Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (43)
Jan Pařízek: 15 % (53)
Jiří Landa: 15 % (72)
Lukáš Dubský: 16 % (37)
Pavel Širmer: 16 % (89)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 7.1.2018)
Fuksův příběh o proměně spořádaného maloměšťáka ve vraždící zrůdu zůstal v půli cesty. Dramaturgie vsadila na výraznou stylizaci a ze Spalovače mrtvol udělala jakousi hru na Spalovače mrtvol. Není ovšem jasné, k čemu to, co se na jevišti odehrává, slouží. Jako argument nestačí, že velká scéna Stavovského divadla vyžaduje stylizaci a velká gesta. Dobrá inscenace si jednoduše nevystačí s pouťovou přehlídkou současných konotací (co inscenátory při čtení Fuksovy předlohy napadlo) a nezachrání ji ani výkon jednoho herce - V. Javorského (který je na rozdíl od M. Pechláta výrazově přesný).
(zadáno: 5.4.2017)
Jde o výborné představení s excelentním N. Lichým. Jím ztvárněný hrdina však neprochází žádným vývojem. Od začátku máme před sebou jasného psychotika, který je schopen vyvraždit svou rodinu kdykoliv bez ohledu na postupnou indoktrinaci nacismem. V tomto smyslu nedochází ke stupňování napětí a děsu. Zajímavé je zapojení tříčlenného chóru, ten však především v závěrečné části působí rušivě a dramatičnost událostí rozmělňuje (což je zřejmě opačný efekt, než jaký byl zamýšlen). Nicméně inscenace nejde proti Fuksovu textu a není pouhou přehlídkou toho, jaké konotace se zrovna inscenátorům vybavily.
(zadáno: 25.3.2017)
Vynikají inscenace, kde se povedlo snad úplně všechno. Rizikem Splašených nůžek je, že se můžou zvrtnout v nevěrohodnou parodii, nebo se nezvládne improvizační část s hledištěm. Jihlavští herci hrají s obdivuhodným nasazením, ale přitom nepřehrávají, a tedy postavy neztrácejí na své věrohodnosti. Hrou se publikum baví ještě dlouho po skončení představení.
(zadáno: 12.1.2018)
Rodinné drama ibsenovského střihu, v jehož průběhu se odkrývá hrůzná patologičnost vztahů mezi členy rozvrácené jižanské rodiny. Hra zaujme bravurní dramatickou výstavbou, která dává možnost rozehrát osobní tragédie jednotlivých postav. Děj je sevřený a divák je zdařile udržován ve stálém napětí. Herecky vynikající je především M. Steinmasslová (i když v jejím podání nese postava matky rysy sympatické cynické glosátorky, což asi nebyl autorův záměr). Celkové vyznění hry mírně snižuje nedotažená scénografie (i při vědomí omezených možností Divadla v Celetné).
(zadáno: 25.3.2017)
Inscenace, která se nepovedla. Snaží se být gejzírem aktualizujících nápadů, ale divák nechápe, jaký příběh se na scéně vlastně odehrává. Je to škoda, Tylova pohádková hra je výborně napsaná, což divák nepozná a po tomto zážitku již nikdy více Tyla nesnese. ND by mělo mít autoregulační mechanismy a nepovedenou inscenaci včas stáhnout z repertoáru. Divákovi je líto herců, kteří se snaží pitvořit dle pokynů režiséra a sami přitom vidí, že to nefunguje.
(zadáno: 13.4.2017)
Drama o plynutí času, který těm, co nestihli včas žít, bere naději a smysl dalšího života. Inscenace výborně pracuje s textem, s jeho jemnými náznaky a skrytými významy, aniž by se nutila do násilných aktualizací či ozvláštňujících výkladů. Přes vnějškovou nedějovost textu se daří diváka udržovat v neustálém napětí. Jde o poctivě provedeného Čechova, který zanechává silný emocionální zážitek. Výrazově zajímavá je scéna v barvách podzimního lesa podtrhující melancholickou náladu. Herecky vyniká A. Procházka v roli doktora.
(zadáno: 21.10.2018)
Divadelní muzikálová verze slavné situační filmové komedie o dvou hudebnících, kteří v ženských šatech prchají před gangstery. Hlavní síla liberecké inscenace spočívá v hudebním nastudování (s živým symfonickým orchestrem). To však nevyváží nedostatky v dalších složkách, včetně scénografické (založené až na očividné ochotnické jednoduchosti) a herecké (místy kontraproduktivně sklouzávající k estrádnímu humoru). Slušnou hereckou i pěveckou úroveň si zachovávají J. Kříž, J. David a O. Kříž. Rozpačitost celkového vyznění umocňuje nevhodné nazvučení, které je vzhledem k akustice zbytečné a rušivé.
(zadáno: 23.11.2017)
Text hry je vystavěn na kombinaci několika nesourodých motivů - zvláštní průběh svatby, návrat emigranta po třiceti letech, shledání otce s dcerou, herecký úděl, vyrovnávání se věkem a osudem atd. Hra postrádá jak zápletku, tak dramatický děj a rozpadá se do jednotlivých situací, které nemají logiku. Ani dialogy nepřidávají hře na věrohodnosti (divák tápe, zda nejsou myšleny ironicky). Text představuje nepovedenou variaci na Kunderovskou esejistiku převedenou do jevištní podoby. Představení zachraňují výkony jednotlivých herců, ale ani ty nemohou úplně vyvážit naprostou nedostatečnost textu.
(zadáno: 26.3.2017)
Představení působí dojmem "výchovného koncertu" či hrané přednášky. Leporelo složené z citací různých výroků a fragmentů událostí kolem Masaryka. Celek nedrží pohromadě a tezovitost situací nudí. Ocenit lze naopak hlubokou znalost pramenů, z nichž autoři při vzniku inscenace čerpali.
(zadáno: 11.6.2019)
Inscenace je tvořena montáží výstupů (tragikomických situací viděných z pohledu dospívajícího chlapce) a písniček v retro stylu 80. let. Znovu se ukazuje, že tato inscenační metoda je účinným atraktivizujícím divadelním prostředkem. Úroveň hudebních vložek tu přitom značně převyšuje činnoherní výstupy, které chvílemi působí spíše kabaretně nebo až ochotnicky. M. Matějka dokázal najít pro ztvárnění postavy Adreana Molea přesvědčivou polohu, ostatní účinkující už jsou přesvědčiví méně.
(zadáno: 20.9.2017)
Revoluční zmatky v zapadlé ruské gubernii přetavené do skvěle napsané a bravurně zinscenované komedie. L. Smoček se pojetím vrátil spíš než ke své někdejší inscenaci z 90. let k inscenacím Štolbových a Štechových textů, včetně rafinovaného způsobu prolínání soukromého a veřejného života, mírné archaičnosti jazyka a sebeironizujícího stylu herectví. Principem vytváření jednotlivých postav je drobnokresebná technika, vznikají tak bizarní rázovité figurky - skvěle ztvárněné na dnešek až překvapivě velkým množstvím hereckých osobností. Jim vévodí P. Nárožný, jehož unikátní styl udává hlavní výraz.
(zadáno: 9.2.2018)
Problémové drama ze soudní síně, kde se rozvažuje morální dilema, o němž nakonec rozhodnou diváci. Atraktivní téma, realita soudního přelíčení, interaktivní vstup diváků - to vše zaručuje neobyčejný divadelní zážitek s výrazným potenciálem aktivizovat diváka k úvahám o spravedlnosti. Závažným nedostatkem samotné inscenace je výrazová nepřesnost většiny herců, zejm. M. Kačmarčíka a Z. Kaliny (věrohodně působí jen L.Jurek), což snižuje autenticitu a dopad divadelního zážitku. Dalším problémem je nedostatek inscenační objektivity: morální dilema je od počátku rozehráváno ve prospěch obžalovaného.
(zadáno: 30.6.2017)
Hra je vystavěna na motivu kultu vysokých manažerských postů jako jedné z podob ideologie moci. Fakticky jde o místy nesourodou scénickou koláž propojenou tématem absurdního kurzu pro propuštěné manažery. Těžiště hry je v dialozích a práci z jazykem, introspektivní monology pak odkrývají tragikomické osudy jednotlivců. Inscenace diváka překvapí svou nedějovostí a expresivním výrazem. Herecké výkony jsou sladěné, funkční je rovněž scéna s náznakem betonové novostavby a zadním prospektem do zeleně. Vrcholem inscenace je jednoznačně sborová recitace (píseň) v první části představení.
(zadáno: 2.4.2017)
Tragický příběh o cestě nešťastné ženy z očistce až do pekla. Inscenace je velmi dobře režijně uchopena a přináší divákovi silný (emociální) zážitek. Jde o ukázku kvalitní režijní a dramaturgické práce s textovou předlohou. Ocenit lze rovněž scénografii a přesvědčivé herecké výkony hlavních představitelů. Představení rozhodně stojí za zhlédnutí.
(zadáno: 13.10.2018)
Tři bizarní postavy se stanou obětí vyšinutého psychopata, který pátrá po své "ujeté ruce". Hra pohybující se na hranici vážného dramatu a černé komedie má strhující děj s vtipnými dialogy. Inscenační provedení v důsledně realistickém (naturalistickém) stylu zesiluje nosné prvky textu a umocňuje jejich diváckou účinnost. Výrazným scénickým nedostatkem je praktické odepsání levé poloviny scény. Její dílčí využití pro předěly mezi dramatickými situacemi se jeví z pohledu diváka jako vcelku zbytečné. I přes tento nedostatek jde o (režijně i herecky) vynikající inscenaci.
(zadáno: 24.6.2018)
Několik typově odlišných mladých lidí prožívá životní prázdnotu a hledá pro sebe nový smysl. Souhlasím s názorem, že poněkud seriálový námět (vzájemně propletené vztahy a rozchody) se šťastně potkal s inscenačním týmem, který ho dokázal pozvednout do podoby silného a působivého tvaru. Pochvalu zaslouží kvalitní dramaturgie, scénografie i režie. Navíc skupině mladých herců jejich postavy a charakter představení vyslovení sedí. Vyzdvihnout je třeba V. Javoříka a T. Terberovou za jejich přesné studie hendikepovaných osob.
(zadáno: 14.4.2017)
Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.
(zadáno: 25.11.2017)
Pásmo výstupů a písniček jako pocta tvorbě V + W. Inscenace stojí na principu "genia loci" sálu paláce U Nováků a na muzikálním a klaunském potenciálu hereckého souboru. V celku jde o příjemnou přehlídku (revue jako divadelní žánr je něco jiného) přátelského povídání o Osvobozeném divadle. Divadelnost inscenace je narušována až okatým didaktizováním (divák si místy klade otázku, zda se neoctl na výchovném koncertě) a dramaturgicky ne příliš šťastně seřazenými výstupy bez zjevné gradace a místy s hluchými předěly.
(zadáno: 21.2.2019)
Dojem z inscenace je poněkud rozporuplný: na jednu stranu je třeba ocenit vynikající klasickou scénografii a snahu vyhnout se muzikálovým manýrám,na stranu druhou inscenaci provází řada nedostatků,které znehodnocují výsledek: ať už jde o nepřirozené ozvučení (zvuk bicích v úvodu přehlušuje zbytek orchestru),výrazné nepřesnosti jak v činoherních,tak ve zpívaných výstupech,estrádní vložky kankánu a výstupů Břínkové,vypuštění 2. sloky Vilji či nevhodné obsazení hlavních rolí (u Bragagnola a Kopperové je nedostatek zkušeností evidentní).Nosková s Kořínkem v rolích druhého páru jsou naopak výborní.
(zadáno: 2.6.2018)
Jedna z nejlepších her N.Simona sleduje psychický rozklad jedince,který ztratil dobře placenou práci a spolu s ní i smysl života. Vážné polohy se citlivě střídají s tragikomickými situacemi bez prvoplánového happyendu. Inscenátoři pojali představení velmi nešťastně jako frašku. Přehrávání,karikování,padání na zem aj.zakrývá původní smysl textu a ze hry se vytrácí sdělení a síla. To ještě oslabuje neefektní scéna (několik kusů nábytku) typická pro zájezdová představení. Rovněž hlasy a zvuky ze záznamu působí dosti nevěrohodně. Inscenaci by bylo vhodné přezkoušet (zejm. scénografii a herectví).
(zadáno: 16.4.2017)
Adaptace italské filmové komedie, která je pojata jako exhibice ústřední dvojice protagonistů. Nesouhlasím s názorem redakce, domnívám se, že cílem hry bylo vytvořit "italskou domácnost" s jejím charakteristickým temperamentem a kulturními stereotypy, v jejímž rámci se mohou S. Stašová a V. Dlouhý osobnostně realizovat, což se podařilo. Hra neztrácí na tempu a výkony herců si udržují po celou dobu silné nasazení. Samozřejmě bez obou hlavních představitelů by text tak dobře nefungoval, ale pro tento typ divadla je určující herecká osobnost, ostatní složky jsou jen prostředek k jejímu rozvinutí.
(zadáno: 16.12.2017)
Inscenace vytvořená na motivy jedné z memoárových knih divadelníka V. Štecha. Je patrné, že jde o příležitostné představení, které mělo být jednorázovou záležitostí - poctou divadlu. Jeho reprízováni budí rozpaky (a ty nemohou zmírnit ani podtituly "scénické čtení" nebo "literární kabaret") především pro svou nehotovost (textovou i inscenační). Výsledek ocení znalci divadelní a literární historie, pro ostatní diváky bude počínání herců nesrozumitelné a celek nepochopený. Pochvalu zaslouží všichni účinkující, hrají s nasazením v dokonalé souhře. Představení tak z blízka ukazuje hereckou práci.
(zadáno: 5.4.2019)
Ztvárnění klasického Čechovova textu překvapí účelnou scénickou jednoduchostí, poctivým výkladem textu, který se vhodně drží dramatikova autorského záměru (bez módního hledání expresivních konotací), a především profesionálními hereckými výkony. Šťastné bylo obsazení D. Klapky do role Firse, jenž dodává věkově homogennímu souboru potřebnou plasticitu. Inscenace ukazuje sílu klasicky vyloženého dramatického textu a je příslibem výborného hereckého ročníku.
(zadáno: 14.6.2019)
Ústředním motivem dramatu je rodinná zátěž v podobě domu, ke kterému jsou jedinci připoutáni, přestože v něm nejsou šťastni. Dramaturgicky a režijně je výborně zvládnuto prolínání různých časových rovin a jejich postupné sestavování do jednoho příběhu. Některé situace (nejen ty z minulosti) působí sice poněkud tezovitě, ale hra jako celek není významově doslovná, naopak podněcuje diváka k různým interpretacím. Nejsilnější se mi jevily závěrečné scény (spor o dědictví a monolog D. Bambase). Autorka hru okořenila mnoha aluzemi (mj. na Sňatky z rozumu), účinný je také rámcový motiv kácení stromu.
(zadáno: 29.9.2017)
Inscenace je vystavěna jako procházka hrami Voskovce a Wericha. Na úvodní zápletku z Vest pocket revue je navěšena koláž většinou původních výstupů a scének s písničkami z éry Osvobozeného divadla. Představením se opět vine Suchého stěžejní téma - imaginace jako způsob života, který činí realitu snesitelnou. Výborná je především hudební složka (včetně hudební komiky), podtržená zdůrazňovaným záměrem koncertu. Jde o povedené představení, které (až na několik nehereckých výkonů) neztrácí tempo a rytmus.