J.anek

Tak jo. Je to mimořádný Hamlet.
Jde přímo k věci, a přece neztrácí humor a odstup.
Herecky je bravurní - a nemyslím jen Tomáše Havlínka, ale také vtipného, úlisného i chatrně důstojného Polonia Petra Konáše, lascivní poněkud a později prozřevší Gertrudu Ivany Uhlířové či Horacia Filipa Březiny, který je ztělesněnou ctí a jehož svědectví nikoho nezajímá. Protože nás všechny přestala pravda zajímat. Už ji ani nehledáme.
Acherova hudba, Chocholouškova scéna a kostýmy Zuzany Krejzkové jsou současné i nadčasové. Michal Dočekal, Jana Slouková a Daniel Přibyl odvedli skvělou práci.

Fascinujíci barokní kabaret, který zdaleka není jen z doby povstání českých stavů. Promítá se do něj husitská minulost i naše současnost - ta především. Protože některé typy, jako je třeba Babiš, existují bohužel napříč lidskými dějinami.
27 diváků sleduje v magické černé kostce technicky velmi náročnou a výtvarně nápaditou inscenaci, která se odehrává všude kolem nich i nad nimi. Je to krutě vtipné, vtipně kruté.
Premiéru narušil opilec, který nejspíš nebyl v životě v divadle. Dovolával se svých práv, zatímco (bez roušky) ničil nejen představení, ale i techniku. Ach jo.
Nenechte si ujít!

Nepřestává mě fascinovat, kolik lidí má problém s vulgarismy. Jsou to divní pokrytci. Crimpův text v báječném překladu Ester Žantovské přitom funguje fantasticky. Je to náramné divadlo poezie. Oslava rytmu. Nádhera.
Přiznávám, že jsem vůbec neznal Bohdanu Pavlíkovou. Byla jedinečná. Všichni byli výborní. Bavily mě kostýmy Marka Cpina - vojensky chlapácký Cyrano, Kristián jako křupan ve fraku, Montfleury a jeho Hamlet v roláku. A hudba Ivana Achera je skvělá.
Současný a nadčasový Cyrano bojuje svůj marný boj s hloupostí a ubohostí světa s noblesou. S grácií.

Neznám v současném českém divadle nikoho, kdo by svedl oživovat historii s takovou elegancí jako Radovan Lipus. Je to vtipné, hravé, poetické - a ještě historicky až puntíčkářsky přesné.
S režisérem si skvěle rozumí Marek Mikulášek - jako by tohle byla role, na kterou roky čekal; i hudebně je brilantní.
Bavil mě novozéladský rodák Jan Maléř, leckterý Maor by se od něj mohl učit. Energií nešetří ani Matyáš Darnady, elegantní a sympatický průvodce po tatínkově osudu.
Jde hlavně o poctu plzeňskému rodákovi, ale hraje se třeba i o tom, že když se k lidem chováme s úctou, vrátí se nám to.

Tenhle kousek vznikl v roce 1968, což je mi milý rok, a je pozoruhodně svěží.
V ABC se na jevišti zrodilo tango a také dívka María. Ať je děvkou nebo mrtvolou, je krásná i děsivá jako město, které jí dalo i vzalo život.
Je to fascinující jevištní báseň - člověk neví, co sledovat dřív - hudbu, kterou na jevišti zastupuje krásná harmonikářka, tanec, zpěv, výtvarné kousky Jakuba a Terezy Kopeckých, nebo klaunské kousky Kryštofa a Aleše. Je to nádhera.
Jen bych nepohrdnul titulky. V klíčových místech sice zazní čeština a zbytek člověk nějak pobere, ale i tak.

Tenhle muzikál je o dětech a dospívání, ale pro děti tak docela není. Je o hledání místa člověka ve světě, o strachu z pravdy, o rodině, která je dokonalá jenom navenek. Vynikající ústřední trojice Eva Staškovičová, Lucie Dolejšková a Jozef Hruškoci vám představí rodinu, do které byste chtěli i nechtěli patřit zároveň. (více v článku na blogu)

Tak nevím, co je to tu za odborníky. Krom toho, že Prachařovi jsem rozuměl každé jednotlivé slovo, jsem byl na mimořádné inscenaci. Mimořádné po všech stránkách - výtvarné, hudební, režijní, herecké. Vzácná chvíle. Krása.

Křehkost, krutost a humor - laskavý i černý. Dvě povídky plné naděje i beznaděje, života i smrti. A hudba a zpěv a vůně smažených vajíček. Divadlo poezie. Krása ve sklepě kavárny kousek od Karlova mostu. Tři mimořádné herecké výkony. Bylo mi s nimi tak dobře! Jděte taky, neprohloupíte!

Netuším, proč tak málo lidí hodnotí loutkové divadlo. Bratři jsou každopádně výjimeční a skvělí v každém ohledu. Silné téma nabízejí s nadhledem a vtipem, luxusní zpěv je samozřejmostí a moc mile se v inscenaci spolupracuje s publikem. Zahoďte předsudky a jděte se podívat. Tuhle dávku naděje potřebujete.

Bartoloměj je zpět a na světě je zase veselo! Barokní muzikál se Geisslerům náramně povedl. Tolik nápadů, tolik energie a tolik talentu se na jedné scéně vidí jen výjimečně. Od počátků divadla se dostaneme až k opeře a nechybí velkolepá pointa. Doufám, že se dočkáme písniček na CD, protože mi Pudl a Pudr chybějí už teď. Je zbytečné chválit jednotlivé herecké výkony, protože hlavní roli hraje dokonalá souhra. A nadhled s nadsázkou.

Inscenace Jana Friče a Marty Ljubkové je chladná, civilní a krutá. Je přehlednou metaforou společnosti. Je téměř bez emocí (až na ty předstírané), často ani nevíme, kdo mluví, ale je to jedno. Protože všichni si jdeme za svým, všichni hrajeme své hry a nejsme si vůbec jisti výsledkem.
Pozoruhodně funguje kontrast mezi civilností verbálního projevu a silnou pohybovou stylizací.
Herecká souhra je dokonalá.
Inscenace roku? Nepochybně.

Divadlo jako rituál. Divadlo jako terapie. Divadlo, které má smysl. A ještě je to náramná legrace. Dámy jsou fenomenální. Energická Apolena Veldová, optimistická Veronika Janků, noblesní Monika Švábová a s traumatem bojující Jana Kubátová. A jejich temperament elegantně krotí Matyáš Darnady.
Konečně se i v Plzni hraje divadlo, které je tady a teď, které se nebojí, které jde na dřeň. Tuhle inscenaci potřebujete vidět, i když ji divadlo uvádí jen jednou za měsíc. Nechápu proč.

Drsná exkurze do nejtěmnějších hlubin Moskvy, Ruska, ruské duše. KGB a duginovské opilecké blábolení. Výlet do země, kterou obdivuje už leda úplný Matěj a ve které tě osvobodí leda tak pád ze sedmého patra. Míčová, Majer, Marhold a Pechlát jsou boží a sluší jim ušanky.

Jakub Čermák vytvořil působivou jevištní báseň o smrti, strachu z ní, o bolesti, nemoci a bezmoci. (více v článku na blogu)

Vlastně jsem se za těch devadesát minut zamiloval kompletně do všech sedmi postav na jevišti, ale nejvíc do Markéty Stehlíkové a Viktora Zavadila.
Jedna porodnice, jedna vánoční noc, sedm lidí - a najednou máte celou naši společnost jako na dlani. Už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané herecké výkony. Všichni jedou tak, jak Ondřej Sokol píská - a on píská sakra dobře.
A už dlouho jsem se v divadle tolik nenasmál.
Chytré, vtipné, jděte na to.

Dost pochybuji, že se v Česku najde herec s hezčíma nohama, než má Petr Vančura. To je nutno konstatovat především.
A potom je nezbytné říct, že má tahle inscenace dost blízko k dokonalosti. Je aktuální, a přece ani v nejmenším nepohrdá antickou předlohou. Respektuje ji maximálně - však patřil Eurípidés k experimentátorům, k hledačům.
Efektní forma netlumí poselství, spíš mu pomáhá proklubat se na svět. Hra o fanatismu a hledání rovnováhy ostatně sotva kdy vyjde z módy.
Obsazení je luxusní, výkony precizní, už dlouho jsem nebyl v divadle tak šťastný.

Inscenace Aminaty Keita je atraktivní a vstřícná svým vtipem, chytrými symboly (dopis spadlý z nebe či záplava stížností, která znesnadňuje pohyb, ergo ovlivňuje všechny postavy na každém kroku) a skvělými hereckými výkony.
Hraje se o manipulaci, o pokrytectví, o sobectví. A je to výborný text, z něhož vznikla výborná inscenace, která se hodně ptá, ale jednoznačné odpovědi (naštěstí) nenabízí. (více v článku na blogu)

Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk.
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci.
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. (více v článku na blogu)

V hledišti vyprodané Nové scény nás mluvilo česky asi tak dvacet. A bylo to v pohodě, protože Poe Lenky Vagnerové mluví hlavně univerzálním jazykem těla a výtvarných obrazů. A hudby Ivana Achera.
Inscenace se nesnaží vypravovat jednotlivé povídky slavného romantika - zve diváky do duše člověka, který touží po svobodě - protože bez ní žít nesvede. Nepotřebuje bohatství hlupáků, svět fantazie mu bohatě stačí. Kdo otevře mysl, ten se neztratí ani na okamžik. Máte-li načteno, budete se asi bavit o trochu víc, ale nezbytný předpoklad k návštěvě divadla to není. A zážitek je to mimořádný.

Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.

Plasy. V jedné z kaplí kláštera položil k našim nohám Jan Blažej Santini Aichl hrubé plátno svého života. Otevřel nám svou mysl a my se spolu s ním hnali za moudrostí, za smyslem žití, za světlem.
Santini Lucie Trmíkové je meditací, básní, rituálem. Je přemýšlením o genialitě, s níž se pojí pochybnosti i obyčejné lidské starosti.
Akustika barokní kaple si pohrávala s každým slovem, světlo letního večera zase s prostorem a stíny.
Jeden lidský život, jedna bohoslužba, jeden letní podvečer.

Havelka v první části kopíruje Frljičovy inscenační postupy. Je to hravě edukativní a paralela s velikonočními zvyky, při kterých je páchání násilí na ženách tradicí v zásadě vyžadováno, se nabízí.
Ve druhé časti nechá Havelka zaznít 12 zásadních textů, které jsou bez ohledu na obsah podány s velkou interpretační dovedností. Přestanete-li vnímat slova, stírá se tak rozdíl mezi inteligentní argumentací a účelovou demagogií. Trvá to celé dlouho, ale má to smysl.
V závěru pak - zcela ve shodě s Frljičem - zformuje režisér blasfemicky herce do podoby slavné Leonardovy fresky a neonový nápis VYKOUŘENÍ se změní a vytvoří pointu inscenace.

Všichni si ukazují na Peera!
Ibsen zbavený balastu, stopadesátileté užvaněnosti, a přece plný poezie. Tolik humoru a energie je v tomhle lúzrovi, kterého si zamilujete během prvních minut!
Výkon Kryštofa Bartoše je mimořádný - soustředěný, přesný, hravě a s hravostí zvládající všechny zcizováky a jiné nástrahy režisérovy.
Nový překlad zní báječně a Michal Hába jde - jako vždycky - na dřeň a k jádru věci. Jen mám pocit, že ještě zábavněji, jistěji a dovedněji než kdy dřív. Na tuhle pouť se kdykoliv vydám rád znovu a znovu.

Mám sto a jednu výhradu, ale hlavně mám radost - z nápadu, z energie, z moderního frázování a z bravurních výkonů Pavla Režného, Charlotte Režné a Lukáše Ondruše. Pavel navíc s elegancí ustál všechny kiksy techniky (a technika opravdu neměla svůj den). Mrzí mě, že mnozí často nevědí, co na jevišti činí - a je z toho zbytečný chaos. Netuším, proč je Kaifáš na vozíku. Proč Ježíše bičují v kleci, která naznačuje, že bude mučený elektrickými výboji. Nechápu, co se to v té postapokalyptické budoucnosti vlastně děje a nedostávám k tomu klíč. Třeba to pochopím napodruhé. Moc pěkný je závěr - s překvapením a nadějí.

Dvouhodinový silvestrovský večírek s terapií a s ibsenovskými postavami. Kdo nezná Noru, bavil se, kdo Noru zná, bavil se ještě víc. Všichni herci jsou autentičtí, dokonale soustředění a nádherně nerozhodní. Léta jsem nezažil, aby někdo tak intenzivně spolupracoval s diváky a já se u toho necítil trapně. Hraje se o nerozhodnosti, o radosti ze života, o jeho smyslu, o našich iluzích a očekáváních. A celé je to neuvěřitelně uvěřitelné, vtipné a smutné zároveň.