J.anek

Vtipné, hravé, zatraceně dobré. Zdá se to být jednoduché, ale vzpomeňte si na fiasko s Bobem a Bobkem. Inscenace se obejde bez trapných momentů, je radost ty tři sledovat. Při vytírání podlahy, na procházce v lese i při přípravě dortu. Nádherná je pohádka o pyšné noční košilce, kterou kočička vypravuje zraněnému pejskovi, jenž má dlouhou chvíli. Jaroslav Matějka baví ve všech rolích, mě hlavně jako Čepek/Čapek - nešikovný, roztržitý člověk, ale skvělý vypravěč. Radost mi udělala ukolébavka. Vznikla pohádka, která na jednoduché scéně baví malé i velké.

Souhlasím s Vaklavem, i já se ztrácel. Bylo to mile postmoderní, herci byli skvělí, a přece to drhlo a točilo se to v kruhu. Nečekal jsem Ibsena, komentář k jeho textu mi vyhovuje, hledání paralel se současností bylo jistě poctivé, a přece to nikam nevedlo a časem nudili i Pejsem s Kočičkou. Celý ten kabaret by možná líp fungoval v komornějším prostoru - v Komedii zela mezi jevištěm a hledištěm propast.

Bylo to jako na houpačce. Chvíli jsem se bavil, chvíli mě chlapci neskutečně srali. Chlebíček byl ale fajn a Tereza Vilišová zábavná.

Pro mě je to hlavně sólo pro Adama Langera. Chápu, proč chce režisér po ostatních karikatury postav, ale zdá se mi, že se v nich herci necítí dobře. Výborně nicméně vychází Nosková Martiny Šindelářové, také její oběti jsou najednou ve zvolené stylizaci autentické. Pokrytectvi, povrchnost a prázdnota velkoměsta funguje, New York je nepřátelským, odporným místem, které dovede ničit, vysát, ublížit.

Zajímalo by mě, kdo z divadla NaHraně složil svářečské zkoušky... Tentokrát je kovu opravdu hodně. A pracuje se s ním opravdu vynalézavě. Zamotaný příběh ze života anglické smetánky baví svou hravostí, převleky, svéráznými figurkami. Temperamentu Barbory Vyskočilové nebrání v akci ani zjevně pokročilé již těhotenství. A pánové se baví stejně dobře. Je to pitomost, ale dokonale roztomilá.

Slíbíli příběh o lásce, leč hráli o primitivní a kruté nenávisti ke každé odlišnosti, ke všemu, co není zvykem. A hráli se značnou vášní, kterou tupily předem natočené repliky - a že jich bylo. Výborná je hudba. Málo se škrtalo - škoda. Prospělo by to. A zatímco jinde trpí inscenace užvaněnou doslovností, lásku Petra k Eliasovi jsem skoro nezaznamenal.

Takhle živé, hravé, ba neposedné obrazy z dějin se hned tak nevidí. Bavil jsem se náramně. A čím veselejší to bylo, tím děsivěji působila všechna ta hrůza a bolest světové války. A do těch dvou poněkud již odrostlých dětí jsem se zamiloval. A ještě poznámka k Pavlu Peškovi: Narodil jsem se v Českém Krumlově, žiju v Plzni - je to přenosné bez problémů.

Znovusjednocení tak trochu připomíná Arturovo bolero, jehož formu Pavel Kohout opsal od Artura Schnitzlera (Der Reigen, 1900) a které dvakrát neúspěšně režíroval Jan Burian (jednou v Plzni - tak trochu dálkově, protože měl kšefty jinde, a jednou v ABC). Pět let stará francouzská hra je lepší než Kohoutova, ale zázrak to není. Hraje se povrchně o povrchnosti našich citů a prázdná scéna to hercům neusnadňuje. Těšila mě Lucie Žáčková.

Jevištní báseň krásná jako starý temný obraz. Úvodní Gottův hit o ptáčeti bez hnízda, který Ondřej Rychlý zpívá do ještě osvětleného hlediště, má najednou tak jiný smysl. Uvízne v mysli, není samoúčelný. Hudba, světla, kostýmy i zvolená herecká stylizace vytvářejí jeden osudový akord. 70 hutných minut, neuvěřitelný tah, napětí, soustředění. Mnozí věrní abonenti byli vzteky bez sebe a ostentativně netleskali, během představení se několikrát ozval tupý, nemístný smích. Prastará báj o vyspělém plzeňském publiku už je myslím definitivně minulostí. Tak snad si sir Halewyn své publikum najde. (více v článku na blogu)

Trojice Kosová-Vašíček-Jarkovský se pustila do československých dějin. A vznikla inscenace hutná, hravá a poctivá. Jejich pohled na dějiny asi nepotěší ruské agenty a podobnou svoloč, ostatním v dobrém slova smyslu vezme dech. Je to smršť, která se na vás valí. Technicky je komplikovaná, ale herci všechna úskalí techniky zvládají s bravurou. Mezi vrcholy patří hořící Palach, účes Blanky Luňákové či zpěv Matěje Siegla.

Záskok na poslední chvíli, nervozita z něj, kiksy technické i jiné, všechna smůla světa. A přece! Všemu tomu navzdory dělá těch sedm statečných herců na prázdném jevišti dobré divadlo, které mluví o minulosti i dnešku.

Náramný výlet do Sudet. Černobílý, a přece tak barevný! Myslel jsem, že mě živé dabování a živá ruchařina přestanou bavit, ale nestalo se. Ani nevím, jestli mě víc bavily medailonky současných sudeťáků nebo hororová povídka. Nade vším pro mě ční scéna nákupu v místní prodejně Coop. Luxusní zkratka.

Krása, krása ani muk
Zdá se, že jsem sexy kluk, zpívá Josef a neplatí to jen o pestrobarevném plášti a o kouzlu jeho osobnosti. Celý muzikál je krása a radost.
Velkým trumfem jsou slova Michaela Prostějovského. Výtvarníci a choreografové si hrají s barvami, styly, s legem.
Náramná je učitelka Kateřiny Falcové, takovou by chtěl každý. Tomáš Savka už je v Plzni jako doma a jako Elvis je boží. A velká zábava je vidět muzikálové hvězdy v malých rolích. Skvělá je práce s dětmi. Nejen že byly dobré pěvecky a tanečně, ale hlavně je to moc bavilo. No a Pavel Klimenda jako Josef jednoduše září.

Trojice mužů nám dává nahlédnout do svých traumat a životních selhání, do svých snů i úspěchů. Jsou tak odlišní, a přece se v mnohém jeden druhému podobají. Spolu hrají minimálně, jde hlavně o skvěle vystavěné monology. Že budou výborní Hynek Chmelař a Ondřej Novák, to mi bylo jasné předem, takže překvapit mohl jen Matouš Zah, kterého jsem ještě hrát neviděl. A překvapil. A velmi. A pozitivně. Co mu chybí ve zkušenostech, hravě dožene energií. Při psích krutostech jsem se skoro bál poslouchat dál. Byl přirozený, autentický, zatraceně dobrý. Jako celá tahle inscenace.

Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.

Nádherná psychedelická pomalost, malátnost. Zlo v útulných domech, kde nikdy neviděli policistu. Co se skrývá za fasádou slušnosti? Za formálností? Za předstíranou prudérností? Spící rozum plodí přizraky. Velmi britské, zatraceně vtipné a krutě aktuální. Ale Poláky to nepotěší.

To byl tanec! Veliká nádhera. Příběh slovenského kluka, který raději tancoval než počítal. A na dudy hrál. A dospíval a objevoval svět. Hraje se dál ve Venuši ve Švehlovce.

Konzervativec
Jakkoli mě David Zábranský obvykle neskutečně sere svou užvaněností a planým filozofováním, Kamila Polívková dokázala malý zázrak. Pracuje s textem nápaditě, vytvoří několik nezapomenutelných obrazů. Petr Vančura je geniálně fušerský moderátor a dokáže navodit skvěle upatlanou atmosféru. Michal Noga je parádní Slovensko a herec Majer je zkrátka herec Majer. Jen je to celé pocitově nejmíň o půl hodiny delší, než by být mělo (120 minut bez pauzy). Razantní škrty tomu chybí jako sůl.

Vánoce jsou skvělý nápad. Rodinné rituály fungují, čitelné jsou všechny vztahy. Měl jsem pocit, že je publikum zaskočené. Snad že se v jednotlivých postavách a situacích tak dobře poznalo. Nádherná, chytrá scéna. Silné hudební motivy. Vlastně se už teď těším, že se do té trochu bláznivé rodiny zase vrátím. Víc v blogu. (více v článku na blogu)

Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.

Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice ? Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska ? překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Víc v blogu. :-) (více v článku na blogu)

Dobrá, režijně je to trochu rozpačité, nepevné, ale nuda to není ani omylem. Bavil mě zvukový doprovod, herecké výkony (trochu sice nevyrovnané, ale to se s reprízami může změnit), Cpinova scéna. Velkolepý start to možná není, ale solidní začátek rozhodně.

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Luxusní přemýšlení o životě. A taky o smrti, zrcadlech, o světě a jídle. Pohřební hostina, u které je mile veselo. Hra světel a stínů, vůní a chutí jídel i slov.

Kdosi mi tvrdil, že je to taková milá povrchní legrácka. No. Já viděl dost drsnou výpověď o naší společnosti. Smál jsem se, ale taky jsem měl vztek. A styděl jsem se. Skvělý nápad, autentické výkony. Krutá zpráva o naší malosti, naivitě, ubohosti, zpráva o naději, závisti, o rasismu, netoleranci... Zpráva o nás. Tady a teď.