Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (59)
Jiří Landa: 15 % (75)
Lukáš Dubský: 15 % (45)
Michal Novák: 15 % (49)
Lukáš Holubec: 17 % (22)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 19.9.2020)
Situační komedie založená na záměně neúspěšného herce za ředitele firmy a lidumila za padoucha. Jak je u tohoto typu komedií obvyklé, jednotlivé situace odporují logice, ale hra je dobře napsaná i s gradací ve druhé části a závěrečnou pointou. Režijní výklad plně využívá potenciál textu a zároveň ho vhodně dotváří a rozvíjí. Herecky inscenace stojí na charismatickém výkonu M. Dlouhého, který odvádí dvě a půl hodiny ve vysokému tempu a nasazení. Po letech uvádění je na inscenaci patrná jistá "přehranost", ale to v žádném případě nesnižuje její úroveň a pozitivní divácký zážitek.
(zadáno: 4.5.2017)
Ztotožňuji se s většinou názorů, které příznivě hodnotí inscenaci. K nim pouze doplňuji, že hra byla uvedena o patnáct let dříve ve výtečném nastudování Divadla na Vinohradech s H. Maciuchovou a J. Frejem. Inscenace v Rokoku není ani lepší ani horší než ta vinohradská. Je jednoduše jiná: jiný překlad, jiné herecké osobnosti, jinak vytvořené dramatické postavy. A funguje stejně skvěle.
(zadáno: 18.2.2019)
Adaptace populárního románu je poskládána ze situací vycházejících ze vzdorování nedostatku v době hospodářské krize. Situace se odvíjejí v poklidném lineárním sledu bez výraznějších dramatických zvratů nebo stupňování napětí. To vede k určitému pocitu monotónnosti a místy i nudě. Kvalitě inscenace nepřispívá ani ochotnická scéna (pro letní venkovní představení přijatelná, v tradičních divadelních prostorách však nikoliv). Představení zachraňují profesionální herecké výkony všech účinkujících. Rozpor mezi vynikajícím herectvím a ochotnickým scénickým rámcem je až příliš markantní.
(zadáno: 8.3.2019)
Text jinak výborně napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží, se zcela minul s inscenační složkou. Fakticky došlo k nepochopení žánru situační komedie. Inscenačním principem se stalo karikaturní pitvoření herců, které je však pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, herci musí naopak vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Namísto mechanismu gradace situací se divák ve vinohradské inscenaci stává svědkem bezduché a nevěrohodné estrády.
(zadáno: 27.1.2019)
Topolův mnohovrstevnatý text lze interpretovat různými způsoby. Klíčem vinohradské inscenace se stal rej maškar. Zdůrazněním chóru (symbolistní roviny) zůstala realistická složka výrazně upozaděna, což ve výsledku vede k nejasnosti a povrchnosti vztahů mezi postavami, nesrozumitelnosti a nezáživnosti představení. Původní Topolova dramatičnost se vytratila a málokdo z diváků tuší, co a proč se vlastně na jevišti odehrává. Navíc se vyloženě nepovedlo typové obsazení některých postav (např. Král T.Pavelky nebo Věra Z.Vejvodové). Dobře obsazení R.Rázlová, I.Bareš a D.Bambas inscenaci nezachrání.
(zadáno: 22.6.2017)
Hra navazuje na linii absurdního divadla. Postavy po Godotovsku čekají na zázrak (pozitivní výsledek konkurzu); v průběhu hry se ukazuje, že smysl života dává postavám samotné čekání, ne jeho výsledek. Současně dochází k stereotypnímu opakování situací a ke znejistění reality a reálnosti světa. Inscenovat text absurdního divadla je velmi obtížné. Tvůrcům se nepodařilo vyvarovat únavné monotónnosti představení a nezáživnosti, která je čas od času prolomená další dramatickou situací. Zajímavě se pracuje se zcizovacími efekty. Opticky velmi nepříjemná je pro diváka scéna tvořená svítícími pruhy.
(zadáno: 3.9.2021)
Rekonstrukce poválečných osudů V + W jako koláž citací z jejich vzájemné korespondence (a Zdeňky Werichové). Silnou stránkou představení je výkon J. Vyorálka v roli Wericha a gradace do emotivního závěru. Slabými stránkami je délka představení (první polovina je prakticky zbytečná a chvílemi pro diváka silně nudná) a nefunkční vizuální složka (vztah mezi tím, co postavy sdělují a co v dosti expresivní formě předvádějí). Představení si nenárokuje objektivitu, ale je subjektivním pohledem inscenátorů na komplikovaný osud obou osobností.
(zadáno: 19.9.2021)
Drama rozehrávající závažnou otázku, jaký má ještě život smysl, když je člověk osudově vyloučen ze standardní plnohodnotné existence. Lze ocenit, že hra nesklouzává do laciného moralizování ani nenabízí prvoplánový happyend. Jde o poctivě nastudovanou inscenaci, která dokáže diváka emocionálně zasáhnout. Velmi k tomu přispívají nejen herecké výkony představitelů hendikepovaných postav (N. Řehořová, J. Pokorná, M. Hruška), ale také efektní iluzivní scéna chytře využívající výtah v domě hlavního hrdiny, ztělesněného M. Dlouhým.
(zadáno: 11.11.2018)
Suchého autorská variace nad Erbenovou Kyticí položila základ muzikálu tvořenému šesti "povídkami". Po hudební i scénické stránce jde o vydařené nastudování, které umocňuje sehranost souboru. J. Suchému coby protagonistovi autorského divadla spíše sedí glosátorská poloha, v níž si udržuje jemně ironický distanc od vlastního textu. Určitý nedostatek představuje jen scénická střídmost divadla. Většího účinku by představení dosáhlo náročnější scénickou výpravou a početnějším sborem.
(zadáno: 16.2.2023)
Nosným prvkem hry je kvalitně napsaný text. Komika těží ze situací a záměn, které se složitě zaplétají a stávají se v perspektivě protagonistů neřešitelnými. Jinak zdařilou inscenaci poněkud sráží režijní nedisciplinovanost (např. jsou-li na scéně dveře, mělo by se jimi vcházet a vycházet), nadměrné používání vulgarismů, podbízivých dvojsmyslů a "pomrkávání" do publika. Bylo by namístě je cíleně krotit a naopak zrychlit tempo inscenace, aby ve výsledku působila jako dobře namazaný stroj.
(zadáno: 16.3.2019)
Klíčové scény monumentálního francouzského románu jsou kompaktním zachycením obrazu zrůdnosti jedince i chování celé společnosti. Dramaturgické a režijní uchopení akcentuje sílu (naštěstí méně už emocionální popisy hrůz) literární předlohy a nabízí výjimečně silný divadelní zážitek, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po skončení představení. Účinnost vyznění zesiluje závěrečný monolog oslovující svědomí každého. Silnou stránkou inscenace je též scénografie (efektní práce s kolmými světelnými zdroji, posuvnou zadní stěnou a realistickými hostinami) a výrazově přesný herecký výkon J.Teplého.
(zadáno: 29.9.2018)
Hra představuje historické podobenství zcela současných lidských problémů. Síla textu nespočívá ani v zápletce ani ve výstavbě jednotlivých situací, ale v dialozích postav. Inscenace je proto logicky vystavěná na individuálním stylu hereckých osobností, bez nichž by nebylo možné dosáhnout žádoucího dramatického efektu. Od začátku až do konce herecky vyniká T. Töpfer. Celkově jde o zdařilou dobře dramaturgicky i režijně uchopenou inscenaci.
(zadáno: 6.1.2020)
Klímův text je karikaturním podobenstvím a současně filozofickou disputací o lidském údělu a smyslu života. Jevištní působivost je pak odvozena spíš od míry přidaných scénických efektů a režijních nápadů. Inscenátoři v tomto ohledu odvedli výbornou práci. Přestože hra není pro diváka jednoduchá (dvě přestávky naštěstí recepci výrazně usnadňují), předvedené situace nutí k přemýšlení ještě dlouho po skončení představení. Lidská tragikomedie v Dlouhé je zdařilým počinem.
(zadáno: 16.4.2017)
Groteska z Bílého domu v předvečer prezidentských voleb demaskuje nejen pokryteckou morálku, ale zároveň tragickou neodpovědnost, nekompetentnost a egoismus: v současném světě se politika redukuje jen na marketingovou iluzi. To je v závěru vyjádřeno symbolickým proražením malovaných kulis (zdánlivě realistického prospektu oválné pracovny). Inscenace, která si po celou dobu udržuje solidní tempo a humor, sází především na herecký temperament M. Dlouhého; velmi dobrý výkon podává dále J. Vlach.
(zadáno: 2.6.2019)
Nastudování Jiráskovy hry je bezesporu výborné. Režijní výklad se v souladu s autorem drží klasického pohádkového rámce a vhodně využívá všech silných motivů, které text nabízí (komediální vítací scéna, strašidelná scéna v lese atd.). Drobné ironické vsuvky (směrem k "českému mýtu") paradoxně spíš účinnost situací snižují, než aby je umocňovaly (např. závěrečná galerie osobností českých dějin nivelizuje sílu předchozího klíčového monologu kněžny). Scénografie funkčně evokuje tradiční pohádkový prospekt. Z hereckého souboru, který bohužel není vyrovnaný, vyniká M. Hanuš a J. Vondráček.
(zadáno: 16.12.2017)
Bylo by chybou poměřovat variaci na slavnou operetu s originální verzí. J. Suchý ponechal jen základní dějovou kostru a použil některé melodie, jinak vytvořil novou hru zcela zapadající do semaforské poetiky (jíž vévodí zápletka nešťastně zamilovaného majora Gibuse - bratra matky představené). Představení je zábavné od samotného počátku a po celou dobu si udržuje tempo a nasazení, závěr je korunován organicky včleněnou finálovou písní. Typově originální postava zdůrazňující groteskní nadsázku je zejména Fernand de Champlatreux v podání V. Kopty.
(zadáno: 25.3.2017)
Nejde o průšvih činohry ND jako např. u Strakonického dudáka. Představení alespoň drží jako celek pohromadě a na rozdíl od Strakonického dudáka se představitelé hlavních rolí nemusejí za inscenaci stydět. Nezvalův text prošel výrazným zkrácením (nejen co do rozsahu, ale i počtu scén a postav). Z romantizujícího poetického dramatu se stala expresionistická přehlídka bizarních scén a pitvořivých gest. Inscenátorům v ND by obecně prospělo ubrat na aktualizujících konotacích, které jdou proti textu, a soustředit se více na to, jak inscenaci vést ve shodě s textem (doporučuji např. Smočkovu školu).
(zadáno: 19.2.2019)
Hra je založena na nápadu,na který jsou nabalené různorodé situace,hudební čísla a scénky. Tato různorodost je jedním z hlavních problémů inscenace. Celé to (i ve srovnání s předchozími Suchého hrami) elementárně nedrží pohromadě. Divák si už po prvním jednání pokládá otázku, jak jednotlivé obrazy spolu vlastně souvisí? Druhým vážným problémem je vyložený amatérismus, který je zvláště patrný v nekonečných činoherních výstupech. Silnou stránkou hry je naopak profesionální hudební provedení a výstupy Suchého a Molavcové. Hra by potřebovala dramaturgické zásahy, zkrácení obrazů a zrychlení tempa.
(zadáno: 6.3.2020)
Duchařská komedie s chytrým textem. Komika se realizuje prostřednictvím dialogů i situací, hra se přitom dotýká také vážných momentů, avšak vždy s působivým nadhledem. Představení hodnotím jako velmi povedené. Režijní koncepce s iluzivní scénou odpovídá žánru hry a navzdory několika předvídatelným efektům (které stále na diváka účinkují) se brání podbízivosti. Za dobře režijně zvládnutý považuji i závěrečný happyend. Z herců nejvíce zaujmou L. Molínová a S. Pogodová.
(zadáno: 20.2.2022)
Pozitivem inscenace je věrnost románové předloze a solidní výkon O.Krause v titulní roli. Problémů je více, s délkou představení souvisejí jen částečně (dramaturgické škrty by prospěly první části). Slabina spočívá v nefunkční scénografii (scéna, kostýmy), opravdu nenavozují atmosféru iluze/deziluze Paříže 19. st., stejně nefunkční je dnes nadužívaný prvek zrcadlení stěn. Zbytečný sbor - jestli bylo záměrem, aby plnil roli chóru, tak tu neplní. Výklad postav vede k figurkaření a nevěrohodnosti. Zřetelně absentuje osobnostní herecký výklad (kontrast s rozhlasovou verzí s J.Šťastným z r. 2005).
(zadáno: 9.6.2018)
Situační komedie se všemi tradičními atributy - stárnoucí záletník, mladičká nevěsta, vypočítaví tchán s tchyní, dotěrní přátelé, vaudevillové písňové výstupy atd. Hra je inscenována ve shodě s textem, představení si udržuje dobré tempo, které vtahuje diváka do dění na jevišti. Vše je podpořeno atraktivní scénografií a solidními hereckými výkony, které přesně odpovídají žánru hry. Volba I. Bareše do titulní postavy se ukázala jako velice šťastná. Fakticky jde o ukázku dobře provedeného tradičního divadla, které dokáže diváka zbavit neuroticizmu současnosti a tíhy vnějšího světa.
(zadáno: 10.3.2018)
Allenovský komediální hrdina, jehož osud je v rukou bájných řeckých bohů, poruší tabu. K překvapení bohů ztělesněných chórem se však žádná tragédie nekoná. Divadelní adaptace zůstává věrná stylu Allenových filmů. Představitel hlavní role Z. Kupka viditelně pracuje s Woodyho výrazovými prostředky, rovnocennou partnerkou mu je V. Fialová v roli prostitutky. Rovina řeckého chóru je organicky včleněna do rámce hry a podporuje jednotlivé dramatické situace. Celkově jde o povedené, režijně zdařile uchopené představení, které ctí pravidla žánru konverzační komedie s nádechem lehké bulvárnosti.
(zadáno: 26.10.2018)
Ústředním motivem hry je malost a omezenost obyvatel přímořského anglického městečka, jíž se lze zbavit jen smrtí nebo útěkem. Text v porovnání se současným drsným cool dramatem působí dílem absurdně, dílem archaicky, avšak větším problémem než text je inscenační přístup. Vyznačuje se čitelnou snahou o formální dokonalost, která vede k nežádoucí strnulé expresivitě postrádající živou divadelnost. Inscenace představuje jakousi přehlídku dílčích scénických nápadů, jejichž divadelní účinnost je v celkovém vyznění nulová. Herci se snaží hrát a divák vlastně ani neví o čem.
(zadáno: 3.10.2020)
Půdorys večírku, v průběhu kterého dochází k proměnám emocí, odkrývání charakterů a demaskování hodnotového systému zúčastněných osob, není nic novátorského. Působivost inscenaci však zajišťuje režijní uchopení a ukazuje, že expresivní výklad, kterému se zpravidla nedaří na velkých scénách, dobře účinkuje na miniaturním jevišti. Za ne úplně šťastnou považuji úpravu Bernhardova textu: na straně jedné snaha o detailní scénickou prezentaci vídeňské biedermeierovské útulnosti,na straně druhé přenesení divadelních reálií do pražských poměrů. Bez povědomí o autorovi je výklad hry těžko srozumitelný.
(zadáno: 28.5.2019)
Psychologické drama o následcích soucitu (na místo lásky) se proměnilo v expresionistické vidění světa. Expresionismus je v tomto případě (na rozdíl od jiných počinů ND) funkční a výsledkem je kvalitní inscenace - herecky zdařilá a scénicky náročná. Nedá se však hovořit o dramatizaci Zweigova románu, ale jen o jakési variaci na něj. V expresionismu se redukuje postava na určitý rys, zatímco Zweig postihuje plasticky psychologii jedince. Bylo by jistě přínosem, kdyby současná činohra ND netrvala v každé inscenaci na expresionistickém pojetí a zkusila někdy inscenační výklad v souladu s textem.