Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (43)
Jan Pařízek: 15 % (53)
Jiří Landa: 15 % (72)
Lukáš Dubský: 15 % (36)
Pavel Širmer: 16 % (89)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6  >  >>
(zadáno: 16.6.2019)
Inscenace vytváří poetický obraz světa Hrabalových povídek: nacházení krásy a životní síly v malosti, všednosti a ošklivosti života na dně uprostřed 50. let. Nejde vyloženě o dramatizaci, ale o koláž motivů z různých povídek rámcově zasazenou do sběrných surovin Barona prášila. Inscenátorům se podařilo vytvořit autentickou atmosféru, ke které přispívá netradiční uspořádání jevištního prostoru (rampa do hlediště) a herecké výkony M. Hanuše a M. Táborského. Atmosféra a tempo představení je nešťastně destruováno nekonečným monologem tanečnice a rozhovorem pacientů na motivy povídky Podvodníci.
(zadáno: 19.5.2018)
Trojice drobných zlodějíčků se připravuje na lup, který se nekoná. Děj postrádá s výjimkou poslední třetiny dramatičnost, přičemž zápletka je vcelku podružná. Hra je pojata především jako komorní sociopsychologická studie lidských typů. Sledujeme, jak se postavy chovají, jak uvažují, jak mluví, v jakém prostředí a sociálních interakcích žijí. V tom spočívá síla inscenace. Tento záměr je podpořen realistickou scénografií, která na místo náznaků a symbolů pracuje s doslovností předváděného. To zesiluje výklad textu a umocňuje zážitek. Všechny tři herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni.
(zadáno: 26.10.2019)
Hodnocení tohoto neobvykle dlouhého představení je poněkud ambivalentní. Nesporným kladem je inscenačně výborně zvládnutá předloha, uvedená se scénografickou a režijní zručností. Problémem je samotný text (apokalyptická vize USA 80. let 20. st.), který přes svou působivost vyvolává v současném divákovi pocit kulturního anachronismu. Herecky vyniká T. Havlínek, stylizace V. Dvořáka spíše připomíná W. Allena, karikaturní pojetí O. Pavelky pak dělá ze zloducha postavu komickou. Uvedení hry je určitě zajímavým, inscenačně i divácky náročným počinem, o událost sezóny však rozhodně nejde.
(zadáno: 13.10.2018)
Konverzační veselohra o životním údělu britské královny, jehož symbolem jsou pravidelné každotýdenní rozhovory s předsedou vlády. Potenciál textu spočívá v chytrých a vtipných dialozích povětšinou redukovaných do formy rozhovoru dvou osob. To přirozeně vede k určité scénické statičnosti představení, kterou by bylo možné narušit jen za pomoci ozvláštňující stylizace. Touto cestou se naštěstí inscenátoři nevydali. Inscenační pojetí jde v souladu s textem, je dobře (bez kontraproduktivních experimentů) scénicky, režijně i herecky provedené. Výsledkem je divácky atraktivní představení.
(zadáno: 14.7.2017)
Hra představuje jakési cirkusové podobenství o krutosti světa. Text je dialogem dvou protikladů - nekonečně imaginativní bezelstnosti a pragmatické drsnosti; přitom výrazně využívá hravé jazykové prostředky. Samotné představení znervózní diváka diskotékovým rámcem s ředitelem ve stylu Dartha Vadera z Hvězdných válek, jde zřejmě o způsob, jak zvýraznit krutost světa kolem klauna Augusta. Herecké výkony jsou na velmi solidní úrovni. Inscenace má však vzhledem ke své náročnosti podobný problém jako Romulus Veliký - nejde o představení, jaké průměrný návštěvník divadla ABC očekává.
(zadáno: 3.3.2018)
Do rámcové situace divadelní zkoušky je zasazena férie s vesměs rokovými úpravami árií ze Smetanových oper.Představení je na začátku zábavné,postupně však zabředává do monotonního opakování prakticky týchž situací.Hra negraduje,jen narůstá přidáváním epizod,jejichž síla s postupující délkou představení slábne.Závěrečná pointa tento nedostatek nevyváží. Situace viditelně inspirované cimrmanovským stylem humoru vydrží v první půli.Druhou půli představení již nudí. Herecké výkony nejsou špatné,ale při výstupu J.Klema si divák uvědomí,jaký je propastný rozdíl mezi jeho herectvím a zbytkem souboru.
(zadáno: 19.9.2021)
Výborně inscenovaná situační komedie představující čirou radost z divadla. Pochvalu si zaslouží zejména režijní koncepce a její cit pro žánr, který pro své efektní rozvinutí vyžaduje iluzivní scénu a seriózní přístup. Nadstandardně přesvědčivé jsou všechny herecké výkony. Jde o typ inscenace, který z pražských divadel téměř zmizel. O to větší dík H. Burešové a Divadlu v Dlouhé.
(zadáno: 15.6.2019)
Hra je velmi volnou adaptací některých motivů z Dostojevského románu. Nedá se příliš mluvit o dramatizaci, jednotlivé situace jsou rozehrávány jen na principu evokací tematických prvků z románu. Klíčovou myšlenkou se stává závěrečná replika: "Vítejte v pekle". Inscenace sice zaujme hereckými výkony a množstvím režijních nápadů, avšak celek postrádá smysl. Rozpadá se do nesrozumitelného kaleidoskopu různě efektních fragmentů (situací), které dohromady působí dojmem zmatečnosti a režijní nabubřelosti.
(zadáno: 15.2.2020)
Dramatizace Dostojevského románu je nastudována tak, aby dala příležitost mladým hercům rozehrát jednotlivé charaktery. Je prosta režijního exhibicionismu (narážím na Čičvákovu režii této dramatizace v ČK), což kladně přispívá k dějové sevřenosti a srozumitelnosti jevištního sdělení. Pro zvládnutí hloubky charakterů postav u takto náročného dramatu však ještě hercům evidentně schází dostatek životní zkušenosti. Zatím se jim daří spíše figurkaření (jako v případě Vaculíkova otce Karamazova).
(zadáno: 2.4.2017)
Konverzační komedie vystavěná na víceméně náhodném setkání dvou párů, čtyř osob, z nichž každý představuje odlišný kulturní svět. Hru lze rovněž vnímat jako určitou variaci na "Kdo se bojí Virginie Woolfové". Inscenace v ČK nemá po herecké stránce žádné slabší místo, režijně je detailně propracovaná a s přesně vypointovanými dramatickými situacemi. Jde o příkladnou práci s textem a špičkovými herci.
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která svou poetikou vzdáleně připomíná Jezinky a bezinky, avšak nefunguje ani jako detektivka ani jako situační komedie. Možná se úplně nezdařilo najít správnou hranici mezi nadsázkou a věrohodností. Ocenění si zaslouží některé herecké výkony a především vynikající scénografie, která dodává představní profesionální tvar a atmosféru.
(zadáno: 20.9.2019)
Mozaika situací z posledních let života Karla Čapka nápadně připomíná Skalského film Člověk proti zkáze. Na rozdíl od něho však z inscenace čpí tezovitost situací a opakování klišé. Dobové aktualizace jsou dosti násilné a nevytvářejí věrohodnou paralelu (scény s Havlem) nebo působí nepatřičně (závěrečný odkaz na Zemana). Herecky jsou výborní Hána (přestože jeho Čapek se chvílemi pohybuje v poloze zpomaleného snílka) a Dvořák (zejména jako exaltovaný K. Mann). Kladně lze hodnotit emocionální sílu inscenace, jejíž zaujetí se výrazně přednáší na diváky. Celek však vyznívá až příliš didakticky.
(zadáno: 25.3.2017)
Takto vypadá profesionálně nastudovaná opereta. Textové a hudební úpravy a výprava ve shodě s tím, co divák od operety očekává, vše zdařilé, nikoli však archaické. Obsazení nabízí plejádu asi současných nejlepší operetních pěvců v rámci ČR. Plzeňská inscenace dává divákovi zažít pocit radosti z divadla.
(zadáno: 30.9.2020)
Náhodné setkání tří žen a jednoho muže tvoří situační rámec ke zkoumání mezilidských vztahů a životních hodnot. Velmi chytře napsaná konverzační komedie, která je současně zdařile jevištně inscenována. Režiséru Nvotovi se podařilo dobře vyrovnat s rizikem scénické statičnosti obsaženým v textu. Ačkoliv jsou přesvědčivé jsou všechny herecké výkony, nejplastičtěji působí postava T. Kostkové, a to nejen proto, že má v textu nejvíce prostoru, ale především díky vyzrálému projevu herečky.
(zadáno: 5.2.2019)
Úpadek skupinky mladých lidí v závěru 20. let 20. století, kompenzace neexistence smyslu života dekadentními rozkošemi. Ačkoliv text nabízí jistou možnost generační výpovědi, inscenátorům se nepodařil najít správný klíč k jeho výkladu. Předváděné situace navzdory emoční vypjatosti působí značně nevěrohodně a nezáživně. Herecky se nepovedlo vystihnout ani jednu z postav dostatečně přirozeně a uvěřitelně. I když si hra se souborem příliš nesedla, je nápaditá po scénografické stránce.
(zadáno: 29.9.2018)
Dobře napsaná hra zachovávající klasickou divadelní jednotu času, děje a místa, která se vyváženým způsobem pohybuje na hraně charakterové komedie a komedie mravů. Divadelní potenciál je umocněn iluzivní scénou s proskleným prospektem. Přesné herecké výkony podávají zejména M. Písařík, L. Molínová a Z. Maryška. Jde o divácky přítažlivou inscenaci, která je svou vysokou úrovní srovnatelná s inscenací z 90. let v divadle ABC (s O. Víznerem v titulní roli).
(zadáno: 9.12.2018)
Hostovského předlohu odcizení intelektuálně založeného jedince reálnému světu uchopili inscenátoři šťastným způsobem. Vznikla kvalitní inscenace, v níž se podařilo sladit režijní, scénografickou i hereckou složku. Hostovského postupné stírání rozdílu mezi realitou a horečnatou fantaskností umožnilo funkční oscilování mezi realistickými prvky na straně jedné a expresivními na straně druhé. Množství postav zase poskytlo dobrou hereckou příležitost pro vytváření studií různých lidských typů.
(zadáno: 25.3.2017)
Z velké části improvizovaný koncert, který patří k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti v Semaforu vidět. Uvolněná atmosféra bez pevného svázání s textem a skvěle provedená hudební čísla. Baví se diváci i účinkující.
(zadáno: 23.6.2018)
Inscenace je hrou na muzikál Divotvorný hrnec. Jde o zdařilou kombinaci semaforské (Suchého) poetiky se scénami a pěveckými čísly z Divotvorného hrnce. Místy je až příliš zdůrazňovaná didaktická složka hry, ta je však naštěstí vzápětí umě shazovaná, stejně tak jako jsou ironizované dobově poplatné reálie z adaptace V+W. Na místo bezmezné adorace Suchý zvolil šťastný odstup a nadhled. Sám Suchý se ve hře objevuje ve výborné kondici a dvojrole (průvodce muzikálem a Čochtana) mu vysloveně sedne. Příjemně sehraný je i zbytek souboru (až na rušivé neherectví V. Harapese).
(zadáno: 21.1.2018)
Text hry o krizi středního věku a hodnotě přátelství sám o sobě není špatný. I když postrádá dostatečně nosnou zápletku, tři dramatické situace se dvěma postavami mohou fungovat. Problémem je inscenace, která je evidentně odbytá ve všech svých složkách - režijní, dramaturgické, scénografické, technické. Sami herci to nezachrání. Téměř na všem je vidět, že jde o nízkonákladové zájezdové představení. Tento typ her přitom může fungovat jen na komorní scéně s malým prostorem a těsným kontaktem herců a diváků, na velkých scénách se promění ve smutnou záležitost jak pro herce, tak pro diváky.
(zadáno: 6.10.2018)
Klasická situační komedie založená na manželské nevěře a bizarních lžích, do nichž se hlavní hrdina zaplétá. Kvalitní text, kterému ovšem škodí režijní uchopení. Scéna (přes nápad s mizejícími dveřmi) připomíná spíše zkušebnu nebo tělocvičnu a silně ubírá inscenaci na divadelnosti. Proti smyslu textu jde rovněž výběr hudby. Naopak pozitivně působí sehranost hereckého souboru. Výsledek vytváří mnohem kompaktnější dojem než po premiéře v roce 2005 s Mikulčíkem v hlavní roli (tehdy šlo o demonstraci nepochopení Feydeaua), přestože některé ženské herecké výkony zůstávají vyloženě slabé (Bočanová).
(zadáno: 3.4.2017)
Dobře inscenovaná variace na klasické téma, jak správná ženská dokáže z gruntu proměnit zahořklého muže. Takto vypadá poctivě nastudovaná konverzační veselohra s přesvědčivými hereckými výkony tří hlavních představitelů (jimž L. Jurek v roli syna bohužel herecky nestačí). Povedená je i scéna I. Žídka.
(zadáno: 2.4.2017)
Hra je ukázkovým příkladem dobře napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží a záměn. Velkým kladem inscenace je dobrá scénografie, horší je to s hereckými výkony, především obou hlavních mužských protagonistů. Zejména karikaturní pitvoření M. Příkazkého je pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, na hercích je zde vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Výkon dámské části souboru (zejm. M. Doležalové a M. Vančurové) je o dosti lepší.
(zadáno: 14.4.2019)
Klíčem k Oněginovu příběhu se stal inscenátorům motiv zbytečného (znuděného) člověka, který svou životní přesyceností a cynickým postojem působí bolest sobě, jiným a nakonec znovu sobě. Inscenace využívá provokativní výrazové prostředky (nahotu, nečekané změny hudebního stylu, podivnou postavu Zareckého s nejednoznačnou symbolikou, vícehlasé recitace některých veršů atd.),přesto plyne až příliš poklidně. Divák sleduje zajímavou a příjemnou recitační podívanou, nedostavuje se však pocit emočního vytržení nebo citového pohnutí (nejpůsobivěji paradoxně působí efektní užití Šostakovičova valčíku).
(zadáno: 27.10.2018)
Pod skořápkou komediálních situací se odehrává velmi silné drama o stáří a osamění. Dva protichůdné principy (vnuk x prarodiče) odhalují, jak rozdílné nároky a očekávání má člověk v různých etapách života. Podřídit se požadavkům druhé generace znamená sebeobětování, zvolit vlastní cestu životem znamená opuštění bližních. Hře prospívá vhodně zvolený inscenační přístup (včetně scénografie), který nesklouzává ani k frašce ani k sentimentálnosti, a vynikající herecké výkony (zejm. L.Molínové a Z.Maryšky).Závěr hry dokáže emocionálně diváka zasáhnout, neboť rezonuje se zkušeností většiny dospělých.
1 2 3 4 5 6  >  >>