J.anek

Svět jako kolotoč. Nové ženy, noví muži, nové nebezpečné vztahy. Všechno se děje pořád dokola.
Skutři ctí formu románu v dopisech - ale ne důsledně, bylo by hloupé se tím (byť zábavným a funkčním) principem nechat spoutat docela.
Denisa Barešová se pro Národní divadlo narodila - je tu jako doma. Je neuvěřitelně zábavná, jistá, její naivita a nevinnost působí tak opravdově! Zdeněk Piškula jí sekunduje důstojně a mile, ale je jasné, kdo hraje prim.
Rašilův Valmont umí být klukovsky bezstarostný, dychtivý, energický, a přece zároveň životem opotřebovaný a uondaný.
A taky je tahle inscenace o tom, jak kruté mohou být důsledky našich činů.

Psáno jest v svatým Písmu, psáno jest v svatý Bibli. Tím líp.
Dnes už klasický text Jana Antonína Pitínského inscenuje Jakub Šmíd s elegancí a noblesou. Humor střídá dojetí, nadhled patetické gesto, které je v zápětí shozeno zcizujícím vtípkem. Je to čisté a krásné a poetičnost textu se neztrácí ani na okamžik. Tím líp.
Měl jsem pocít, že to celé trvalo 20 minut. Vánoce mě zajímají pramálo, ale tohle mě dostalo.

Martina Schlegelová a Zdeněk Janál vypravují přehledně a neuvěřitelně zábavně. Pomáhá jim v tom chytrá vertikálně řešená scéna, která umožňuje až filmové střihy a přehledné střídání časových rovin.
O zábavnost se stará zejména Michal Štěrba. Slavný detektiv je v jeho podání méně podivínský, je lidštější a mnohem vtipnější. Po Pasti na myši má Plzeň další skvělou Agathu Christie. Copak asi nabídne Martina Schlegelová do třetice?

Mlha a světlo. A vesmír. A cembalo od baroka po současnost. Minimalistický pohyb. Pomalost. Krása ženských těl. A ještě mlha. Pluli jsme mraky i hvězdnou mlhovinou. Asi nejvíc mě fascinovala Melopa Kryštofa Mařatky. Ale líbilo se mi všechno a vznáším se ještě teď. Taková kouzla se světlem jsem ještě nezažil. Jan Komárek je neuvěřitelný.

Jak to říct? Jak se domluvit ve světě, kde slova ztratila význam, kde nic nemá smysl? Životem vyčerpaný Polonius dává svému synkovi rady jen mimochodem, je mu jasné, že ho syn neposlouchá. Generace si nerozumí, domluva není možná. Povrchní influencerky Rosencrantz a Guildernstein jsou tak konsternované nevkusným oblekem staré královny, že její slova vůbec nevnímají. A nepohodlný herec je v tomhle světě umlčen navždy. Neútulná scéna připomíná arénu jakéhosi parlamentu, kolbiště politiků. Po přestávce se promění v trosky. Ruiny demokracie Je to Hamlet současný a krutý. Oféliino Remember me zůstane oslyšeno, historii píšou vítězové.

Dvouhodinový silvestrovský večírek s terapií a s ibsenovskými postavami. Kdo nezná Noru, bavil se, kdo Noru zná, bavil se ještě víc. Všichni herci jsou autentičtí, dokonale soustředění a nádherně nerozhodní. Léta jsem nezažil, aby někdo tak intenzivně spolupracoval s diváky a já se u toho necítil trapně. Hraje se o nerozhodnosti, o radosti ze života, o jeho smyslu, o našich iluzích a očekáváních. A celé je to neuvěřitelně uvěřitelné, vtipné a smutné zároveň.

Mám sto a jednu výhradu, ale hlavně mám radost - z nápadu, z energie, z moderního frázování a z bravurních výkonů Pavla Režného, Charlotte Režné a Lukáše Ondruše. Pavel navíc s elegancí ustál všechny kiksy techniky (a technika opravdu neměla svůj den). Mrzí mě, že mnozí často nevědí, co na jevišti činí - a je z toho zbytečný chaos. Netuším, proč je Kaifáš na vozíku. Proč Ježíše bičují v kleci, která naznačuje, že bude mučený elektrickými výboji. Nechápu, co se to v té postapokalyptické budoucnosti vlastně děje a nedostávám k tomu klíč. Třeba to pochopím napodruhé. Moc pěkný je závěr - s překvapením a nadějí.

Takhle jsem si to nepředstavoval.
Je to replika jedné z postav.
Je to téma inscenace (ten krutý rozdíl mezi naším očekáváním a realitou).
Je to tak trochu můj dojem z viděného.
Dalším dojmem je, že všechny herečky jsou talentovanější než herci. V téhle inscenaci především mamka (Karolína Knězů) - tu bych rád viděl zas. Pánové jsou za ženami pozadu ve všech ohledech.
Inscenace je to každopádně zajímavě chladná, krutá, bez naděje.

Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.

Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.

Tak především je v Plzni mimořádný Richard. Je charizmatický, proměnlivý, přesný. Amorální zrůda a sympatický parťák v jednom.
Vznikla inscenace snad ve všech směrech poctivá a povedená. Na všechno se v ní díváme Richardovýma očima, jsme v jeho hlavě. Svět je v ní nelítostným koňským dostihem.
Asi nejvíc na mě zapůsobil Richardův předsmrtný tanec beze slov (choreografie Richarda Ševčíka?) a scény bitvy i souboje s Richmondem (choreografie Karla Basáka). Výborně slouží celku hudba Petra Zemana, profesionálně působí dotáčky Lukáše Kellnera (především vrcholná sekvence proklínání V zoufalství zemři), skvělé je výtvarné řešení.

Jevištní esej o těhotenství, rodičovství, potratech, sexuální výchově a ještě mnohém jiném. Velmi osobní a poctivé přemýšlení s klidným a soustředěným výkonem Márie Ševčíkové a dravým herectvím Michala Krause, který vystřídal asi tak stovku poloh, byl blondýnou i penisem a vyšvihl song o slepičce. A taky se hraje o Slovensku, které se vydalo maďarsko-polskou cestou, mířící do pekel. Za mě super.

Hry, které hrajeme - se sebou i s druhými. Hry, které nás k smrti unavují i děsí, ale hrajeme je dál. Protože jiné hrát neumíme. Protože se bojíme přestat. Všichni tři pánové jsou báječní a hravě zvládají všechny prudké změny, zábavné zcizováky, trojhlasý zpěv, všechnu režisérem vyžadovanou křehkost i krutost. Pořád je to hra, zábavná hra, ale nemáme zdání, kde jsou její hranice. Hra bez pravidel a bez cíle je pro mě metaforou života, který ztratil smysl.

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Všichni si ukazují na Peera!
Ibsen zbavený balastu, stopadesátileté užvaněnosti, a přece plný poezie. Tolik humoru a energie je v tomhle lúzrovi, kterého si zamilujete během prvních minut!
Výkon Kryštofa Bartoše je mimořádný - soustředěný, přesný, hravě a s hravostí zvládající všechny zcizováky a jiné nástrahy režisérovy.
Nový překlad zní báječně a Michal Hába jde - jako vždycky - na dřeň a k jádru věci. Jen mám pocit, že ještě zábavněji, jistěji a dovedněji než kdy dřív. Na tuhle pouť se kdykoliv vydám rád znovu a znovu.

Elitní komando plzeňské činohry změřilo síly s textem francouzského dramatika Floriana Zellera, jehož hru Otec asi známe všichni.
Intimním situacím by myslím víc slušel komorní prostor, ale řeč je o profesionálech, kteří hravě zvládají. Pomáhá jim i dekorace 1 barevný labyrint lží, v němž se ztrácíme všichni. Stejně jako čtyři smutní hrdinové na scéně ani my neumíme mluvit přímo, chodíme kolem horké kaše, mlžíme. A Michal Štěrba mlží báječně a hlediště jej shledává symptickým, i když je s morálkou na štíru - protože jsme na tom podobně. Je to důmyslná anekdota - nic víc, nic míň. Sílu a hloubku textů třeba Yasminy Rezy to myslím nemá.

Jsem zpátky, vy mrdky.
Tak se vítá Gaveston s anglickou šlechtou. Tak přímočaře drsný je celý Čermákův Edvard II. Hra o zapovězené lásce, boji o moc a pomstě je inscenována s tak velkou energií a dravostí, že hercům občas není rozumět. Víc než o slova jde ale o jevištní obraz a akci, takže to vlastně nevadí. Michal Kern a Denis Šafařík jsou báječní a ve zvolené stylizaci jsou jako doma. Kéž by se Marlowe vrátil na česká jeviště natrvalo. A klidně nás může pozdravit slovy milovaného Gavestona.

Možná inscenaci ublížil prostor, možná užvaněná plytkost hry, která by snesla škrty, možná režie. Ke mně se v plzeňském Velkém divadle do 11. řady mnoho emocí nedostalo.
Nejspíš jsem po všech těch až hysterických ódách čekal víc.
Že jsou Marek Němec, Igor Orozovič a Veronika Kubařová skvělí herci, to jsem věděl i bez téhle inscenace.

Havelka v první části kopíruje Frljičovy inscenační postupy. Je to hravě edukativní a paralela s velikonočními zvyky, při kterých je páchání násilí na ženách tradicí v zásadě vyžadováno, se nabízí.
Ve druhé časti nechá Havelka zaznít 12 zásadních textů, které jsou bez ohledu na obsah podány s velkou interpretační dovedností. Přestanete-li vnímat slova, stírá se tak rozdíl mezi inteligentní argumentací a účelovou demagogií. Trvá to celé dlouho, ale má to smysl.
V závěru pak - zcela ve shodě s Frljičem - zformuje režisér blasfemicky herce do podoby slavné Leonardovy fresky a neonový nápis VYKOUŘENÍ se změní a vytvoří pointu inscenace.

Příběh Pravomila Raichla je fascinující sám o sobě a Tomáš Dianiška jej vypravuje s noblesou a citem. Snad ještě větší sílu mu ale dodává osud jednoho z nejodpornějších lidí české historie - slizkého Karla Vaše. Těžko si představit větší kontrast.
A dostalo mě, jak je v inscenaci použita píseň Jiřiho Bulise Anděl radosti. Pavel Neškudla ji zpívá ve stísněném prostoru skřině, která je pro tu chvíli vězeňskou celou, a zpívá ji tak krásně. Sílu má také nádherná Balada o poľných vtákoch od Miroslava Žbirky v podání Miroslava Zavičára ve scéně útěku z vězení.
Tyhle dva momenty byly pro mě nejsilnější.

Ze tří formálně nesourodých kusů složil Tygr v tísni na pražské Štvanici nádhernou mozaiku o životě jednoho z nejtragičtějších hrdinů všech dob. Nejprve sledujeme díky moderní aplikaci Hermés okolnosti Oidipova zplození, potom nás plnou silou zasáhne Sofoklova tragédie a nakonec se ponoříme do bezčasí Odipových myšlenek a do (ne)bezpečí jeho vzpomínek. Nejvíc mě nadchli Michal Kern, Gabriela Mikulková a Denis Šafařík.

Je to poctivá inscenace, která pobaví a nabídne několik luxusních hereckých výkonů. Pro mě je to především starosta Dubský Davida Matáska - je moudrý, velkorysý, má odstup a nadhled. Fascinovat mě nepřestává František Němec - toho bych poslouchal hodiny. Kolik je na světě takových herců?
Inscenace je to tedy poctivá, věnuje se trpělivě všem motivům Stroupežnického hry, ale výjimečná není. Westernová stylizace je nedůsledná a žádný zásadní nový pohled Martin Františák nepřináší. Leda snad posiluje téma vzteku a pod jeho vlivem činěných rozhodnutí.
Jako metafora lidské společnosti zůstává každopádně Stroupežnický nepříjemně aktuální.

Plasy. V jedné z kaplí kláštera položil k našim nohám Jan Blažej Santini Aichl hrubé plátno svého života. Otevřel nám svou mysl a my se spolu s ním hnali za moudrostí, za smyslem žití, za světlem.
Santini Lucie Trmíkové je meditací, básní, rituálem. Je přemýšlením o genialitě, s níž se pojí pochybnosti i obyčejné lidské starosti.
Akustika barokní kaple si pohrávala s každým slovem, světlo letního večera zase s prostorem a stíny.
Jeden lidský život, jedna bohoslužba, jeden letní podvečer.

Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.