Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (140)
Helena Grégrová: 13 % (148)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (120)
Lukáš Dubský: 15 % (134)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.2.2020)
Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.
(zadáno: 25.2.2020)
O generační nenávisti, o nepochopení, o životě promarněném i nepromarněném, o plánech, o ženách, o nás. Poezie v próze. Hodně legrace a energie, a najednou je život pryč. Bavilo mě to tuze.
(zadáno: 24.2.2020)
Je to krása. Taková poctivá a chytrá krása. Šest nádherných lidí, spousta parádních nápadů, legrace krutá až k popukání, silný příběh bez patosu a bez příkras. A na závěr groteskní výstup dvou soudruhů, ve kterém je všechen hnus a upatlané svinstvo komunismu. Snad se to všechno podaří přenést i na velké jeviště a nic při tom nepolámat. Držím palce! Ty na nohou, to dá rozum.
(zadáno: 17.2.2020)
Všichni se potřebujeme chránit před severákem. A občas to přeženeme a nemáme pak odvahu žít... Tak jako Leo a Emmi. Dva chytří, krásní a vzdělaní lidé. Bylo mi jich líto. A štvali mě. A zamiloval jsem se do nich. Je to celé jako z červené knihovny, a přece ne. Nechybí totiž odstup, nadhled a vtip. I když jde o život. Zbyde láska bez doteku. Otevřený klavír, který nevydá jediný tón - zbraň, ze které se nevystřelí.
(zadáno: 15.2.2020)
Je to veliká paráda. Herecky i pěvecky inscenaci kralují Pavel Klimenda a Jozef Hruškoci. A je super, kolik je v Plzni krásných zpěvaček. Měl jsem radost, že se anglicky i mluví, nejen zpívá. Bavily mě kostýmy, rezervy jsou myslím ve scéně - je taková sterilní, chladná, nešikovná. A celé je to překvapivě tiché - navzdory špuntům do uší, které jsme všichni vyfasovali. Volume doprava, prosím!
(zadáno: 14.2.2020)
Takové násilí bych bral denně. Mimořádně vtipná inscenace není v žádném okamžiku povrchní. Je o násilí mimořádném, i o tom, které musíme snášet každý den. Tohle bude bavit herce i diváky ještě léta.
(zadáno: 7.2.2020)
Parádní divadlo poezie. Na obnaženém jevišti jen provazový žebřík a obrazy z kufrů a lidských těl. Z ženských těl. Vynikající zpěv, výkřiky, osiřelá torza vět, voiceband, rytmus, dupání a tleskání. Není to ale nikdy prvoplánově ilustrativní. Je to chytré a působivé. Příběh nevypráví tahle dramatizace doslovně, jde po pocitech, buduje atmosféru. A všechno se to děje s mimořádnou energií. Nádhera.
(zadáno: 4.2.2020)
Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.
(zadáno: 31.1.2020)
David Drábek a jeho fantazie! Smích a dojetí ve stejném okamžiku. Je to luxusní a velmi návyková záležitost. Kraluje jí Tomáš Havlínek, který je sice bez mimiky, ale s přehledem to dohání gesty a intonací. Freakové jsou úžasní všichni - a počítám mezi ně i Kryštofa, protože to, co dělá s nohama, je nádherně ohavné. A celé je to zkrátka fenomenální a chci se dojímat ještě mnohokrát. V pondělí začíná předprodej na duben...
(zadáno: 30.1.2020)
Nejspíš je to vynikající inscenace. Nejspíš v ní jde o naše tápání, o lidské pachtění, zápasí se o duši. Nejspíš je to obvykle nesmírně silné. Jenže stačí, aby se do jinak dobře skrytého prostoru zatoulalo pár nešťastníků, kteří se přišli zasmát bez ohledu na to, co se děje před nimi, a ostatní mají po legraci. Těch pět nebo šest diváků se smálo úplně mimo kontext. Smáli se jednotlivostem, kostýmům, rekvizitám. Nedalo se soustředit. Leda ke konci, to už jim došly síly. Netuším, jak to herci mohli vydržet. Byl to zlý sen.
(zadáno: 25.1.2020)
Hraje se o pochybnostech, které nás vedou k činům. Zvolená stylizace funguje skvěle. Petr Jeřábek luxusně nakládá s časem. Každé ticho je naplněné - obavami, pochybnostmi, přemýšlením. Je autentický, vnímá diváky, je opravdu Jidáš. Pomáhá mu hlína, světla, mikrofon a taky píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Mimořádný zážitek.
(zadáno: 21.1.2020)
Lehkost a hravost jedničky z roku 2006 je pryč. Vtipné to je pořád, Michal a Tomáš jsou jednoduše skvělí, ale zvážnělo to, ztěžklo. To není špatně, on to zkrátka není jednoduchý modus vivendi, jen je té hořkosti a sebelítosti snad až moc. I když bych taky rád pochopil, proč jsme na sebe v té naší gay komunitě tak zlí... Je to takový esej o osamělosti a touze po blízkosti. Radim Vizváry je pochopitelně vynikající, ale netuším, kým je. A je to dlouhé. Pro mě tak o půl hodiny.
(zadáno: 18.1.2020)
Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.
(zadáno: 17.1.2020)
Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.
(zadáno: 11.1.2020)
Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.
(zadáno: 7.1.2020)
Je to milé. Nejdřív mě zvolená komiksová stylizace neskutečně štvala, ale rychle jsem si zvykl a dobře se bavil. Martin Stránský je jistota, ale nejkouzelnější byl Kamil Michala Štěrby. Za něj 10% navíc.
(zadáno: 6.1.2020)
Tahle komedie převleků se mi motá s jinými Williamovými taškařicemi a v lásce ji nemám. Zato mám v lásce BodyVoiceBand - a po dnešku zase o trochu víc. S textem si herci pohrávají s bravurou, odkrývají vtip za vtipem, radost je to převeliká. Jen je toho ve výsledku moc a je to dlouhé. Zahodit nápad je těžké, vim, a těžší, když je povedený, ale celku by to prospělo. Všichni jsou moc dobří, ale královnou inscenace je pro mě služebná Marie Diany Tonikové. Její timing je dokonalý, stejně tak zvolený postoj a pohyb a přesná mimika. Má nejblíž ke commedii dell'arte, k níž celá inscenace směřuje.
(zadáno: 4.1.2020)
Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.
(zadáno: 3.1.2020)
Ještě mám v živé paměti inscenaci Jana Antonína Pitínského s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem. V Divadle Na zábradlí jsem ji viděl několikrát. Špinar, který ji viděl desetkrát, obsadil svou extrovertní inscenaci skvěle. Je radost, jakými herci momentálně Národní divadlo disponuje. Mnoho dobrých nápadů, ne/existence čtvrté stěny, balónky, obrazy, spodky. Všechno to skvěle funguje, ale přehlušit onu silnou vzpomínku to nesvede.
(zadáno: 30.12.2019)
Sólo pro Vuka Čelebiće. Ďábelský manipulátor, nebo dobrák od kosti? Charizmatický zloduch s děsivým plánem, nebo jen řada nedorozumění? Vuk Čelebić jako Matthieu přepíná z jedné polohy do druhé spolehlivě, vtipně a elegantně. Pomáhá mu v tom světlo a hudba. Pavla Marka v roli jeho oběti mi bylo občas líto. Dámy mají prostoru málo, ale využívají ho skvěle. Bavily mě změny scény s kouzelnými květináči, jen tu klec jsem úplně nepobral. Symbolizuje Jeanovu situaci? Jede v tom i Elisabeth? Nebo už jsem chronicky paranoidní?