J.anek

Zatraceně dobrá dramatizace. Nestřídá složitě časové roviny, chytře jede chronologicky, některé situace jsou parádní - třeba scéna s šicím strojem. Baví mě větší prostor pro paní doktorku. Jen škoda, že všichni nehrají jako Natália Drabiščáková, Lucie Valenová nebo Dan Kranich.
A všechno se to děje na šikmé ploše a na vodočtu sledujeme nenápadně stoupající hladinu...

Gott - Chramostová.
Werich - Holan.
Umění s kompromisy a umění bez nich.
Silné téma.
Nutit diváky myslet je dnes často přijímáno s nelibostí. Ale ať si trhnou. Chytrý text, chytrá inscenace.
Hanušův Werich se bezohledně dere ke světlu, skromný a geniální Veselého Holan stojí ve stínu.
Skvělá Acherova hudba, zhudebněné Holanovy verše, symbolická scéna Evy Jiříkovské.

Zdá se, že láska v době globálních klimatických změn není. Že nemůže existovat, protože myslíme jen na sebe a máme dojem (ba jsme si jisti), že na ono sobectví máme svaté právo. Hraje se o sebereflexi, která nám fatálně chybí. S trojicí kluků cestujeme po světě, ale především mapujeme sami sebe. Je to chytrá zkratka. Esence Pánkova textu. Kdo četl, asi se baví líp, kdo nečetl, má šanci pochopit podstatné, ale musí být hodně pozorný. Existenciání rozměr předlohy inscenaci myslím nechybí.

Je to divadlo vtipné, chytré, aktuální. Parta ajťáků je skvělá, dobře spolu fungují Domin a Helena a vůbec lze hercům sotva co vytýkat - ale proč Domin hází šipky na fotku Heleny Gloryové? Je pro něj lovnou zvěří?
Proč Domin nechává válet rukopis na stole, když je to taková vzácnost?
A proč roboti zastřelí i Alquista?
Závěrečná scéna je krásná, byť je ta zkratka možná příliš razantní. Naději dává.
Aktualizace Čapkova textu je chytrá, skvěle funguje. Scéna je velkolepá a závěrečná proměna efektní i smysluplná. Baví mě mix starého a moderního - třeba u Dominova počítače nebo u kostýmů.

Není to vynikající inscenace, ale ti dva vynikající jsou. Marně vzpomínám, jestli jsem kdy brečel a smál se zároveň. Na něco takového se mají stát fronty a má být pořád vyprodáno. Jenže Kladno. Ach jo.

Auva, auva!
Temná a špinavá je tahle inscenace. Animální a páchnoucí. A děsivě bezvýchodná. Kafkovská, sternenhochovská, surrealistická, sugestivní. Sto let starý text se zdá být nechutně aktuální. Je o lidech duševně zmrzačených - a těch je dnes plný Hrad a jeho okolí.
A dostali jsme kávu zdarma - a za to jsou plusové body.

S vtipem a nadhledem, a přece naléhavě vypravuje Zdeněk Bartoš o zkáze lidstva. A také o hlouposti a nekonečné tuposti nás lidí. Premiérové trémě navzdory to bylo dobré a Vuk Čelebić s Karolínou Jägerovou (na kterou už se těšíme v Plzni) zářili na všechny strany. Výborní se mi zdáli být roboti v podání Magdaleny Hniličkové a Daniela Mišáka. Bavilo mě, kterak roboti pozorovali lidi a snažili se je napodobovat. Nechápu nepraktické dveře bez klik. Přitahují pozornost, ale důvod to nemá žádný. A je škoda té nevyrovnanosti v hereckých výkonech.

Hele, nwm.
Zdá se mi, že je povrchně pranýřována povrchnost.
Vizuálně je to paráda, pod slupkou prázdno.
Což je vlastně fajn. Instagramová pravda. Krásné fotky o ničem. Prázdné řeči.
Soudy pro nic a za nic.
Banán souloží s melounem, z nebe sněží ibalginy, Čechov s Molierem na jednom jevišti.
To pak už pomůže snad je flat white.
Dvojitej.
A s mlíkem.

Díváme se na to panoptikum ztroskotanců v hledišti a poznáváme sami sebe. Je to celé hlavně pro nás, kteří známe všechny texty písní zpaměti. Ostatní ať klidně přijdou, ale neužijí si to tolik. Prostor ovládá hudební mág Jen Hovorka, pěvecky všem kraluje Nina Horáková, ale každý má svou chvíli slávy. Legrace (byť trochu trpká taková) je se Zuzanou Mauréry, která na závěr úplně luxusně vyfikne Potměšilého hosta.

Je to chytré a velmi osobní. Bavilo mě navštěvovat jednotlivé byty, dozvídat se o jejich obyvatelích i sousedech a skrze jejich reakce poznávat vypravěčku. Mimořádné je závěrečné překvapení. A děkuji za nápad, kterak lze využít strop - do malých bytů je to k nezaplacení.
Není to v žádném ohledu tradiční inscenace, spíš storytelling nebo něco na ten způsob.

Bez hudby a velkých hereckých akcí vede Štěpán Pácl k pozornému čtení tisíce let starého textu. Ne každý z herců to zvládá s bravurou, ale celek funguje. Pro mě jsou hvězdní Jessica Bechyňová a Kryštof Dvořáček. Po jednom výstupu mají Viktor Kuzník a Jakub Svojanovský, a přece vklouznou do běhu inscenace s přehledem. Svojanovský navíc s humorem v tu chvíli tak potřebným. Silná zpráva o naději v zoufalství. A skvěle znějící slova Jaroslava Vostrého.

Prima inscenace. Starší Clarissa překvapila, Mildred byla chytřejší, než bych očekával, a všechno se dělo v poměrně velkém spěchu. Konec hodně zrychlený, profesor Faber neměl téměř žádný prostor, a přece to celé fungovalo. Pro mě hlavně díky Beattymu Adama Ernesta a Montagovi Václava Hanzla.

Jihlavská inscenace je boží.
Je o lásce k nesnesení. K nepřežití.
O neschopnosti myslet. O zaslepenosti.
Tak dobře to všichni známe...
Michal Kraus, horácký Werther, patří do zvrhlé kategorie MKT - mladý, krásný, talentovaný. S Jakubem Čermákem si zjevně porozuměl. Má v sobě spousty sebedestruktivní energie. Dobře si vedou všichni, ale je jasné, na kom to celé stojí.
Sterilně čistý prostor se spolu s ním a jeho duší špiní a mění. A naše srdce tlučou s Wertherovým ve stejném rytmu.

Tenhle severní vítr je hodně krutý.
Skvělý je Jakub Žáček - vtipný i dojemný, krutý i bezbranný zároveň. Střihy mezi krajními polohami jsou téměř nepostřehnutelné. A moc dobře funguje scéna Marka Cpina.

?Každý udělá chybu. I ten nejlepší.?
Vynikající inscenace. Úsporná ve slovech i prostředcích, soustředěná, intimní, silná. A právě teď a tady sakra potřebná.

Je to dobré, je to chytré, je to užitečné. Edukativní takové, ale nikoli nudné.

Z poněkud chaotického a pro mě nesrozumitelného začátku se vyklubala silná osobní výpověď. A všechny ty neuvěřtelné akrobatické výkony ani náhodou nejsou cílem - jsou prostředkem k vyjádření.
Nádhera.

"Zbatečně teatrálně" v téhle skvělé inscenaci nehraje nikdo. Kdy už si lidé přestanou plést divadlo s televizními seriály? Vynikající je především spoluautorka textu Lucie Trmíková. Je zcela přesvědčivá a pravdivá i v krajních polohách.

Devět židlí - a co se s nimi dá vyjádřit!

Vynikající inscenace. Všichni na sebe skvěle slyší, zážitek je to naprosto autentický.

Dvě výtky úvodem: noviny jsem neměl šanci přečíst (šero a ďábelsky malá písmena) a výsledky voleb neoznamovala Marcela Augustová. Jinak je to paráda. Jako obvykle jsem trpěl, že se nedozvím všechno, ale pomalu si na imerzivní divadlo zvykám. Herci byli autentičtí, zejména ta mrcha, co psala projevy Stavrosovi. A bavil mě Antonín a jeho žena. A děkuji za ujištění, že jsme tupé a snadno manipulovatelné stádo. To, co se děje, si zasloužíme.

Chytré, ale chladně akademické takové. Každopádně je fajn hrát právě teď na Hradě o králi, který zešílel a stal se z něj vypatlaný idiot, jenž pohrdá i soudem orákula (potažmo právem). Bavily mě kostýmy. Vadilo mi, že Camillo není čestný člověk, ale vrah (hned na úvod zabije svého milence). To je trapná schválnost. Posun do současnosti dělá z Leonta kreténa, který si klidně mohl zjistit, kdo je otcem. Milá je folklorní část s mladými milenci. Moc dobré jsou videoprojekce.

Písničkové pásmo o plzeňských pověstech je cíleno na malé děti. S reprízami si všichni účinkující určitě lépe poradí s dětskými reakcemi, ale už na premiéře to fungovalo dobře, ač bylo dětí málo. Prázdný prostor s jediným stolem a dvěma židlemi to hercům neusnadňuje, režie vyžaduje loutkářské dovednosti, což není tak snadné, jak se může zdát, ale pětice protagonistů se všemi nástrahami bojuje statečně. Pěvecky jsou samozřejmě bravurní, nejvíc energie do hry vkládají Lukáš Ondruš a Radek Schejbal. Inscenace nabízí také lekci plzeňské výslovnosti, do níž se radostně zapojili všichni diváci.

Spousta otázek, spousta příběhů, spousta nejistoty - a voda pořád kape... Ale proč bych s tím právě já něco dělal? Znepokojivé, atakující. Jiné. Není to storytelling, text je pevný. Chce to koncentraci. Netuším, kterak si cizinci poradili s Babišem, ale asi to mohlo fungovat i bez znalosti českého politického marasmu. Baví mě odvaha dramaturgie ND, baví mě ta pestrost, barevnost. A potřeba vyjadřovat se k současnosti - nebýt přizdisráčsky neutrální. A že to není pro každého? No a?

Tihle dva snílci bývají ztvárňováni jako křehcí, snadno zranitelní a ufňukaní takoví. To jsou Zuzana Černá a Jakub Svojanovský vlastně taky, ale maji v sobě navzdory tomu také spoustu energie, vtipu a nadhledu. Čerti vědí, jak to dělají, ale mou pozornost si udrželi, jakkoli povídku dobře znám a nafoukaně jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit.