J.S.

Hra je jedním z vrcholů Suchého tvorby, a to nejen po stránce textové, ale také hudební. Od začátku až do konce si udržuje pevný tvar a rytmus. Osciluje v různých polohách komiky a inteligentní jazykové a hudební zábavy. Dokáže přitom zdařile zabrousit i do vážnějších poloh. Leitmotivem je imaginace a fantazie jako zdroj naděje.

Vynikají inscenace, kde se povedlo snad úplně všechno. Rizikem Splašených nůžek je, že se můžou zvrtnout v nevěrohodnou parodii, nebo se nezvládne improvizační část s hledištěm. Jihlavští herci hrají s obdivuhodným nasazením, ale přitom nepřehrávají, a tedy postavy neztrácejí na své věrohodnosti. Hrou se publikum baví ještě dlouho po skončení představení.

Takto vypadá profesionálně nastudovaná opereta. Textové a hudební úpravy a výprava ve shodě s tím, co divák od operety očekává, vše zdařilé, nikoli však archaické. Obsazení nabízí plejádu asi současných nejlepší operetních pěvců v rámci ČR. Plzeňská inscenace dává divákovi zažít pocit radosti z divadla.

Drama o plynutí času, který těm, co nestihli včas žít, bere naději a smysl dalšího života. Inscenace výborně pracuje s textem, s jeho jemnými náznaky a skrytými významy, aniž by se nutila do násilných aktualizací či ozvláštňujících výkladů. Přes vnějškovou nedějovost textu se daří diváka udržovat v neustálém napětí. Jde o poctivě provedeného Čechova, který zanechává silný emocionální zážitek. Výrazově zajímavá je scéna v barvách podzimního lesa podtrhující melancholickou náladu. Herecky vyniká A. Procházka v roli doktora.

Z velké části improvizovaný koncert, který patří k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti v Semaforu vidět. Uvolněná atmosféra bez pevného svázání s textem a skvěle provedená hudební čísla. Baví se diváci i účinkující.

Konverzační komedie vystavěná na víceméně náhodném setkání dvou párů, čtyř osob, z nichž každý představuje odlišný kulturní svět. Hru lze rovněž vnímat jako určitou variaci na "Kdo se bojí Virginie Woolfové". Inscenace v ČK nemá po herecké stránce žádné slabší místo, režijně je detailně propracovaná a s přesně vypointovanými dramatickými situacemi. Jde o příkladnou práci s textem a špičkovými herci.

Tragický příběh o cestě nešťastné ženy z očistce až do pekla. Inscenace je velmi dobře režijně uchopena a přináší divákovi silný (emociální) zážitek. Jde o ukázku kvalitní režijní a dramaturgické práce s textovou předlohou. Ocenit lze rovněž scénografii a přesvědčivé herecké výkony hlavních představitelů. Představení rozhodně stojí za zhlédnutí.

Ztotožňuji se s většinou názorů, které příznivě hodnotí inscenaci. K nim pouze doplňuji, že hra byla uvedena o patnáct let dříve ve výtečném nastudování Divadla na Vinohradech s H. Maciuchovou a J. Frejem. Inscenace v Rokoku není ani lepší ani horší než ta vinohradská. Je jednoduše jiná: jiný překlad, jiné herecké osobnosti, jinak vytvořené dramatické postavy. A funguje stejně skvěle.

Klasické drama českého realismu zachycuje vraždu jako důsledek působení sociálního prostředí na jednotlivce. Text není jednoduchý jednak pro samotné téma a jednak pro své etnografické zabarvení, které se promítá i do jazykové složky. Režiséru M. Františákovi se však povedla vynikající inscenace, která je asi tím nejlepším, co je v současnosti v DnV k vidění. Přesné výkony představitelů postav (celé ústřední čtveřice - Veškrnová, Terberová, Dastlík, Lambora), stupňování napětí a hra s emocemi vtahují diváka od začátku až do konce a představují jedinečný zážitek.

U nás málo hraná parodie nejen na příběh o sadistickém rytíři vraždícím své manželky. Nastudovat operetní inscenaci ve vysoké kvalitě není vůbec jednoduché: náročný operní zpěv se srozumitelnou výslovností (a bez muzikálových manýr),rychlé přechody do přirozeného činoherního herectví,to vše v kombinaci s pohybovými výstupy. Herecké a hudební výkony musí být navíc podpořeny důmyslnou scénografií a výpravou. Je těžké vše skloubit do funkčního celku,pokud se to nepodaří,divák má oprávněný pocit šmíry.Na tomto představení se podařilo vše a také vše dokonale funguje.Takto má prostě vypadat opereta.

Revoluční zmatky v zapadlé ruské gubernii přetavené do skvěle napsané a bravurně zinscenované komedie. L. Smoček se pojetím vrátil spíš než ke své někdejší inscenaci z 90. let k inscenacím Štolbových a Štechových textů, včetně rafinovaného způsobu prolínání soukromého a veřejného života, mírné archaičnosti jazyka a sebeironizujícího stylu herectví. Principem vytváření jednotlivých postav je drobnokresebná technika, vznikají tak bizarní rázovité figurky - skvěle ztvárněné na dnešek až překvapivě velkým množstvím hereckých osobností. Jim vévodí P. Nárožný, jehož unikátní styl udává hlavní výraz.

Sled tragikomických situací, které provázejí průběh jednoho venkovského požárnického plesu. Situace propojují tři jednotící dějové linie: předání ocenění bývalému předsedovi, volba královny krásy a postupné rozkrádání tomboly. Tvůrci představení si zaslouží ocenění, vše se tu totiž podařilo sladit do kompaktního celku. Princip zalidnění scény množstvím figurek (herecké výkony jsou pozitivně vyrovnané), funkční scéna s efektním prospektem, tempo situací, jejich vyvážené střídání s emočně dobře vypointovaným závěrem. Jde o povedenou inscenaci, která příjemně překvapí svou vysokou úrovní.

Několik typově odlišných mladých lidí prožívá životní prázdnotu a hledá pro sebe nový smysl. Souhlasím s názorem, že poněkud seriálový námět (vzájemně propletené vztahy a rozchody) se šťastně potkal s inscenačním týmem, který ho dokázal pozvednout do podoby silného a působivého tvaru. Pochvalu zaslouží kvalitní dramaturgie, scénografie i režie. Navíc skupině mladých herců jejich postavy a charakter představení vyslovení sedí. Vyzdvihnout je třeba V. Javoříka a T. Terberovou za jejich přesné studie hendikepovaných osob.

Tři bizarní postavy se stanou obětí vyšinutého psychopata, který pátrá po své "ujeté ruce". Hra pohybující se na hranici vážného dramatu a černé komedie má strhující děj s vtipnými dialogy. Inscenační provedení v důsledně realistickém (naturalistickém) stylu zesiluje nosné prvky textu a umocňuje jejich diváckou účinnost. Výrazným scénickým nedostatkem je praktické odepsání levé poloviny scény. Její dílčí využití pro předěly mezi dramatickými situacemi se jeví z pohledu diváka jako vcelku zbytečné. I přes tento nedostatek jde o (režijně i herecky) vynikající inscenaci.

Pod skořápkou komediálních situací se odehrává velmi silné drama o stáří a osamění. Dva protichůdné principy (vnuk x prarodiče) odhalují, jak rozdílné nároky a očekávání má člověk v různých etapách života. Podřídit se požadavkům druhé generace znamená sebeobětování, zvolit vlastní cestu životem znamená opuštění bližních. Hře prospívá vhodně zvolený inscenační přístup (včetně scénografie), který nesklouzává ani k frašce ani k sentimentálnosti, a vynikající herecké výkony (zejm. L.Molínové a Z.Maryšky).Závěr hry dokáže emocionálně diváka zasáhnout, neboť rezonuje se zkušeností většiny dospělých.

Suchého autorská variace nad Erbenovou Kyticí položila základ muzikálu tvořenému šesti "povídkami". Po hudební i scénické stránce jde o vydařené nastudování, které umocňuje sehranost souboru. J. Suchému coby protagonistovi autorského divadla spíše sedí glosátorská poloha, v níž si udržuje jemně ironický distanc od vlastního textu. Určitý nedostatek představuje jen scénická střídmost divadla. Většího účinku by představení dosáhlo náročnější scénickou výpravou a početnějším sborem.

Setkání dvou stárnoucích mužů na okraji společnosti se závanem mládí reprezentovaným párem milenců, jejichž vztah se definitivně rozpadá. Inscenace působí velmi kompaktním dojmem (z hlediska scénického ztvárnění a hereckých výkonů), udržuje si potřebné tempo i intenzitu diváckého napětí. Z herců je třeba vyzdvihnout M. Frösslovou, která dokáže v těsném kontaktu s divákem vytvořit emocionálně silnou figuru. Představení patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné na Vinohradech vidět.

Klíčové scény monumentálního francouzského románu jsou kompaktním zachycením obrazu zrůdnosti jedince i chování celé společnosti. Dramaturgické a režijní uchopení akcentuje sílu (naštěstí méně už emocionální popisy hrůz) literární předlohy a nabízí výjimečně silný divadelní zážitek, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po skončení představení. Účinnost vyznění zesiluje závěrečný monolog oslovující svědomí každého. Silnou stránkou inscenace je též scénografie (efektní práce s kolmými světelnými zdroji, posuvnou zadní stěnou a realistickými hostinami) a výrazově přesný herecký výkon J.Teplého.

Vysoce působivá inscenace na motivy Bergmanova filmového opusu. Režijně zdařilé představení účelně prolíná dětský svět fantazie s událostmi dospělého světa. Šťastně zvolená scénografie (včetně efektního oddělení radostného světa rodiny a mrazivého světa biskupa) přidává na účinnosti divadelního zážitku a podtrhuje závěrečný happyend. K výjimečnosti inscenace přispívá nejen její délka a náročnost (kladená i na diváka), ale také vyrovnané herecké výkony (až na krátký výstup J. Žáka). Drobným nedostatkem je mírná ztráta tempa po famózním začátku, ale kvalitu celého představení to nesnižuje.

Adaptace klasického románu stojí na dvou opěrných pilířích: na vynikající práci s herci jako představiteli individuálních postav i jako součásti chóru (M. Isteník je téměř dokonalým představitelem titulního hrdiny) a na scénické podobě (iluzivní scéna umocňuje dramatickou účinnost a divácký prožitek). Šťastná je rovněž interpretace Oblomova nikoliv tradičně jako lenocha nebo zbytečného člověka, ale jako zranitelného snílka s dětskou duší, dospělého, který zůstal dítětem a kterému vnitřní nejistota (snad deprese) brání normálnímu životu. Inscenace přináší nevšedně silný divadelní zážitek.

Ústřední dějovou osu dramatizace románu tvoří příběh postavy Rybáře a jeho přerodu z úspěšného a uznávaného muže v mravního a sociálního zoufalce. Spolu s příběhy dalších postav se podařilo vytvořit vysoce působivý deziluzivní obraz venkovské komunity na konci 19. století. Jednoduchá, ale účinná scéna a vyrovnané výborné výkony všech účinkujících (z nichž mě osobně zaujal M. Hruška v roli starosty) dodávají dramatizaci na účinnosti a působivosti. Inscenace se odvíjí v epizodickém rytmu s dostatečným tempem a dramatickým nábojem. Rok na vsi v DPP patří ke skutečným diváckým zážitkům.

Vinohradská Past na myši představuje zdařilou iluzivní inscenaci, které diváka pohltí jedinečnou atmosférou klasické anglické detektivky. Její síla spočívá ve stylově čistém provedení žánru (včetně důmyslné režijní práce s napětím, momenty překvapení a vysoce efektní scénografií). Z hereckých výkonů kromě R. Rázlové vynikají A. Krejčíková a P. M. Cibulka.

Základem úspěchu inscenace je kvalitní dramatický text. Příběh ženy, která si vytvoří vlastní iluzivní svět, do něhož se čím dál nebezpečněji propadá, až ztratí jakýkoliv smysl pro realitu, má silnou tragickou hloubku. Žánrově rozhodně nejde o komedii (k níž odkazuje i nepříliš šťastně zvolený název). Hra svým tragickým vyzněním připomíná Tramvaj do stanice touha. Text je podpořen výborným režijním uchopením, iluzivně realistickou scénografií a přesnými hereckými výkony. Z. Kajnarová v hlavní roli je naprosto výrazově přesná. Inscenace může konkurovat nejlepším počinům předních divadel.

Inteligentní Dürrenmattův text předpokládá poučeného diváka - minimálně, pokud jde o (fiktivní) historii, která je zde parabolou současnosti. Problém nevidím ani po stránce dramaturgické či režijní, obojí je poctivě zvládnuto. Spíše je otázkou, jestli inscenace zapadá do očekávání současného diváka navštěvujícího divadlo ABC. Je pravdou, že Dürrenmattova modelová dramata (jakkoli rezonující s problémy dnešního světa) tolik netáhnou. Představení stojí za vidění již jen kvůli výkonu A. Procházky.

Představení je koláží písniček a povídání na téma inspirace semaforské tvorby (tj. J. Suchého) Osvobozeným divadlem. První část představení je více "Osvobozená", druhá více "Semaforská". Závěr je vygradován zdařilou scénkou z lázní (Suchý + Molavcová). Jde o povedenou inscenaci, která poskytuje semaforskému publiku přesně to, co od návštěvy svého divadla očekává. Úspěch umocňuje efektní zapojení M. Malátného - je evidentní, že interpretace vybraných písniček mu vysloveně sedí.