J.anek

Divadlo jako rituál. Divadlo jako terapie. Divadlo, které má smysl. A ještě je to náramná legrace. Dámy jsou fenomenální. Energická Apolena Veldová, optimistická Veronika Janků, noblesní Monika Švábová a s traumatem bojující Jana Kubátová. A jejich temperament elegantně krotí Matyáš Darnady.
Konečně se i v Plzni hraje divadlo, které je tady a teď, které se nebojí, které jde na dřeň. Tuhle inscenaci potřebujete vidět, i když ji divadlo uvádí jen jednou za měsíc. Nechápu proč.

Hru Martina Shermana jsem zatím znal jen z filmové verze. Oběma pánům v hlavních rolích pražské inscenace se daří skvěle ve všech situacích. A je mi líto, že totéž nelze říct o zbytku obsazení. A je škoda, že soubor nemá víc peněz. Ale co. Závěrečné gesto Daniela Mišáka má takovou sílu, že na všechno ostatní zapomenete.

Ze všeho nejvíc je to intimní zpověď Daniely Š. Kvapilovo libreto jí poskytuje opěrné body. Zhmotňuje onu nehmotnou potřebu sdělovat, vysvětlit, svěřit se, spoluprožít. Herci nejprve sedí spolu s diváky kolem vodní hladiny, která umí stejně dobře zrcadlit i skrývat. Kolující mikrofon odhaluje, kdo přišel, kdo se zúčastní rituálu proměny, kdo je jak otevřený. A protože divadlo se z rituálu zrodilo a rituálem zůstává, stáváme se svědky proměny a svou přítomností ji potvrzujeme. A je to užitečné pro obě strany. Trojice báječných herců nás rituálem proměny provádí s elegancí a empatií - pod hladní vodinu jsem se s nimi ponořil rád a beze strachu.

Pohádkově naivní Bassův text o slavných fotbalistech z Dolních Bukviček inscenuje Thomas Zielinski vtipně a s energií. Bavili mě reportéři M. Štěrby a  klauniády J. Matějky. Příběh sám pak stojí na charizmatu M. Stránského a J. Maléře a na mimořádných fotbalových dovednostech V. Pokorného. Imaginace slavné inscenace Matěje a Petra Formanových plzeňská Klapzubova jedenáctka nedosahuje, ale pobaví. Jen škoda, že si musí vypomáhat legrací, která je postavená na vadách řeči, nebo že je promítaná grafika tak zoufale bez nápadu.
A jako obvykle hrají některé kluky holky. V Minoru to byla přiznaná legrace, tady je to jen divné - bez vysvětlení.

Inscenace Jana Friče a Marty Ljubkové je chladná, civilní a krutá. Je přehlednou metaforou společnosti. Je téměř bez emocí (až na ty předstírané), často ani nevíme, kdo mluví, ale je to jedno. Protože všichni si jdeme za svým, všichni hrajeme své hry a nejsme si vůbec jisti výsledkem.
Pozoruhodně funguje kontrast mezi civilností verbálního projevu a silnou pohybovou stylizací.
Herecká souhra je dokonalá.
Inscenace roku? Nepochybně.

O společnosti, která se tváří, že homosexualita neexistuje. Tennessee Williams o tomhle pokrytectví věděl hodně. Nezměnilo se to. V principu ne.
Jan Hájek je parádní Brick a Anna Fialová luxusní Maggie. A mimořádná je Gabriela Míčová jako k nepřežití plodná Mae. Inscenace Martina Čičváka je tradiční, nechává znít skvělý překlad Zuzany Joskové. Včera večer bohužel s desítkami chyb a přeřeků. Ale co, to nesnesitelné dusno tam bylo. A na tom záleží.

Brechtův Kruh je především o nás - lidech sobeckých a zbabělých. Snad proto, že se takhle vidět nechceme, bylo dnes v Mahenově divadle poloprázdno. A je to škoda.
Na velkorysé scéně Michala Spratka, která umí překvapit, a v náramných kostýmech Simony Rybákové byl pro mě nejpřesvědčivějším vypravěč Ivana Dejmala. Je charizmatický, je trochu Che z Evity a trochu moudrý šašek. Bravurní je hudební úprava Ivo Sedláčka i jeho výkon na jevišti. A zamiloval jsem si ostýchavě křehké rozhovory mezi Grušou a Simonem. Je to celé moderní Brecht v tom nejlepším slova smyslu.
Jen mě moc mrzí, že jsem už neměl šanci vidět paní Durnovou. Měl jsem ji rád.

Rozumím dětem.
Jenom dětem.
Trio Nebeský - Marečková - König nás nechává nahlédnout do pochybností muže, který za okamžik zemře a který byl mnohým vzorem a nadějí. O čem se nedá mluvit, o tom se zpívá. Jinde poslouží výtvarná imaginace Petry Vlachynské.
V boji o lidství a lidskou důstojnost má Fredy po boku chlapce těsně před hranicí dospívání - je mu zrcadlem, inspirací i pevným bodem. Existenciálnímu tématu navzdory je to inscenace vtipná a plná života. A je moc krásná.

Bartoloměj je zpět a na světě je zase veselo! Barokní muzikál se Geisslerům náramně povedl. Tolik nápadů, tolik energie a tolik talentu se na jedné scéně vidí jen výjimečně. Od počátků divadla se dostaneme až k opeře a nechybí velkolepá pointa. Doufám, že se dočkáme písniček na CD, protože mi Pudl a Pudr chybějí už teď. Je zbytečné chválit jednotlivé herecké výkony, protože hlavní roli hraje dokonalá souhra. A nadhled s nadsázkou.

Úděl žen.
Nejspíš se nezmění nikdy.
Sošná důstojnost i živočišné prožívání bolesti.
Když mohli hrát kdysi divadlo jen muži, proč by to nezvládly ženy.

Podobně jako u Nachových plachet je všechno podřízeno vizuálním efektům. Jsou parádní a berou dech. Věty náhodně vytržené z Grinovy novely ovšem znějí pateticky a prázdně, o hereckých výkonech nemůže být řeč. Není to plnokrevné divadlo, je to mimořádná technicky náročná podívaná.

Diana Toniková je parádní Burke. Její virtuozita s reprízami roste a získává na jistotě. Ve zvolené stylizaci je jí vynikajícím partnerem Kryštof Dvořáček - jsem moc zvědavý, kam ho komediální talent zavede. Mimořádné herecké výkony ani opulentní výprava ovšem nezakrývají podstatu Smočkovy hry, totiž existenciální krizi člověka, kterému berou jeho jistoty a který je pro jejich záchranu schopný všeho. Inscenace v plenéru obstála, ale interiér by jí nejspíš slušel víc.

Zajímavá studentská etuda, přemýšlení o tradicích. Svazují nás, štvou nás, drtí nás, a přece je potřebujeme.
Každopádně se tenhle text nikdy neměl dostat na repertoár Národního divadla. Naprosté selhání dramaturgie.

Netuším, proč tak málo lidí hodnotí loutkové divadlo. Bratři jsou každopádně výjimeční a skvělí v každém ohledu. Silné téma nabízejí s nadhledem a vtipem, luxusní zpěv je samozřejmostí a moc mile se v inscenaci spolupracuje s publikem. Zahoďte předsudky a jděte se podívat. Tuhle dávku naděje potřebujete.

Asi si nedovedu představit luxusnější obsazení. Martin Finger i Lucie Žáčková jsou skvostní. A taky Marta Dancingerová a čarodějky.
Ale nějak mě to nechalo chladným. Netuším proč.

Křehkost, krutost a humor - laskavý i černý. Dvě povídky plné naděje i beznaděje, života i smrti. A hudba a zpěv a vůně smažených vajíček. Divadlo poezie. Krása ve sklepě kavárny kousek od Karlova mostu. Tři mimořádné herecké výkony. Bylo mi s nimi tak dobře! Jděte taky, neprohloupíte!

Tak nevím, co je to tu za odborníky. Krom toho, že Prachařovi jsem rozuměl každé jednotlivé slovo, jsem byl na mimořádné inscenaci. Mimořádné po všech stránkách - výtvarné, hudební, režijní, herecké. Vzácná chvíle. Krása.

Rus nesmí dostat svobodu. Jinak všechno posere. Kusy knihy Světlany Alexijevičové ožily v Dlouhé. A moc hezky.
Vajdička pracuje jemně a chytře, trochu jsem měl pocit, že jsem v Dejvickém divadle. Ruská duše je složitá - na lži postavená, z romantických představ upletená, vodkou živená, zakeřná, a přece hrdá a vznešená. Skvostná je Johanna Tesařová, výborní jsou všichni.
Ivan Diviš v roce 1992 napsal: Rusko bylo, je a bude největším nebezpečím lidstva.
Měl svatou pravdu.

Dva muži na šikmé ploše v přisvitošerotmě. A z jejich rozhovoru se klube příběh kluka, který se v roce 2003 upálil tam co Jan Palach. Jmenoval se Zdeněk Adamec a já na něj už přiznám se zapomněl. Pánové Pechlát a Majer jsou herecky dokonalí, zábavní, přesvědčiví.
Předehra Sebeobviňování je myslím zbytečnou ozdobou. Navíc se mi zdá být spíš Handkeho obhajobou - a to ještě nabubřele užvaněnou. Se starým dobrým Spíláním publiku se nedá srovnat.

Tenhle muzikál je o dětech a dospívání, ale pro děti tak docela není. Je o hledání místa člověka ve světě, o strachu z pravdy, o rodině, která je dokonalá jenom navenek. Vynikající ústřední trojice Eva Staškovičová, Lucie Dolejšková a Jozef Hruškoci vám představí rodinu, do které byste chtěli i nechtěli patřit zároveň. (více v článku na blogu)

Žena chce to nejlepší pro dítě. Taťka chce to nejlepší pro taťku.
Pět androgynních bytostí tvoří dohromady jednoho génia, kterého jsem neznal a jehož osud mě zaujal. Tvoří jevištní esej o sexualitě, o kráse těla, o údělu lidských bytostí. Je to výtvarně i pohybově krásné, intelektuálně dekadentní, pro mě snad až moc chytré - nestíhal jsem všechny ty myšlenkové přemety.

Inscenovat osobní zpověď mladého intelektuála psanou nóbl jazykem jest tuze ošemetná záležitost. Když se ovšem povede, je radost o to větší. Jděte se podívat. A nejen kvůli vynikajícímu Oskaru Hesovi. (více v článku na blogu)

Předevšim potlesk pro Janka Lesáka!
Jeho výlet do devadesátek je neuvěřitelně vtipný, ale zároveň laskavý a léčivý. Kapka mystifikace a spousta faktů o době, ve které jsme žili, a skupině, kterou jsme všichni poslouchali a která vyléčí všechen tvůj žal a hlavně duši bolavou.
Vaška dnes hrál Janek a byl boží.

Hra o morové ráně začíná jako luxusní commedia dell?arte - hravá, vtipná, obhroublá, současná i nadčasová. Druhá část je o přeživších, kteří se potloukají u kiosku za městem - a najednou se hraje jakési sociální drama. A nakonec se hraje o lidské existenci. Tahle formální a obsahová roztříštěnost mě moc netěšila, nechtělo se mi opouštět příjemnou frašku. I v ní bych pochopil, že Harlekýn morálně selhává, s nečekaně získanou mocí si neví rady a zůstává sám - tedy vlastně mrtvý. Režírovat vlastní text není nikdy dobrý nápad. Nicméně kvůli Tomáši Čapkovi byste se měli jít do Disku podívat.

Jako metafora zneužití moci bude tahle hra fungovat vždycky. V Plzni mě těší především živá hudba Petra Zemana, výprava a baví mě práce se světlem. A radost mám z výkonů plzeňské činohry - zvlášť u téhle inscenace, v níž je souhra důležitější než jednotlivé výkony. Tomuhle tvrzení navzdory musím napsat, že je zcela mimořádný Jan Maléř, jeho boj o mravní integritu je pozoruhodný.
Tím víc mě mrzí, že režie nijak nevyužije salemských dívek, že nevyužije postav, které v programu nazve zástupci polis, ale nechá je jen hrát a zpívat, a že poněkud zpackaným koncem upře divákům závěrečnou katarzi.