J.anek

Je to krása. Taková poctivá a chytrá krása. Šest nádherných lidí, spousta parádních nápadů, legrace krutá až k popukání, silný příběh bez patosu a bez příkras. A na závěr groteskní výstup dvou soudruhů, ve kterém je všechen hnus a upatlané svinstvo komunismu. Snad se to všechno podaří přenést i na velké jeviště a nic při tom nepolámat. Držím palce! Ty na nohou, to dá rozum.

Vysoké i nízké, krásné i ošklivé, tělesné i duchovní, důstojné i nedůstojné, slovo, hudba, tanec, zpěv, gesta, oheň, jídlo a pití - a všechno v dokonalé (dis)harmonii. Rituál života a jeho radostí i moudrosti. Všechny živly a chutě světa. I pustina může být krásná. Žádné prvoplánové ilustrace. Poctivost. Imprese na jevišti. Luxusní kostýmy. Ale úplně nejvíc mě nadchlo charisma, živočišnost, soustředěnost a kuchařské umění Filipa Staňka. Zážitek.

Líbili se mi už v učebně DAMU, sál Disku jim intimitu nezcizil. Výborný je Pavel Čeněk Vaculík jako starý Karamazov, ale dobře hrají všichni. David Krchňavý je prchlivý, hrdý, flexibilně morální, Michael Goldschmid ukryl citlivého a zranitelného Ivana za masku pohrdáni a nihilismu a mladičký Aljoša Kryštofa Dvořáčka vypadá jako krásná pravoslavná ikona. Na Smerďakova všichni zapomínají, ale on nezapomíná. Jeho štítem je jeho nemoc - vždyť kdo by ublížil epilektikovi?! Viktor Kuzník je přesný ve všech polohách - jako obvykle nemá slabá místa. Dámy jsou ozdobou, šperkem.

Už se mi stýskalo po choreografiích Lukáše Vilta - hlavně ta krejčovská je parádní, má noblesu, švih i vtip.
Hvězdou je Pavel Režný, to on je vypravěčem příběhu, jeho očima všechno sledujeme. Je spolehlivým průvodcem po vlastním osudu. Stanislava Topinková je jako Norma Desmond tak trochu v pasti svých okázalých kostýmů a ponurého domu (parádní scénografie). Ve správné chvíli ovšem září jako diamant. Skvěle funguje sluha Pavla Klečky - všudypřítomný a neviditelný zároveň. A Charlotte Režná je jako Betty nádherně upřímná, chytrá, opravdová. A zamilovaná scéna s Joem patří k nejsilnějším.

Nádhera a krása a paráda.
Všechno tak jemné a přesné!
Ti dva kluci (Adam/Pekárek) mají talent jako hrom.

Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.

Víno a láska.
Proč bychom jinak na tom světě zůstávali?
Temná jevištní báseň.
Macbethem krásně posedlý Jařab inscenuje ve vlastní scéně drama antických rozměrů. Čas se v něm vleče i žene zároveň a otěže má pevně v rukou živočišná Natálie Řehořová. Její mantra o vysněném životě, ne o bramborách s kyselým mlékem, ale telecí špičce s knedlikem, je tak silná a výmluvná! A co ze vší té touhy a zoufalství zbyde? Starý obraz, matná vzpomínka, nic.
Nádherná inscenace. Náramná je v ní služka Marie Štipkové a Johann Matěje Nechvátala.

Bez roucha jsem viděl v životě jen ve dvou verzích - asi čtyřikrát v Činoherním klubu a jednou v Budějovicích. V obou připadech v Menzelově režii. Teď Hana Burešová.
Marek Němec je trochu podvodník - protože je skutečný režisér, moc hrát nemusí - prostě se chová jako obvykle. :-)
Fraška je řemeslo - a těch devět týpků na jevišti Dlouhé, to jsou sakra dobří řemeslníci.
Záchvaty smíchu, které jsem v Budějovicích kdysi tolik postrádal (protože to Menzel sekal jako na kopírce), v Dlouhé nechyběly. Krása.
A potlesk všem technikům za přestavbu!

Parádní mystifikace. Chytrá a neuvěřitelně vtipná. Skvěle se pracuje s prostorem a taky s herci - nezaznamenal jsem slabý herecký výkon. Nejvíc samozřejmě září Martin Stránský, ale jeho ?stoletá? matka mu zdatně sekunduje. Vidět na jevišti Moniku Švábovou je čistá radost. Všechny ty roky zkušeností přetavila do lehkosti a samozřejmosti a její studie moderní akční matky se báječně povedla.
Škoda toho technického lapsu na konci.

Tenhle muzikál nepatří k mým oblíbeným, tahle inscenace ale rozhodně ano.
Především je v Plzni temperamentní Líza - vtipná, dojemná, přirozená a krásná. Má v sobě noblesu i hravost ve všech polohách své role. Výbornou dvojici tvoří s Milenou Steinmasslovou (paní Higginsovou) - jsou si v mnohém podobné a teprve spolu dokáží toho mizeru Higginse převychovat. Je radost se na všechny ty změny dívat. A jak je v Plzni zvykem, i ti nejlepší dostávají malé role - a září v nich.
Thálie se ovšem rozdávají jen za role velké. A tady je komu rozdávat. Tak držím palce.

Film jsem viděl už dávno a srovnávat se mi nechce.
Inscenace Jana Holce má mrazivou atmosféru. Plyne pomalu, ale neúprosně. Je jako klidný živel, který ví o své síle. Vydatně podpořen výpravou i hudbou.
Uprostřed toho všeho jsou oním živlem zmítáni Eli a Oskar. Chytaji se jeden druhého jako tonoucí všeho, co může poskytnout naději. Ale je to marné. Všechny nás strhne proud. Nikdo nemáme šanci. Neunikneme krutosti, které jsou schopni jen lidé.
Denisa Barešová i Oskar Hes jsou báječní. Takhle výrazných hereckých osobností není nikdy dost.

Tři báječní bratři, jedna slečna dívka a jeden mrtvý tatínek, který byl taky trochu beduín, (b)obr a bylinkářka. A jeden medvěd a parta trpaslíků, kterým netekla voda.
A je to celé vtipné, chytré, svižné, moudré a milé. A nejmladší bratr měl největší šanci. Parádní kousek. Poctivý takový.

Nádhera. SKUTŘi vědí, kterak v létě pobavit tak, aby se divák zasmál a autor zůstal celý. Jevišti, které chytře roste do výšky, vládne Prachařův Prospero, jenž bravurně balancuje mezi stylizací a zcizujícím civilem. Bavila mě scéna setkání Ferdinanda s divokou Mirandou, která má z krásného mladíka živočišnou radost. 15 let rozdílu mezi Vagnerovou a Piškulou jako by vůbec neexistovalo. Kalibán je nečekaně sexy a Ariel je zábavně vzdušný. Drobné aktualizace baví a vysílají pohrdavé poselství k Hradu. A nesmím zapomenout na vynalézavé choreografie a nádherné kostýmy.

Ema Černá a její děsivý životní příběh vyprávěný Eliškou Křenkovou a Terezou Ramba. Humor tam, kde by ho člověk nečekal. Vypravování, storytelling, předávání životních zkušeností. Bez kulis, bez efektů, jen s několika rekvizitami a bandem za zády. Obě holky působí autenticky, což je skvělé, protože jinak by to celé přestalo fungovat. A to by byla veliká škoda.

Přiznávám, že jsem o téhle události nevěděl. Inscenace mě fascinovala, postupné odhalování události i rozpory ve výpovědích mě nutily k maximální pozornosti. Rozhodně prozkoumám i všechen ten materiál, který je k dispozici. Divím se, že tenhle projekt Národní divadlo víc nepropaguje. Ale on si k lidem cestu najde.

Silná básnická metafora o naší paměti a manipulovatelnosti.
Luxusní je především dvojice vypravěčů - průvodců dějem. Milan Kačmarčík a Viktor Dvořák jsou navíc bohy, kteří mohou události měnit, zastavovat či mazat. A činí tak s velkou energií a zaujetím. Inscenaci Tomáše Loužného náramně sluší scéna Petra Vítka - absurdita vytržená z kořenů kostýmy ukotvená v německém pohraničí. Kolik zla může způsobit jeden paranoidní magor (promiň, Petře), to se ani nechce uvěřit. Skvěle zvolená stylizace mě nepřestala bavit ani na okamžik.
Kdo má otevřenou mysl a trochu fantazie, toho Přes čáru nezklame.

Geniální pohled do myšlenkového světa budoucího génia. Zkratka, ze které jde hlava kolem. Narážky, po nichž vám v hlavě vybuchují ohňostroje asociací. Takhle našlapaných 40 minut jsem ještě asi nezažil. A ještě se to celé děje s lehkostí a nadhledem.

Voicebandová antika!
Tak stará a tak moderní.
Stará a poctivá v úctě k tradici a v přístupu k mýtu, moderni v prostředcích a v hledání odpovědí pro tady a teď.
Velkolepá scéna dvakrát doslova šokuje, nic se ale neděje bez účelu.
Soustředěnost a disciplína. Přesné a ukázněné výkony, které slouží celku.
Ovšem i divák se musí soustředit - jinak mu uteče všechno. I jemný humor, který koření a korunuje dílo.

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.

Komu odpustit? Kdo doopravdy neví, co činí? Lucie Trmiková se prostřednictvím textu Gertrudy von Le Fort dívá na naši dobu a na konzumní společnost a všemu zlému navzdory dokáže odpustit. Je to silné, koncentrované a připomíná to rituál.
Já takhle odpouštět nedovedu. Ale rád bych.

To se to Davidu Drábkovi režíruje, když má v souboru Petra Pana.
Byl jsem vděčný za roušku, protože jsem se připitoměle usmíval od začátku do konce. Tahle cesta do hlubin věčně klukovské Davidovy duše je moc krásná a nechybí jí pobavený nadhled. Některé dětské reakce jsou k nezaplaceni a herci s nimi skvěle pracují. Víte třeba, proč se herci každý večer převlékají do kostýmů? Přece aby nám všem dělali radost. Možná tu holčičku někdo podplatil, ale spíš ne. Znělo to upřímně.
Každopádně díky. Kdyby mi někdy bylo těžko, tak vím, že se mám dát za první hvězdou doprava a potom rovně až do rána.

Pohybová jevištní báseň z temných míst světa. Z míst bez naděje, lásky a štěstí. Báseň o touze po světle, po slunci, po lásce a po svobodě. Forma a obsah stojí proti sobě jako dva vzteklí psi, a přece to celé pevně drží pohromadě.
Zdeněk Piškula je krom talentu krásný. Jemné rysy obličeje kontrastují s pevným svalnatým tělem - tak ohebným a houževnatým. Těžko si představit lepšího představitele Roberta Zucca. Jeho pohyb je tanečně ladný a zárověň znepokojivý. A má úroveň, které nedosahují mnohé novocirkusové produkce.
Maďarský inscenační tým stvořil mimořádnou inscenaci.

Pierre, Nataša a Andrej
Velkolepá jevištní freska s neuvěřitelně dobrými scénickými nápady. Všichni slouží celku, jede to jako kvalitně promazaný stroj.
Můj obdiv má Kateřina Marie Fialová. Má tolik poloh, tolik talentu. A poklona také Ivaně Uhlířové. Byla fenomenální.

Všivá doba, jistě. Ale především všiví lidé - o nich je hra Marie Novákové. O lidech k zblití, kteří byli, jsou a budou. A taky o těch druhých, vzácných.
Báječná Radka Fidlerová, Veronika Janků a pochopitelně Beáta Kaňoková. Jakub Nvota bez velkých efektů a režijních vychytávek vypravuje silný příběh, který je navzdory dobovému ukotvení zatraceně nadčasový.