Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (59)
Jiří Landa: 15 % (75)
Lukáš Dubský: 15 % (45)
Michal Novák: 15 % (49)
Lukáš Holubec: 17 % (22)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.4.2019)
Klíčem k Oněginovu příběhu se stal inscenátorům motiv zbytečného (znuděného) člověka, který svou životní přesyceností a cynickým postojem působí bolest sobě, jiným a nakonec znovu sobě. Inscenace využívá provokativní výrazové prostředky (nahotu, nečekané změny hudebního stylu, podivnou postavu Zareckého s nejednoznačnou symbolikou, vícehlasé recitace některých veršů atd.),přesto plyne až příliš poklidně. Divák sleduje zajímavou a příjemnou recitační podívanou, nedostavuje se však pocit emočního vytržení nebo citového pohnutí (nejpůsobivěji paradoxně působí efektní užití Šostakovičova valčíku).
(zadáno: 14.4.2019)
Těžko říci, jaký má Drábkův text smysl. Inscenace je vytvořená na principu montáže scének (situací), které těží humor ze snahy šokovat svou absurdní nepřiměřeností, nekorektností a vulgaritou. Postupně se v představení dostává více prostoru politické satiře a moralizujícímu postoji. Nápadům však chybí inteligentní humor a scénky sklouzávají jen ke stupidním klišé (jak scénickým, tak verbálním). V něčem inscenace připomíná někdejší Českou sodu, avšak pouze co do metody, nikoliv do kvality. Pozitivem inscenace je sympatické figurkaření většiny herců včele s J. Hánou.
(zadáno: 6.4.2019)
Vysoce působivá inscenace na motivy Bergmanova filmového opusu. Režijně zdařilé představení účelně prolíná dětský svět fantazie s událostmi dospělého světa. Šťastně zvolená scénografie (včetně efektního oddělení radostného světa rodiny a mrazivého světa biskupa) přidává na účinnosti divadelního zážitku a podtrhuje závěrečný happyend. K výjimečnosti inscenace přispívá nejen její délka a náročnost (kladená i na diváka), ale také vyrovnané herecké výkony (až na krátký výstup J. Žáka). Drobným nedostatkem je mírná ztráta tempa po famózním začátku, ale kvalitu celého představení to nesnižuje.
(zadáno: 5.4.2019)
Ztvárnění klasického Čechovova textu překvapí účelnou scénickou jednoduchostí, poctivým výkladem textu, který se vhodně drží dramatikova autorského záměru (bez módního hledání expresivních konotací), a především profesionálními hereckými výkony. Šťastné bylo obsazení D. Klapky do role Firse, jenž dodává věkově homogennímu souboru potřebnou plasticitu. Inscenace ukazuje sílu klasicky vyloženého dramatického textu a je příslibem výborného hereckého ročníku.
(zadáno: 30.3.2019)
Ibsenův dramatický text je východiskem pro scénickou expresi, jejímž cílem není inscenovat Ibsena, ale uskutečnit jakési režisérovo sebepojetí světa. Vše se tu odehrává výhradně v rovině symbolů a zcizujících efektů. Na mnoha místech se text takovému výkladu doslova příčí, pak vzniká nechtěně komický kontrast mezi slovem a převáděným. Režisér popírá logiku chování postav, kauzalitu, morální dilemata. Jde mu jen o to, jaké symboly mohou jednotlivé situace konotovat. Tomu přispívá i herecký styl T.Dočkalové založený na necivilním (expresivním) přehrávání. Z dramatu se stává kabaret na téma Nora.
(zadáno: 16.3.2019)
Hra se zdá být jakousi novozákonní parabolou zasazenou do současné slovenské reality. Fakticky však jde o groteskní všehochuť, jejíž jednotlivé dramatické situace připomínají scény z televizních sitcomů a nekonečných seriálů. Zásadní rozpor vidím mezi nízkou úrovní textu a vynikající prací inscenačního týmu (pochvala patří dramaturgii, režii, scénografii a hercům za jejich výkony). Navzdory slabému textu (včetně nevhodného překladu: knižní čeština na jevišti působí nevěrohodně) vzniklo kvalitní představení, které sice diváka nenadchne, ale na druhou stranu ho ani nezklame.
(zadáno: 16.3.2019)
Klíčové scény monumentálního francouzského románu jsou kompaktním zachycením obrazu zrůdnosti jedince i chování celé společnosti. Dramaturgické a režijní uchopení akcentuje sílu (naštěstí méně už emocionální popisy hrůz) literární předlohy a nabízí výjimečně silný divadelní zážitek, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po skončení představení. Účinnost vyznění zesiluje závěrečný monolog oslovující svědomí každého. Silnou stránkou inscenace je též scénografie (efektní práce s kolmými světelnými zdroji, posuvnou zadní stěnou a realistickými hostinami) a výrazově přesný herecký výkon J.Teplého.
(zadáno: 8.3.2019)
Text jinak výborně napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží, se zcela minul s inscenační složkou. Fakticky došlo k nepochopení žánru situační komedie. Inscenačním principem se stalo karikaturní pitvoření herců, které je však pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, herci musí naopak vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Namísto mechanismu gradace situací se divák ve vinohradské inscenaci stává svědkem bezduché a nevěrohodné estrády.
(zadáno: 21.2.2019)
Dojem z inscenace je poněkud rozporuplný: na jednu stranu je třeba ocenit vynikající klasickou scénografii a snahu vyhnout se muzikálovým manýrám,na stranu druhou inscenaci provází řada nedostatků,které znehodnocují výsledek: ať už jde o nepřirozené ozvučení (zvuk bicích v úvodu přehlušuje zbytek orchestru),výrazné nepřesnosti jak v činoherních,tak ve zpívaných výstupech,estrádní vložky kankánu a výstupů Břínkové,vypuštění 2. sloky Vilji či nevhodné obsazení hlavních rolí (u Bragagnola a Kopperové je nedostatek zkušeností evidentní).Nosková s Kořínkem v rolích druhého páru jsou naopak výborní.
(zadáno: 19.2.2019)
Hra je založena na nápadu,na který jsou nabalené různorodé situace,hudební čísla a scénky. Tato různorodost je jedním z hlavních problémů inscenace. Celé to (i ve srovnání s předchozími Suchého hrami) elementárně nedrží pohromadě. Divák si už po prvním jednání pokládá otázku, jak jednotlivé obrazy spolu vlastně souvisí? Druhým vážným problémem je vyložený amatérismus, který je zvláště patrný v nekonečných činoherních výstupech. Silnou stránkou hry je naopak profesionální hudební provedení a výstupy Suchého a Molavcové. Hra by potřebovala dramaturgické zásahy, zkrácení obrazů a zrychlení tempa.
(zadáno: 18.2.2019)
Setkání dvou stárnoucích mužů na okraji společnosti se závanem mládí reprezentovaným párem milenců, jejichž vztah se definitivně rozpadá. Inscenace působí velmi kompaktním dojmem (z hlediska scénického ztvárnění a hereckých výkonů), udržuje si potřebné tempo i intenzitu diváckého napětí. Z herců je třeba vyzdvihnout M. Frösslovou, která dokáže v těsném kontaktu s divákem vytvořit emocionálně silnou figuru. Představení patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné na Vinohradech vidět.
(zadáno: 18.2.2019)
Adaptace populárního románu je poskládána ze situací vycházejících ze vzdorování nedostatku v době hospodářské krize. Situace se odvíjejí v poklidném lineárním sledu bez výraznějších dramatických zvratů nebo stupňování napětí. To vede k určitému pocitu monotónnosti a místy i nudě. Kvalitě inscenace nepřispívá ani ochotnická scéna (pro letní venkovní představení přijatelná, v tradičních divadelních prostorách však nikoliv). Představení zachraňují profesionální herecké výkony všech účinkujících. Rozpor mezi vynikajícím herectvím a ochotnickým scénickým rámcem je až příliš markantní.
(zadáno: 5.2.2019)
Úpadek skupinky mladých lidí v závěru 20. let 20. století, kompenzace neexistence smyslu života dekadentními rozkošemi. Ačkoliv text nabízí jistou možnost generační výpovědi, inscenátorům se nepodařil najít správný klíč k jeho výkladu. Předváděné situace navzdory emoční vypjatosti působí značně nevěrohodně a nezáživně. Herecky se nepovedlo vystihnout ani jednu z postav dostatečně přirozeně a uvěřitelně. I když si hra se souborem příliš nesedla, je nápaditá po scénografické stránce.
(zadáno: 27.1.2019)
Topolův mnohovrstevnatý text lze interpretovat různými způsoby. Klíčem vinohradské inscenace se stal rej maškar. Zdůrazněním chóru (symbolistní roviny) zůstala realistická složka výrazně upozaděna, což ve výsledku vede k nejasnosti a povrchnosti vztahů mezi postavami, nesrozumitelnosti a nezáživnosti představení. Původní Topolova dramatičnost se vytratila a málokdo z diváků tuší, co a proč se vlastně na jevišti odehrává. Navíc se vyloženě nepovedlo typové obsazení některých postav (např. Král T.Pavelky nebo Věra Z.Vejvodové). Dobře obsazení R.Rázlová, I.Bareš a D.Bambas inscenaci nezachrání.
(zadáno: 27.1.2019)
Příběh měšťáka, který svou životní pohodlností otevře dveře zlu, je uchopen a ztvárněn na poměrně solidní úrovni. Scénický výklad směřuje k jisté expresivnosti, jejíž účelnost není vždy zřejmá (např. postavy chóru jako české typy). Silnou stránkou představení je technické provedení, herecké výkony kolísají v jednotlivých situacích, nejzdařilejší se mi jevilo pojetí postavy M. Gatialovou.
(zadáno: 27.1.2019)
Dramatizace Neffova cyklu akcentuje především citové, finanční a sociální peripetie postav Borna a Nedobyla. Vše se odehrává v kaleidoskopických kulisách, kde ostré střihy, komentáře vypravěče nebo písňové předěly nejsou na škodu věci. Zbytečně dlouhé představení je však nešťastně zarámováno "pateticko-zpěvní" a "civilní" scénou, která násilným způsobem posouvá význam textu. Poněkud dramaturgicky nedotaženou inscenaci vyvažuje zdařilá režie (R. Lipus ukazuje, jak se dá vhodně pracovat s velkým jevištěm i bez násilných stylizací) a solidní herecké výkony včele s J. Šťatným a T. Dastlíkem.
(zadáno: 27.1.2019)
Základní komediální situace je založena na směšnosti stárnoucího muže, který si vyvolí za nevěstu mladičkou dívku. Inscenátoři ve svém přístupu akcentovali pojetí frašky a pokusili se těžit z napětí mezi tradičním a moderním scénickým výkladem. Silnou stránkou je jazyková složka (herecké uchopení veršů přesně odpovídá nárokům hry), avšak úroveň ztvárnění jednotlivých situací poměrně dost kolísá. Zdá se, že na vině je spíše režie, než dramaturgie nebo herecké výkony (T. Pavelkovi hlavní role vyloženě sedla). Za scénicky nejpůsobivější moment považuji ztvárnění snu na začátku druhé části.
(zadáno: 22.12.2018)
Hra je tvořena mozaikou scének, jejichž jednotícím motivem je neschopnost mezilidského porozumění. Rozdíly mezi situacemi, pokud jde o délku, závažnost sdělení, ale i provedení jsou značné. Problémů inscenace je více. V prvé řadě nevhodná scénografie a dramaturgie. Prázdná scéna s rezivějícími převlékárnami z koupaliště nedává při výkladu textu smysl a nefunguje ani jako symbol. Absence přestávky není vyvážena stupňovaným napětím, vede jen k pocitu monotónnosti a únavě diváka. Dalším problémem je výrazná herecká nevyrovnanost souboru (vynikající Vlasák, Žáčková a Hána přestavení nezachrání).
(zadáno: 9.12.2018)
Hostovského předlohu odcizení intelektuálně založeného jedince reálnému světu uchopili inscenátoři šťastným způsobem. Vznikla kvalitní inscenace, v níž se podařilo sladit režijní, scénografickou i hereckou složku. Hostovského postupné stírání rozdílu mezi realitou a horečnatou fantaskností umožnilo funkční oscilování mezi realistickými prvky na straně jedné a expresivními na straně druhé. Množství postav zase poskytlo dobrou hereckou příležitost pro vytváření studií různých lidských typů.
(zadáno: 9.12.2018)
Konverzační komedie na motivy známého seriálu je sestavena z epizod potýkání ministra britské vlády s chodem administrativního aparátu svého úřadu. Rámcovými epizodami, které hru scelují, jsou jmenování do funkce ministra a premiéra. Přestože některé situace věcně neodpovídají současné realitě, hra dosahuje kvalitního komického s satirického účinku. Jde o svižné, dobře režijně i herecky vystavěné představení s efektní scénou. Přítomnost P. Kostka evidentně motivuje členy pardubického souboru k podání vynikajícího výkonu.
(zadáno: 11.11.2018)
Suchého autorská variace nad Erbenovou Kyticí položila základ muzikálu tvořenému šesti "povídkami". Po hudební i scénické stránce jde o vydařené nastudování, které umocňuje sehranost souboru. J. Suchému coby protagonistovi autorského divadla spíše sedí glosátorská poloha, v níž si udržuje jemně ironický distanc od vlastního textu. Určitý nedostatek představuje jen scénická střídmost divadla. Většího účinku by představení dosáhlo náročnější scénickou výpravou a početnějším sborem.
(zadáno: 11.11.2018)
Recitační pásmo sestavené z básní J. Préverta. Výběr textů, střídání protagonistů a kontaktní prvky s diváky zajišťují, že představení má příjemnou atmosféru a tempo. Scénické setkání s hlasovým uměním J. Somra ukazuje, že i přes úctu k hlasovému projevu mladší generace, J. Somr přeci jen patří do úplně jiné ligy.
(zadáno: 27.10.2018)
Pod skořápkou komediálních situací se odehrává velmi silné drama o stáří a osamění. Dva protichůdné principy (vnuk x prarodiče) odhalují, jak rozdílné nároky a očekávání má člověk v různých etapách života. Podřídit se požadavkům druhé generace znamená sebeobětování, zvolit vlastní cestu životem znamená opuštění bližních. Hře prospívá vhodně zvolený inscenační přístup (včetně scénografie), který nesklouzává ani k frašce ani k sentimentálnosti, a vynikající herecké výkony (zejm. L.Molínové a Z.Maryšky).Závěr hry dokáže emocionálně diváka zasáhnout, neboť rezonuje se zkušeností většiny dospělých.
(zadáno: 26.10.2018)
Ústředním motivem hry je malost a omezenost obyvatel přímořského anglického městečka, jíž se lze zbavit jen smrtí nebo útěkem. Text v porovnání se současným drsným cool dramatem působí dílem absurdně, dílem archaicky, avšak větším problémem než text je inscenační přístup. Vyznačuje se čitelnou snahou o formální dokonalost, která vede k nežádoucí strnulé expresivitě postrádající živou divadelnost. Inscenace představuje jakousi přehlídku dílčích scénických nápadů, jejichž divadelní účinnost je v celkovém vyznění nulová. Herci se snaží hrát a divák vlastně ani neví o čem.
(zadáno: 21.10.2018)
Divadelní muzikálová verze slavné situační filmové komedie o dvou hudebnících, kteří v ženských šatech prchají před gangstery. Hlavní síla liberecké inscenace spočívá v hudebním nastudování (s živým symfonickým orchestrem). To však nevyváží nedostatky v dalších složkách, včetně scénografické (založené až na očividné ochotnické jednoduchosti) a herecké (místy kontraproduktivně sklouzávající k estrádnímu humoru). Slušnou hereckou i pěveckou úroveň si zachovávají J. Kříž, J. David a O. Kříž. Rozpačitost celkového vyznění umocňuje nevhodné nazvučení, které je vzhledem k akustice zbytečné a rušivé.