J.anek

Takové násilí bych bral denně. Mimořádně vtipná inscenace není v žádném okamžiku povrchní. Je o násilí mimořádném, i o tom, které musíme snášet každý den. Tohle bude bavit herce i diváky ještě léta.

Parádní divadlo poezie. Na obnaženém jevišti jen provazový žebřík a obrazy z kufrů a lidských těl. Z ženských těl. Vynikající zpěv, výkřiky, osiřelá torza vět, voiceband, rytmus, dupání a tleskání. Není to ale nikdy prvoplánově ilustrativní. Je to chytré a působivé. Příběh nevypráví tahle dramatizace doslovně, jde po pocitech, buduje atmosféru. A všechno se to děje s mimořádnou energií. Nádhera.

Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.

David Drábek a jeho fantazie! Smích a dojetí ve stejném okamžiku. Je to luxusní a velmi návyková záležitost. Kraluje jí Tomáš Havlínek, který je sice bez mimiky, ale s přehledem to dohání gesty a intonací. Freakové jsou úžasní všichni - a počítám mezi ně i Kryštofa, protože to, co dělá s nohama, je nádherně ohavné. A celé je to zkrátka fenomenální a chci se dojímat ještě mnohokrát. V pondělí začíná předprodej na duben...

Nejspíš je to vynikající inscenace. Nejspíš v ní jde o naše tápání, o lidské pachtění, zápasí se o duši. Nejspíš je to obvykle nesmírně silné. Jenže stačí, aby se do jinak dobře skrytého prostoru zatoulalo pár nešťastníků, kteří se přišli zasmát bez ohledu na to, co se děje před nimi, a ostatní mají po legraci. Těch pět nebo šest diváků se smálo úplně mimo kontext. Smáli se jednotlivostem, kostýmům, rekvizitám. Nedalo se soustředit. Leda ke konci, to už jim došly síly. Netuším, jak to herci mohli vydržet. Byl to zlý sen.

Hraje se o pochybnostech, které nás vedou k činům. Zvolená stylizace funguje skvěle. Petr Jeřábek luxusně nakládá s časem. Každé ticho je naplněné - obavami, pochybnostmi, přemýšlením. Je autentický, vnímá diváky, je opravdu Jidáš. Pomáhá mu hlína, světla, mikrofon a taky píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Mimořádný zážitek.

Lehkost a hravost jedničky z roku 2006 je pryč. Vtipné to je pořád, Michal a Tomáš jsou jednoduše skvělí, ale zvážnělo to, ztěžklo. To není špatně, on to zkrátka není jednoduchý modus vivendi, jen je té hořkosti a sebelítosti snad až moc. I když bych taky rád pochopil, proč jsme na sebe v té naší gay komunitě tak zlí... Je to takový esej o osamělosti a touze po blízkosti. Radim Vizváry je pochopitelně vynikající, ale netuším, kým je. A je to dlouhé. Pro mě tak o půl hodiny.

Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.

Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.

Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.

Je to milé. Nejdřív mě zvolená komiksová stylizace neskutečně štvala, ale rychle jsem si zvykl a dobře se bavil. Martin Stránský je jistota, ale nejkouzelnější byl Kamil Michala Štěrby. Za něj 10% navíc.

Tahle komedie převleků se mi motá s jinými Williamovými taškařicemi a v lásce ji nemám. Zato mám v lásce BodyVoiceBand - a po dnešku zase o trochu víc. S textem si herci pohrávají s bravurou, odkrývají vtip za vtipem, radost je to převeliká. Jen je toho ve výsledku moc a je to dlouhé. Zahodit nápad je těžké, vim, a těžší, když je povedený, ale celku by to prospělo. Všichni jsou moc dobří, ale královnou inscenace je pro mě služebná Marie Diany Tonikové. Její timing je dokonalý, stejně tak zvolený postoj a pohyb a přesná mimika. Má nejblíž ke commedii dell'arte, k níž celá inscenace směřuje.

Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.

Ještě mám v živé paměti inscenaci Jana Antonína Pitínského s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem. V Divadle Na zábradlí jsem ji viděl několikrát. Špinar, který ji viděl desetkrát, obsadil svou extrovertní inscenaci skvěle. Je radost, jakými herci momentálně Národní divadlo disponuje. Mnoho dobrých nápadů, ne/existence čtvrté stěny, balónky, obrazy, spodky. Všechno to skvěle funguje, ale přehlušit onu silnou vzpomínku to nesvede.

Sólo pro Vuka Čelebiće. Ďábelský manipulátor, nebo dobrák od kosti? Charizmatický zloduch s děsivým plánem, nebo jen řada nedorozumění? Vuk Čelebić jako Matthieu přepíná z jedné polohy do druhé spolehlivě, vtipně a elegantně. Pomáhá mu v tom světlo a hudba. Pavla Marka v roli jeho oběti mi bylo občas líto. Dámy mají prostoru málo, ale využívají ho skvěle. Bavily mě změny scény s kouzelnými květináči, jen tu klec jsem úplně nepobral. Symbolizuje Jeanovu situaci? Jede v tom i Elisabeth? Nebo už jsem chronicky paranoidní?

Sympatická komorní dramatizace působí zpočátku poněkud chladně, ale život jí svým příchodem vdechne temperamentní Veronika Janků. A pak už se těšíte na každý její návrat. Kdykoliv odteď uslyším varhany, vzpomenu si na ni, na párky a na dršťkovou polévku. Krása. Ale funguje to celé, to bych byl nespravedlivý. S minimem kulis, trochou průhledné fólie a jednou fešáckou roletou dokáže Radovan Lipus vykouzlit hodně muziky.
A s redukcí postav bych klidně pokračoval. Tři dámy a jeden muž by to hravě zvládli.

Křehká poetická inscenace. Prázdnota slov a strach z toho, co je za nimi. Ale také síla slov vyřčených ve správnou chvíli. Všednodenní vyčerpávající boj o život v městečku, ve kterém se zdánlivě nic neděje.
Těšil mě soustředěný výkon Jaroslava Matějky. Drobnokresba muže, který už ztratil naději a který se odvážil znovu uvěřit, když už bylo příliš pozdě. Zaujal mě Matyáš Darnady, kterého jsem viděl ve větší roli poprvé.
Marek Němec vsadil na citlivost diváků. Mám dojem, že u většiny mu tahle riskantní sázka vyšla.
Mrzí mě nevyrovnané herecké výkony - inscenaci to ubírá na autenticitě.

A pak že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky! V pohodě. Na 13 let slavné Tři mušketýry navázali v Alfě elegantně, s lehkostí, hravostí a vtipem. Úplně vidím autory, kterak při kvalitní tequile a míse nachos chrlí jeden nápad za druhým a smějí se až do bolesti.
Jasně, krom vtipu je v hlavní roli romantika, ale hraje se také o chamtivosti a zneužívání moci. A o revoluci. Ale o takové, v níž je zlo odhaleno, obnaženo a potrestáno.
Bravos, Alfákos!

Tahounem inscenace je Zuzana Kronerová. Je jednoduše vynikající. Dojemná, zarputilá, autentická, silná. Donutil obstál se ctí (tedy oba obstáli) a vůbec je to herecky moc dobrá inscenace. Nehraje se tolik o americkém snu, jako spíš o (ne)schopnosti přiznat si pravdu. Čelit realitě. A to mě moc bavilo. A děsilo.

Forenzní inscenace Sofoklova textu je chytrá, velmi racionální až vědecká, a přece není bez emocí. Výtvarně a zvukově je nádherná. Zaujme obří kadidelnice, světelný kruh, v jehož středu se Oidipús znovu stane nenarozeným ještě dítětem, působí tma, v níž slova musí obstát sama o sobě, bez obrazů a gest. Strhává rytmem bicích i osudovým hlasem varhan. Detektiv Oidipús hledá bolestně pravdu o sobě samém. A my s ním. Své kostlivce ve skříni máme přece všichni. A pravdu o minulosti bychom měli znát - ať to bolí sebevíc.
Všichni jsou dobří, ale Jana Preissová je hvězdná.