J.anek

Diana Toniková je parádní Burke. Její virtuozita s reprízami roste a získává na jistotě. Ve zvolené stylizaci je jí vynikajícím partnerem Kryštof Dvořáček - jsem moc zvědavý, kam ho komediální talent zavede. Mimořádné herecké výkony ani opulentní výprava ovšem nezakrývají podstatu Smočkovy hry, totiž existenciální krizi člověka, kterému berou jeho jistoty a který je pro jejich záchranu schopný všeho. Inscenace v plenéru obstála, ale interiér by jí nejspíš slušel víc.

Zajímavá studentská etuda, přemýšlení o tradicích. Svazují nás, štvou nás, drtí nás, a přece je potřebujeme.
Každopádně se tenhle text nikdy neměl dostat na repertoár Národního divadla. Naprosté selhání dramaturgie.

Netuším, proč tak málo lidí hodnotí loutkové divadlo. Bratři jsou každopádně výjimeční a skvělí v každém ohledu. Silné téma nabízejí s nadhledem a vtipem, luxusní zpěv je samozřejmostí a moc mile se v inscenaci spolupracuje s publikem. Zahoďte předsudky a jděte se podívat. Tuhle dávku naděje potřebujete.

Asi si nedovedu představit luxusnější obsazení. Martin Finger i Lucie Žáčková jsou skvostní. A taky Marta Dancingerová a čarodějky.
Ale nějak mě to nechalo chladným. Netuším proč.

Křehkost, krutost a humor - laskavý i černý. Dvě povídky plné naděje i beznaděje, života i smrti. A hudba a zpěv a vůně smažených vajíček. Divadlo poezie. Krása ve sklepě kavárny kousek od Karlova mostu. Tři mimořádné herecké výkony. Bylo mi s nimi tak dobře! Jděte taky, neprohloupíte!

Tak nevím, co je to tu za odborníky. Krom toho, že Prachařovi jsem rozuměl každé jednotlivé slovo, jsem byl na mimořádné inscenaci. Mimořádné po všech stránkách - výtvarné, hudební, režijní, herecké. Vzácná chvíle. Krása.

Rus nesmí dostat svobodu. Jinak všechno posere. Kusy knihy Světlany Alexijevičové ožily v Dlouhé. A moc hezky.
Vajdička pracuje jemně a chytře, trochu jsem měl pocit, že jsem v Dejvickém divadle. Ruská duše je složitá - na lži postavená, z romantických představ upletená, vodkou živená, zakeřná, a přece hrdá a vznešená. Skvostná je Johanna Tesařová, výborní jsou všichni.
Ivan Diviš v roce 1992 napsal: Rusko bylo, je a bude největším nebezpečím lidstva.
Měl svatou pravdu.

Dva muži na šikmé ploše v přisvitošerotmě. A z jejich rozhovoru se klube příběh kluka, který se v roce 2003 upálil tam co Jan Palach. Jmenoval se Zdeněk Adamec a já na něj už přiznám se zapomněl. Pánové Pechlát a Majer jsou herecky dokonalí, zábavní, přesvědčiví.
Předehra Sebeobviňování je myslím zbytečnou ozdobou. Navíc se mi zdá být spíš Handkeho obhajobou - a to ještě nabubřele užvaněnou. Se starým dobrým Spíláním publiku se nedá srovnat.

Tenhle muzikál je o dětech a dospívání, ale pro děti tak docela není. Je o hledání místa člověka ve světě, o strachu z pravdy, o rodině, která je dokonalá jenom navenek. Vynikající ústřední trojice Eva Staškovičová, Lucie Dolejšková a Jozef Hruškoci vám představí rodinu, do které byste chtěli i nechtěli patřit zároveň. (více v článku na blogu)

Žena chce to nejlepší pro dítě. Taťka chce to nejlepší pro taťku.
Pět androgynních bytostí tvoří dohromady jednoho génia, kterého jsem neznal a jehož osud mě zaujal. Tvoří jevištní esej o sexualitě, o kráse těla, o údělu lidských bytostí. Je to výtvarně i pohybově krásné, intelektuálně dekadentní, pro mě snad až moc chytré - nestíhal jsem všechny ty myšlenkové přemety.

Inscenovat osobní zpověď mladého intelektuála psanou nóbl jazykem jest tuze ošemetná záležitost. Když se ovšem povede, je radost o to větší. Jděte se podívat. A nejen kvůli vynikajícímu Oskaru Hesovi. (více v článku na blogu)

Předevšim potlesk pro Janka Lesáka!
Jeho výlet do devadesátek je neuvěřitelně vtipný, ale zároveň laskavý a léčivý. Kapka mystifikace a spousta faktů o době, ve které jsme žili, a skupině, kterou jsme všichni poslouchali a která vyléčí všechen tvůj žal a hlavně duši bolavou.
Vaška dnes hrál Janek a byl boží.

Hra o morové ráně začíná jako luxusní commedia dell?arte - hravá, vtipná, obhroublá, současná i nadčasová. Druhá část je o přeživších, kteří se potloukají u kiosku za městem - a najednou se hraje jakési sociální drama. A nakonec se hraje o lidské existenci. Tahle formální a obsahová roztříštěnost mě moc netěšila, nechtělo se mi opouštět příjemnou frašku. I v ní bych pochopil, že Harlekýn morálně selhává, s nečekaně získanou mocí si neví rady a zůstává sám - tedy vlastně mrtvý. Režírovat vlastní text není nikdy dobrý nápad. Nicméně kvůli Tomáši Čapkovi byste se měli jít do Disku podívat.

Jako metafora zneužití moci bude tahle hra fungovat vždycky. V Plzni mě těší především živá hudba Petra Zemana, výprava a baví mě práce se světlem. A radost mám z výkonů plzeňské činohry - zvlášť u téhle inscenace, v níž je souhra důležitější než jednotlivé výkony. Tomuhle tvrzení navzdory musím napsat, že je zcela mimořádný Jan Maléř, jeho boj o mravní integritu je pozoruhodný.
Tím víc mě mrzí, že režie nijak nevyužije salemských dívek, že nevyužije postav, které v programu nazve zástupci polis, ale nechá je jen hrát a zpívat, a že poněkud zpackaným koncem upře divákům závěrečnou katarzi.

Za mě poněkud přeceňovaná inscenace o tom, kterak málem nevznikla Charta 77. Mrzí mě akční scény, které choreograf kdovíjak nevymyslel. Jednotlivé nápady jsou luxusní, jenže celek působí nehotově, chtělo by to pevnou režijní ruku. Hudebně je to ovšem parádní. Kromě normalizačních hitů především Magické noci Egona Bondyho od Plastiků, které zpívá Ivan Martin Jirous v podání Jana Teplého.

Tenhle kousek vznikl v roce 1968, což je mi milý rok, a je pozoruhodně svěží.
V ABC se na jevišti zrodilo tango a také dívka María. Ať je děvkou nebo mrtvolou, je krásná i děsivá jako město, které jí dalo i vzalo život.
Je to fascinující jevištní báseň - člověk neví, co sledovat dřív - hudbu, kterou na jevišti zastupuje krásná harmonikářka, tanec, zpěv, výtvarné kousky Jakuba a Terezy Kopeckých, nebo klaunské kousky Kryštofa a Aleše. Je to nádhera.
Jen bych nepohrdnul titulky. V klíčových místech sice zazní čeština a zbytek člověk nějak pobere, ale i tak.

Chytrý text podle známé pohádky má vtip a míří na sociální rozdíly ve společnosti. A to je téma věčně aktuální. Chytrost byla odměněna, maloměšťácká hloupost a lakota zůstaly nepotrestány. Je to moc hezké, jen takové nedotažené, možná ještě málo usazené.
Obsazení je logické a dobré. Když jsem sledoval, jak Jaroslav Matějka komunikuje s dětmi, bylo mi líto, že se s nimi nepracuje víc. Titulní roli skvěle zvládá energická Denisa Cupáková.
Moc se mi líbilo výtvarné řešení - měšťácká elita je od okolí oddělena vysokou hradbou, žije v jakési bezpečné ulitě.

Neznám v současném českém divadle nikoho, kdo by svedl oživovat historii s takovou elegancí jako Radovan Lipus. Je to vtipné, hravé, poetické - a ještě historicky až puntíčkářsky přesné.
S režisérem si skvěle rozumí Marek Mikulášek - jako by tohle byla role, na kterou roky čekal; i hudebně je brilantní.
Bavil mě novozéladský rodák Jan Maléř, leckterý Maor by se od něj mohl učit. Energií nešetří ani Matyáš Darnady, elegantní a sympatický průvodce po tatínkově osudu.
Jde hlavně o poctu plzeňskému rodákovi, ale hraje se třeba i o tom, že když se k lidem chováme s úctou, vrátí se nám to.

Parádní mystifikace. Chytrá a neuvěřitelně vtipná. Skvěle se pracuje s prostorem a taky s herci - nezaznamenal jsem slabý herecký výkon. Nejvíc samozřejmě září Martin Stránský, ale jeho ?stoletá? matka mu zdatně sekunduje. Vidět na jevišti Moniku Švábovou je čistá radost. Všechny ty roky zkušeností přetavila do lehkosti a samozřejmosti a její studie moderní akční matky se báječně povedla.
Škoda toho technického lapsu na konci.

Už se mi stýskalo po choreografiích Lukáše Vilta - hlavně ta krejčovská je parádní, má noblesu, švih i vtip.
Hvězdou je Pavel Režný, to on je vypravěčem příběhu, jeho očima všechno sledujeme. Je spolehlivým průvodcem po vlastním osudu. Stanislava Topinková je jako Norma Desmond tak trochu v pasti svých okázalých kostýmů a ponurého domu (parádní scénografie). Ve správné chvíli ovšem září jako diamant. Skvěle funguje sluha Pavla Klečky - všudypřítomný a neviditelný zároveň. A Charlotte Režná je jako Betty nádherně upřímná, chytrá, opravdová. A zamilovaná scéna s Joem patří k nejsilnějším.

Je to svižné a stylizace parodující chlapáctví není špatný nápad. Škoda, že nemá Michal Lang cit pro míru - humor je lascivně hrubozrnný, prvoplánový, ukřičený, nedává divákovi prostor pro smích.
Snad nejlépe na jevišti působí Adam Vacula. Není tak urputný, není vulgární. Ve scéně s latinským překladem to funguje báječně. Ostatní šlapou na plyn jako diví, ale k smíchu to není.
A o čem to celé je? Nevím.
Tohle všechno platí ještě minutu před koncem - a pak přijde pointa a všechno je rázem jasné a logické. Ale proč dělat z diváků kvůli té chvilce překvapení dvě hodiny hlupáky?

V hlavní roli polonium 210.
Tak jistě, je to rekonstrukce vraždy Alexandra Litviněnka, ale především je to celé o Rusku a o té odporné lidské zrůdě, která se jmenuje Putin. O jeho zločinech se ví - ale není moci, která by ho zastavila.
A taky o pokryteckých anglických politicích se hraje.
Inscenace pracuje s živým videopřenosem. Technicky žádná sláva, ale funguje to. A pak jsou tu velmi dobré herecké výkony, kterým kraluje Anna Stropnická.
V Čechách nejsme moc zvyklí na politické divadlo, ale je ho třeba. V tomhle se navíc skvěle pracuje s humorem.

Muzikál mladých tvůrců a interpretů. Pěvecky mu kralují ženy - dnes Vítězslava Karolová a Andrea Gabrišová.
Místo kulis se pracuje s dřevěnými vojenskými kufry, které se podle potřeby umí proměnit v zákopy, polní lůžka i taneční zrcadlový sál. Nápaditě se od samého začátku pracuje se siluetami a vznikají působivé obrazy.
Výkony jsou nevyrovnané, ale nasazení všech dává na rozdíly zapomenout.
Z vojáků byli pro mě přesvědčiví Lukáš Adam a Tomáš Tlučhoř.
Některá místa jsou krkolomná a rozumět slovům lze jen stěží. Nicméně ze závěrečné písně mrazí a spolehlivě zvedne publikum ze sedadel.

Inscenace kolísá mezi profesionálními a amatérskými výkony - s tím si Peter Gábor bohužel poradit nedokázal. Nejraje se často, takže herci lapají po textu a skáčou si do řeči. Nešťastné je také neustálé a zcela bezúčelné přenášení prádla či rozehrané šachové partie z místa na místo.
Nicméně díky Jitce Smutné ožívá Čapkův text z roku 1938 důstojně a naléhavě.

Nepřestává mě fascinovat, kolik lidí má problém s vulgarismy. Jsou to divní pokrytci. Crimpův text v báječném překladu Ester Žantovské přitom funguje fantasticky. Je to náramné divadlo poezie. Oslava rytmu. Nádhera.
Přiznávám, že jsem vůbec neznal Bohdanu Pavlíkovou. Byla jedinečná. Všichni byli výborní. Bavily mě kostýmy Marka Cpina - vojensky chlapácký Cyrano, Kristián jako křupan ve fraku, Montfleury a jeho Hamlet v roláku. A hudba Ivana Achera je skvělá.
Současný a nadčasový Cyrano bojuje svůj marný boj s hloupostí a ubohostí světa s noblesou. S grácií.