J.anek

Orbis sensualium pictus
Křehká krása desítek velkých i malých zázraků.

Sedm dostavníků Waldemara Matušky nás doprovází Vesnickým románem. Krajina pod Ještědem tvoří kulisu tragédii antických rozměrů. Jen by se měl Martin Františák rozhodnout, o čem se vlastně hraje. Dominantní téma hledám marně. Nabízely by se předsudky. Mravní pokrytectví. Ledacos. Jen se rozhodnout.
Herecky byl pro mě skvělý především Antoš Jana Jedlinského.
A jsem rád, že konec inscenace dává Sylvě a Antošovi naději. Slabou, ale přece.

Voicebandová antika!
Tak stará a tak moderní.
Stará a poctivá v úctě k tradici a v přístupu k mýtu, moderni v prostředcích a v hledání odpovědí pro tady a teď.
Velkolepá scéna dvakrát doslova šokuje, nic se ale neděje bez účelu.
Soustředěnost a disciplína. Přesné a ukázněné výkony, které slouží celku.
Ovšem i divák se musí soustředit - jinak mu uteče všechno. I jemný humor, který koření a korunuje dílo.

Geniální pohled do myšlenkového světa budoucího génia. Zkratka, ze které jde hlava kolem. Narážky, po nichž vám v hlavě vybuchují ohňostroje asociací. Takhle našlapaných 40 minut jsem ještě asi nezažil. A ještě se to celé děje s lehkostí a nadhledem.

Silná básnická metafora o naší paměti a manipulovatelnosti.
Luxusní je především dvojice vypravěčů - průvodců dějem. Milan Kačmarčík a Viktor Dvořák jsou navíc bohy, kteří mohou události měnit, zastavovat či mazat. A činí tak s velkou energií a zaujetím. Inscenaci Tomáše Loužného náramně sluší scéna Petra Vítka - absurdita vytržená z kořenů kostýmy ukotvená v německém pohraničí. Kolik zla může způsobit jeden paranoidní magor (promiň, Petře), to se ani nechce uvěřit. Skvěle zvolená stylizace mě nepřestala bavit ani na okamžik.
Kdo má otevřenou mysl a trochu fantazie, toho Přes čáru nezklame.

Na obnažené scéně teče na velkém plátně pomalu, ale neúprosně řeka, dům se proměnil v zemljanku, zpod úrovně podlahy, která symbolizuje kulečníkový stůl, se derou postavy z minulosti.
Noblesní Raněvská se ještě brání novým pořádkům - cynismem, rozhazováním peněz, kterých se zoufale nedostává, energií. Ale vlastně už všechno vzdala. Nechce se zachránit
Sympatičtí mi byli Vaculův Lopachin a dojemně bezradná Varja Pavly Gajdošíkové - jejich krátká závěrečná scéna pro mě byla vrcholem inscenace. Ta ovšem jako celek nic nového nepřináší. Žádné zásadní sdělení jsem z ní nevyčetl. Škoda. (více v článku na blogu)

Procházka divadlem Komedie mi především připomněla tu neuvěřitelně trapnou frašku, kterou předváděl v roce 2011 radní pro kulturu za ČSSD. Čerti vědi, kde je tomu ubožákovi konec, ale Kryštof Krhovják ho zahrál moc pěkně.
A taky jsem si uvědomil, jak prokletý tenhle divadelní prostor je.

Barokní velkolepost a okázalost v kontrastu se špínou karavanů novodobých nomádů. Na Štvanici se odehrála náramně vtipná a chytrá travestie. Zářily především dámy - Lesbie Petra Šmída to uměla parádně na bruslích, zneuctěná Lukrécie Vojtěcha Franců zase na skateboardu. A všechno se dělo s velkou energií a hravostí, maximálně si to uživali kluci z pěveckého sboru Bruncvík.
Radost z divadla.

Tak tohle se Juraji Deákovi podařilo. Je radost, když do sebe všechny složky zapadnou a vznikne dobré divadlo.
Laťková scéna se jednoduše proměňuje, balíky slámy jsou téměř skutečné, hudba připomíná country, jsme na americkém venkově.
Obsazení je parádní, září Líza Zuzany Vejvodové. Marek Lambora přináší pozlátko výjimečnosti, ale Líza se logicky rozhodne pro poctivého Tomáše Pavelku. Oba bratři byli skvělí, ale mám pocit, že hvězdou inscenace je Igor Bareš.
Je to celé dojemné a velmi vtipné. Je to o snech a o naději, bez kterých nevznikne láska a bez nichž se nedá žít.

Čičvák se drži předlohy jen tu a tam, vybírá ikonická místa. Příběh vypráví ryze divadelními prostředky. Chaplinovy fóry často dotahuje do výraznějších point a přidává vlastní. Divadelní Diktátor je vtipnější než předloha. Hektické tempo a vtip mají ale bohužel i některé scény holiče s Hannah - zklidnění by jim nejspíš prospělo.
Herecké výkony jsou skvělé, výtečné je řešení milice, nápadité jsou zvuky a ruchy. Ale všechno to drží pohromadě především talent a energie Filipa Březiny. Jen nechápu, proč musí hrát i Chaplina - proč nehraje diktátora a holiče sám za sebe.

Eva Holubová se pustila do režírování. Výsledek je tristní. Inscenace bez výkladu, bez názoru, bez nápadu. Respektive - každý nápad herců jí byl dobrý.
Zuzanu Kronerovou nechala mluvit slovensky, aniž by se to namáhala vysvětlit. Činovníci města jsou nijací, nemají žádnou osobitost. Na nevýrazné scéně je jediným nápadem nábytek na kolečkách. Poselství ovšem nenese žádné.
Kronerová, Klepl i Hádek jsou skvělí herci, bez jednotné režijní vize to ale zkrátka nefunguje. Škoda.
Přesto to nebyl špatný večer - tvrz Divice je totiž náramné prostředí.

Národní divadlo nabízí hořkou meditaci o krutosti stáří, o umírání, o čekání na to, co nepřichází.
15 krátkých videí o beznaději, strachu, vzteku, bezmoci.
Kulisy jsou neútulné - nahlížíme do domovů důchodců, do domů smrti. Květiny rostou, ale vypadají jako mrtvé.
A ošetřovatelé jsou profesionální, odtažití, cizí.
Inscenace o tom, co nechceme vidět ani slyšet. O čem se mlčí.

Equus v rytmu techna
Hrát tuhle křehkou komorní inscenaci ve stanu Azyl78 byl mimořádně debilní nápad. Akustika příšerná, musí se hrát s porty, kolem jezdí vlaky a nedaleko duní techno. Nechápu.
Navzdory tomu všemu je Čičvákova inscenace nádherná. A herci se se všemi těmi handicapy rvali statečně. V zásadě je to sólo Ondřeje Rychlého, který se pro roli Alana Stranga narodil.
A vy spolu s ním přemýšlíte, jak žít v tomhle šíleném nenormálním světě.
Už mám vstupenky do Činoheráku, kde je to o 150 korun levnější. Tak snad nezavřou divadla.

Životopisné pásmo. Má svá dobrá místa, o která se zasloužili zejména Matouš Ruml a Tereza Marečková. A špatné nejsou filmové dotáčky. Ale víc než životopisné pásmo to zkrátka není.
Diváci se nicméně zdáli spokojení. Asi stále platí Werichovo To je blbý, to se bude líbit.
Přitom to jde i jinak - kdo viděl Korespondenci V+W nebo Hadry, kosti, kůže, ten ví, o čem mluvím.

Přiznávám, že jsem o téhle události nevěděl. Inscenace mě fascinovala, postupné odhalování události i rozpory ve výpovědích mě nutily k maximální pozornosti. Rozhodně prozkoumám i všechen ten materiál, který je k dispozici. Divím se, že tenhle projekt Národní divadlo víc nepropaguje. Ale on si k lidem cestu najde.

Příjemný a chytrý výlet na dvůr Lodovica Sforzy, vtipná letní zábava - o tu se (krom podařeného scénáře, který si vynalézavě hraje s historickými fakty) starají také akrobaté, nechybí oheň ani živý kůň. Škoda, že inscenátoři nedisponují imaginací Petra Formana nebo SKUTRů. Či dokonce samotného Mistra Leonarda. Kdyby tohle da Vinci předvedl milánskému vévodovi, asi by se odměny nedočkal.
Hraje se tradičně bez portů, vynikají zejména Martin Pechlát a Tomáš Kobr.

Je to neuvěřitelně milé.
Občas jsem se přistihl, kterak se připitoměle usmívám. Bez problémů jsem uvěřil, že je brigádníkům 17 let (i když je reálně třeba Ivanovi 2 x 17). O legraci se snaží všichni, nejvíc se daří Richardu Pekárkovi. Všechno je tak akorát, není to pouhá kopie filmu a má to švih - i díky parádní choreografii Petry Parvoničové.

Ema Černá a její děsivý životní příběh vyprávěný Eliškou Křenkovou a Terezou Ramba. Humor tam, kde by ho člověk nečekal. Vypravování, storytelling, předávání životních zkušeností. Bez kulis, bez efektů, jen s několika rekvizitami a bandem za zády. Obě holky působí autenticky, což je skvělé, protože jinak by to celé přestalo fungovat. A to by byla veliká škoda.

Nádhera. SKUTŘi vědí, kterak v létě pobavit tak, aby se divák zasmál a autor zůstal celý. Jevišti, které chytře roste do výšky, vládne Prachařův Prospero, jenž bravurně balancuje mezi stylizací a zcizujícím civilem. Bavila mě scéna setkání Ferdinanda s divokou Mirandou, která má z krásného mladíka živočišnou radost. 15 let rozdílu mezi Vagnerovou a Piškulou jako by vůbec neexistovalo. Kalibán je nečekaně sexy a Ariel je zábavně vzdušný. Drobné aktualizace baví a vysílají pohrdavé poselství k Hradu. A nesmím zapomenout na vynalézavé choreografie a nádherné kostýmy.

Rádi bychom dobývali vesmír a vysílali mírová poselství, ale jsme neuvěřitelně pokrytecká pakáž a nedokážeme tu spolu žít.
Tohle poselství nám Jan Mikulášek a Dora Viceniková servírují náramně zábavně a chytře. A logicky nás vtahují do hry, protože jsme stejní sráči a pokrytci jako realizační tým konference v čele s Thomem a Lindou.
Za mě moc podařený site-specific projekt a skvěle zvládnutý kontakt s diváky.

Statistika je možná nuda, ale statistik Alan nudný patron rozhodně není.
Inscenace Šimona Dominika staví na herecké souhře, na skvělých drobných nápadech, na dobrém anglickém humoru. Scénografie divadla NaHraně, to je vždycky skládačka, ale pokaždé jiná, funkční, nápaditá. Mám radost z té energie, poctivého divadla a také z toho, jak lehce to celé působí (jakkoli to je jistě dřina).

Tři báječní bratři, jedna slečna dívka a jeden mrtvý tatínek, který byl taky trochu beduín, (b)obr a bylinkářka. A jeden medvěd a parta trpaslíků, kterým netekla voda.
A je to celé vtipné, chytré, svižné, moudré a milé. A nejmladší bratr měl největší šanci. Parádní kousek. Poctivý takový.

Polib Prcku, ať ti zazáří!
K zulíbání jsou ovšem nejen oba Prckové, ale i překlad pánů Bára a Olšovského. Je to hravé, chytré, vtipné, lascivní humor bravurně balancuje na hraně. Inscenace se nebere vážně, pobaví citacemi nejen z muzikálů. Hvězdou je samozřejmě Jozef Hruškoci - a to naprosto spolehlivě. Ale hvězd je na tomhle kusu muzikálového nebe hodně. A zase mě těší, jak v company září sólisté - Charlotte Režná či Pavel Klimenda. A parádně působí na scéně Miloslav Frýdl - ten se na prknech neztratí.
Scéna připomíná divadlo Globe a je skvěle variabilní, z kostýmů v dobrém přechází zrak.

Španělská muška se v Plzni povedla. Komediální talent Michala Štěrby je už sázkou na jistotu, ale výborně si vedou všichni, i mně dosud neznámé dámy, které v Plzni zřejmě hostují. Mou favoritkou je ovšem Marie, hospodyně u Klinkeových.
Rozesmát vedrem zpitomělé diváky, kteří sedí v rouškách ob sedadlo, nejspíš není snadné, ale Natálii Deákové se to hravě podařilo.

Film jsem viděl už dávno a srovnávat se mi nechce.
Inscenace Jana Holce má mrazivou atmosféru. Plyne pomalu, ale neúprosně. Je jako klidný živel, který ví o své síle. Vydatně podpořen výpravou i hudbou.
Uprostřed toho všeho jsou oním živlem zmítáni Eli a Oskar. Chytaji se jeden druhého jako tonoucí všeho, co může poskytnout naději. Ale je to marné. Všechny nás strhne proud. Nikdo nemáme šanci. Neunikneme krutosti, které jsou schopni jen lidé.
Denisa Barešová i Oskar Hes jsou báječní. Takhle výrazných hereckých osobností není nikdy dost.