J.anek

Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.

Vůbec mě nenapadlo, že číslo tisíc není nadsázka. Někteří tvrdí, že je to prvoplánový humor, ale nemyslím si to. Je to trochu sociologická sonda, zpráva o naší společnosti. Ne úplně "tady a teď", protože ten text rychle stárne, ale jinak dobrý. A všichni tři herci jsou prostě vynikající. Pro mě to nebyla jen řada fórů na první dobrou, to ani omylem. Ani za chlebovku bych to nepovažoval, to Dianiška nemá zapotřebí. Pro mě je to člověk, který se velmi dovedně vyjadřuje divadelním jazykem. Jistě, někde může překročit hranici individuální vkusu, ale co. A rád bych ještě dodal, že Dianiška je bůh.

Souhlasím s hodnocením Pavla Širmera. Ta neochota opustit nápad inscenaci škodí, krácení by prospělo. I závěr by pak byl působivější. Ale nápad je to vážně zatraceně dobrý.

Fascinujíci barokní kabaret, který zdaleka není jen z doby povstání českých stavů. Promítá se do něj husitská minulost i naše současnost - ta především. Protože některé typy, jako je třeba Babiš, existují bohužel napříč lidskými dějinami.
27 diváků sleduje v magické černé kostce technicky velmi náročnou a výtvarně nápaditou inscenaci, která se odehrává všude kolem nich i nad nimi. Je to krutě vtipné, vtipně kruté.
Premiéru narušil opilec, který nejspíš nebyl v životě v divadle. Dovolával se svých práv, zatímco (bez roušky) ničil nejen představení, ale i techniku. Ach jo.
Nenechte si ujít!

Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.

Prima inscenace. Starší Clarissa překvapila, Mildred byla chytřejší, než bych očekával, a všechno se dělo v poměrně velkém spěchu. Konec hodně zrychlený, profesor Faber neměl téměř žádný prostor, a přece to celé fungovalo. Pro mě hlavně díky Beattymu Adama Ernesta a Montagovi Václava Hanzla.

O generační nenávisti, o nepochopení, o životě promarněném i nepromarněném, o plánech, o ženách, o nás. Poezie v próze. Hodně legrace a energie, a najednou je život pryč. Bavilo mě to tuze.

Z poněkud chaotického a pro mě nesrozumitelného začátku se vyklubala silná osobní výpověď. A všechny ty neuvěřtelné akrobatické výkony ani náhodou nejsou cílem - jsou prostředkem k vyjádření.
Nádhera.

Po všech stránkách vynikající inscenace, byla to radost. Výtce k obsazení Bibiany Šimonové nerozumím. Je velká škoda, že už je tu (16. 12. 2014) derniéra!

?Každý udělá chybu. I ten nejlepší.?
Vynikající inscenace. Úsporná ve slovech i prostředcích, soustředěná, intimní, silná. A právě teď a tady sakra potřebná.

Rádi bychom dobývali vesmír a vysílali mírová poselství, ale jsme neuvěřitelně pokrytecká pakáž a nedokážeme tu spolu žít.
Tohle poselství nám Jan Mikulášek a Dora Viceniková servírují náramně zábavně a chytře. A logicky nás vtahují do hry, protože jsme stejní sráči a pokrytci jako realizační tým konference v čele s Thomem a Lindou.
Za mě moc podařený site-specific projekt a skvěle zvládnutý kontakt s diváky.

Hlavním nepřítelem téhle vtipné, a přece křehké a poetické inscenace je hluk z okolí. Všichni tři kluci, kteří tvoří tajný spolek Akvabel, dozráli do svých rolí. Hrají s nadhledem a zaujetím zároveň. Hvězdná je Diana Toniková, Andrej Polák dokazuje, že i na malé ploše lze udělat velký kus práce. Návrat Akvabel do Plzně, to je velká radost.

Padesátá léta ožívají v Alfě v celé své zrůdnosti. Inspiračních zdrojů je mnoho a všechny jsou využity funkčně, ku prospěchu věci. Kromě Orwellovy Farmy zvířat, na niž se odvolává název inscenace, je tu odkaz na Jasného filmový opus Všichni dobří rodáci, pracuje se s příběhem starozákonního Joba - a je toho jistě mnohem víc. A pak je tu reportáž Davida Havlíka (Reportéři ČT) o perzekuci Josefa Straky, která bajku ukotví v prostoru a čase, dá oběti tvář a celému příběhu drsnou pointu o řádění novodobých prasat.
Inscenace funguje znamenitě. Je radost se na tu poctivou a nadčasovou práci dívat.

Banální moralita o... O čem vlastně? O škodlivosti seriálů? O pokrytectví? O tom, že kašleme na svoje sny? Herci hrají jako o život, občas je legrace, ale celé je to jaksi křečovité. Nějak se mi třeba nechce věřit, že by v katolickém Polsku někdo nevěděl, kdo je Lotova žena. A nevěřím, že nás ty seriály semelou všechny. Nebo už nás semlely?

Tak trochu sterilní inscenace o zlém světě, kde jsou na sebe lidi zlí. Nevkusná nefunkční scéna, nelogická (alespoň pro mě) závěrečná animace, podivné kostýmy. Já vlastně ani nevím, o čem to je. Vykastrovali Kafku...

Ema Černá a její děsivý životní příběh vyprávěný Eliškou Křenkovou a Terezou Ramba. Humor tam, kde by ho člověk nečekal. Vypravování, storytelling, předávání životních zkušeností. Bez kulis, bez efektů, jen s několika rekvizitami a bandem za zády. Obě holky působí autenticky, což je skvělé, protože jinak by to celé přestalo fungovat. A to by byla veliká škoda.

Páni! To je krása!
Celá ta velká herecká osmička je skvělá, pro mě ale nejvíc září Eva Salzmannová. Velkým překvapením je Filip Březina - a to už jsem ho viděl mnohokrát.
A těch skvělých režijních nápadů! A Acherova hudba, výtvarné řešení, těch kostýmů a proměn - a nic z toho se mi nezdá samoúčelné.
Nejsilnější scénou je pro mě kadiš za Roye Cohna. Vydržel bych to i s jednou přestávkou. A podotýkám, že seriál znám dobře a mám ho moc rád.

Film jsem viděl už dávno a srovnávat se mi nechce.
Inscenace Jana Holce má mrazivou atmosféru. Plyne pomalu, ale neúprosně. Je jako klidný živel, který ví o své síle. Vydatně podpořen výpravou i hudbou.
Uprostřed toho všeho jsou oním živlem zmítáni Eli a Oskar. Chytaji se jeden druhého jako tonoucí všeho, co může poskytnout naději. Ale je to marné. Všechny nás strhne proud. Nikdo nemáme šanci. Neunikneme krutosti, které jsou schopni jen lidé.
Denisa Barešová i Oskar Hes jsou báječní. Takhle výrazných hereckých osobností není nikdy dost.

V televizi mě Audience nebavila a myslel jsem si, že je to taková snobská záležitost - jít na Janžurku.
A teď jsem moc rád, že jsem tuhle audienci směl absolvovat.
Jasně, celé to stojí na Ivě Janžurové, ale těch drobných vychytávek od Alice Nellis! A výkon Jana Hartla!
Vážně to stojí za vidění.

Do Kladna se mi po onom ostudném vyhnání umělců před lety vůbec nechtělo, na Babičku mě přilákali Jana Zenáhlíková a Matouš Zah. I na Michala Maléře jsem byl zvědavý. A jmenovaní nezklamali. A Zuzana Mixová je jednoduše ideální babička - moudrost, zkušenost, řemeslo, nadhled - co víc si přát. Také pevná ruka Petry Parvoničové je znát. V dobrém samozřejmě. Jako celek je to ale moc sladké, klouže to po povrchu. Hudba jako z televizních pohádek 80. let. Herecké výkony nevyrovnané, některé tristní. Tolik témat se nabízí, ale využito není žádné. Jen obrázky. Ilustrace. A to je krutě málo.

Vlastně jsem se za těch devadesát minut zamiloval kompletně do všech sedmi postav na jevišti, ale nejvíc do Markéty Stehlíkové a Viktora Zavadila.
Jedna porodnice, jedna vánoční noc, sedm lidí - a najednou máte celou naši společnost jako na dlani. Už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané herecké výkony. Všichni jedou tak, jak Ondřej Sokol píská - a on píská sakra dobře.
A už dlouho jsem se v divadle tolik nenasmál.
Chytré, vtipné, jděte na to.

Dost pochybuji, že se v Česku najde herec s hezčíma nohama, než má Petr Vančura. To je nutno konstatovat především.
A potom je nezbytné říct, že má tahle inscenace dost blízko k dokonalosti. Je aktuální, a přece ani v nejmenším nepohrdá antickou předlohou. Respektuje ji maximálně - však patřil Eurípidés k experimentátorům, k hledačům.
Efektní forma netlumí poselství, spíš mu pomáhá proklubat se na svět. Hra o fanatismu a hledání rovnováhy ostatně sotva kdy vyjde z módy.
Obsazení je luxusní, výkony precizní, už dlouho jsem nebyl v divadle tak šťastný.

Páni! Schejbal. To je mi ale překvapení! Pavel Batěk a Anička Fixová jsou dokonalá dvojice. Rázná, chytrá, racionální i živočišná Eržika, chlapácký i chlapecký Nikola. Ale i celkově je to radost. Vynikající a nápadité je hudební nastudování Matěje Vody. Luxusní je Morana dramaturgyně Kateřiny Fixové. Dekadentní, vtipná i plná soucitu, (vše)vědoucí, a přece tak trochu bezmocně sledující to lidské hemžení. Jenže ono je dobré vlastně všechno. Už dlouho jsem nebyl na muzikálu takhle nadšený. Už dlouho jsem nezažil tolik dobré energie. Radost, radost, radost.

Vůně a chutě dětství. Krájení jablek. Babička. Pevné kontury vzpomínek se pomalu rozplývají a mizí. Paměť nás opouští. Ale není to neštěsti. Vždyť zatím ještě Rybana jede na koni a šátkem zamává. Pápápá. Milá a křehká inscenace, která příjemným způsobem pracuje a spolupracuje s divákem.