J.anek

Jak si kdo sedne, takové vidí představení. Je to trochu ruleta. Režie si totiž (nejspíš ale záměrně) nedělá hlavu s tím, co který divák uvidí. Já seděl v místě, které bylo počátkem i koncem, dětským pokojem i pokojem umírající ženy. Stellinu přítelkyni jsem prakticky jen slyšel, z otce jsem většinou viděl jen záda - sice pěkná, široká, ale stále jen záda - navíc zakrývající Stellu. Nicméně působivě jsme se všichni proměnili na stalkery. Přemýšlím, s kým bojuje otec v závěru... S reálným nebezpečím? S vlastním strachem? S bezradností? Samotou? Konec přes všechen hluk trochu nevýrazný...

Diana Toniková je parádní Burke. Její virtuozita s reprízami roste a získává na jistotě. Ve zvolené stylizaci je jí vynikajícím partnerem Kryštof Dvořáček - jsem moc zvědavý, kam ho komediální talent zavede. Mimořádné herecké výkony ani opulentní výprava ovšem nezakrývají podstatu Smočkovy hry, totiž existenciální krizi člověka, kterému berou jeho jistoty a který je pro jejich záchranu schopný všeho. Inscenace v plenéru obstála, ale interiér by jí nejspíš slušel víc.

Podivný případ se psem stojí a padá s hlavním hrdinou. A Miroslav Sabadin to zvládá znamenitě, energie, talentu i charismatu má na rozdávání. Ostatní herci slouží celku. Tak to má být, jenže ne každý slouží dobře. Především Jindřich Skopec byl jako Christopherův otec nesoustředěný a zbytečně zpomaloval tempo inscenace, která se vůbec rozjížděla poněkud těžkopádně. Ale není divu - pauzy mezi představeními jsou opravdu dlouhé. Hodně mě bavila výprava Terezy Vydarené, která umožňuje vidět svět očima autisty.

Nádherná psychedelická pomalost, malátnost. Zlo v útulných domech, kde nikdy neviděli policistu. Co se skrývá za fasádou slušnosti? Za formálností? Za předstíranou prudérností? Spící rozum plodí přizraky. Velmi britské, zatraceně vtipné a krutě aktuální. Ale Poláky to nepotěší.

V hledišti vyprodané Nové scény nás mluvilo česky asi tak dvacet. A bylo to v pohodě, protože Poe Lenky Vagnerové mluví hlavně univerzálním jazykem těla a výtvarných obrazů. A hudby Ivana Achera.
Inscenace se nesnaží vypravovat jednotlivé povídky slavného romantika - zve diváky do duše člověka, který touží po svobodě - protože bez ní žít nesvede. Nepotřebuje bohatství hlupáků, svět fantazie mu bohatě stačí. Kdo otevře mysl, ten se neztratí ani na okamžik. Máte-li načteno, budete se asi bavit o trochu víc, ale nezbytný předpoklad k návštěvě divadla to není. A zážitek je to mimořádný.

Moc milá inscenace, na nostalgii divák rychle zapomene a je vtažen do pěti beránkových dobrodružství. Funkční scéna, výborné loutky, spousta vtipů. Vlčí smečka je zábavná, hlavně alfa samec - první vlk, tedy Milan Hajn. Na způsob, kterým uspává unesenou a vystrašenou ovečku, asi nikdo hned tak nezapomene. Jen ten přihřátý krejčí je trochu hloupý nápad. Ale mnohé pobavil, tak proč ne.

Láska má zkrátka nejrůznější podoby a může vás potkat kdekoli. Lena i Lucy jsou obě na zabití, ale jestli se do nich za těch 90 minut nezamilujete, tak nemáte srdce. Pavla Beretová a Zuzana Stivínová jsou fenomenální. Nesnesitelné, ale taky zraněné, křehké - a bojující. Přiznám se, že neznám knižní předlohu a jsem na ni zvědavý, ale nějak mám pocit, že o nich vím všechno i tak. Je to silné, živočišné, kruté. Je to o našem sebevědomí, o našem boji se životem. A je občas dobré vidět, že ten boj za to stojí. Čas téhle inscenaci jen propěje.

Ach jo. Jak něco dostane do ruky Roman Meluzín, je zle. Tentokrát to díky Petru Jeništovi obstojí, ale i tak...

Výjevy. Obrazy ze života řeklo by se. Ale jsou tak plné života, humoru, pokory! Stejně jako Lucie Trmíková se i Dodo Gombár jako autor textu drží především knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13.
Lenka Schreiberová má francouzský šarm, sílu čelit krutostem světa i touhu tvořit. Zamiloval jsem se do její Suzanne od první chvíle. Často žasnu, jaké umělce skrývají oblastní divadla. A žasnu, že je Jihlavě věrná tolik let.
Gombár vypravuje přehledně, citlivě, baví mě některá gesta, která se opakují a vracejí, těší mě humor, který byl básnířce vlastní a který poskytuje potřebnou úlevu.

Poprask v Disku - to je v podstatě sólo pro Viktora Kuzníka. Jeho stylizace je vtipná a chytrá, jeho brilantně děsivou výslovnost by sotvakdo napodobil a k tomu ještě skvěle pointuje. Ostatní jsou dobří a třeba Viktorovy virtuozity časem dosáhnou. Hrát Goldoniho ostatně není žádná legrace.
Je škoda, že jsou hudebníci stranou - pokud je inscenátoři nepotřebují na scéně, proč se nespokojí s nahrávkou? A proč je prádlo pouhou dekorací, když by se s ním dalo hrát? A proč ten konec? S chutí bych se ptal dál... Dramaturga a režiséra.

Punkový výkřik. Touha bojovat, nevzdat se, neposrat se. Zoufalství i naděje. Bohatí i chudí. A to všechno v ulicích staré Varšavy. Atmosféra knížky Sylwie Chutnik je na jevišti Rubínu doslova hmatatelná. Když jsem Cwaniary četl, vnímal jsem je jako komiks - a s touhle poetikou Ewa Zembok pracuje. Nedokážu odhadnout, nakolik je příběh Potvor přehledný pro toho, kdo knížku nečetl, ale věřím, že ano. Premiéra byla místy nejistá, ale to se usadí. Uklízet bych po tomhle představení každopádně nechtěl. ;-)

Vtipné, hravé, zatraceně dobré. Zdá se to být jednoduché, ale vzpomeňte si na fiasko s Bobem a Bobkem. Inscenace se obejde bez trapných momentů, je radost ty tři sledovat. Při vytírání podlahy, na procházce v lese i při přípravě dortu. Nádherná je pohádka o pyšné noční košilce, kterou kočička vypravuje zraněnému pejskovi, jenž má dlouhou chvíli. Jaroslav Matějka baví ve všech rolích, mě hlavně jako Čepek/Čapek - nešikovný, roztržitý člověk, ale skvělý vypravěč. Radost mi udělala ukolébavka. Vznikla pohádka, která na jednoduché scéně baví malé i velké.

Asi spíš 45%. Marně hledám důvod, proč hrát Povídky z vídeňského lesa. Inscenace mi na to neodpověděla. Většina připomínek je v ostatních komentářích, proč je opakovat. Mně jen nejde z hlavy, proč jsou v inscenaci živí muzikanti, když je hned na začátku režisér schová za ten monstrózní "paravan" a do hry je nijak nezapojí. Bylo mi jich líto. Herecky beze zbytku obstojí jen Eva Hacurová, ale ta by mohla hrát cokoliv - a vždycky to bude dobré.

A pak že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky! V pohodě. Na 13 let slavné Tři mušketýry navázali v Alfě elegantně, s lehkostí, hravostí a vtipem. Úplně vidím autory, kterak při kvalitní tequile a míse nachos chrlí jeden nápad za druhým a smějí se až do bolesti.
Jasně, krom vtipu je v hlavní roli romantika, ale hraje se také o chamtivosti a zneužívání moci. A o revoluci. Ale o takové, v níž je zlo odhaleno, obnaženo a potrestáno.
Bravos, Alfákos!

Především excelentní Andrea Černá a její práce s copem! Jednotná stylizace, velká přesnost, souhra všech tří herců. Mám radost, že do Plzně přišel Jan Plouhar. Funkční scéna, kostýmy přesně charakterizují postavy a ještě sluší. Kompaktnosti a údernosti inscenace svědčí i délka (asi 70 minut). Z toho, co se děje v plzeňském black boxu, jsem zatím nadšený.

Elitní komando plzeňské činohry změřilo síly s textem francouzského dramatika Floriana Zellera, jehož hru Otec asi známe všichni.
Intimním situacím by myslím víc slušel komorní prostor, ale řeč je o profesionálech, kteří hravě zvládají. Pomáhá jim i dekorace 1 barevný labyrint lží, v němž se ztrácíme všichni. Stejně jako čtyři smutní hrdinové na scéně ani my neumíme mluvit přímo, chodíme kolem horké kaše, mlžíme. A Michal Štěrba mlží báječně a hlediště jej shledává symptickým, i když je s morálkou na štíru - protože jsme na tom podobně. Je to důmyslná anekdota - nic víc, nic míň. Sílu a hloubku textů třeba Yasminy Rezy to myslím nemá.

Příběh Pravomila Raichla je fascinující sám o sobě a Tomáš Dianiška jej vypravuje s noblesou a citem. Snad ještě větší sílu mu ale dodává osud jednoho z nejodpornějších lidí české historie - slizkého Karla Vaše. Těžko si představit větší kontrast.
A dostalo mě, jak je v inscenaci použita píseň Jiřiho Bulise Anděl radosti. Pavel Neškudla ji zpívá ve stísněném prostoru skřině, která je pro tu chvíli vězeňskou celou, a zpívá ji tak krásně. Sílu má také nádherná Balada o poľných vtákoch od Miroslava Žbirky v podání Miroslava Zavičára ve scéně útěku z vězení.
Tyhle dva momenty byly pro mě nejsilnější.

Silná básnická metafora o naší paměti a manipulovatelnosti.
Luxusní je především dvojice vypravěčů - průvodců dějem. Milan Kačmarčík a Viktor Dvořák jsou navíc bohy, kteří mohou události měnit, zastavovat či mazat. A činí tak s velkou energií a zaujetím. Inscenaci Tomáše Loužného náramně sluší scéna Petra Vítka - absurdita vytržená z kořenů kostýmy ukotvená v německém pohraničí. Kolik zla může způsobit jeden paranoidní magor (promiň, Petře), to se ani nechce uvěřit. Skvěle zvolená stylizace mě nepřestala bavit ani na okamžik.
Kdo má otevřenou mysl a trochu fantazie, toho Přes čáru nezklame.

Další neúspěšný pokus o komentování a parodování současné politické situace. Asi nejupatlanější bylo v inscenaci parodování kritiků - Vladimira Hulce, Martina Švejdy a Vladimíra Mikulky.
Milion kopýtek pro domovinu, televizní blábolení, hloupí politici, dementní a neustále dementující mluvčí prezidementa...
Všechnu tu uslintanost zachraňují Lucie Trmíková a Saša Rašilov.
Není to tak zoufalé jako plzeňský Dortel, ale blbě plytké je to dost.

V hlavní roli polonium 210.
Tak jistě, je to rekonstrukce vraždy Alexandra Litviněnka, ale především je to celé o Rusku a o té odporné lidské zrůdě, která se jmenuje Putin. O jeho zločinech se ví - ale není moci, která by ho zastavila.
A taky o pokryteckých anglických politicích se hraje.
Inscenace pracuje s živým videopřenosem. Technicky žádná sláva, ale funguje to. A pak jsou tu velmi dobré herecké výkony, kterým kraluje Anna Stropnická.
V Čechách nejsme moc zvyklí na politické divadlo, ale je ho třeba. V tomhle se navíc skvěle pracuje s humorem.

Hodnocení Jiŕího Landy mě překvapilo - myslím, že jde o jisté nedorozumění. Komedií bych to sice také nenazval, zvlášť ne ostrou černou, ale inscenace je to mimořádná. Hraje se tu o pokrytectví a taky o přirozených lidských touhách. Zasazeno do Ameriky šedesátých let (tedy nikoliv do současnosti), což textu jen prospívá. Stylizaci režisér Klimsza jasně nastoluje hned na začátku a domnívám se, že skvěle funguje. Věra Hlaváčková se drží přesně režisérovy koncepce - ani na okamžik není (nesmí být) autentická. Tak ji vychovali, tak vychovává syna (vynikající Tomáš Havlínek). Jen krev mi chyběla...

Tak na tenhle ročník bacha! Tolik talentu a energie! Generační výpověď, ale i hravost, lehkost a hudební virtuozita. Petr Erbes a Boris Jedinák nás provázejí uplynulými 150 lety chytře a s vtipem, ale dovedou být i pořádně drsní. A protože Prodaná nevěsta se zkrátka hraje při každé sebepitomější příležitosti, je dobrým symbolem i průvodcem dějinami. Nezapomenutelná je Cyrilova scéna s párkem, Kryštofův medvěd, který držel pero, ale nepodepsal. A Štěpničkův komentář! Paráda! A díky za pivo!

Spousta otázek, spousta příběhů, spousta nejistoty - a voda pořád kape... Ale proč bych s tím právě já něco dělal? Znepokojivé, atakující. Jiné. Není to storytelling, text je pevný. Chce to koncentraci. Netuším, kterak si cizinci poradili s Babišem, ale asi to mohlo fungovat i bez znalosti českého politického marasmu. Baví mě odvaha dramaturgie ND, baví mě ta pestrost, barevnost. A potřeba vyjadřovat se k současnosti - nebýt přizdisráčsky neutrální. A že to není pro každého? No a?