J.anek

Jak to říct? Jak se domluvit ve světě, kde slova ztratila význam, kde nic nemá smysl? Životem vyčerpaný Polonius dává svému synkovi rady jen mimochodem, je mu jasné, že ho syn neposlouchá. Generace si nerozumí, domluva není možná. Povrchní influencerky Rosencrantz a Guildernstein jsou tak konsternované nevkusným oblekem staré královny, že její slova vůbec nevnímají. A nepohodlný herec je v tomhle světě umlčen navždy. Neútulná scéna připomíná arénu jakéhosi parlamentu, kolbiště politiků. Po přestávce se promění v trosky. Ruiny demokracie Je to Hamlet současný a krutý. Oféliino Remember me zůstane oslyšeno, historii píšou vítězové.

Psáno jest v svatým Písmu, psáno jest v svatý Bibli. Tím líp.
Dnes už klasický text Jana Antonína Pitínského inscenuje Jakub Šmíd s elegancí a noblesou. Humor střídá dojetí, nadhled patetické gesto, které je v zápětí shozeno zcizujícím vtípkem. Je to čisté a krásné a poetičnost textu se neztrácí ani na okamžik. Tím líp.
Měl jsem pocít, že to celé trvalo 20 minut. Vánoce mě zajímají pramálo, ale tohle mě dostalo.

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Stanice Bastille pařížského metra, kam inscenátoři Lháře umístili, umožňuje dodržet jednotu místa, času a děje a ještě naznačuje, že lhaní je Dorantovou Bastilou, vězením, ze kterého není úniku. Všechny aktualizace jsou náramně invenční a chytré. Komedie musí být aktuální, jinak je jalová.
Kuzníkův Durant je při vší prolhanosti sympaťák. Skvěle fungují kompulzivní pohyby, které jej ve stresu uklidňují. Jeho lži se naprosto přesvědčivě rodí před divákovýma očima a jsou dokonale věrohodné. Každé gesto je promyšlené a pomáhá nám pochopit zoufalství člověka, který se bojí být sám sebou, protože by to nemuselo stačit. Co může být aktuálnější!

Vypravování pohádek není bez rizika. Fantazie není bez rizika. Tenhle svět není bez rizika.
Nejspíš je to nejtemnější text Martina McDonagha.
Moje druhé setkání s Tomášem Rálišem. A byl to pro mě velký zážitek.
Že budou pánové Bílík, Havlínek a Kalvoda skvělí, to mi tak nějak bylo jasné předem, ale že se jim bez problémů vyrovná Tomáš Dalecký, to bylo příjemné překvapení.
Parádní inscenace.

Nechápu, jak je možné se dvěma meotary, trochou polystyrenu a kýblem hlíny vytvořit atmosféru zákopů války, ale Dušan D. Pařízek to zvládl znamenitě. Do 70 minut dokázal vměstnat celý slavný román.
Přestávku vyplňují úvahy Zweiga či Fromma.
A potom už současné Rakousko, Německo či Maďarsko a ukrajinští uprchlíci. 70 minut šílených absurdních situací. Sám jsem několik podobných zažil. Sytí zápaďáci bez empatie.
Vynikající herecké výkony, pro mě je objevem báječná Antonie Rašilovová a hrdinkou má milovaná Gabriela Míčová, která hrála krátce po operaci slepého střeva bolesti navzdory.

Jestli mám trávit věčnost ve tmách pekel, ať je to prosím s někým tak chytrým, talentovaným a krásným, jako je Miřenka Čechová a Radim Vizváry. 90 minut obrazů - chvíli jak od Hieronyma Bosche, chvíli jak od Jana Švankmajera. Dokonalost a preciznost. A krása.

Na červeném baletizolu světa tančí v kraťasech, tričku a čepici Vojcek. Je plný energie a poslušně plní instrukce ostatních. Tančí, aby zahříval prostor, aby (se) bavil, aby žil.
Büchnerův text je pro Michala Hábu východiskem, odrazovým můstkem k výpovědi o světě, k přemýšlení o svobodě, k tomu, aby si dělal legraci z diváků i ze sebe samého. S hravostí, s maximáním nasazením, bez vytáček a kompromisů.
My všichni sice - stejně jako Büchner - co je v boudě nevíme, ale naštěkat do ní musíme. A message? Ta se vejde do lahve od kolči.

A jestli si chcete představení užít naplno, přijďte v plavkách. Jako fakt.

Zbabělý šovinistický oportunista a žena, kterou zradil. Celá jejich kariéra, jejich život v 90 minutách. Mužská ješitnost, neschopnost přiznat vinu, po velkorysosti či skutečném pokání ani stopy. Jan Šťastný se snaží svou postavu obhajovat, jak jen může, ale v tomhle souboji vlastností se svou židovskou kolegyní prohrává na celé čáře. Je to napínavější než detektivka, celé to uteče jako voda. A Apolena Veldová je výborná, výborná, výborná. Přesná v každém okamžiku, zranitelná i zraňující, pobavená i zklamaná. Úžasná. V soustředěné práci s textem a v budování atmosféry je Radovan Lipus mistr nad mistry. Byla radost jeho inscenaci sladovat.

Tennessee Williams zbavený tíhy slov, a přece tak temný. Inscenace nevynechává nic z původní hry, a přece je pohybem vyprávěna srozumitelně a přehledně. Celé výtvarné řešení tomu velmi pomáhá - kulisy na kolečkách, kostýmy i světla.
Vyrovnanému obsazení kraluje Štěpán Pechar - má naprosto všechno, co má ideální Kowalski mít. Nejsilnější pro mě byly právě jeho scény - usmiřování se Stellou (živočišně hrubé a něžné zároveň) a znásilnění Blanche (tam už pro něžnost místo nebylo). A Ondřej Vinklát je parádní Mitch. Hra na klavír a zpěv, to byl velice příjemný bonus.
Zajímavým motivem jsou výstupy slepé dívky - takhle slepí umíme být k druhým.

Obrovský rodinný stůl. Oltář, obětiště, kolbiště. Něco se řeší nad ním, něco na něm, něco pod ním. Něco je tajné, něco veřejné. V silné výtvarné, pohybové i hlasové stylizaci se hraje myslím především o pokrytectví. Však o něm pokrytec Ibsen hodně věděl. Ale taky o lásce se hraje, o povinnosti, o odvaze se hraje. Jedl je mi svou poetikou moc blízký.

Jako bych sledoval tu nejlepší epizodu z American Horror Story, kterou režíroval David Lynch. Nádherně (sur)realistický pohled do světa show bussinesu. Tresť ze všech talentových soutěží, veškerý bizár světa. Luxusní výkony jsou na Zábradlí samozřejmostí, ale nadšený jsem z Davida Petrželky - ten kluk má talentu a charismatu na rozdávání a jsem moc zvědavý na jeho další role.

Silný poetický esej o světě a smrti. Od stvoření přes renesanci až po současnost. Dante, Blake, Trier, Dombrovská, Loužný.
Sériový vrah Dana Kranicha je noblesní, má šarm, je sexy a je pracovitý a systematický. Nikdy neztrácí glanc a snadno si získává sympatie diváků. Ostatně jeho práce s publikem je vynikající. Zvládá i české publikum - tradičně neochotné spolupracovat.
Sympatické jsou i Jackovy oběti - kompletně všechny.
Ale pozor, inscenátoři sice nabízejí nádherně černý humor, nicméně nic nebagatelizují - naopak se velmi nesmlouvavě staví proti násilí. A činí tak efektně i efektivně. Silná katarze, nádherné obrazy, naléhavá výpověď.

Je to velká radost, příval pozitivní energie. Inscenace bravurně a zcela vědomě balancuje na hraně bulváru a trapnosti, ale s jistotou zůstává na území dobrého vkusu.

Travesti výstupy v parádní choreografii Martina Talagy jsou vynikající, nejlepší tanečnicí je pak bezesporu Jan Mansfeld. Myslím, že by se tím mohl slušně živit.

Moje radost ale pramení především ze souhry celého hereckého obsazení. Vsadím se, že Klec bláznů bude hitem Švandova divadla po dlouhá léta.

Vítej a pojď se napít z pítka
Vítej a naplň naše sny
Vítej a buď tu pro nás krásná
jak scéna Petra Vítka
(nebo tak nějak zní píseň z inscence)
Tři skvělí herci vysvětlují, jak se dělá divadlo. Východiskem jim byl text Karla Čapka, ale došli mnohem dál - až k faustovskému močálu, který čpí jedem. Možná k pravdě o divadle, co já vím. Jsem jen obyčejný divák, čili mončičák.
Chlapci se nebojí silných slov, chlapci se nebojí nahoty, chlapci se nebojí. Je to chytré, je to drsné a je to nejspíš všechno tak nějak pravda.
A líbily se mi kostýmy.

Fascinující text a výborní herci. Takovou kombinaci nemůže pokazit ani režie Jana Buriana. :-)

Liberecká inscenace má v Jiřím Böhmovi především skvělého Benjamina. Má dobrou scénu, hezky pracuje se zvukem. Projekce už jsou slabší, práce s herci vysloveně slabá, režijních nápadů je poskrovnu. Zbytečné jsou světelné a hudební předěly mezi jednotlivými výstupy - bleskový přechod mezi kostelem a domovem naznačuje, jak parádně by to celé mohlo fungovat. A doufám, že se Kateřina Bohadlová koupe v penězích - její překlad zní moc dobře.

Hodnocení Jiŕího Landy mě překvapilo - myslím, že jde o jisté nedorozumění. Komedií bych to sice také nenazval, zvlášť ne ostrou černou, ale inscenace je to mimořádná. Hraje se tu o pokrytectví a taky o přirozených lidských touhách. Zasazeno do Ameriky šedesátých let (tedy nikoliv do současnosti), což textu jen prospívá. Stylizaci režisér Klimsza jasně nastoluje hned na začátku a domnívám se, že skvěle funguje. Věra Hlaváčková se drží přesně režisérovy koncepce - ani na okamžik není (nesmí být) autentická. Tak ji vychovali, tak vychovává syna (vynikající Tomáš Havlínek). Jen krev mi chyběla...

Nevynechávejte, jděte se sami přesvědčit. Zuzana Burianová vypravuje skvěle. Vynikající Jana Kubátová. Monology plné napětí, zoufalství, lidské bídy, touhy po úspěchu. Pravda, člověk se musí trochu soustředit. Moc to neumíme. A paní v bílé halence vedle mě trpěla při každém trochu silnějším slově - zajímalo by mě, jak mluví ona.

Zajímavá výprava, dobré herecké výkony, gradace. Určitě jděte! :-)

Především excelentní Andrea Černá a její práce s copem! Jednotná stylizace, velká přesnost, souhra všech tří herců. Mám radost, že do Plzně přišel Jan Plouhar. Funkční scéna, kostýmy přesně charakterizují postavy a ještě sluší. Kompaktnosti a údernosti inscenace svědčí i délka (asi 70 minut). Z toho, co se děje v plzeňském black boxu, jsem zatím nadšený.

Po všech stránkách vynikající inscenace, byla to radost. Výtce k obsazení Bibiany Šimonové nerozumím. Je velká škoda, že už je tu (16. 12. 2014) derniéra!