J.S.

Fuksův příběh o proměně spořádaného maloměšťáka ve vraždící zrůdu zůstal v půli cesty. Dramaturgie vsadila na výraznou stylizaci a ze Spalovače mrtvol udělala jakousi hru na Spalovače mrtvol. Není ovšem jasné, k čemu to, co se na jevišti odehrává, slouží. Jako argument nestačí, že velká scéna Stavovského divadla vyžaduje stylizaci a velká gesta. Dobrá inscenace si jednoduše nevystačí s pouťovou přehlídkou současných konotací (co inscenátory při čtení Fuksovy předlohy napadlo) a nezachrání ji ani výkon jednoho herce - V. Javorského (který je na rozdíl od M. Pechláta výrazově přesný).

Inscenace vytvořená na motivy jedné z memoárových knih divadelníka V. Štecha. Je patrné, že jde o příležitostné představení, které mělo být jednorázovou záležitostí - poctou divadlu. Jeho reprízováni budí rozpaky (a ty nemohou zmírnit ani podtituly "scénické čtení" nebo "literární kabaret") především pro svou nehotovost (textovou i inscenační). Výsledek ocení znalci divadelní a literární historie, pro ostatní diváky bude počínání herců nesrozumitelné a celek nepochopený. Pochvalu zaslouží všichni účinkující, hrají s nasazením v dokonalé souhře. Představení tak z blízka ukazuje hereckou práci.

Bylo by chybou poměřovat variaci na slavnou operetu s originální verzí. J. Suchý ponechal jen základní dějovou kostru a použil některé melodie, jinak vytvořil novou hru zcela zapadající do semaforské poetiky (jíž vévodí zápletka nešťastně zamilovaného majora Gibuse - bratra matky představené). Představení je zábavné od samotného počátku a po celou dobu si udržuje tempo a nasazení, závěr je korunován organicky včleněnou finálovou písní. Typově originální postava zdůrazňující groteskní nadsázku je zejména Fernand de Champlatreux v podání V. Kopty.

Pásmo výstupů a písniček jako pocta tvorbě V + W. Inscenace stojí na principu "genia loci" sálu paláce U Nováků a na muzikálním a klaunském potenciálu hereckého souboru. V celku jde o příjemnou přehlídku (revue jako divadelní žánr je něco jiného) přátelského povídání o Osvobozeném divadle. Divadelnost inscenace je narušována až okatým didaktizováním (divák si místy klade otázku, zda se neoctl na výchovném koncertě) a dramaturgicky ne příliš šťastně seřazenými výstupy bez zjevné gradace a místy s hluchými předěly.

Text hry je vystavěn na kombinaci několika nesourodých motivů - zvláštní průběh svatby, návrat emigranta po třiceti letech, shledání otce s dcerou, herecký úděl, vyrovnávání se věkem a osudem atd. Hra postrádá jak zápletku, tak dramatický děj a rozpadá se do jednotlivých situací, které nemají logiku. Ani dialogy nepřidávají hře na věrohodnosti (divák tápe, zda nejsou myšleny ironicky). Text představuje nepovedenou variaci na Kunderovskou esejistiku převedenou do jevištní podoby. Představení zachraňují výkony jednotlivých herců, ale ani ty nemohou úplně vyvážit naprostou nedostatečnost textu.

Hra napsaná podle filmu s A. Mandlovou a stylizovaná do podoby operety s písněmi především z repertoáru O. Nového. Jde o poctivě udělané iluzivní divadlo, kde všechno funguje (včetně orchestru, sboru a baletu). Všichni dobře hrají a zpívají, přičemž výkony některých účinkující jsou vysoké i v měřítku činoherního divadla (zejména výkon J. Průdka). Škoda, že tento typ inscenací není možné vidět v některém z pražských divadel.

Klasické veršované drama o údělu lidství, které touží vzlétnout a nakonec se rozplyne. Inscenaci lze těžko jednoznačně ohodnotit. Na straně jedné vynikající výkon O. Brouska a krásný herecký jazykový projev, na straně druhé ne příliš povedená dramaturgie a režie, které kombinují techniku jevištní recitace s tělocvičnými výkony na šikmé ploše. Plocha je umístěna tak, že fakticky celá jedna polovina scény je zbytečná. Inscenaci sráží přepjatá snaha o současné výrazové konotace. S ohledem na osobnost O. Brouska by byla inscenace událostí, takto vznikl výsledek, který budí velké rozpaky.

Konverzační veselohra vystavěná na konfrontaci dvou rozdílných ženských typů, jejichž setkání je pro obě impulzem pro zásadní změnu ve způsobu myšlení i života. Lehce předvídatelný text působí moralistním dojmem a  jeho potenciál závisí hlavně na režijním a hereckém uchopení. To se zdařilo jen z části. Inscenace nenadchne strhujícím herectvím, ale ani neurazí vysloveně nepovedenými výkony, i když režijní pojetí (včetně scénografie) chvílemi působí tak trochu ochotnicky. Představení má evidentně větší sílu v malém prostoru, převedením na větší jeviště vyznívá poněkud do ztracena.

Inscenace je vystavěna jako procházka hrami Voskovce a Wericha. Na úvodní zápletku z Vest pocket revue je navěšena koláž většinou původních výstupů a scének s písničkami z éry Osvobozeného divadla. Představením se opět vine Suchého stěžejní téma - imaginace jako způsob života, který činí realitu snesitelnou. Výborná je především hudební složka (včetně hudební komiky), podtržená zdůrazňovaným záměrem koncertu. Jde o povedené představení, které (až na několik nehereckých výkonů) neztrácí tempo a rytmus.

Revoluční zmatky v zapadlé ruské gubernii přetavené do skvěle napsané a bravurně zinscenované komedie. L. Smoček se pojetím vrátil spíš než ke své někdejší inscenaci z 90. let k inscenacím Štolbových a Štechových textů, včetně rafinovaného způsobu prolínání soukromého a veřejného života, mírné archaičnosti jazyka a sebeironizujícího stylu herectví. Principem vytváření jednotlivých postav je drobnokresebná technika, vznikají tak bizarní rázovité figurky - skvěle ztvárněné na dnešek až překvapivě velkým množstvím hereckých osobností. Jim vévodí P. Nárožný, jehož unikátní styl udává hlavní výraz.

Hra představuje jakési cirkusové podobenství o krutosti světa. Text je dialogem dvou protikladů - nekonečně imaginativní bezelstnosti a pragmatické drsnosti; přitom výrazně využívá hravé jazykové prostředky. Samotné představení znervózní diváka diskotékovým rámcem s ředitelem ve stylu Dartha Vadera z Hvězdných válek, jde zřejmě o způsob, jak zvýraznit krutost světa kolem klauna Augusta. Herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni. Inscenace má však vzhledem ke své náročnosti podobný problém jako Romulus Veliký - nejde o představení, jaké průměrný návštěvník divadla ABC očekává.

U nás málo hraná parodie nejen na příběh o sadistickém rytíři vraždícím své manželky. Nastudovat operetní inscenaci ve vysoké kvalitě není vůbec jednoduché: náročný operní zpěv se srozumitelnou výslovností (a bez muzikálových manýr),rychlé přechody do přirozeného činoherního herectví,to vše v kombinaci s pohybovými výstupy. Herecké a hudební výkony musí být navíc podpořeny důmyslnou scénografií a výpravou. Je těžké vše skloubit do funkčního celku,pokud se to nepodaří,divák má oprávněný pocit šmíry.Na tomto představení se podařilo vše a také vše dokonale funguje.Takto má prostě vypadat opereta.

Klasické drama českého realismu zachycuje vraždu jako důsledek působení sociálního prostředí na jednotlivce. Text není jednoduchý jednak pro samotné téma a jednak pro své etnografické zabarvení, které se promítá i do jazykové složky. Režiséru M. Františákovi se však povedla vynikající inscenace, která je asi tím nejlepším, co je v současnosti v DnV k vidění. Přesné výkony představitelů postav (celé ústřední čtveřice - Veškrnová, Terberová, Dastlík, Lambora), stupňování napětí a hra s emocemi vtahují diváka od začátku až do konce a představují jedinečný zážitek.

Zdařilá dramatizace jednoho z nejvýraznějších textů české literatury na přelomu tisíciletí. Minimalistická scéna, která umožňuje střídání rozličných dramatických situací v různých časových perspektivách. Inscenace drží jako celek pohromadě, má dostatečné tempo i napětí. Do jevištního sdělení vcelku zdařile zapadá i práce dětskými herci. Pokud jde o ty dospělé, domnívám se, že klíčem k úspěchu inscenace se stalo vystižení jednotlivých lidských typů.

Hra je vystavěna na motivu kultu vysokých manažerských postů jako jedné z podob ideologie moci. Fakticky jde o místy nesourodou scénickou koláž propojenou tématem absurdního kurzu pro propuštěné manažery. Těžiště hry je v dialozích a práci z jazykem, introspektivní monology pak odkrývají tragikomické osudy jednotlivců. Inscenace diváka překvapí svou nedějovostí a expresivním výrazem. Herecké výkony jsou sladěné, funkční je rovněž scéna s náznakem betonové novostavby a zadním prospektem do zeleně. Vrcholem inscenace je jednoznačně sborová recitace (píseň) v první části představení.

Hra navazuje na linii absurdního divadla. Postavy po Godotovsku čekají na zázrak (pozitivní výsledek konkurzu); v průběhu hry se ukazuje, že smysl života dává postavám samotné čekání, ne jeho výsledek. Současně dochází k stereotypnímu opakování situací a ke znejistění reality a reálnosti světa. Inscenovat text absurdního divadla je velmi obtížné. Tvůrcům se nepodařilo vyvarovat únavné monotónnosti představení a nezáživnosti, která je čas od času prolomená další dramatickou situací. Zajímavě se pracuje se zcizovacími efekty. Opticky velmi nepříjemná je pro diváka scéna tvořená svítícími pruhy.

Hra F. Langra je natolik zdařilá a interpretačně podnětná, že umožňuje mnoho inscenačních přístupů. Ne vždy se ale podaří jít ve shodě s textem. Vinohradské uvedení se odchýlilo od doslovného výkladu a vsadilo na smyslovost a symboliku. Ze hry o hledání spravedlnosti se stala variace na Romea a Julii. Náznakovost podtrhuje scénický minimalismus s věčně se opakující Hašlerovou melodií. Inscenace postrádá tempo a místy výrazně i logiku. Nefunkční je rovněž nahrazení postavy Vypravěče čtyřčlenným dívčím chórem. Přes snahu herců, která je sympatická, inscenaci sráží nepovedená dramaturgie.

Dobře napsaná komedie s tradičním Veberovým motivem přerodu věčného outsidera a smolaře v sebevědomého úspěšného člověka. Hra je vystavěna na principu epizodického řazení dramatických situací, což navozuje dojem filmového příběhu. Nad očekávání je dobře režijně i herecky uchopená, bez zbytečného přehrávání a karikaturního pitvoření, které bývá častým zlozvykem u tohoto žánru (herecky jsou přesní zejména J. Nosek a P. Motloch).

Klíčem k textu (jehož hlavní snahou je šokovat, nikoli moralizovat, a to jak v rovině tematické, tak jazykové) se opět stalo přísně realistické, až naturalistické ztvárnění. Doslovnost, kterou nacházíme všude - od scénografie po nejmenší detail, režisér kombinuje s filmovou technikou. Jde o profesionálně zvládnuté představení, které navazuje na příkladnou tradici ČK: "inscenovat text ve shodě s autorem".

Ztotožňuji se s většinou názorů, které příznivě hodnotí inscenaci. K nim pouze doplňuji, že hra byla uvedena o patnáct let dříve ve výtečném nastudování Divadla na Vinohradech s H. Maciuchovou a J. Frejem. Inscenace v Rokoku není ani lepší ani horší než ta vinohradská. Je jednoduše jiná: jiný překlad, jiné herecké osobnosti, jinak vytvořené dramatické postavy. A funguje stejně skvěle.

Groteska z Bílého domu v předvečer prezidentských voleb demaskuje nejen pokryteckou morálku, ale zároveň tragickou neodpovědnost, nekompetentnost a egoismus: v současném světě se politika redukuje jen na marketingovou iluzi. To je v závěru vyjádřeno symbolickým proražením malovaných kulis (zdánlivě realistického prospektu oválné pracovny). Inscenace, která si po celou dobu udržuje solidní tempo a humor, sází především na herecký temperament M. Dlouhého; velmi dobrý výkon podává dále J. Vlach.

Adaptace italské filmové komedie, která je pojata jako exhibice ústřední dvojice protagonistů. Nesouhlasím s názorem redakce, domnívám se, že cílem hry bylo vytvořit "italskou domácnost" s jejím charakteristickým temperamentem a kulturními stereotypy, v jejímž rámci se mohou S. Stašová a V. Dlouhý osobnostně realizovat, což se podařilo. Hra neztrácí na tempu a výkony herců si udržují po celou dobu silné nasazení. Samozřejmě bez obou hlavních představitelů by text tak dobře nefungoval, ale pro tento typ divadla je určující herecká osobnost, ostatní složky jsou jen prostředek k jejímu rozvinutí.

Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.

Drama o plynutí času, který těm, co nestihli včas žít, bere naději a smysl dalšího života. Inscenace výborně pracuje s textem, s jeho jemnými náznaky a skrytými významy, aniž by se nutila do násilných aktualizací či ozvláštňujících výkladů. Přes vnějškovou nedějovost textu se daří diváka udržovat v neustálém napětí. Jde o poctivě provedeného Čechova, který zanechává silný emocionální zážitek. Výrazově zajímavá je scéna v barvách podzimního lesa podtrhující melancholickou náladu. Herecky vyniká A. Procházka v roli doktora.

Jde o výborné představení s excelentním N. Lichým. Jím ztvárněný hrdina však neprochází žádným vývojem. Od začátku máme před sebou jasného psychotika, který je schopen vyvraždit svou rodinu kdykoliv bez ohledu na postupnou indoktrinaci nacismem. V tomto smyslu nedochází ke stupňování napětí a děsu. Zajímavé je zapojení tříčlenného chóru, ten však především v závěrečné části působí rušivě a dramatičnost událostí rozmělňuje (což je zřejmě opačný efekt, než jaký byl zamýšlen). Nicméně inscenace nejde proti Fuksovu textu a není pouhou přehlídkou toho, jaké konotace se zrovna inscenátorům vybavily.