Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (140)
Helena Grégrová: 13 % (148)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (120)
Lukáš Dubský: 15 % (134)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.6.2018)
Gombárova zlínská inscenace byla sice asi o půlhodinu delší, ale přehlednější. Langova pražská verze je v první půli hodně chaotická - knížku znám dobře, a přece mi to dalo zabrat. Mnozí diváci byli úplně mimo. Po přestávce je už všechno přehlednější. Tereza Dočkalová je tradičně skvělá, výborná je Marie Málková, působivý je zpěv Eriky Stárkové. Není to zlé. A třeba to přes léto uzraje.
(zadáno: 9.6.2018)
Poetismus, surrealismus i dadaismus a k tomu všemu ještě výrazná poetika těch dvou kluků na skútrech. Duše uvízlé mezi dvěma životy čekají, až se zrodí znovu. Setkaly se náhodně, všechny jsou ještě na houbách. Ještě si pamatují, kým byly, a trochu už tuší, kým budou. Jsou ve vleku osudu, není to svobodná volba. Je to celé velice křehké, kdo nepropadne kouzlu hravosti, ztratí se nadobro. I na předpremiéře, kde byli převážně kamarádi tvůrců, se takoví našli. Najít diváka nebude snadné, ale kde jinde než v Dlouhé? Nasadit něco takového v Plzni, bude to fiasko. Držím palce!
(zadáno: 5.6.2018)
Po Ivanu Luptákovi a Matyáši Řezníčkovi je tu další Johan. I tenhle je sympatický, disponuje charizmatickým hlasem a vizáží modela. Dokáže být autentický, ale věrohodnosti svých předchůdců nedosahuje. Pár klacků mu pod nohy hodila režie. Přestávku v monodramatu zvládne málokdo. Dalším úskalím je doslovnost, všechno je ilustrováno a dost to zdržuje a někdy i nudí. Nemluvím o tom, že Fanta pije fantu, jen se nepracuje se znakem, se zkratkou. A do třetice - herci chybí odstup, nadhled, moc do toho šlape. Snad je na vině i prostor. Je to dobré, ale nemá to potřebnou sílu. Tak třeba časem.
(zadáno: 25.5.2018)
Padesátá léta ožívají v Alfě v celé své zrůdnosti. Inspiračních zdrojů je mnoho a všechny jsou využity funkčně, ku prospěchu věci. Kromě Orwellovy Farmy zvířat, na niž se odvolává název inscenace, je tu odkaz na Jasného filmový opus Všichni dobří rodáci, pracuje se s příběhem starozákonního Joba - a je toho jistě mnohem víc. A pak je tu reportáž Davida Havlíka (Reportéři ČT) o perzekuci Josefa Straky, která bajku ukotví v prostoru a čase, dá oběti tvář a celému příběhu drsnou pointu o řádění novodobých prasat.
Inscenace funguje znamenitě. Je radost se na tu poctivou a nadčasovou práci dívat.
(zadáno: 22.5.2018)
Vynikající inscenace s hvězdným výkonem Terezy Dočkalové. Proč to Ibsen napsal, nevím. Ale že se v obecenstvu mohou vyskytnou labilní krávy, to je jistá věc.
(zadáno: 16.5.2018)
Nějak teď pořád narážím v divadle na téma naší neschopnosti žít přítomným okamžikem. Ale dost možná to jen potřebuju slyšet. Tady zní každopádně naléhavě. A taky se hraje o lidech, kteří se milují, ale netroufnou si. Protože přece - co by tomu řekli lidi, svět. Kašlat na lidi i na svět!
Markéta Dvořáková nemá velký prostor, ovšem trio Frejová - Gottwald - Balcar je fenomenální. Člověku se chce křičet, aby Oskar či Sebastian našli kuráž a udělali krok, po kterém touží, a přece je nám jasné, že se životem motáme stejně neohrabaně a ustrašeně jako oni.
Další inscenace, která Meetu moc sluší.
(zadáno: 13.5.2018)
Krásná poetická miniatura, v níž má všechno své pevné místo. Odstraňte kamínek a stavba se zřítí. Křehká a soustředěná metafora o nás, kteří žijeme vzpomínkami a obavami z budoucnosti, ale tady a teď žít nedovedem.
(zadáno: 13.5.2018)
Soubor plzeňského muzikálu je v neuvěřitelné formě. A Dalibor Gondík v roli režiséra všechny bezpečně převedl přes úskalí, kterých tenhle muzikál nemá málo. Kolik tam mohlo být trapnosti a upatlanosti! Ale nic takového se nekoná. Bylo to vtipné, dojemné, silné, hravé, ale nudné nebo trapné ani na okamžik. Šestice nezaměstnaných ocelářů je v Plzni hodně různorodá. S jistotou všemu vládne Jozef Hruškoci, výborně se na plzeňském jevišti daří Tomáši Savkovi. Nejzářivějším Žihadlem je ovšem Pavel Klimenda. Jeho sebedestruktivní Ethan je muž, který má co ukázat a kterému prostě musíte držet palce. (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.5.2018)
Aktuální a chytré divadlo, které hledá a nachází přesné logické paralely se současností. Někdo může namítnout, že je zbytečné přesvědčovat přesvědčené, ale třeba i Zemanův volič může nějakou vzrušující shodou okolností přijít do divadla - jeden nikdy neví. Citlivě vybrané ukázky z Čapkova díla působí organicky, ba překvapují svou silou. Inscenaci by to nejspíš slušelo i v televizi, jenže Barrandov to vysílat nebude a hlupáci se na nic jiného nedívají. Jiří Hána je v chytré stylizaci naprosto uvěřitelný, podobně ostatní spisovatelé. Vynikající inscenace s minimem slabších míst. Poctivých 85%.
(zadáno: 7.5.2018)
Fascinující text Elfride Jelinek zní v inscenaci razantně a krutě, a přece mu nechybí vtip a hravost. Tím silněji pak funguje jeho až naturalistická zrůdnost a pravdivost. Výborní jsou všichni, nicméně je znát, že se nehraje dost často - udržet si takhle náročný text v hlavě, to je rasovina. A to nemluvím o výměnách herců a redukci postav. Světelný park slibuje výrazné proměny a efekty, ale žádné se nekonají. To je trochu matoucí. Inscenace je ovšem tak dobrá, že technické berličky v podobě světelných kouzel nepotřebuje.
(zadáno: 4.5.2018)
Moc příjemný bordel. Něžný, lehce erotický, milý. Ze 17 druhů lásky každý ochutná jen tři. Hned bych si to dal znovu. :-)
(zadáno: 1.5.2018)
Koník a Kuchyňka v dokonalé (dis)harmonii. Velkolepost baroka proti lidské...malosti, velkoleposti? Možná obnažené přirozenosti. Miloslav König, ve skle der Honig, trocha mouky na zaprášení - a je před námi Kaliban. Krásný a děsivý zároveň. Jevištní báseň, metafora žití, v níž se kouří od diváků (jsou-li pohotoví a štědří jako Matěj Nechvátal) vysomrované cigarety. Vznešenost a nízkost se střídají takovým tempem, že se z toho motá hlava.
(zadáno: 29.4.2018)
Poctivá inscenace skvělého muzikálu. Zamrzí, že Miloslav Mejzlík nezpívá. Respektive že zpívá, ale neumí. Herecky je ovšem bravurní. A přece jsem si to před 18 lety v Komorním divadle užil nějak víc...
(zadáno: 28.4.2018)
Soubor Palmovky je ve skvělé formě (včetně Ondřeje Veselého, o jehož formu se, a to viditelně velmi dobře, stará fitness Svět pod Palmovkou). Publikum vypadalo vyjeveně a naštvaně, že se na scéně odehrává něco, nač není zvyklé. Přišlo se poveselit (mnohé dámy si i hlavu nechaly udělat), a on ho tu někdo nutí přemýšlet? Tak to tedy ne! Tolerance k jinému vidění světa u nás vážně nefrčí. A steskům, že si Klata z Shakespearova textu vybral jen jednu linii, už vůbec nerozumím. Jednak to není pravda, a i kdyby - tak co? On je snad nějaký zákon, jak se má hrát Shakespeare? Skvělá inscenace.
(zadáno: 22.4.2018)
Tahle inscenace člověka utahá, ale krásně. V Loosově vile je za chvíli každý jako doma. Nádherný prostor. A detektivka, jejíž se stanete součástí, je hodně komplikovaná, vyžaduje investigativní přístup. Kdo má ostré lokty a rychlé nohy, dozví se víc, ale nikdy všechno. Naštěstí jsme po představení dali s ostatními diváky všechny verze dohromady. Ideální by snad bylo, kdyby nás vyrazilo sedm a každý sledoval jednu postavu. Ale i tak to byla krása a dobrodružství. A všichni herci jsou k neuvěření autentičtí a pohotoví.
(zadáno: 20.4.2018)
Tak na tenhle ročník bacha! Tolik talentu a energie! Generační výpověď, ale i hravost, lehkost a hudební virtuozita. Petr Erbes a Boris Jedinák nás provázejí uplynulými 150 lety chytře a s vtipem, ale dovedou být i pořádně drsní. A protože Prodaná nevěsta se zkrátka hraje při každé sebepitomější příležitosti, je dobrým symbolem i průvodcem dějinami. Nezapomenutelná je Cyrilova scéna s párkem, Kryštofův medvěd, který držel pero, ale nepodepsal. A Štěpničkův komentář! Paráda! A díky za pivo!
(zadáno: 18.4.2018)
Všechno podstatné už tu je, tak bych jen opakoval, co napsali jiní. Matěj Samec to s textem umí, chvílemi jako by seděl na jevišti on. Však jsou si s Danielem Krejčíkem podobní. Já jsem si uvědomil, že naše psice je Bůh. Vlastně jsem to věděl od chvíle, kdy se mi schoulila do loketní jamky.
(zadáno: 15.4.2018)
Je to stejně dobré jako v Chebu. Jen komornější, intenzivnější. Pavel Richta měl v Chebu při představení, které jsem viděl, větší štěstí na spolupracující diváky. Daniel Krejčík se dneska pekelně nadřel. Vlastně jsem během představení hodně přemýšlel, kam se poděla empatie, schopnost hrát si, spolupracovat, být součástí celku. Hodnotit tuhle inscenaci je těžké, je pokaždé jiná. Ale Daniel Krejčík je skvělý, to je bez debat.
(zadáno: 15.4.2018)
Národní divadlo v Rubínu. Pavlína Štorková a Alena Štréblová hledají s pomocí Petra Šmída samy sebe - a činí tak mysticky, zábavně, soustředěně. Celé to trvá asi 80 minut, ale uteče to mnohem rychleji. Pavlína Štorková mluví sama se sebou, intimita a bezbrannost mužského močení, záplava vulgarit pronášených s lehkostí a samozřejmostí, to všechno činí tuhle inscenaci mimořádnou. Je to velká legrace, jak je v Rubínu dobrým zvykem, ale není povrchní, což se tu a tam v Rubínu také stává. Nehraje se o ničem menším než o našich životních rozhodnutích a o schopnosti milovat (sebe především). Radost.
(zadáno: 13.4.2018)
Skvělé české Mýcení. Myslím, že by bez invenčního převedení do českých reálií zdaleka nefungovalo tak dobře. Smáli jsme se sami sobě a bylo nám z toho zle. A nahotu bych si netroufl pojmenovat jako nefunkční - za sebe říkám naopak!
(zadáno: 4.4.2018)
Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!
(zadáno: 30.3.2018)
Realistické zpracování se samozřejmě do Řeznické hodí, ale takhle na povrch vyplave mnoho podivných nelogičností, zjevných nesmyslů, které v textu jsou. Možná je ten text prostě pitomý. Nácek a holič, to je úplně jiná liga.
(zadáno: 26.3.2018)
Především vynikající Eva Elsnerová. Tak nesnesitelná, až dojemná. Uvěřitelná. Pravdivá. Pánové mají co dělat, aby s ní drželi krok. Jako by jim to po letech Rosalind Franklinová vracela i s úroky. Ze vší té upatlané soutěživosti vědců se člověku dělá zle, a přece právě z toho hnusu se rodí zázraky. Působivé divadlo.
(zadáno: 24.3.2018)
Silná jevištní báseň, v níž jsou slovo a jeho tón hlavní zbraní. Eva Hacurová je pevným středobodem všeho dění. Její morální postoj je krutě aktuální. Hraje se totiž o strachu z mocných. O strachu pojmenovávat věci pravými jmény. O strachu z pravdy. A tedy o naší současnosti.
Hacurová váží patos na lékařských vahách. Umožňuje spoluprožívat tu hrůzu, ten hnus, ve kterém musí(me) žít. Pomáhá jí sbor - gesty, skvělými voicebandy, hudbou, zvuky, výkřiky. Práce Hany Burešové a Štěpána Otčenáška se Sofoklovým textem je jednoduše geniální. V komorně zmenšeném prostoru v Dlouhé se stal zázrak.
(zadáno: 23.3.2018)
Hradečtí bratři jsou hodně mladí. Unavení sluncem přemýšlejí o sputniku a zkoumají hranice ve světě bez Boha, kde je všechno dovoleno. Starý Karamazov je chlap v plné síle (bravurní Jiří Zapletal), dámy jsou krásné a hrdé, zpívá se rusky i anglicky. Dostojevskij nebývale poetický, víc hravý než filozofický. A v nádherných kostýmech Simony Rybákové.