J.S.

Konfrontace životní perspektivy definitivně poraženého Napoleona internovaného na Svatou Helenu a francouzské ženy z lidu, která ho přijíždí navštívit, aby z něho vymámila odškodné za smrt vnuků ve válce, vytváří situaci pro modelovou konverzační komedii o hodnotách, na nichž se zakládá lidská existence. Text zároveň poskytuje příležitost pro velké herecké individuality. Inscenace přirozeně stojí na osobnosti J. Bohdalové; R. Holub jí je vyrovnaným (a dobře zvoleným) partnerem. Nicméně je třeba též ocenit kvalitní scénografii a režii, které umocňují divácký zážitek z představení.

Tři bizarní postavy se stanou obětí vyšinutého psychopata, který pátrá po své "ujeté ruce". Hra pohybující se na hranici vážného dramatu a černé komedie má strhující děj s vtipnými dialogy. Inscenační provedení v důsledně realistickém (naturalistickém) stylu zesiluje nosné prvky textu a umocňuje jejich diváckou účinnost. Výrazným scénickým nedostatkem je praktické odepsání levé poloviny scény. Její dílčí využití pro předěly mezi dramatickými situacemi se jeví z pohledu diváka jako vcelku zbytečné. I přes tento nedostatek jde o (režijně i herecky) vynikající inscenaci.

Konverzační veselohra o životním údělu britské královny, jehož symbolem jsou pravidelné každotýdenní rozhovory s předsedou vlády. Potenciál textu spočívá v chytrých a vtipných dialozích povětšinou redukovaných do formy rozhovoru dvou osob. To přirozeně vede k určité scénické statičnosti představení, kterou by bylo možné narušit jen za pomoci ozvláštňující stylizace. Touto cestou se naštěstí inscenátoři nevydali. Inscenační pojetí jde v souladu s textem, je dobře (bez kontraproduktivních experimentů) scénicky, režijně i herecky provedené. Výsledkem je divácky atraktivní představení.

Klasická situační komedie založená na manželské nevěře a bizarních lžích, do nichž se hlavní hrdina zaplétá. Kvalitní text, kterému ovšem škodí režijní uchopení. Scéna (přes nápad s mizejícími dveřmi) připomíná spíše zkušebnu nebo tělocvičnu a silně ubírá inscenaci na divadelnosti. Proti smyslu textu jde rovněž výběr hudby. Naopak pozitivně působí sehranost hereckého souboru. Výsledek vytváří mnohem kompaktnější dojem než po premiéře v roce 2005 s Mikulčíkem v hlavní roli (tehdy šlo o demonstraci nepochopení Feydeaua), přestože některé ženské herecké výkony zůstávají vyloženě slabé (Bočanová).

Dobře napsaná hra zachovávající klasickou divadelní jednotu času, děje a místa, která se vyváženým způsobem pohybuje na hraně charakterové komedie a komedie mravů. Divadelní potenciál je umocněn iluzivní scénou s proskleným prospektem. Přesné herecké výkony podávají zejména M. Písařík, L. Molínová a Z. Maryška. Jde o divácky přítažlivou inscenaci, která je svou vysokou úrovní srovnatelná s inscenací z 90. let v divadle ABC (s O. Víznerem v titulní roli).

Hra představuje historické podobenství zcela současných lidských problémů. Síla textu nespočívá ani v zápletce ani ve výstavbě jednotlivých situací, ale v dialozích postav. Inscenace je proto logicky vystavěná na individuálním stylu hereckých osobností, bez nichž by nebylo možné dosáhnout žádoucího dramatického efektu. Od začátku až do konce herecky vyniká T. Töpfer. Celkově jde o zdařilou dobře dramaturgicky i režijně uchopenou inscenaci.

Několik typově odlišných mladých lidí prožívá životní prázdnotu a hledá pro sebe nový smysl. Souhlasím s názorem, že poněkud seriálový námět (vzájemně propletené vztahy a rozchody) se šťastně potkal s inscenačním týmem, který ho dokázal pozvednout do podoby silného a působivého tvaru. Pochvalu zaslouží kvalitní dramaturgie, scénografie i režie. Navíc skupině mladých herců jejich postavy a charakter představení vyslovení sedí. Vyzdvihnout je třeba V. Javoříka a T. Terberovou za jejich přesné studie hendikepovaných osob.

Inscenace je hrou na muzikál Divotvorný hrnec. Jde o zdařilou kombinaci semaforské (Suchého) poetiky se scénami a pěveckými čísly z Divotvorného hrnce. Místy je až příliš zdůrazňovaná didaktická složka hry, ta je však naštěstí vzápětí umě shazovaná, stejně tak jako jsou ironizované dobově poplatné reálie z adaptace V+W. Na místo bezmezné adorace Suchý zvolil šťastný odstup a nadhled. Sám Suchý se ve hře objevuje ve výborné kondici a dvojrole (průvodce muzikálem a Čochtana) mu vysloveně sedne. Příjemně sehraný je i zbytek souboru (až na rušivé neherectví V. Harapese).

Téma tří sester ve středním věku, na kterých se podepsali rodiče a které teď žijí patologicky opuštěné ve společném bytě a udržují ho jako muzeum. Síla textu podle mě spočívá v neustálém znejisťování pravdy - osobnosti rodičů, vlastní minulost i přítomnost nazírají sestry z různých perspektiv, přičemž ty jsou často protichůdné a ve vzájemném rozporu. Realismus je kombinován s jakýmsi až snovým transcendentnem. Ke kladným stránkám inscenace patří efektní scéna. Všechny tři herečky podávají dobrý výkon, i když jimi vytvořené postavy místy výrazně postrádají věrohodnost.

Situační komedie se všemi tradičními atributy - stárnoucí záletník, mladičká nevěsta, vypočítaví tchán s tchyní, dotěrní přátelé, vaudevillové písňové výstupy atd. Hra je inscenována ve shodě s textem, představení si udržuje dobré tempo, které vtahuje diváka do dění na jevišti. Vše je podpořeno atraktivní scénografií a solidními hereckými výkony, které přesně odpovídají žánru hry. Volba I. Bareše do titulní postavy se ukázala jako velice šťastná. Fakticky jde o ukázku dobře provedeného tradičního divadla, které dokáže diváka zbavit neuroticizmu současnosti a tíhy vnějšího světa.

Na půdorysu manželské nevěry se rozehrávají situace,v nichž autor zpochybňuje objektivní pravdu. Text hry je napsaný v perspektivě hrdiny středního věku. Na začátku je všechno jisté. Na konci ani hrdina ani divák netuší,co je pravda a co lež. Komorní text (na scéně nejsou nikdy víc než dvě postavy) je dobře režijně zvládnutý na velkém jevišti, které je navíc výborně scénograficky řešeno. Herecky představení stojí na M.Taclíkovi. Nedostatkem je inscenační posun,který nivelizuje účinek textu - z původní konverzační hry o ztrátě pravdivostních jistot k banální situační komedii o manželské nevěře.

Jedna z nejlepších her N.Simona sleduje psychický rozklad jedince,který ztratil dobře placenou práci a spolu s ní i smysl života. Vážné polohy se citlivě střídají s tragikomickými situacemi bez prvoplánového happyendu. Inscenátoři pojali představení velmi nešťastně jako frašku. Přehrávání,karikování,padání na zem aj.zakrývá původní smysl textu a ze hry se vytrácí sdělení a síla. To ještě oslabuje neefektní scéna (několik kusů nábytku) typická pro zájezdová představení. Rovněž hlasy a zvuky ze záznamu působí dosti nevěrohodně. Inscenaci by bylo vhodné přezkoušet (zejm. scénografii a herectví).

Nudný život drobného ministerského úředníka vykolejí náhodné setkání s okouzlující dcerou milionáře.Příběh se šťastným koncem,jehož iluzi rád podlehne každý,je připomenutím tradičního divadelního repertoáru 1.pol.20.st. Inscenátoři ke hře přistoupili s respektem,ale současně ji přizpůsobili nárokům současného divadla.Herci jsou kompaktní se ztvárňovanými typy,i když místy zbytečně přehrávají.Scénograficky velmi dobře pojatá Malá scéna je obsazena početným symfonickým orchestrem,jehož síla občas ubírá na srozumitelnosti zpívaných textů. Celkově jde však o kvalitní představení, radost z divadla.

Trojice drobných zlodějíčků se připravuje na lup, který se nekoná. Děj postrádá s výjimkou poslední třetiny dramatičnost, přičemž zápletka je vcelku podružná. Hra je pojata především jako komorní sociopsychologická studie lidských typů. Sledujeme, jak se postavy chovají, jak uvažují, jak mluví, v jakém prostředí a sociálních interakcích žijí. V tom spočívá síla inscenace. Tento záměr je podpořen realistickou scénografií, která na místo náznaků a symbolů pracuje s doslovností předváděného. To zesiluje výklad textu a umocňuje zážitek. Všechny tři herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni.

Sled tragikomických situací, které provázejí průběh jednoho venkovského požárnického plesu. Situace propojují tři jednotící dějové linie: předání ocenění bývalému předsedovi, volba královny krásy a postupné rozkrádání tomboly. Tvůrci představení si zaslouží ocenění, vše se tu totiž podařilo sladit do kompaktního celku. Princip zalidnění scény množstvím figurek (herecké výkony jsou pozitivně vyrovnané), funkční scéna s efektním prospektem, tempo situací, jejich vyvážené střídání s emočně dobře vypointovaným závěrem. Jde o povedenou inscenaci, která příjemně překvapí svou vysokou úrovní.

Drama člověka, jehož rozum je stále více schvacován Alzheimerovou nemocí. Všechno se zdá být nenormální - postavy, prostředí, čas. Způsob výstavby jednotlivých scén odpovídá nejistotě, které je vystavena nejen titulní postava, ale i její nejbližší okolí. Zeller přitom divákovi nic racionálně nevysvětluje, vše ponechává v rozporuplné perspektivě. Inscenace těží především z výborného výkonu J. Vlasáka. Ten herecky přesně vystihuje nesnesitelnost své situace až k citově vypjatému závěru. V Rokoku se podařilo vytvořit silné představení, které diváka zasáhne svou pravdivostí.

Krutost nevěry v manželském trojúhelníku. Hra pracuje s kauzalitou naopak - známe důsledky, neznáme příčiny. Retrospektivní metodou postupujeme do minulosti a ponořujeme se do hlubin psychosociálních vztahů. Představení je silnou výpovědí o citovém ubližování, rafinovaně pracuje se stupňováním napětí a probouzí v divákovi silné emoce. Důsledná realistická metoda s naturalistickými prvky (která je Sokolovi vlastní) umocňuje sílu a vyznění textu. Inscenace je jedním z nejvýraznějších režijních počinů v ČK.

Mladý režisér získává po škole první profesní i lidské zkušenosti nacvičováním představení s pacienty v léčebně pro duševně choré. Hra s velkým potenciálem (kontrast vnějšího "zdravého" a vnitřního "nemocného" světa, divadlo na divadle,emoční zvraty atd.), který inscenátoři nevyužili. S výjimkou závěru působí představení velmi nesourodě, nahodile, dramatické situace postrádají věrohodnost a celek tempo. Herecké výkony jsou nepřesvědčivé a až amatérsky nevyrovnané. Skutečné herecké osobnosti (O.Vízner) tu spíše jen statují. Těžko říct, zda vina leží více na dramaturgii, režii či přístupu herců.

Muž s knihou si listuje v deníku Jindřicha 8. Čtení se střídá s předváděnými výstupy a hudebními čísly. Nastudování Šesti žen je pojato jako skutečně velká inscenace co do počtu účinkujících i nápadů. Snaha "dostat toho do hry co nejvíc" se negativně projevila ve značné nesourodosti jednotlivých výstupů. Představení se stalo jakousi přehlídkou různých čísel ve stylu "každý převede co umí", což přirozeně vede k tomu, že unikátní Suchého poetika zůstala upozaděna. Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy - zkrácení i za cenu, že některé nápady (včetně účinkujících) se ponechají pro další hry.

Allenovský komediální hrdina, jehož osud je v rukou bájných řeckých bohů, poruší tabu. K překvapení bohů ztělesněných chórem se však žádná tragédie nekoná. Divadelní adaptace zůstává věrná stylu Allenových filmů. Představitel hlavní role Z. Kupka viditelně pracuje s Woodyho výrazovými prostředky, rovnocennou partnerkou mu je V. Fialová v roli prostitutky. Rovina řeckého chóru je organicky včleněna do rámce hry a podporuje jednotlivé dramatické situace. Celkově jde o povedené, režijně zdařile uchopené představení, které ctí pravidla žánru konverzační komedie s nádechem lehké bulvárnosti.

Inscenace poskládaná z komických a chvílemi i vážnějších epizod je rámovaná dvěma situacemi - nástupem nového pracovníka a rozhodováním o závažných personálních změnách ve firmě. Představení si udržuje dobré tempo, a navzdory své délce i divákovu pozornost. Scéna se dokázala slušně vypořádat s rozvržením situací do několika oddělených kanceláří. Herecké výkony jsou vyrovnané, představení vévodí V. Fridrich, jemuž role šéfa s ohledem na jeho osobnostní naturel vysloveně sedla. Nevhodně působí jen množství vulgarismů, které postrádají účelnost a postupně ztrácejí na síle.

Do rámcové situace divadelní zkoušky je zasazena férie s vesměs rokovými úpravami árií ze Smetanových oper.Představení je na začátku zábavné,postupně však zabředává do monotonního opakování prakticky týchž situací.Hra negraduje,jen narůstá přidáváním epizod,jejichž síla s postupující délkou představení slábne.Závěrečná pointa tento nedostatek nevyváží. Situace viditelně inspirované cimrmanovským stylem humoru vydrží v první půli.Druhou půli představení již nudí. Herecké výkony nejsou špatné,ale při výstupu J.Klema si divák uvědomí,jaký je propastný rozdíl mezi jeho herectvím a zbytkem souboru.

Problémové drama ze soudní síně, kde se rozvažuje morální dilema, o němž nakonec rozhodnou diváci. Atraktivní téma, realita soudního přelíčení, interaktivní vstup diváků - to vše zaručuje neobyčejný divadelní zážitek s výrazným potenciálem aktivizovat diváka k úvahám o spravedlnosti. Závažným nedostatkem samotné inscenace je výrazová nepřesnost většiny herců, zejm. M. Kačmarčíka a Z. Kaliny (věrohodně působí jen L.Jurek), což snižuje autenticitu a dopad divadelního zážitku. Dalším problémem je nedostatek inscenační objektivity: morální dilema je od počátku rozehráváno ve prospěch obžalovaného.

Text hry o krizi středního věku a hodnotě přátelství sám o sobě není špatný. I když postrádá dostatečně nosnou zápletku, tři dramatické situace se dvěma postavami mohou fungovat. Problémem je inscenace, která je evidentně odbytá ve všech svých složkách - režijní, dramaturgické, scénografické, technické. Sami herci to nezachrání. Téměř na všem je vidět, že jde o nízkonákladové zájezdové představení. Tento typ her přitom může fungovat jen na komorní scéně s malým prostorem a těsným kontaktem herců a diváků, na velkých scénách se promění ve smutnou záležitost jak pro herce, tak pro diváky.

Rodinné drama ibsenovského střihu, v jehož průběhu se odkrývá hrůzná patologičnost vztahů mezi členy rozvrácené jižanské rodiny. Hra zaujme bravurní dramatickou výstavbou, která dává možnost rozehrát osobní tragédie jednotlivých postav. Děj je sevřený a divák je zdařile udržován ve stálém napětí. Herecky vynikající je především M. Steinmasslová (i když v jejím podání nese postava matky rysy sympatické cynické glosátorky, což asi nebyl autorův záměr). Celkové vyznění hry mírně snižuje nedotažená scénografie (i při vědomí omezených možností Divadla v Celetné).