Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (43)
Jan Pařízek: 15 % (53)
Jiří Landa: 15 % (72)
Lukáš Dubský: 16 % (37)
Pavel Širmer: 16 % (89)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 3.9.2021)
Rekonstrukce poválečných osudů V + W jako koláž citací z jejich vzájemné korespondence (a Zdeňky Werichové). Silnou stránkou představení je výkon J. Vyorálka v roli Wericha a gradace do emotivního závěru. Slabými stránkami je délka představení (první polovina je prakticky zbytečná a chvílemi pro diváka silně nudná) a nefunkční vizuální složka (vztah mezi tím, co postavy sdělují a co v dosti expresivní formě předvádějí). Představení si nenárokuje objektivitu, ale je subjektivním pohledem inscenátorů na komplikovaný osud obou osobností.
(zadáno: 31.3.2017)
Inscenace patří k tomu zajímavějšímu v současné Ypsilonce, neboť není obvyklou koláží situací na zvolené téma, ale jedná se o hru s pevnější dramatickou stavbou. Vložené kolážní vstupy a hudební čísla tu naopak působí spíše rušivým dojmem a ubírají hře na tempu a sdělovanému příběhu na síle. Tak trochu to působí dojmem, jako by se Schmid nemohl rozhodnout, jaký typ divadla má být výsledným útvarem.
(zadáno: 22.6.2017)
Hra navazuje na linii absurdního divadla. Postavy po Godotovsku čekají na zázrak (pozitivní výsledek konkurzu); v průběhu hry se ukazuje, že smysl života dává postavám samotné čekání, ne jeho výsledek. Současně dochází k stereotypnímu opakování situací a ke znejistění reality a reálnosti světa. Inscenovat text absurdního divadla je velmi obtížné. Tvůrcům se nepodařilo vyvarovat únavné monotónnosti představení a nezáživnosti, která je čas od času prolomená další dramatickou situací. Zajímavě se pracuje se zcizovacími efekty. Opticky velmi nepříjemná je pro diváka scéna tvořená svítícími pruhy.
(zadáno: 1.10.2017)
Konverzační veselohra vystavěná na konfrontaci dvou rozdílných ženských typů, jejichž setkání je pro obě impulzem pro zásadní změnu ve způsobu myšlení i života. Lehce předvídatelný text působí moralistním dojmem a  jeho potenciál závisí hlavně na režijním a hereckém uchopení. To se zdařilo jen z části. Inscenace nenadchne strhujícím herectvím, ale ani neurazí vysloveně nepovedenými výkony, i když režijní pojetí (včetně scénografie) chvílemi působí tak trochu ochotnicky. Představení má evidentně větší sílu v malém prostoru, převedením na větší jeviště vyznívá poněkud do ztracena.
(zadáno: 21.10.2018)
Divadelní muzikálová verze slavné situační filmové komedie o dvou hudebnících, kteří v ženských šatech prchají před gangstery. Hlavní síla liberecké inscenace spočívá v hudebním nastudování (s živým symfonickým orchestrem). To však nevyváží nedostatky v dalších složkách, včetně scénografické (založené až na očividné ochotnické jednoduchosti) a herecké (místy kontraproduktivně sklouzávající k estrádnímu humoru). Slušnou hereckou i pěveckou úroveň si zachovávají J. Kříž, J. David a O. Kříž. Rozpačitost celkového vyznění umocňuje nevhodné nazvučení, které je vzhledem k akustice zbytečné a rušivé.
(zadáno: 27.1.2019)
Příběh měšťáka, který svou životní pohodlností otevře dveře zlu, je uchopen a ztvárněn na poměrně solidní úrovni. Scénický výklad směřuje k jisté expresivnosti, jejíž účelnost není vždy zřejmá (např. postavy chóru jako české typy). Silnou stránkou představení je technické provedení, herecké výkony kolísají v jednotlivých situacích, nejzdařilejší se mi jevilo pojetí postavy M. Gatialovou.
(zadáno: 14.4.2019)
Tragikomický text vystavěný na vrtochu bohaté excentrické ženy stát se navzdory absenci talentu pěvkyní. Komorní inscenace akcentuje smířlivé tóny. Jejím zásadním režijním nedostatkem je statičnost (či přílišná strnulost), na scéně chybí pohyb a dynamika. Vše se odehrává v jakémsi mírném přátelském konverzačním poklidu, při kterém divák získává pocit, že se omílá stále totéž dokola. Tomu přispívá i netemperamentní herectví představitelů jednotlivých rolí (včetně J.Sedláčkové, jejíž hlavní silnou stránkou jsou antipěvecká čísla). Naopak velmi účinným a působivým efektem je živá hra na klavír.
(zadáno: 9.2.2020)
Komedie s klasickou situační zápletkou záměn postav domnělých za postavy skutečné. Navzdory evidentním slabinám textu, který po většinu času jen plytce klouže po povrchu, se podařilo vytvořit divácky vděčnou inscenaci. Zásluhu na tom má citlivost Svojtkovy režie a profesionalita herců. Dobré úrovni představení napomáhá také efektní scénografie.
(zadáno: 19.9.2021)
Inscenaci je třeba nahlížet a hodnotit jako klauniádu. V této kategorii solidně obstojí. Třebaže nikdo z trojice protagonistů není vyloženým stand up komikem, jejich výkon zaslouží potlesk. Samotné dílo W. Shakespeara až tak důležité není a mohlo by být nahrazeno čímkoliv jiným, aniž by došlo k podstatné změně v charakteru hry.
(zadáno: 25.3.2017)
Nejde o průšvih činohry ND jako např. u Strakonického dudáka. Představení alespoň drží jako celek pohromadě a na rozdíl od Strakonického dudáka se představitelé hlavních rolí nemusejí za inscenaci stydět. Nezvalův text prošel výrazným zkrácením (nejen co do rozsahu, ale i počtu scén a postav). Z romantizujícího poetického dramatu se stala expresionistická přehlídka bizarních scén a pitvořivých gest. Inscenátorům v ND by obecně prospělo ubrat na aktualizujících konotacích, které jdou proti textu, a soustředit se více na to, jak inscenaci vést ve shodě s textem (doporučuji např. Smočkovu školu).
(zadáno: 2.4.2017)
Hra je ukázkovým příkladem dobře napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží a záměn. Velkým kladem inscenace je dobrá scénografie, horší je to s hereckými výkony, především obou hlavních mužských protagonistů. Zejména karikaturní pitvoření M. Příkazkého je pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, na hercích je zde vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Výkon dámské části souboru (zejm. M. Doležalové a M. Vančurové) je o dosti lepší.
(zadáno: 14.4.2017)
Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.
(zadáno: 30.5.2017)
Hra F. Langra je natolik zdařilá a interpretačně podnětná, že umožňuje mnoho inscenačních přístupů. Ne vždy se ale podaří jít ve shodě s textem. Vinohradské uvedení se odchýlilo od doslovného výkladu a vsadilo na smyslovost a symboliku. Ze hry o hledání spravedlnosti se stala variace na Romea a Julii. Náznakovost podtrhuje scénický minimalismus s věčně se opakující Hašlerovou melodií. Inscenace postrádá tempo a místy výrazně i logiku. Nefunkční je rovněž nahrazení postavy Vypravěče čtyřčlenným dívčím chórem. Přes snahu herců, která je sympatická, inscenaci sráží nepovedená dramaturgie.
(zadáno: 7.1.2018)
Fuksův příběh o proměně spořádaného maloměšťáka ve vraždící zrůdu zůstal v půli cesty. Dramaturgie vsadila na výraznou stylizaci a ze Spalovače mrtvol udělala jakousi hru na Spalovače mrtvol. Není ovšem jasné, k čemu to, co se na jevišti odehrává, slouží. Jako argument nestačí, že velká scéna Stavovského divadla vyžaduje stylizaci a velká gesta. Dobrá inscenace si jednoduše nevystačí s pouťovou přehlídkou současných konotací (co inscenátory při čtení Fuksovy předlohy napadlo) a nezachrání ji ani výkon jednoho herce - V. Javorského (který je na rozdíl od M. Pechláta výrazově přesný).
(zadáno: 27.4.2018)
Mladý režisér získává po škole první profesní i lidské zkušenosti nacvičováním představení s pacienty v léčebně pro duševně choré. Hra s velkým potenciálem (kontrast vnějšího "zdravého" a vnitřního "nemocného" světa, divadlo na divadle,emoční zvraty atd.), který inscenátoři nevyužili. S výjimkou závěru působí představení velmi nesourodě, nahodile, dramatické situace postrádají věrohodnost a celek tempo. Herecké výkony jsou nepřesvědčivé a až amatérsky nevyrovnané. Skutečné herecké osobnosti (O.Vízner) tu spíše jen statují. Těžko říct, zda vina leží více na dramaturgii, režii či přístupu herců.
(zadáno: 26.10.2018)
Ústředním motivem hry je malost a omezenost obyvatel přímořského anglického městečka, jíž se lze zbavit jen smrtí nebo útěkem. Text v porovnání se současným drsným cool dramatem působí dílem absurdně, dílem archaicky, avšak větším problémem než text je inscenační přístup. Vyznačuje se čitelnou snahou o formální dokonalost, která vede k nežádoucí strnulé expresivitě postrádající živou divadelnost. Inscenace představuje jakousi přehlídku dílčích scénických nápadů, jejichž divadelní účinnost je v celkovém vyznění nulová. Herci se snaží hrát a divák vlastně ani neví o čem.
(zadáno: 22.12.2018)
Hra je tvořena mozaikou scének, jejichž jednotícím motivem je neschopnost mezilidského porozumění. Rozdíly mezi situacemi, pokud jde o délku, závažnost sdělení, ale i provedení jsou značné. Problémů inscenace je více. V prvé řadě nevhodná scénografie a dramaturgie. Prázdná scéna s rezivějícími převlékárnami z koupaliště nedává při výkladu textu smysl a nefunguje ani jako symbol. Absence přestávky není vyvážena stupňovaným napětím, vede jen k pocitu monotónnosti a únavě diváka. Dalším problémem je výrazná herecká nevyrovnanost souboru (vynikající Vlasák, Žáčková a Hána přestavení nezachrání).
(zadáno: 5.2.2019)
Úpadek skupinky mladých lidí v závěru 20. let 20. století, kompenzace neexistence smyslu života dekadentními rozkošemi. Ačkoliv text nabízí jistou možnost generační výpovědi, inscenátorům se nepodařil najít správný klíč k jeho výkladu. Předváděné situace navzdory emoční vypjatosti působí značně nevěrohodně a nezáživně. Herecky se nepovedlo vystihnout ani jednu z postav dostatečně přirozeně a uvěřitelně. I když si hra se souborem příliš nesedla, je nápaditá po scénografické stránce.
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která svou poetikou vzdáleně připomíná Jezinky a bezinky, avšak nefunguje ani jako detektivka ani jako situační komedie. Možná se úplně nezdařilo najít správnou hranici mezi nadsázkou a věrohodností. Ocenění si zaslouží některé herecké výkony a především vynikající scénografie, která dodává představní profesionální tvar a atmosféru.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení působí dojmem "výchovného koncertu" či hrané přednášky. Leporelo složené z citací různých výroků a fragmentů událostí kolem Masaryka. Celek nedrží pohromadě a tezovitost situací nudí. Ocenit lze naopak hlubokou znalost pramenů, z nichž autoři při vzniku inscenace čerpali.
(zadáno: 2.4.2017)
Příběh dcery, která zavrhne svou bohatou matku, když zjistí nečestný původ jejího majetku. Text možná není sám o sobě až tak zastaralý, ale inscenátoři k němu nedokázali najít správný klíč. Představení vázne od samého počátku a diváka se po celou dobu nepodaří vtáhnout do děje. Ani herecké výkony nejsou přesvědčivé (s výjimkou správně floutkovského V. Kotka), což na věrohodnosti předváděných situací nepřidá. Inscenace patří v ČK k těm slabším.
(zadáno: 23.11.2017)
Text hry je vystavěn na kombinaci několika nesourodých motivů - zvláštní průběh svatby, návrat emigranta po třiceti letech, shledání otce s dcerou, herecký úděl, vyrovnávání se věkem a osudem atd. Hra postrádá jak zápletku, tak dramatický děj a rozpadá se do jednotlivých situací, které nemají logiku. Ani dialogy nepřidávají hře na věrohodnosti (divák tápe, zda nejsou myšleny ironicky). Text představuje nepovedenou variaci na Kunderovskou esejistiku převedenou do jevištní podoby. Představení zachraňují výkony jednotlivých herců, ale ani ty nemohou úplně vyvážit naprostou nedostatečnost textu.
(zadáno: 16.12.2017)
Inscenace vytvořená na motivy jedné z memoárových knih divadelníka V. Štecha. Je patrné, že jde o příležitostné představení, které mělo být jednorázovou záležitostí - poctou divadlu. Jeho reprízováni budí rozpaky (a ty nemohou zmírnit ani podtituly "scénické čtení" nebo "literární kabaret") především pro svou nehotovost (textovou i inscenační). Výsledek ocení znalci divadelní a literární historie, pro ostatní diváky bude počínání herců nesrozumitelné a celek nepochopený. Pochvalu zaslouží všichni účinkující, hrají s nasazením v dokonalé souhře. Představení tak z blízka ukazuje hereckou práci.
(zadáno: 2.6.2018)
Jedna z nejlepších her N.Simona sleduje psychický rozklad jedince,který ztratil dobře placenou práci a spolu s ní i smysl života. Vážné polohy se citlivě střídají s tragikomickými situacemi bez prvoplánového happyendu. Inscenátoři pojali představení velmi nešťastně jako frašku. Přehrávání,karikování,padání na zem aj.zakrývá původní smysl textu a ze hry se vytrácí sdělení a síla. To ještě oslabuje neefektní scéna (několik kusů nábytku) typická pro zájezdová představení. Rovněž hlasy a zvuky ze záznamu působí dosti nevěrohodně. Inscenaci by bylo vhodné přezkoušet (zejm. scénografii a herectví).
(zadáno: 27.1.2019)
Topolův mnohovrstevnatý text lze interpretovat různými způsoby. Klíčem vinohradské inscenace se stal rej maškar. Zdůrazněním chóru (symbolistní roviny) zůstala realistická složka výrazně upozaděna, což ve výsledku vede k nejasnosti a povrchnosti vztahů mezi postavami, nesrozumitelnosti a nezáživnosti představení. Původní Topolova dramatičnost se vytratila a málokdo z diváků tuší, co a proč se vlastně na jevišti odehrává. Navíc se vyloženě nepovedlo typové obsazení některých postav (např. Král T.Pavelky nebo Věra Z.Vejvodové). Dobře obsazení R.Rázlová, I.Bareš a D.Bambas inscenaci nezachrání.