Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (59)
Jiří Landa: 15 % (75)
Lukáš Dubský: 15 % (45)
Michal Novák: 15 % (49)
Lukáš Holubec: 17 % (22)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.5.2017)
Dobře napsaná komedie s tradičním Veberovým motivem přerodu věčného outsidera a smolaře v sebevědomého úspěšného člověka. Hra je vystavěna na principu epizodického řazení dramatických situací, což navozuje dojem filmového příběhu. Nad očekávání je dobře režijně i herecky uchopená, bez zbytečného přehrávání a karikaturního pitvoření, které bývá častým zlozvykem u tohoto žánru (herecky jsou přesní zejména J. Nosek a P. Motloch).
(zadáno: 22.2.2020)
Představení je zdařilou přehlídkou písniček z různých her, které jsou vhodně pospojované mluvenými a tanečními výstupy. Protagonisty pásma je vedle J. Suchého a J. Molavcové celá plejáda současných semaforských herců. Představení se odvíjí v solidním tempu a vyzařuje z něho pozitivní atmosféra, která se přenese na publikum.
(zadáno: 5.4.2018)
Muž s knihou si listuje v deníku Jindřicha 8. Čtení se střídá s předváděnými výstupy a hudebními čísly. Nastudování Šesti žen je pojato jako skutečně velká inscenace co do počtu účinkujících i nápadů. Snaha "dostat toho do hry co nejvíc" se negativně projevila ve značné nesourodosti jednotlivých výstupů. Představení se stalo jakousi přehlídkou různých čísel ve stylu "každý převede co umí", což přirozeně vede k tomu, že unikátní Suchého poetika zůstala upozaděna. Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy - zkrácení i za cenu, že některé nápady (včetně účinkujících) se ponechají pro další hry.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení patří k tomu nejlepšímu, co v posledním období v Ypsilonce vzniklo - a to i z hlediska dramatické propracovanosti a práce s hudební a výtvarnou složkou. Schmidovi se tentokrát podařilo vyvarovat se bezradnému jevištnímu chaosu, kterým působily jeho novější inscenace. Šťastné je zapojení R. Janála, jehož pěvecké přednosti ve spojení s komickým talentem dodávají představení punc profesionality.
(zadáno: 20.2.2022)
Detektivní komedie, která představuje parodii na klasická anglická díla svého žánru. Silnou stránkou (a hlavní nosnou složkou) inscenace je iluzivní scéna, jejíž dokonalost diváka oslní a účinně ho vtáhne do představení. Z takto pojaté scény s architektonicky detailně vystavěnou obytnou schodišťovou halou ve stylu tajemné anglické vily šlo ke škodě inscenace režijně vytěžit víc. Režii nepomáhá ani herecký styl představitelů mužských postav (zejm. J. Musila v titulní roli), na rozdíl od ženských, které jsou ztvárněny výrazově přesně.
(zadáno: 31.3.2017)
Inscenace patří k tomu zajímavějšímu v současné Ypsilonce, neboť není obvyklou koláží situací na zvolené téma, ale jedná se o hru s pevnější dramatickou stavbou. Vložené kolážní vstupy a hudební čísla tu naopak působí spíše rušivým dojmem a ubírají hře na tempu a sdělovanému příběhu na síle. Tak trochu to působí dojmem, jako by se Schmid nemohl rozhodnout, jaký typ divadla má být výsledným útvarem.
(zadáno: 25.3.2017)
Hra je postavena na absurdní zápletce, která umožňuje rozvinout spoustu dobrých nápadů, komických situací a slovních hříček. Chybí ji však pevná dramaturgická koncepce, která by ji dodala tempo a záživnější rytmus. Zvlášť patrné je to na nevyrovnaných dvou jednáních (první je nudně statické, divák je vtažen do představení až po přestávce), což byl problém některých Suchého her už v minulosti (např. Laura a Oliver). Inscenaci by prospěly dramaturgické zásahy a oživení první části, třeba prolínáním se scénami ze druhé části (z baru). Prolínání rovin se Suchému ostatně povedlo již v Levanduli.
(zadáno: 27.1.2019)
Základní komediální situace je založena na směšnosti stárnoucího muže, který si vyvolí za nevěstu mladičkou dívku. Inscenátoři ve svém přístupu akcentovali pojetí frašky a pokusili se těžit z napětí mezi tradičním a moderním scénickým výkladem. Silnou stránkou je jazyková složka (herecké uchopení veršů přesně odpovídá nárokům hry), avšak úroveň ztvárnění jednotlivých situací poměrně dost kolísá. Zdá se, že na vině je spíše režie, než dramaturgie nebo herecké výkony (T. Pavelkovi hlavní role vyloženě sedla). Za scénicky nejpůsobivější moment považuji ztvárnění snu na začátku druhé části.
(zadáno: 1.10.2017)
Konverzační veselohra vystavěná na konfrontaci dvou rozdílných ženských typů, jejichž setkání je pro obě impulzem pro zásadní změnu ve způsobu myšlení i života. Lehce předvídatelný text působí moralistním dojmem a  jeho potenciál závisí hlavně na režijním a hereckém uchopení. To se zdařilo jen z části. Inscenace nenadchne strhujícím herectvím, ale ani neurazí vysloveně nepovedenými výkony, i když režijní pojetí (včetně scénografie) chvílemi působí tak trochu ochotnicky. Představení má evidentně větší sílu v malém prostoru, převedením na větší jeviště vyznívá poněkud do ztracena.
(zadáno: 6.3.2022)
Klasická situační komedie, v níž se hlavní hrdina dostává do kolotoče nehod. Inscenace se snaží být příjemná a optimistická. Její hlavní nedostatek spočívá v režijní a dramaturgické koncepci, které nevyužívají potenciál textu. Jde o dlouhodobější problém, jak DnV zachází se situačními komediemi. Situační komedie není klauniáda. Humor v ní nestojí na šaškování herců, ale na vztahu hrdiny a situace, před níž prchá, ale která ho stejně dostihne. Situačně komedie musí být zahraná vážně (uvěřitelně), pokud ne, není inscenace dostatečně funkční.
(zadáno: 25.3.2017)
Téma lidí odtržených od kruté reality, kteří žijí ve vlastním ideálním světě a iluzivními problémy svého světa poměřují svět skutečný. Každopádně jde o zajímavé téma a v celku o zdařile uchopenou hru. Co však postrádá (alespoň v první části), je tempo. Divákovi trvá minimálně hodinu, než se začne základním způsobem orientovat v postavách a vztazích. Hře by prospěly dramaturgické zásahy a škrty. Nepochopitelné je uvádění hry pod občanským jménem autora - buď jde o pokrytectví ("stydíme se za to, že hrajeme Gorkého"), nebo o falešný marketingový kalkul ("na Gorkého by diváci nepřišli").
(zadáno: 14.6.2023)
Slavná Millerova hra o neslavném procitnutí z amerického snu stojí v nastudování MDP na osobnosti M. Donutila. Hraje bezesporu skvěle. Zároveň je však zjevné, že bez jeho účasti by se jednalo o průměrnou a v celku zapomenutelnou inscenaci. Na vině není zastarávající text, ale zvolený inscenační přístup, který kombinuje "moderní" scénické pojetí s imaginárním prostorem a klasické psychologické herectví. Tyto dva prvky se vzájemně nesnesou, narážejí na sebe a snižují výsledný dojem inscenace.
(zadáno: 27.1.2019)
Dramatizace Neffova cyklu akcentuje především citové, finanční a sociální peripetie postav Borna a Nedobyla. Vše se odehrává v kaleidoskopických kulisách, kde ostré střihy, komentáře vypravěče nebo písňové předěly nejsou na škodu věci. Zbytečně dlouhé představení je však nešťastně zarámováno "pateticko-zpěvní" a "civilní" scénou, která násilným způsobem posouvá význam textu. Poněkud dramaturgicky nedotaženou inscenaci vyvažuje zdařilá režie (R. Lipus ukazuje, jak se dá vhodně pracovat s velkým jevištěm i bez násilných stylizací) a solidní herecké výkony včele s J. Šťatným a T. Dastlíkem.
(zadáno: 19.9.2021)
Inscenaci je třeba nahlížet a hodnotit jako klauniádu. V této kategorii solidně obstojí. Třebaže nikdo z trojice protagonistů není vyloženým stand up komikem, jejich výkon zaslouží potlesk. Samotné dílo W. Shakespeara až tak důležité není a mohlo by být nahrazeno čímkoliv jiným, aniž by došlo k podstatné změně v charakteru hry.
(zadáno: 7.1.2018)
Fuksův příběh o proměně spořádaného maloměšťáka ve vraždící zrůdu zůstal v půli cesty. Dramaturgie vsadila na výraznou stylizaci a ze Spalovače mrtvol udělala jakousi hru na Spalovače mrtvol. Není ovšem jasné, k čemu to, co se na jevišti odehrává, slouží. Jako argument nestačí, že velká scéna Stavovského divadla vyžaduje stylizaci a velká gesta. Dobrá inscenace si jednoduše nevystačí s pouťovou přehlídkou současných konotací (co inscenátory při čtení Fuksovy předlohy napadlo) a nezachrání ji ani výkon jednoho herce - V. Javorského (který je na rozdíl od M. Pechláta výrazově přesný).
(zadáno: 5.4.2017)
Jde o výborné představení s excelentním N. Lichým. Jím ztvárněný hrdina však neprochází žádným vývojem. Od začátku máme před sebou jasného psychotika, který je schopen vyvraždit svou rodinu kdykoliv bez ohledu na postupnou indoktrinaci nacismem. V tomto smyslu nedochází ke stupňování napětí a děsu. Zajímavé je zapojení tříčlenného chóru, ten však především v závěrečné části působí rušivě a dramatičnost událostí rozmělňuje (což je zřejmě opačný efekt, než jaký byl zamýšlen). Nicméně inscenace nejde proti Fuksovu textu a není pouhou přehlídkou toho, jaké konotace se zrovna inscenátorům vybavily.
(zadáno: 25.3.2017)
Vynikají inscenace, kde se povedlo snad úplně všechno. Rizikem Splašených nůžek je, že se můžou zvrtnout v nevěrohodnou parodii, nebo se nezvládne improvizační část s hledištěm. Jihlavští herci hrají s obdivuhodným nasazením, ale přitom nepřehrávají, a tedy postavy neztrácejí na své věrohodnosti. Hrou se publikum baví ještě dlouho po skončení představení.
(zadáno: 12.1.2018)
Rodinné drama ibsenovského střihu, v jehož průběhu se odkrývá hrůzná patologičnost vztahů mezi členy rozvrácené jižanské rodiny. Hra zaujme bravurní dramatickou výstavbou, která dává možnost rozehrát osobní tragédie jednotlivých postav. Děj je sevřený a divák je zdařile udržován ve stálém napětí. Herecky vynikající je především M. Steinmasslová (i když v jejím podání nese postava matky rysy sympatické cynické glosátorky, což asi nebyl autorův záměr). Celkové vyznění hry mírně snižuje nedotažená scénografie (i při vědomí omezených možností Divadla v Celetné).
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která se nepovedla. Snaží se být gejzírem aktualizujících nápadů, ale divák nechápe, jaký příběh se na scéně vlastně odehrává. Je to škoda, Tylova pohádková hra je výborně napsaná, což divák nepozná a po tomto zážitku již nikdy více Tyla nesnese. ND by mělo mít autoregulační mechanismy a nepovedenou inscenaci včas stáhnout z repertoáru. Divákovi je líto herců, kteří se snaží pitvořit dle pokynů režiséra a sami přitom vidí, že to nefunguje.
(zadáno: 13.4.2017)
Drama o plynutí času, který těm, co nestihli včas žít, bere naději a smysl dalšího života. Inscenace výborně pracuje s textem, s jeho jemnými náznaky a skrytými významy, aniž by se nutila do násilných aktualizací či ozvláštňujících výkladů. Přes vnějškovou nedějovost textu se daří diváka udržovat v neustálém napětí. Jde o poctivě provedeného Čechova, který zanechává silný emocionální zážitek. Výrazově zajímavá je scéna v barvách podzimního lesa podtrhující melancholickou náladu. Herecky vyniká A. Procházka v roli doktora.
(zadáno: 21.10.2018)
Divadelní muzikálová verze slavné situační filmové komedie o dvou hudebnících, kteří v ženských šatech prchají před gangstery. Hlavní síla liberecké inscenace spočívá v hudebním nastudování (s živým symfonickým orchestrem). To však nevyváží nedostatky v dalších složkách, včetně scénografické (založené až na očividné ochotnické jednoduchosti) a herecké (místy kontraproduktivně sklouzávající k estrádnímu humoru). Slušnou hereckou i pěveckou úroveň si zachovávají J. Kříž, J. David a O. Kříž. Rozpačitost celkového vyznění umocňuje nevhodné nazvučení, které je vzhledem k akustice zbytečné a rušivé.
(zadáno: 23.11.2017)
Text hry je vystavěn na kombinaci několika nesourodých motivů - zvláštní průběh svatby, návrat emigranta po třiceti letech, shledání otce s dcerou, herecký úděl, vyrovnávání se věkem a osudem atd. Hra postrádá jak zápletku, tak dramatický děj a rozpadá se do jednotlivých situací, které nemají logiku. Ani dialogy nepřidávají hře na věrohodnosti (divák tápe, zda nejsou myšleny ironicky). Text představuje nepovedenou variaci na Kunderovskou esejistiku převedenou do jevištní podoby. Představení zachraňují výkony jednotlivých herců, ale ani ty nemohou úplně vyvážit naprostou nedostatečnost textu.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení působí dojmem "výchovného koncertu" či hrané přednášky. Leporelo složené z citací různých výroků a fragmentů událostí kolem Masaryka. Celek nedrží pohromadě a tezovitost situací nudí. Ocenit lze naopak hlubokou znalost pramenů, z nichž autoři při vzniku inscenace čerpali.
(zadáno: 11.6.2019)
Inscenace je tvořena montáží výstupů (tragikomických situací viděných z pohledu dospívajícího chlapce) a písniček v retro stylu 80. let. Znovu se ukazuje, že tato inscenační metoda je účinným atraktivizujícím divadelním prostředkem. Úroveň hudebních vložek tu přitom značně převyšuje činnoherní výstupy, které chvílemi působí spíše kabaretně nebo až ochotnicky. M. Matějka dokázal najít pro ztvárnění postavy Adreana Molea přesvědčivou polohu, ostatní účinkující už jsou přesvědčiví méně.
(zadáno: 20.9.2017)
Revoluční zmatky v zapadlé ruské gubernii přetavené do skvěle napsané a bravurně zinscenované komedie. L. Smoček se pojetím vrátil spíš než ke své někdejší inscenaci z 90. let k inscenacím Štolbových a Štechových textů, včetně rafinovaného způsobu prolínání soukromého a veřejného života, mírné archaičnosti jazyka a sebeironizujícího stylu herectví. Principem vytváření jednotlivých postav je drobnokresebná technika, vznikají tak bizarní rázovité figurky - skvěle ztvárněné na dnešek až překvapivě velkým množstvím hereckých osobností. Jim vévodí P. Nárožný, jehož unikátní styl udává hlavní výraz.