Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (59)
Jiří Landa: 15 % (75)
Lukáš Dubský: 15 % (45)
Michal Novák: 15 % (49)
Lukáš Holubec: 17 % (22)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

<<  <  2 3 4 5 6
(zadáno: 9.2.2018)
Problémové drama ze soudní síně, kde se rozvažuje morální dilema, o němž nakonec rozhodnou diváci. Atraktivní téma, realita soudního přelíčení, interaktivní vstup diváků - to vše zaručuje neobyčejný divadelní zážitek s výrazným potenciálem aktivizovat diváka k úvahám o spravedlnosti. Závažným nedostatkem samotné inscenace je výrazová nepřesnost většiny herců, zejm. M. Kačmarčíka a Z. Kaliny (věrohodně působí jen L.Jurek), což snižuje autenticitu a dopad divadelního zážitku. Dalším problémem je nedostatek inscenační objektivity: morální dilema je od počátku rozehráváno ve prospěch obžalovaného.
(zadáno: 30.6.2017)
Hra je vystavěna na motivu kultu vysokých manažerských postů jako jedné z podob ideologie moci. Fakticky jde o místy nesourodou scénickou koláž propojenou tématem absurdního kurzu pro propuštěné manažery. Těžiště hry je v dialozích a práci z jazykem, introspektivní monology pak odkrývají tragikomické osudy jednotlivců. Inscenace diváka překvapí svou nedějovostí a expresivním výrazem. Herecké výkony jsou sladěné, funkční je rovněž scéna s náznakem betonové novostavby a zadním prospektem do zeleně. Vrcholem inscenace je jednoznačně sborová recitace (píseň) v první části představení.
(zadáno: 2.4.2017)
Tragický příběh o cestě nešťastné ženy z očistce až do pekla. Inscenace je velmi dobře režijně uchopena a přináší divákovi silný (emociální) zážitek. Jde o ukázku kvalitní režijní a dramaturgické práce s textovou předlohou. Ocenit lze rovněž scénografii a přesvědčivé herecké výkony hlavních představitelů. Představení rozhodně stojí za zhlédnutí.
(zadáno: 13.10.2018)
Tři bizarní postavy se stanou obětí vyšinutého psychopata, který pátrá po své "ujeté ruce". Hra pohybující se na hranici vážného dramatu a černé komedie má strhující děj s vtipnými dialogy. Inscenační provedení v důsledně realistickém (naturalistickém) stylu zesiluje nosné prvky textu a umocňuje jejich diváckou účinnost. Výrazným scénickým nedostatkem je praktické odepsání levé poloviny scény. Její dílčí využití pro předěly mezi dramatickými situacemi se jeví z pohledu diváka jako vcelku zbytečné. I přes tento nedostatek jde o (režijně i herecky) vynikající inscenaci.
(zadáno: 24.6.2018)
Několik typově odlišných mladých lidí prožívá životní prázdnotu a hledá pro sebe nový smysl. Souhlasím s názorem, že poněkud seriálový námět (vzájemně propletené vztahy a rozchody) se šťastně potkal s inscenačním týmem, který ho dokázal pozvednout do podoby silného a působivého tvaru. Pochvalu zaslouží kvalitní dramaturgie, scénografie i režie. Navíc skupině mladých herců jejich postavy a charakter představení vyslovení sedí. Vyzdvihnout je třeba V. Javoříka a T. Terberovou za jejich přesné studie hendikepovaných osob.
(zadáno: 14.4.2017)
Obrazy inspirované životem J. Traxlera kombinované s úryvky nejen jeho skladeb. Hra stojí na hudební (koncertní) složce, na kterou je až příliš okatě naroubován Traxlerův životní příběh. Dramatické situace oscilují mezi naivitou a ideologickou tezovitostí. Zvláště první části chybí potřebné tempo a zasloužila by výrazné dramaturgické škrty. Velmi rušivě působí ozvučení představení.
(zadáno: 25.11.2017)
Pásmo výstupů a písniček jako pocta tvorbě V + W. Inscenace stojí na principu "genia loci" sálu paláce U Nováků a na muzikálním a klaunském potenciálu hereckého souboru. V celku jde o příjemnou přehlídku (revue jako divadelní žánr je něco jiného) přátelského povídání o Osvobozeném divadle. Divadelnost inscenace je narušována až okatým didaktizováním (divák si místy klade otázku, zda se neoctl na výchovném koncertě) a dramaturgicky ne příliš šťastně seřazenými výstupy bez zjevné gradace a místy s hluchými předěly.
(zadáno: 13.2.2024)
Inscenace nemá s Gorkého dramatem nic společného. Jde o jevištní experiment, který svými postupy odkazuje k absurdnímu divadlu. Není fér, že se inscenátoři schovávají za značku klasického textu, jelikož většina diváků přichází do divadla právě na něj. Na jevišti se odehrává dvouhodinový vizuální i zvukový zmatek, z něhož nelze bez předchozí znalosti dramatu porozumět jeho významům. Režijní a dramaturgický přístup sází na sebestřednost ("obdivujte mou tvůrčí genialitu"), nikoliv divadelnost a pokoru k divákům. Výsledkem je nekonečná nuda. Nevím, zda fakt, že účinkující dokázali tuto koncepci dvě hodiny udržet, hodnotit jako pozitivní.
(zadáno: 2.5.2023)
Chytře napsaný text rozehrává téma konfrontace dvojího životního postoje: pasivního, který neúspěch a životní prohru trpně přijímá jako danost, a aktivního, který bezohledně bojuje, nesmlouvavě, k ostatním krutě, ale autenticky. První postoj reprezentuje čtveřice zoufalých sázkařů na psí dostihy (včele Carlem, skvěle ztvárněným V. Fridrichem), druhý postoj pak nepříjemný návštěvník večírku Paul (s hrůzou nahánějící úsporností vyjádřený M. Fingerem). Inscenaci není co vytknout - výborný text, režie, scénografie i herecké výkony - až na jedinou drobnost: stylově splývá a je zaměnitelná s jakoukoli jinou inscenací cool dramatu Sokolovy éry ČK.
(zadáno: 21.2.2019)
Dojem z inscenace je poněkud rozporuplný: na jednu stranu je třeba ocenit vynikající klasickou scénografii a snahu vyhnout se muzikálovým manýrám,na stranu druhou inscenaci provází řada nedostatků,které znehodnocují výsledek: ať už jde o nepřirozené ozvučení (zvuk bicích v úvodu přehlušuje zbytek orchestru),výrazné nepřesnosti jak v činoherních,tak ve zpívaných výstupech,estrádní vložky kankánu a výstupů Břínkové,vypuštění 2. sloky Vilji či nevhodné obsazení hlavních rolí (u Bragagnola a Kopperové je nedostatek zkušeností evidentní).Nosková s Kořínkem v rolích druhého páru jsou naopak výborní.
(zadáno: 2.6.2018)
Jedna z nejlepších her N.Simona sleduje psychický rozklad jedince,který ztratil dobře placenou práci a spolu s ní i smysl života. Vážné polohy se citlivě střídají s tragikomickými situacemi bez prvoplánového happyendu. Inscenátoři pojali představení velmi nešťastně jako frašku. Přehrávání,karikování,padání na zem aj.zakrývá původní smysl textu a ze hry se vytrácí sdělení a síla. To ještě oslabuje neefektní scéna (několik kusů nábytku) typická pro zájezdová představení. Rovněž hlasy a zvuky ze záznamu působí dosti nevěrohodně. Inscenaci by bylo vhodné přezkoušet (zejm. scénografii a herectví).
(zadáno: 16.4.2017)
Adaptace italské filmové komedie, která je pojata jako exhibice ústřední dvojice protagonistů. Nesouhlasím s názorem redakce, domnívám se, že cílem hry bylo vytvořit "italskou domácnost" s jejím charakteristickým temperamentem a kulturními stereotypy, v jejímž rámci se mohou S. Stašová a V. Dlouhý osobnostně realizovat, což se podařilo. Hra neztrácí na tempu a výkony herců si udržují po celou dobu silné nasazení. Samozřejmě bez obou hlavních představitelů by text tak dobře nefungoval, ale pro tento typ divadla je určující herecká osobnost, ostatní složky jsou jen prostředek k jejímu rozvinutí.
(zadáno: 16.12.2017)
Inscenace vytvořená na motivy jedné z memoárových knih divadelníka V. Štecha. Je patrné, že jde o příležitostné představení, které mělo být jednorázovou záležitostí - poctou divadlu. Jeho reprízováni budí rozpaky (a ty nemohou zmírnit ani podtituly "scénické čtení" nebo "literární kabaret") především pro svou nehotovost (textovou i inscenační). Výsledek ocení znalci divadelní a literární historie, pro ostatní diváky bude počínání herců nesrozumitelné a celek nepochopený. Pochvalu zaslouží všichni účinkující, hrají s nasazením v dokonalé souhře. Představení tak z blízka ukazuje hereckou práci.
(zadáno: 5.4.2019)
Ztvárnění klasického Čechovova textu překvapí účelnou scénickou jednoduchostí, poctivým výkladem textu, který se vhodně drží dramatikova autorského záměru (bez módního hledání expresivních konotací), a především profesionálními hereckými výkony. Šťastné bylo obsazení D. Klapky do role Firse, jenž dodává věkově homogennímu souboru potřebnou plasticitu. Inscenace ukazuje sílu klasicky vyloženého dramatického textu a je příslibem výborného hereckého ročníku.
(zadáno: 14.6.2019)
Ústředním motivem dramatu je rodinná zátěž v podobě domu, ke kterému jsou jedinci připoutáni, přestože v něm nejsou šťastni. Dramaturgicky a režijně je výborně zvládnuto prolínání různých časových rovin a jejich postupné sestavování do jednoho příběhu. Některé situace (nejen ty z minulosti) působí sice poněkud tezovitě, ale hra jako celek není významově doslovná, naopak podněcuje diváka k různým interpretacím. Nejsilnější se mi jevily závěrečné scény (spor o dědictví a monolog D. Bambase). Autorka hru okořenila mnoha aluzemi (mj. na Sňatky z rozumu), účinný je také rámcový motiv kácení stromu.
(zadáno: 29.9.2017)
Inscenace je vystavěna jako procházka hrami Voskovce a Wericha. Na úvodní zápletku z Vest pocket revue je navěšena koláž většinou původních výstupů a scének s písničkami z éry Osvobozeného divadla. Představením se opět vine Suchého stěžejní téma - imaginace jako způsob života, který činí realitu snesitelnou. Výborná je především hudební složka (včetně hudební komiky), podtržená zdůrazňovaným záměrem koncertu. Jde o povedené představení, které (až na několik nehereckých výkonů) neztrácí tempo a rytmus.
(zadáno: 11.7.2017)
Zdařilá dramatizace jednoho z nejvýraznějších textů české literatury na přelomu tisíciletí. Minimalistická scéna, která umožňuje střídání rozličných dramatických situací v různých časových perspektivách. Inscenace drží jako celek pohromadě, má dostatečné tempo i napětí. Do jevištního sdělení vcelku zdařile zapadá i práce dětskými herci. Pokud jde o ty dospělé, domnívám se, že klíčem k úspěchu inscenace se stalo vystižení jednotlivých lidských typů.
(zadáno: 22.2.2020)
Hra je především klauniádou dvou hereckých osobností a touto perspektivou je jí nutné vnímat a hodnotit. Skutečnost, že text hry je slabý, a to obzvláště výrazně ve druhé části, která působí jen jako nenápadité nastavování již řečeného, nesnižuje kvalitu inscenace. Kaiser a Lábus jsou jedineční ve svých studiích lidských typů, ve ztvárňování jejich myšlení, chování, verbálního projevu a gest. Vrcholem jsou chvíle, kde mohou text dotvořit, přidat něco ze sebe sama, improvizovat a pracovat s publikem. Tyto situace hru dotvářejí a oživují.
(zadáno: 20.2.2022)
Inscenace nabízí silný divácký zážitek postavený na přesných hereckých výkonech, práci s důmyslným stupňováním napětí a iluzivní scénografií (funkčně narušovanou prostředky němého filmu). Inscenační styl je možné přirovnat k dřívějším režiím L. Smočka v ČK. H. Burešové se podařilo snad všechno, včetně překonání hluchých míst v textu dramatu. Herecké výkony představují vysoký činoherní standard (což nebývá v Dlouhé vždy pravidlem), příjemně překvapuje J. Sklenář vyzrálým jevištním hlasovým projevem (což u herců střední a mladší generace je dnes spíš už vzácnost).
(zadáno: 31.3.2017)
Dramatickým základem hry je příběh z "červené knihovny" komplementárně doplněný o variaci na některé motivy z Žebrácké opery. Hra je vtipná,situace pracují s rozumnou nadsázkou a sebeironií. Představení však postrádá zejména v úvodní části potřebné tempo,expoziční výstupy působí staticky a zdlouhavě (včetně vstupního rozhlasového hlášení). Inscenaci by prospěl rychlejší rytmus a oživení, například střídáním různých prostředí (podsvětí vs. idealizovaný dívčí svět) od samého počátku. Nesoulad mezi staticky zdlouhavou první částí a nápady nabitou revuální druhou částí je v Semaforu obecnější jev.
(zadáno: 28.2.2020)
Postava Dona Quijota je v Dykově pojetí metaforou snů, ideálů a imaginace; pokud z nich jedinec procitne a příjme realitu, pak už není důvod, proč žít. Vinohradská inscenace se vyznačuje vysokou mírou vnitřní nevyrovnanosti - pohádkově imaginativní první část kontrastuje s civilní druhou částí, která sklouzává k monotónnosti a nezáživnosti. Čičvák se snaží druhou část oživovat pomocí prostředků, které jsou mu blízké (včetně využití živé kamery); tyto pokusy však nedosahují očekávaného efektu. Kladně lze hodnotit obsazení i herecké výkony, představení však schází srozumitelná režijní koncepce.
(zadáno: 22.12.2018)
Hra je tvořena mozaikou scének, jejichž jednotícím motivem je neschopnost mezilidského porozumění. Rozdíly mezi situacemi, pokud jde o délku, závažnost sdělení, ale i provedení jsou značné. Problémů inscenace je více. V prvé řadě nevhodná scénografie a dramaturgie. Prázdná scéna s rezivějícími převlékárnami z koupaliště nedává při výkladu textu smysl a nefunguje ani jako symbol. Absence přestávky není vyvážena stupňovaným napětím, vede jen k pocitu monotónnosti a únavě diváka. Dalším problémem je výrazná herecká nevyrovnanost souboru (vynikající Vlasák, Žáčková a Hána přestavení nezachrání).
(zadáno: 28.4.2018)
Krutost nevěry v manželském trojúhelníku. Hra pracuje s kauzalitou naopak - známe důsledky, neznáme příčiny. Retrospektivní metodou postupujeme do minulosti a ponořujeme se do hlubin psychosociálních vztahů. Představení je silnou výpovědí o citovém ubližování, rafinovaně pracuje se stupňováním napětí a probouzí v divákovi silné emoce. Důsledná realistická metoda s naturalistickými prvky (která je Sokolovi vlastní) umocňuje sílu a vyznění textu. Inscenace je jedním z nejvýraznějších režijních počinů v ČK.
<<  <  2 3 4 5 6