikající scénografie, která dodává představní profesionální tvar a atmosféru.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení působí dojmem "výchovného koncertu" či hrané přednášky. Leporelo složené z citací různých výroků a fragmentů událostí kolem Masaryka. Celek nedrží pohromadě a tezovitost situací nudí. Ocenit lze naopak hlubokou znalost pramenů, z nichž autoři při vzniku inscenace čerpali.
(zadáno: 2.4.2017)
Příběh dcery, která zavrhne svou bohatou matku, když zjistí nečestný původ jejího majetku. Text možná není sám o sobě až tak zastaralý, ale inscenátoři k němu nedokázali najít správný klíč. Představení vázne od samého počátku a diváka se po celou dobu nepodaří vtáhnout do děje. Ani herecké výkony nejsou přesvědčivé (s výjimkou správně floutkovského V. Kotka), což na věrohodnosti předváděných situací nepřidá. Inscenace patří v ČK k těm slabším.
(zadáno: 23.11.2017)
Text hry je vystavěn na kombinaci několika nesourodých motivů - zvláštní průběh svatby, návrat emigranta po třiceti letech, shledání otce s dcerou, herecký úděl, vyrovnávání se věkem a osudem atd. Hra postrádá jak zápletku, tak dramatický děj a rozpadá se do jednotlivých situací, které nemají logiku. Ani dialogy nepřidávají hře na věrohodnosti (divák tápe, zda nejsou myšleny ironicky). Text představuje nepovedenou variaci na Kunderovskou esejistiku převedenou do jevištní podoby. Představení zachraňují výkony jednotlivých herců, ale ani ty nemohou úplně vyvážit naprostou nedostatečnost textu.
(zadáno: 16.12.2017)
Inscenace vytvořená na motivy jedné z memoárových knih divadelníka V. Štecha. Je patrné, že jde o příležitostné představení, které mělo být jednorázovou záležitostí - poctou divadlu. Jeho reprízováni budí rozpaky (a ty nemohou zmírnit ani podtituly "scénické čtení" nebo "literární kabaret") především pro svou nehotovost (textovou i inscenační). Výsledek ocení znalci divadelní a literární historie, pro ostatní diváky bude počínání herců nesrozumitelné a celek nepochopený. Pochvalu zaslouží všichni účinkující, hrají s nasazením v dokonalé souhře. Představení tak z blízka ukazuje hereckou práci.
(zadáno: 2.6.2018)
Jedna z nejlepších her N.Simona sleduje psychický rozklad jedince,který ztratil dobře placenou práci a spolu s ní i smysl života. Vážné polohy se citlivě střídají s tragikomickými situacemi bez prvoplánového happyendu. Inscenátoři pojali představení velmi nešťastně jako frašku. Přehrávání,karikování,padání na zem aj.zakrývá původní smysl textu a ze hry se vytrácí sdělení a síla. To ještě oslabuje neefektní scéna (několik kusů nábytku) typická pro zájezdová představení. Rovněž hlasy a zvuky ze záznamu působí dosti nevěrohodně. Inscenaci by bylo vhodné přezkoušet (zejm. scénografii a herectví).
(zadáno: 27.1.2019)
Topolův mnohovrstevnatý text lze interpretovat různými způsoby. Klíčem vinohradské inscenace se stal rej maškar. Zdůrazněním chóru (symbolistní roviny) zůstala realistická složka výrazně upozaděna, což ve výsledku vede k nejasnosti a povrchnosti vztahů mezi postavami, nesrozumitelnosti a nezáživnosti představení. Původní Topolova dramatičnost se vytratila a málokdo z diváků tuší, co a proč se vlastně na jevišti odehrává. Navíc se vyloženě nepovedlo typové obsazení některých postav (např. Král T.Pavelky nebo Věra Z.Vejvodové). Dobře obsazení R.Rázlová, I.Bareš a D.Bambas inscenaci nezachrání.
(zadáno: 8.3.2019)
Text jinak výborně napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží, se zcela minul s inscenační složkou. Fakticky došlo k nepochopení žánru situační komedie. Inscenačním principem se stalo karikaturní pitvoření herců, které je však pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, herci musí naopak vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Namísto mechanismu gradace situací se divák ve vinohradské inscenaci stává svědkem bezduché a nevěrohodné estrády.
(zadáno: 30.3.2019)
Ibsenův dramatický text je východiskem pro scénickou expresi, jejímž cílem není inscenovat Ibsena, ale uskutečnit jakési režisérovo sebepojetí světa. Vše se tu odehrává výhradně v rovině symbolů a zcizujících efektů. Na mnoha místech se text takovému výkladu doslova příčí, pak vzniká nechtěně komický kontrast mezi slovem a převáděným. Režisér popírá logiku chování postav, kauzalitu, morální dilemata. Jde mu jen o to, jaké symboly mohou jednotlivé situace konotovat. Tomu přispívá i herecký styl T.Dočkalové založený na necivilním (expresivním) přehrávání. Z dramatu se stává kabaret na téma Nora.
(zadáno: 14.4.2019)
Těžko říci, jaký má Drábkův text smysl. Inscenace je vytvořená na principu montáže scének (situací), které těží humor ze snahy šokovat svou absurdní nepřiměřeností, nekorektností a vulgaritou. Postupně se v představení dostává více prostoru politické satiře a moralizujícímu postoji. Nápadům však chybí inteligentní humor a scénky sklouzávají jen ke stupidním klišé (jak scénickým, tak verbálním). V něčem inscenace připomíná někdejší Českou sodu, avšak pouze co do metody, nikoliv do kvality. Pozitivem inscenace je sympatické figurkaření většiny herců včele s J. Hánou.
(zadáno: 4.1.2020)
Bernhardův text je osobitě monologickou variací absurdního dramatu. Ve Stavovském divadle však nejde o samotný text, ale o jeho režijní interpretaci. Přestože počtu režijních nápadů a ani hereckým výkonům není co vytknout, představení chybí cosi podstatného, co by se dalo označit jako "srozumitelnost sdělovaného". Nejasná je již volba české názvu (má snad být odkazem na Hostinu u Petronia?) V ND se stalo pravidlem, že se text absolutně podřizuje režii. Bohužel se ukazuje, že inscenátorům chybí cit pro charakter textu a že týmž expresivním způsobem přistupují k výkladu jakékoliv předlohy.
(zadáno: 16.2.2023)
Provaz o jednom konci sice pracuje s typickými motivy Nestroyových frašek (zejm. Talismanu), samotná inscenace se však Nestroyovým hrám v ničem nepodobá. Inscenačním klíčem tu není ani situační komika ani moralita o laciném společenském vzestupu a rychlém pádu. Dění jevišti ze všeho nejvíce připomíná Malé televizní kabarety z 80. let (ať už dětsky infantilní komikou výstupů, ochotnicky naznačenou scénou, banálními písňovými říkankami nebo pohybovými kreacemi). Zatímco však scénky z Malých televizních kabaretů byly funkčně přizpůsobeny mentalitě dětského diváka, vinohradská inscenace se míjí s divákem jakéhokoliv věku.
(zadáno: 18.5.2023)
Mnohovrstevnatá Suchého hra se v inscenaci MDP zploštila do několika prvoplánových situací protkaných didaktickými citacemi na způsob výchovného koncertu. Režisér Morávek evidentně Suchého hře nevěřil. Nabízí otázka, proč se pouštěl do režie textu, kterému nevěřil. Měl ho přenechat raději někomu, kdo by mu věřil a dokázal by ho inscenovat. Každopádně výsledek je při finančních a technických možnostech MDP smutný. Nemá smysl vypočítávat, co vše se na této inscenaci nepovedlo, je toho dost (nejen otřesné nazvučení). Pozitivně lze pouze hodnotit mladé herce plné elánu, jejichž potenciál však nebyl vzhledem ke špatnému režijnímu vedení využit.
(zadáno: 21.1.2018)
Text hry o krizi středního věku a hodnotě přátelství sám o sobě není špatný. I když postrádá dostatečně nosnou zápletku, tři dramatické situace se dvěma postavami mohou fungovat. Problémem je inscenace, která je evidentně odbytá ve všech svých složkách - režijní, dramaturgické, scénografické, technické. Sami herci to nezachrání. Téměř na všem je vidět, že jde o nízkonákladové zájezdové představení. Tento typ her přitom může fungovat jen na komorní scéně s malým prostorem a těsným kontaktem herců a diváků, na velkých scénách se promění ve smutnou záležitost jak pro herce, tak pro diváky.
(zadáno: 13.2.2024)
Inscenace nemá s Gorkého dramatem nic společného. Jde o jevištní experiment, který svými postupy odkazuje k absurdnímu divadlu. Není fér, že se inscenátoři schovávají za značku klasického textu, jelikož většina diváků přichází do divadla právě na něj. Na jevišti se odehrává dvouhodinový vizuální i zvukový zmatek, z něhož nelze bez předchozí znalosti dramatu porozumět jeho významům. Režijní a dramaturgický přístup sází na sebestřednost ("obdivujte mou tvůrčí genialitu"), nikoliv divadelnost a pokoru k divákům. Výsledkem je nekonečná nuda. Nevím, zda fakt, že účinkující dokázali tuto koncepci dvě hodiny udržet, hodnotit jako pozitivní.
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která se nepovedla. Snaží se být gejzírem aktualizujících nápadů, ale divák nechápe, jaký příběh se na scéně vlastně odehrává. Je to škoda, Tylova pohádková hra je výborně napsaná, což divák nepozná a po tomto zážitku již nikdy více Tyla nesnese. ND by mělo mít autoregulační mechanismy a nepovedenou inscenaci včas stáhnout z repertoáru. Divákovi je líto herců, kteří se snaží pitvořit dle pokynů režiséra a sami přitom vidí, že to nefunguje.
<<  <  2 3 4 5 6