J.S.

Hra je založena na nápadu,na který jsou nabalené různorodé situace,hudební čísla a scénky. Tato různorodost je jedním z hlavních problémů inscenace. Celé to (i ve srovnání s předchozími Suchého hrami) elementárně nedrží pohromadě. Divák si už po prvním jednání pokládá otázku, jak jednotlivé obrazy spolu vlastně souvisí? Druhým vážným problémem je vyložený amatérismus, který je zvláště patrný v nekonečných činoherních výstupech. Silnou stránkou hry je naopak profesionální hudební provedení a výstupy Suchého a Molavcové. Hra by potřebovala dramaturgické zásahy, zkrácení obrazů a zrychlení tempa.

Dojem z inscenace je poněkud rozporuplný: na jednu stranu je třeba ocenit vynikající klasickou scénografii a snahu vyhnout se muzikálovým manýrám,na stranu druhou inscenaci provází řada nedostatků,které znehodnocují výsledek: ať už jde o nepřirozené ozvučení (zvuk bicích v úvodu přehlušuje zbytek orchestru),výrazné nepřesnosti jak v činoherních,tak ve zpívaných výstupech,estrádní vložky kankánu a výstupů Břínkové,vypuštění 2. sloky Vilji či nevhodné obsazení hlavních rolí (u Bragagnola a Kopperové je nedostatek zkušeností evidentní).Nosková s Kořínkem v rolích druhého páru jsou naopak výborní.

Hra se zdá být jakousi novozákonní parabolou zasazenou do současné slovenské reality. Fakticky však jde o groteskní všehochuť, jejíž jednotlivé dramatické situace připomínají scény z televizních sitcomů a nekonečných seriálů. Zásadní rozpor vidím mezi nízkou úrovní textu a vynikající prací inscenačního týmu (pochvala patří dramaturgii, režii, scénografii a hercům za jejich výkony). Navzdory slabému textu (včetně nevhodného překladu: knižní čeština na jevišti působí nevěrohodně) vzniklo kvalitní představení, které sice diváka nenadchne, ale na druhou stranu ho ani nezklame.

Inscenace je tvořena montáží výstupů (tragikomických situací viděných z pohledu dospívajícího chlapce) a písniček v retro stylu 80. let. Znovu se ukazuje, že tato inscenační metoda je účinným atraktivizujícím divadelním prostředkem. Úroveň hudebních vložek tu přitom značně převyšuje činnoherní výstupy, které chvílemi působí spíše kabaretně nebo až ochotnicky. M. Matějka dokázal najít pro ztvárnění postavy Adreana Molea přesvědčivou polohu, ostatní účinkující už jsou přesvědčiví méně.

Hra je velmi volnou adaptací některých motivů z Dostojevského románu. Nedá se příliš mluvit o dramatizaci, jednotlivé situace jsou rozehrávány jen na principu evokací tematických prvků z románu. Klíčovou myšlenkou se stává závěrečná replika: "Vítejte v pekle". Inscenace sice zaujme hereckými výkony a množstvím režijních nápadů, avšak celek postrádá smysl. Rozpadá se do nesrozumitelného kaleidoskopu různě efektních fragmentů (situací), které dohromady působí dojmem zmatečnosti a režijní nabubřelosti.

Mozaika situací z posledních let života Karla Čapka nápadně připomíná Skalského film Člověk proti zkáze. Na rozdíl od něho však z inscenace čpí tezovitost situací a opakování klišé. Dobové aktualizace jsou dosti násilné a nevytvářejí věrohodnou paralelu (scény s Havlem) nebo působí nepatřičně (závěrečný odkaz na Zemana). Herecky jsou výborní Hána (přestože jeho Čapek se chvílemi pohybuje v poloze zpomaleného snílka) a Dvořák (zejména jako exaltovaný K. Mann). Kladně lze hodnotit emocionální sílu inscenace, jejíž zaujetí se výrazně přednáší na diváky. Celek však vyznívá až příliš didakticky.

Adaptace vynikajícího psychologického románu o projevech zla v člověku narazila na mantinely ambiciozní režie. Hlavním kamenem úrazu je stylová nejednotnost (podtržená zrušením iluzivní scény ve druhé části) a proměna realistického přístupu v expresionistický. I když záměr je zjevný (boření iluzí), výsledkem je jen oslabení věrohodnosti a snížení účinnosti druhé části. Z divadla se stává performance a z tajemného napětí ukřičená nuda. Nevhodně pojatá je navíc postava Petra, namísto strůjce zla se zde jeví jako oběť šílené rodiny. Hlavní postavou inscenace je tak Soňa výborné P. Tenorové.

Hra s tématem prolamování tabu mezi rodiči a dětmi. Vstupní zápletka je o dost zajímavější než její další rozvinutí, kdy text sklouzává k tezovitosti situací a předvídatelnému moralizování (prostitutka jako bytost, která mravně převyšuje dvojici spořádaných snobů). Sokolova realistická režie se snaží zvýšit účinnost textu, nezabrání však pocitu monotónnosti či zdlouhavosti dialogů v jednotlivých výstupech. Nejefektivněji nakonec působí znepokojující světelný zkrat na konci každého výstupu. Ačkoliv je představení ve všech složkách poctivě odvedené, schází mu dynamika předchozích inscenací ČK.

Postava Dona Quijota je v Dykově pojetí metaforou snů, ideálů a imaginace; pokud z nich jedinec procitne a příjme realitu, pak už není důvod, proč žít. Vinohradská inscenace se vyznačuje vysokou mírou vnitřní nevyrovnanosti - pohádkově imaginativní první část kontrastuje s civilní druhou částí, která sklouzává k monotónnosti a nezáživnosti. Čičvák se snaží druhou část oživovat pomocí prostředků, které jsou mu blízké (včetně využití živé kamery); tyto pokusy však nedosahují očekávaného efektu. Kladně lze hodnotit obsazení i herecké výkony, představení však schází srozumitelná režijní koncepce.

Inscenace Platonova si podržuje vysoký standard. Na jednu stranu se nesnaží držet uctivě původního textu, ale na stranu druhou se vyhýbá neúčelným aktualizacím a módním výkladům Čechova "za každou cenu". Na škodu jsou snad jen některá režijní klišé, která dnes patří spíše ochotnickému divadlu (schovávání postav za sloupem, viditelně načasované příchody a odchody, padání na zem apod.) Kvalita hereckého projevu ukazuje na dobrou úroveň ročníku. Ukazuje se, že mladým hercům sedí spíše ztvárnění figurek než plastických charakterů. Herecky vyniká R. Matějíčková.

Rekonstrukce poválečných osudů V + W jako koláž citací z jejich vzájemné korespondence (a Zdeňky Werichové). Silnou stránkou představení je výkon J. Vyorálka v roli Wericha a gradace do emotivního závěru. Slabými stránkami je délka představení (první polovina je prakticky zbytečná a chvílemi pro diváka silně nudná) a nefunkční vizuální složka (vztah mezi tím, co postavy sdělují a co v dosti expresivní formě předvádějí). Představení si nenárokuje objektivitu, ale je subjektivním pohledem inscenátorů na komplikovaný osud obou osobností.

Dramatizace Čapkova románu ve skutečnosti žádnou dramatizací není, jen pozlátkově využívá některé motivy původního textu. Otevřeně je třeba přiznat, že problém inscenace nespočívá v režii, ale ve slabém a nepovedeném textu (kterému do působivého dramatu, jakož i do Čapkova pojetí světa chybí téměř všechno). Režie a scénografie dělá co může, ale limity slabého textu neprolomí. Tento typ inscenací, který si nic neulehčuje expresionistickou zkratkou, do ND rozhodně patří. Současně však nelítostně odhaluje nevyrovnanost hereckého souboru, ne všichni herci ND jsou schopni se vyrovnat s plastickými postavami a technikou kvalitní jevištní mluvy.

Inscenace patří k tomu zajímavějšímu v současné Ypsilonce, neboť není obvyklou koláží situací na zvolené téma, ale jedná se o hru s pevnější dramatickou stavbou. Vložené kolážní vstupy a hudební čísla tu naopak působí spíše rušivým dojmem a ubírají hře na tempu a sdělovanému příběhu na síle. Tak trochu to působí dojmem, jako by se Schmid nemohl rozhodnout, jaký typ divadla má být výsledným útvarem.

Hra navazuje na linii absurdního divadla. Postavy po Godotovsku čekají na zázrak (pozitivní výsledek konkurzu); v průběhu hry se ukazuje, že smysl života dává postavám samotné čekání, ne jeho výsledek. Současně dochází k stereotypnímu opakování situací a ke znejistění reality a reálnosti světa. Inscenovat text absurdního divadla je velmi obtížné. Tvůrcům se nepodařilo vyvarovat únavné monotónnosti představení a nezáživnosti, která je čas od času prolomená další dramatickou situací. Zajímavě se pracuje se zcizovacími efekty. Opticky velmi nepříjemná je pro diváka scéna tvořená svítícími pruhy.

Konverzační veselohra vystavěná na konfrontaci dvou rozdílných ženských typů, jejichž setkání je pro obě impulzem pro zásadní změnu ve způsobu myšlení i života. Lehce předvídatelný text působí moralistním dojmem a  jeho potenciál závisí hlavně na režijním a hereckém uchopení. To se zdařilo jen z části. Inscenace nenadchne strhujícím herectvím, ale ani neurazí vysloveně nepovedenými výkony, i když režijní pojetí (včetně scénografie) chvílemi působí tak trochu ochotnicky. Představení má evidentně větší sílu v malém prostoru, převedením na větší jeviště vyznívá poněkud do ztracena.

Divadelní muzikálová verze slavné situační filmové komedie o dvou hudebnících, kteří v ženských šatech prchají před gangstery. Hlavní síla liberecké inscenace spočívá v hudebním nastudování (s živým symfonickým orchestrem). To však nevyváží nedostatky v dalších složkách, včetně scénografické (založené až na očividné ochotnické jednoduchosti) a herecké (místy kontraproduktivně sklouzávající k estrádnímu humoru). Slušnou hereckou i pěveckou úroveň si zachovávají J. Kříž, J. David a O. Kříž. Rozpačitost celkového vyznění umocňuje nevhodné nazvučení, které je vzhledem k akustice zbytečné a rušivé.

Příběh měšťáka, který svou životní pohodlností otevře dveře zlu, je uchopen a ztvárněn na poměrně solidní úrovni. Scénický výklad směřuje k jisté expresivnosti, jejíž účelnost není vždy zřejmá (např. postavy chóru jako české typy). Silnou stránkou představení je technické provedení, herecké výkony kolísají v jednotlivých situacích, nejzdařilejší se mi jevilo pojetí postavy M. Gatialovou.

Tragikomický text vystavěný na vrtochu bohaté excentrické ženy stát se navzdory absenci talentu pěvkyní. Komorní inscenace akcentuje smířlivé tóny. Jejím zásadním režijním nedostatkem je statičnost (či přílišná strnulost), na scéně chybí pohyb a dynamika. Vše se odehrává v jakémsi mírném přátelském konverzačním poklidu, při kterém divák získává pocit, že se omílá stále totéž dokola. Tomu přispívá i netemperamentní herectví představitelů jednotlivých rolí (včetně J.Sedláčkové, jejíž hlavní silnou stránkou jsou antipěvecká čísla). Naopak velmi účinným a působivým efektem je živá hra na klavír.

Komedie s klasickou situační zápletkou záměn postav domnělých za postavy skutečné. Navzdory evidentním slabinám textu, který po většinu času jen plytce klouže po povrchu, se podařilo vytvořit divácky vděčnou inscenaci. Zásluhu na tom má citlivost Svojtkovy režie a profesionalita herců. Dobré úrovni představení napomáhá také efektní scénografie.

Inscenaci je třeba nahlížet a hodnotit jako klauniádu. V této kategorii solidně obstojí. Třebaže nikdo z trojice protagonistů není vyloženým stand up komikem, jejich výkon zaslouží potlesk. Samotné dílo W. Shakespeara až tak důležité není a mohlo by být nahrazeno čímkoliv jiným, aniž by došlo k podstatné změně v charakteru hry.

Pozitivem inscenace je věrnost románové předloze a solidní výkon O.Krause v titulní roli. Problémů je více, s délkou představení souvisejí jen částečně (dramaturgické škrty by prospěly první části). Slabina spočívá v nefunkční scénografii (scéna, kostýmy), opravdu nenavozují atmosféru iluze/deziluze Paříže 19. st., stejně nefunkční je dnes nadužívaný prvek zrcadlení stěn. Zbytečný sbor - jestli bylo záměrem, aby plnil roli chóru, tak tu neplní. Výklad postav vede k figurkaření a nevěrohodnosti. Zřetelně absentuje osobnostní herecký výklad (kontrast s rozhlasovou verzí s J.Šťastným z r. 2005).

Nosným prvkem hry je kvalitně napsaný text. Komika těží ze situací a záměn, které se složitě zaplétají a stávají se v perspektivě protagonistů neřešitelnými. Jinak zdařilou inscenaci poněkud sráží režijní nedisciplinovanost (např. jsou-li na scéně dveře, mělo by se jimi vcházet a vycházet), nadměrné používání vulgarismů, podbízivých dvojsmyslů a "pomrkávání" do publika. Bylo by namístě je cíleně krotit a naopak zrychlit tempo inscenace, aby ve výsledku působila jako dobře namazaný stroj.

Nejde o průšvih činohry ND jako např. u Strakonického dudáka. Představení alespoň drží jako celek pohromadě a na rozdíl od Strakonického dudáka se představitelé hlavních rolí nemusejí za inscenaci stydět. Nezvalův text prošel výrazným zkrácením (nejen co do rozsahu, ale i počtu scén a postav). Z romantizujícího poetického dramatu se stala expresionistická přehlídka bizarních scén a pitvořivých gest. Inscenátorům v ND by obecně prospělo ubrat na aktualizujících konotacích, které jdou proti textu, a soustředit se více na to, jak inscenaci vést ve shodě s textem (doporučuji např. Smočkovu školu).

Hra je ukázkovým příkladem dobře napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží a záměn. Velkým kladem inscenace je dobrá scénografie, horší je to s hereckými výkony, především obou hlavních mužských protagonistů. Zejména karikaturní pitvoření M. Příkazkého je pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, na hercích je zde vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Výkon dámské části souboru (zejm. M. Doležalové a M. Vančurové) je o dosti lepší.

Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.