J.anek

Úplně blbá hra, ale velmi dobrá inscenace, v níž pitomým kostýmům navzdory září Anna Fialová. Ostatní si hlavně vydělávají na chléb. Potlesk vlažný, ale stejně všichni za rok zase přijdou. Takže tak.

Všichni se potřebujeme chránit před severákem. A občas to přeženeme a nemáme pak odvahu žít... Tak jako Leo a Emmi. Dva chytří, krásní a vzdělaní lidé. Bylo mi jich líto. A štvali mě. A zamiloval jsem se do nich. Je to celé jako z červené knihovny, a přece ne. Nechybí totiž odstup, nadhled a vtip. I když jde o život. Zbyde láska bez doteku. Otevřený klavír, který nevydá jediný tón - zbraň, ze které se nevystřelí.

Zajímalo by mě, kdo z divadla NaHraně složil svářečské zkoušky... Tentokrát je kovu opravdu hodně. A pracuje se s ním opravdu vynalézavě. Zamotaný příběh ze života anglické smetánky baví svou hravostí, převleky, svéráznými figurkami. Temperamentu Barbory Vyskočilové nebrání v akci ani zjevně pokročilé již těhotenství. A pánové se baví stejně dobře. Je to pitomost, ale dokonale roztomilá.

Juan je sexy atlet, který si bezohledně užívá života a kterého nečeká žádný trest. Všichni, kteří ho nenávidí, si na něj troufnout plivnout až po jeho smrti. A Sganarel za svou loajalitu nedostane nic - a dobře mu tak. Sloužit lumpům nic dobrého nepřinese. Tak nějak chápu Langův výklad.
Herecky velmi dobré. Zejména Veselý, Valenta, Dočkalová (Karlička). Vtipné dotáčky. Stínohra je v závěru využita k vytvoření sochy komtura, jež se jako zázrakem stane stínem Juanovým
Hezký Juan. Plzeňský je filozofický, jaksi chytřejší - ale také o něco chladnější. Pod Palmovkou vede živočišnost a sex.

Don Juan je slavný bezbožník, sukničkář, požitkář, ale také člověk, který marně hledá hranice, bez kterých se nežije dobře. V roce 1665 se tahle kacířská hra dočkala 15 repríz a potom ji Ludvík XIV. zakázal. Znovu se na jeviště vrátila až v 19. století. Nic z toho, co tenkrát vadilo církvi, už dnes šokující není. Proč tedy hrát Dona Juana v roce 2016?
Důvodů je překvapivě víc než dost. Úprava Martina Čičváka, kterému stál jako dramaturg po boku Vladimír Čepek, je razantní. Z textu zbylo jen torzo, hodně bylo dopsáno, nebo významně změněno. Víc na blogu. :-) (více v článku na blogu)

Skvostná Mikuláškova vize marného boji s médii, s jejich i naší plytkostí. Výborně fungují rychlé střihy na kruhové scéně, jejíž pohyblivou zeď tvoří plameny pekla.
Jen mě mrzelo několik konců, to nemám rád.

Soubor plzeňského muzikálu je v neuvěřitelné formě. A Dalibor Gondík v roli režiséra všechny bezpečně převedl přes úskalí, kterých tenhle muzikál nemá málo. Kolik tam mohlo být trapnosti a upatlanosti! Ale nic takového se nekoná. Bylo to vtipné, dojemné, silné, hravé, ale nudné nebo trapné ani na okamžik. Šestice nezaměstnaných ocelářů je v Plzni hodně různorodá. S jistotou všemu vládne Jozef Hruškoci, výborně se na plzeňském jevišti daří Tomáši Savkovi. Nejzářivějším Žihadlem je ovšem Pavel Klimenda. Jeho sebedestruktivní Ethan je muž, který má co ukázat a kterému prostě musíte držet palce. (více v článku na blogu)

Krása. Rytmus, slovní ekvilibristika, citlivě vybraná hudba, nádherné jevištní obrazy, zpěv Evy Hacurové, vtip a nadhled, cit, přiměřená dávka patosu. A dráty, které se umí proměnit v trnovou korunu, a ráčkování, po kterém se mi tak stýská, a kašel a hnis a bolest. A paličova žena. A nenatřený plot na Hrádečku. A prskavky a Vánoce. A pochybování a lidské slabosti. A cigarety a cigaretové papírky.
Jevištní báseň o dvou moudrých a krásných lidech, kteří nám tak bolestně chybí.

Technicky dokonalá inscenace - z té řemeslné dovednosti se točí hlava. O nic víc než o pobavení inscenace neusiluje. A když v duchu rekapituluji předešlé kusy v krumlovském zámeckém parku, mám pocit, že je to tak v pořádku.

Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice ? Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska ? překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Víc v blogu. :-) (více v článku na blogu)

Národní divadlo nabízí hořkou meditaci o krutosti stáří, o umírání, o čekání na to, co nepřichází.
15 krátkých videí o beznaději, strachu, vzteku, bezmoci.
Kulisy jsou neútulné - nahlížíme do domovů důchodců, do domů smrti. Květiny rostou, ale vypadají jako mrtvé.
A ošetřovatelé jsou profesionální, odtažití, cizí.
Inscenace o tom, co nechceme vidět ani slyšet. O čem se mlčí.

Myslím, že to není moc dobrý text. Záplava slov, nejasně položené otázky, málo odpovědí. Taková slabší Díra u Hanušovic - tady Bohunice (jakože tam není Bůh asi). Výborná Johana Tesařová, dobrý Robert Jašków. Konec je nekonečný.

Tahle inscenace člověka utahá, ale krásně. V Loosově vile je za chvíli každý jako doma. Nádherný prostor. A detektivka, jejíž se stanete součástí, je hodně komplikovaná, vyžaduje investigativní přístup. Kdo má ostré lokty a rychlé nohy, dozví se víc, ale nikdy všechno. Naštěstí jsme po představení dali s ostatními diváky všechny verze dohromady. Ideální by snad bylo, kdyby nás vyrazilo sedm a každý sledoval jednu postavu. Ale i tak to byla krása a dobrodružství. A všichni herci jsou k neuvěření autentičtí a pohotoví.

Byli jste někdy na úřadu práce? Nebo na jakémkoli jiném úřadu?
Pokud ano, pak vás budou Džípy zaručeně bavit.
Skvělá nadsázka, groteska prokládaná promluvami do kamery, vtípky o majitelích velkých aut a jejich problematických penisech. Hraje se o bohatých, kteří se tváří jako chudí, a o chudých, kteří se mohou tvářit úplně autenticky, o úřednících, kteří rozhodují o lidských osudech, o nesrozumitelných, ba úplně debilních formulářích a o marné snaze o sociálně spravedlivou společnost.
Herecky parádní kousek.

Jsem zpátky, vy mrdky.
Tak se vítá Gaveston s anglickou šlechtou. Tak přímočaře drsný je celý Čermákův Edvard II. Hra o zapovězené lásce, boji o moc a pomstě je inscenována s tak velkou energií a dravostí, že hercům občas není rozumět. Víc než o slova jde ale o jevištní obraz a akci, takže to vlastně nevadí. Michal Kern a Denis Šafařík jsou báječní a ve zvolené stylizaci jsou jako doma. Kéž by se Marlowe vrátil na česká jeviště natrvalo. A klidně nás může pozdravit slovy milovaného Gavestona.

David Drábek a jeho fantazie! Smích a dojetí ve stejném okamžiku. Je to luxusní a velmi návyková záležitost. Kraluje jí Tomáš Havlínek, který je sice bez mimiky, ale s přehledem to dohání gesty a intonací. Freakové jsou úžasní všichni - a počítám mezi ně i Kryštofa, protože to, co dělá s nohama, je nádherně ohavné. A celé je to zkrátka fenomenální a chci se dojímat ještě mnohokrát. V pondělí začíná předprodej na duben...

Je to dobré, je to chytré, je to užitečné. Edukativní takové, ale nikoli nudné.

Silná jevištní báseň, v níž jsou slovo a jeho tón hlavní zbraní. Eva Hacurová je pevným středobodem všeho dění. Její morální postoj je krutě aktuální. Hraje se totiž o strachu z mocných. O strachu pojmenovávat věci pravými jmény. O strachu z pravdy. A tedy o naší současnosti.
Hacurová váží patos na lékařských vahách. Umožňuje spoluprožívat tu hrůzu, ten hnus, ve kterém musí(me) žít. Pomáhá jí sbor - gesty, skvělými voicebandy, hudbou, zvuky, výkřiky. Práce Hany Burešové a Štěpána Otčenáška se Sofoklovým textem je jednoduše geniální. V komorně zmenšeném prostoru v Dlouhé se stal zázrak.

Co je Banderas v Evitě, to je Lukáš Ondruš v Elisabeth. Dravost, vztek a energie. No a potom hvězdné hlasy - Sisi, jasně, ale hlavně Pavel Režný! Jsme rázem v jiné lize. Hvězdná je Venuše Dvořáková, výjimečný je v malé roli Pavel Klimenda.
Muzikál promluvil česky. Zmizeli cikáni, nahradili je nomádi, náhrdelník od císaře netíží, ale zní to hezky. Jen sborům je pramálo rozumět.
Vrcholem je pro mě Rudolfova divoká jízda se Smrtí v hitovce Die Schatten werden länger - pohybově i hlasově je jedinečná.
Luxusní jsou kostýmy, slabší tmavá scéna. Pavel Bár a Lumír Olšovský jsou ďábelsky dobří.

Za mě poněkud přeceňovaná inscenace o tom, kterak málem nevznikla Charta 77. Mrzí mě akční scény, které choreograf kdovíjak nevymyslel. Jednotlivé nápady jsou luxusní, jenže celek působí nehotově, chtělo by to pevnou režijní ruku. Hudebně je to ovšem parádní. Kromě normalizačních hitů především Magické noci Egona Bondyho od Plastiků, které zpívá Ivan Martin Jirous v podání Jana Teplého.

Fascinující text a výborní herci. Takovou kombinaci nemůže pokazit ani režie Jana Buriana. :-)

Equus v rytmu techna
Hrát tuhle křehkou komorní inscenaci ve stanu Azyl78 byl mimořádně debilní nápad. Akustika příšerná, musí se hrát s porty, kolem jezdí vlaky a nedaleko duní techno. Nechápu.
Navzdory tomu všemu je Čičvákova inscenace nádherná. A herci se se všemi těmi handicapy rvali statečně. V zásadě je to sólo Ondřeje Rychlého, který se pro roli Alana Stranga narodil.
A vy spolu s ním přemýšlíte, jak žít v tomhle šíleném nenormálním světě.
Už mám vstupenky do Činoheráku, kde je to o 150 korun levnější. Tak snad nezavřou divadla.

Marná sláva, ten text je prostě starý. K současnosti se nevyjadřuje, není aktuální. A inscenace je takový art, který nenadchne, ani neublíží. Symboly se vysvětlují tak dlouho, až nudí k smrti, je to schematické až hrůza. Lesbický motiv je úplně mimo mísu, jako by byl z jiné hry. A přece je právě Marie Štípková herecky nejsilnější. Záměr byl jistě dobrý, výsledek je rozpačitý.

Vlastně je úlevné, že i Jan Klata dokáže vyprodukovat něco tak pitomého. Mentálně retardovaná a tělesně postižená Markétka mě štvala - a to jsem ještě netušil, že sleduji nejpovedenější část inscenace. Zbytek byl ubohý zmatek. A je mi to líto, protože herci Palmovky jsou skvělí. Tohle je zralé pro rychlou derniéru - neříká to nic.