J.anek

Vítej a pojď se napít z pítka
Vítej a naplň naše sny
Vítej a buď tu pro nás krásná
jak scéna Petra Vítka
(nebo tak nějak zní píseň z inscence)
Tři skvělí herci vysvětlují, jak se dělá divadlo. Východiskem jim byl text Karla Čapka, ale došli mnohem dál - až k faustovskému močálu, který čpí jedem. Možná k pravdě o divadle, co já vím. Jsem jen obyčejný divák, čili mončičák.
Chlapci se nebojí silných slov, chlapci se nebojí nahoty, chlapci se nebojí. Je to chytré, je to drsné a je to nejspíš všechno tak nějak pravda.
A líbily se mi kostýmy.

Je to parádní inscenace - svěží, mladá, chytrá. Dobře seškrtaná a s výborným koncem. Zbavená slovního balastu a patosu, který číhá v závěru.
Bavila mě souhra a přirozenost všech na jevišti. Vynikající byla Elisabeth Kateřina McIntosh jako Helena. Těšil mě Dominův vztek, Gallův humor (Matěj Převrátil) a jeho mile skrývaná láska k Heleně, nezapomenu na Alquistovo blažené Zedničím!
Všechny postavy, které obvykle šustí papírem, v Disku ožily. A zcela mimořádní jsou v závěru roboti Primus (Vojtěch Franců) a Helena - tak bezradní a dojemní, tak živí.
Tenhle ročník se rozhodně vyplatí sledovat - moc se těším na další inscenace.

Dvě sedmdesátnice (no vlastně už skoro osmdesátnice) přicházejí pozdě do divadla, omylem zapnou stroj na sny a hledají svého otce. Setkají se s Hugo Haasem, který jako žid dostal výpověď z divadla během představení Čapkovy hry R.U.R., kde hrál Busmana. Haas má psa. Psa hraje Pavel Neškudla a je k sežrání.
Jinak je to celé divné, povrchní a nesourodé. Johanna Tesařová a Jana Preissová do toho jdou naplno, ale plytkost textu polské autorky jim podráží nohy.
Ale bavilo mě pozorovat Davida Petrželku. Když někdo tak výrazný a talentovaný dělá křoví, vyplatí se ho sledovat.

Divadelní zkratka a stylizace původně filmovému příběhu velmi prospěly, inscenace Šimona Dominika je zábavná, hravá, a přece nepostrádá napětí - pořád cítíme, jak blízko jsou naši hrdinové smrti.
Je skvělé, že si ještě stále můžeme dělat z diktátorů legraci. Ve vhodnější dobu asi tahle hra na repertoár přijít nemohla.
Vynikající je především Andrea Mohylová, ale velmi dobří jsou všichni. Pobaví interní vtípky, které nicméně fungují i bez toho, že by divák znal soukromí plzeňských herců. Jen s neherci si režisér tak docela neví rady - třeba ve scéně předání vzkazu v herecké šatně.
Jako celek je inscenace vtipná, aktuální a očistná.

Pašije divadelního spolku Kašpar, to je veliká krása. Nabízejí jak pesachový příběh, tak Ježíšovo umučení. A v duchu tradic lidového divadla se tak děje s nadsázkou, lehkostí, vtipem i potřebným patosem. Starozákonní část skvěle pracuje se stínohrou a komiksem, novozákonní nás pak v živých obrazech provádí křížovou cestou, aniž by ji opouštěla veselá hravost. Ve výtvarně různorodé, a přece ve svých prostředcích tak čisté inscenaci mě těšila pozitivní energie Štěpána Coufala a bravurní práce s hlasem na hraně patosu Františka Kreuzmanna. Milé, krásné, dojemné.

Žena filmového kritika je milá a chytrá legrace. Terčem humoru Tomáše Dianišky jsou lidé kolem filmu, kritici, studentky filmové vědy a Kamil Fila, ta Mirka Spáčilová na steroidech. A taky obecně vztahy.
Legrace. Nic víc, nic míň.

Inscenace bezmála sto let starý text dovedně ilustruje, nějaký postoj či názor v ní hledám marně.

Je to velká radost, příval pozitivní energie. Inscenace bravurně a zcela vědomě balancuje na hraně bulváru a trapnosti, ale s jistotou zůstává na území dobrého vkusu.

Travesti výstupy v parádní choreografii Martina Talagy jsou vynikající, nejlepší tanečnicí je pak bezesporu Jan Mansfeld. Myslím, že by se tím mohl slušně živit.

Moje radost ale pramení především ze souhry celého hereckého obsazení. Vsadím se, že Klec bláznů bude hitem Švandova divadla po dlouhá léta.

Obrovský rodinný stůl. Oltář, obětiště, kolbiště. Něco se řeší nad ním, něco na něm, něco pod ním. Něco je tajné, něco veřejné. V silné výtvarné, pohybové i hlasové stylizaci se hraje myslím především o pokrytectví. Však o něm pokrytec Ibsen hodně věděl. Ale taky o lásce se hraje, o povinnosti, o odvaze se hraje. Jedl je mi svou poetikou moc blízký.

Silný poetický esej o světě a smrti. Od stvoření přes renesanci až po současnost. Dante, Blake, Trier, Dombrovská, Loužný.
Sériový vrah Dana Kranicha je noblesní, má šarm, je sexy a je pracovitý a systematický. Nikdy neztrácí glanc a snadno si získává sympatie diváků. Ostatně jeho práce s publikem je vynikající. Zvládá i české publikum - tradičně neochotné spolupracovat.
Sympatické jsou i Jackovy oběti - kompletně všechny.
Ale pozor, inscenátoři sice nabízejí nádherně černý humor, nicméně nic nebagatelizují - naopak se velmi nesmlouvavě staví proti násilí. A činí tak efektně i efektivně. Silná katarze, nádherné obrazy, naléhavá výpověď.

Shepardův Simpatico z roku 1994 je hodně divná hra a film, který vznikl v roce 1999, má na ČSFD 34 %. Celou dobu jsem si myslel, že konec všechno objasní. Neobjasnil. Je to dál divné a tajemné. Atmosféra dobrá, příběh mizerný. Komornímu prostoru sluší skoro až filmové herectví - tomu je nejblíž Eliška Hanušová Bašusová.

Jako bych sledoval tu nejlepší epizodu z American Horror Story, kterou režíroval David Lynch. Nádherně (sur)realistický pohled do světa show bussinesu. Tresť ze všech talentových soutěží, veškerý bizár světa. Luxusní výkony jsou na Zábradlí samozřejmostí, ale nadšený jsem z Davida Petrželky - ten kluk má talentu a charismatu na rozdávání a jsem moc zvědavý na jeho další role.

Překonat Kachyňův film asi není možné, ale je to důstojná, poctivá inscenace. Však už se hraje dlouhé roky, a přece pořád drží pohromadě.

Tennessee Williams zbavený tíhy slov, a přece tak temný. Inscenace nevynechává nic z původní hry, a přece je pohybem vyprávěna srozumitelně a přehledně. Celé výtvarné řešení tomu velmi pomáhá - kulisy na kolečkách, kostýmy i světla.
Vyrovnanému obsazení kraluje Štěpán Pechar - má naprosto všechno, co má ideální Kowalski mít. Nejsilnější pro mě byly právě jeho scény - usmiřování se Stellou (živočišně hrubé a něžné zároveň) a znásilnění Blanche (tam už pro něžnost místo nebylo). A Ondřej Vinklát je parádní Mitch. Hra na klavír a zpěv, to byl velice příjemný bonus.
Zajímavým motivem jsou výstupy slepé dívky - takhle slepí umíme být k druhým.

Zbabělý šovinistický oportunista a žena, kterou zradil. Celá jejich kariéra, jejich život v 90 minutách. Mužská ješitnost, neschopnost přiznat vinu, po velkorysosti či skutečném pokání ani stopy. Jan Šťastný se snaží svou postavu obhajovat, jak jen může, ale v tomhle souboji vlastností se svou židovskou kolegyní prohrává na celé čáře. Je to napínavější než detektivka, celé to uteče jako voda. A Apolena Veldová je výborná, výborná, výborná. Přesná v každém okamžiku, zranitelná i zraňující, pobavená i zklamaná. Úžasná. V soustředěné práci s textem a v budování atmosféry je Radovan Lipus mistr nad mistry. Byla radost jeho inscenaci sladovat.

Jakkoli jsou Nina Horáková a Renáta Matějíčková báječné, mými hrdinkami se staly Eva Salzmannová, která nás na samé hraně patosu a věcně zároveň provádí příběhem, a Dana Batulková jako rázná a svérázná učitelka Olivieri.
Trochu jsem se bál té stopáže, ale byla to zbytečná obava. Inscenace nemá mnoho hluchých míst, jen ke konci se trochu vleče.
Herecké výkony jsou vesměs výborné. Neznal jsem Radka Melšu - a jsem rád, že už o něm vím.
Pro mě je v inscenaci silné téma potřeby vzdělání a vrtkavosti osudu. To, co aktuálně vnímáme jako ztrátu, se snadno promění ve vítězství. A naopak. Inu, život. Nikdy nevíme, co přinese zítřek.

Přemýšlím, co jsem to vlastně viděl. Stand up? Monodrama? Zpověď? Bylo to vůbec divadlo? Irena Kristeková vás pustí blízko, a přece si drží odstup. Je to terapie pro diváka, nebo pro ni? Všechny hranice jsou křehké i pevné zároveň. Je to silné, intenzivní, je to vtipné, výtvarně zajimavé, hudebně parádní - písně umožní vydechnout, a přece vás drží v napětí. Cítil jsem ostych, že vstupuji do cizího života. Marně se to snažím formulovat, natož nějak hodnotit. Spolupráci s Miřenkou Čechovou si představuju jako velkolepou vzrušující jízdu.
Zajímalo by mě, o jakém rasismu tu blábolí jakési Eliduc. Je totálně mimo mísu.

Je škoda, že se u nás poslední dobou tak málo hraje Oscar Wilde. Přitom třeba seriál Bridgertonovi už chystá třetí řadu a má velký úspěch, ač není zdaleka tak chytře vtipný.
Zatímco Daniel Mišák a Jan Hanny Firla jsou pro roli ?Filipa? jasnou volbou, obsadit do role lady Bracknellové muže nijak obvyklé není. Viktor Braunreiter je ovšem luxusní a noblesní. Jeho hravost i jakási pobavenost sebou samým sklízí zasloužený smích. Právě lehkost a odstup některým chybí, ale to se může dostavit s reprízami.
Kvalitní chebská konverzačka ukazuje, jak je důležité mít na repertoáru hru, pod níž je podepsán Oscar Wilde.

Přemýšlím, proč inscenovat tak prvoplánově aktivistický text. Možná není kde brát, nemám tušení. A jakkoli je výsledný tvar výtvarně a hudebně velmi dobrý, amatérské výkony mu podrážejí nohy. Záměr samozřejmě chápu a je mi milý, jen to jako celek zkrátka nedrží pohromadě. Martina Jindrová každopádně maximálně sympatická, charizmatická, výborná.

Na červeném baletizolu světa tančí v kraťasech, tričku a čepici Vojcek. Je plný energie a poslušně plní instrukce ostatních. Tančí, aby zahříval prostor, aby (se) bavil, aby žil.
Büchnerův text je pro Michala Hábu východiskem, odrazovým můstkem k výpovědi o světě, k přemýšlení o svobodě, k tomu, aby si dělal legraci z diváků i ze sebe samého. S hravostí, s maximáním nasazením, bez vytáček a kompromisů.
My všichni sice - stejně jako Büchner - co je v boudě nevíme, ale naštěkat do ní musíme. A message? Ta se vejde do lahve od kolči.

A jestli si chcete představení užít naplno, přijďte v plavkách. Jako fakt.

Jestli mám trávit věčnost ve tmách pekel, ať je to prosím s někým tak chytrým, talentovaným a krásným, jako je Miřenka Čechová a Radim Vizváry. 90 minut obrazů - chvíli jak od Hieronyma Bosche, chvíli jak od Jana Švankmajera. Dokonalost a preciznost. A krása.

Nechápu, jak je možné se dvěma meotary, trochou polystyrenu a kýblem hlíny vytvořit atmosféru zákopů války, ale Dušan D. Pařízek to zvládl znamenitě. Do 70 minut dokázal vměstnat celý slavný román.
Přestávku vyplňují úvahy Zweiga či Fromma.
A potom už současné Rakousko, Německo či Maďarsko a ukrajinští uprchlíci. 70 minut šílených absurdních situací. Sám jsem několik podobných zažil. Sytí zápaďáci bez empatie.
Vynikající herecké výkony, pro mě je objevem báječná Antonie Rašilovová a hrdinkou má milovaná Gabriela Míčová, která hrála krátce po operaci slepého střeva bolesti navzdory.

Vypravování pohádek není bez rizika. Fantazie není bez rizika. Tenhle svět není bez rizika.
Nejspíš je to nejtemnější text Martina McDonagha.
Moje druhé setkání s Tomášem Rálišem. A byl to pro mě velký zážitek.
Že budou pánové Bílík, Havlínek a Kalvoda skvělí, to mi tak nějak bylo jasné předem, ale že se jim bez problémů vyrovná Tomáš Dalecký, to bylo příjemné překvapení.
Parádní inscenace.

Stanice Bastille pařížského metra, kam inscenátoři Lháře umístili, umožňuje dodržet jednotu místa, času a děje a ještě naznačuje, že lhaní je Dorantovou Bastilou, vězením, ze kterého není úniku. Všechny aktualizace jsou náramně invenční a chytré. Komedie musí být aktuální, jinak je jalová.
Kuzníkův Durant je při vší prolhanosti sympaťák. Skvěle fungují kompulzivní pohyby, které jej ve stresu uklidňují. Jeho lži se naprosto přesvědčivě rodí před divákovýma očima a jsou dokonale věrohodné. Každé gesto je promyšlené a pomáhá nám pochopit zoufalství člověka, který se bojí být sám sebou, protože by to nemuselo stačit. Co může být aktuálnější!

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.