J.anek

Divadlo jako rituál. Divadlo jako terapie. Divadlo, které má smysl. A ještě je to náramná legrace. Dámy jsou fenomenální. Energická Apolena Veldová, optimistická Veronika Janků, noblesní Monika Švábová a s traumatem bojující Jana Kubátová. A jejich temperament elegantně krotí Matyáš Darnady.
Konečně se i v Plzni hraje divadlo, které je tady a teď, které se nebojí, které jde na dřeň. Tuhle inscenaci potřebujete vidět, i když ji divadlo uvádí jen jednou za měsíc. Nechápu proč.

Vánoce jsou skvělý nápad. Rodinné rituály fungují, čitelné jsou všechny vztahy. Měl jsem pocit, že je publikum zaskočené. Snad že se v jednotlivých postavách a situacích tak dobře poznalo. Nádherná, chytrá scéna. Silné hudební motivy. Vlastně se už teď těším, že se do té trochu bláznivé rodiny zase vrátím. Víc v blogu. (více v článku na blogu)

Film Barbry Streisand jsem viděl určitě desetkrát a bál jsem se, že v té konkurenci kladenská inscenace neobstojí... Obstála. Asi by to chtělo trochu krátit, leckde zrychlit nebo vynechat ten nesmyslný kouř. Ale výpověď Marie Štipkové je silná - soustředěný výkon bez nejistot. V Jiřím Š. Hájkovi měla skvělého partnera, chtělo by to ještě ženskou partnerku. Třeba to přijde s reprízami.

Jess a Joe jsou outsideři, kteři na sebe zbyli. Kteří se našli, aby společně hledali a (ne)nalezli své místo v nepřátelském světě.
Hana Šimková a Tomáš Bareš vyprávějí příběh letmých setkání, která vedou k osudovému spojení, na prázdné scéně se dvěma židlemi a meotarem a v kostýmech krásně dětských i nedětských zároveň. A činí tak křehce, citlivě, vtipně.
Vzhledem ke stopáži (45 minut) odhaduji, že došlo na razantní krácení. Inscenaci to rozhodně neublížilo.

Dvě sedmdesátnice (no vlastně už skoro osmdesátnice) přicházejí pozdě do divadla, omylem zapnou stroj na sny a hledají svého otce. Setkají se s Hugo Haasem, který jako žid dostal výpověď z divadla během představení Čapkovy hry R.U.R., kde hrál Busmana. Haas má psa. Psa hraje Pavel Neškudla a je k sežrání.
Jinak je to celé divné, povrchní a nesourodé. Johanna Tesařová a Jana Preissová do toho jdou naplno, ale plytkost textu polské autorky jim podráží nohy.
Ale bavilo mě pozorovat Davida Petrželku. Když někdo tak výrazný a talentovaný dělá křoví, vyplatí se ho sledovat.

Mám sto a jednu výhradu, ale hlavně mám radost - z nápadu, z energie, z moderního frázování a z bravurních výkonů Pavla Režného, Charlotte Režné a Lukáše Ondruše. Pavel navíc s elegancí ustál všechny kiksy techniky (a technika opravdu neměla svůj den). Mrzí mě, že mnozí často nevědí, co na jevišti činí - a je z toho zbytečný chaos. Netuším, proč je Kaifáš na vozíku. Proč Ježíše bičují v kleci, která naznačuje, že bude mučený elektrickými výboji. Nechápu, co se to v té postapokalyptické budoucnosti vlastně děje a nedostávám k tomu klíč. Třeba to pochopím napodruhé. Moc pěkný je závěr - s překvapením a nadějí.

Statistika je možná nuda, ale statistik Alan nudný patron rozhodně není.
Inscenace Šimona Dominika staví na herecké souhře, na skvělých drobných nápadech, na dobrém anglickém humoru. Scénografie divadla NaHraně, to je vždycky skládačka, ale pokaždé jiná, funkční, nápaditá. Mám radost z té energie, poctivého divadla a také z toho, jak lehce to celé působí (jakkoli to je jistě dřina).

Hraje se o pochybnostech, které nás vedou k činům. Zvolená stylizace funguje skvěle. Petr Jeřábek luxusně nakládá s časem. Každé ticho je naplněné - obavami, pochybnostmi, přemýšlením. Je autentický, vnímá diváky, je opravdu Jidáš. Pomáhá mu hlína, světla, mikrofon a taky píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Mimořádný zážitek.

Krása, krása ani muk
Zdá se, že jsem sexy kluk, zpívá Josef a neplatí to jen o pestrobarevném plášti a o kouzlu jeho osobnosti. Celý muzikál je krása a radost.
Velkým trumfem jsou slova Michaela Prostějovského. Výtvarníci a choreografové si hrají s barvami, styly, s legem.
Náramná je učitelka Kateřiny Falcové, takovou by chtěl každý. Tomáš Savka už je v Plzni jako doma a jako Elvis je boží. A velká zábava je vidět muzikálové hvězdy v malých rolích. Skvělá je práce s dětmi. Nejen že byly dobré pěvecky a tanečně, ale hlavně je to moc bavilo. No a Pavel Klimenda jako Josef jednoduše září.

Někde jsem četl, že je to už moc starý text. Takový nesmysl! Je vynikající. Obě dámy fenomenální. A Patrik Děrgel je tanečník tělem i duší.

Dobrá, je to dlouhé, je to do jisté míry repetitivní, ale takový život je. Ten můj bezesporu. A ti tři Juráčkové a všechny jejich ženy jsou parádní. Pro mě je to fascinující návrat do života, který se mi před lety nechtělo opouštět. Jízlivý Juráčkův odstup skvěle ladí s hravou a vtipnou režií a dramaturgií. Vynikající inscenace. Do té hluboké vany (skvělý scénografický nápad!) se rozhodně ještě vrátím.

Orbis sensualium pictus
Křehká krása desítek velkých i malých zázraků.

Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.

Jevištní esej o těhotenství, rodičovství, potratech, sexuální výchově a ještě mnohém jiném. Velmi osobní a poctivé přemýšlení s klidným a soustředěným výkonem Márie Ševčíkové a dravým herectvím Michala Krause, který vystřídal asi tak stovku poloh, byl blondýnou i penisem a vyšvihl song o slepičce. A taky se hraje o Slovensku, které se vydalo maďarsko-polskou cestou, mířící do pekel. Za mě super.

Brechtův Kruh je především o nás - lidech sobeckých a zbabělých. Snad proto, že se takhle vidět nechceme, bylo dnes v Mahenově divadle poloprázdno. A je to škoda.
Na velkorysé scéně Michala Spratka, která umí překvapit, a v náramných kostýmech Simony Rybákové byl pro mě nejpřesvědčivějším vypravěč Ivana Dejmala. Je charizmatický, je trochu Che z Evity a trochu moudrý šašek. Bravurní je hudební úprava Ivo Sedláčka i jeho výkon na jevišti. A zamiloval jsem si ostýchavě křehké rozhovory mezi Grušou a Simonem. Je to celé moderní Brecht v tom nejlepším slova smyslu.
Jen mě moc mrzí, že jsem už neměl šanci vidět paní Durnovou. Měl jsem ji rád.

Trojice Kosová-Vašíček-Jarkovský se pustila do československých dějin. A vznikla inscenace hutná, hravá a poctivá. Jejich pohled na dějiny asi nepotěší ruské agenty a podobnou svoloč, ostatním v dobrém slova smyslu vezme dech. Je to smršť, která se na vás valí. Technicky je komplikovaná, ale herci všechna úskalí techniky zvládají s bravurou. Mezi vrcholy patří hořící Palach, účes Blanky Luňákové či zpěv Matěje Siegla.

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Pohádkově naivní Bassův text o slavných fotbalistech z Dolních Bukviček inscenuje Thomas Zielinski vtipně a s energií. Bavili mě reportéři M. Štěrby a  klauniády J. Matějky. Příběh sám pak stojí na charizmatu M. Stránského a J. Maléře a na mimořádných fotbalových dovednostech V. Pokorného. Imaginace slavné inscenace Matěje a Petra Formanových plzeňská Klapzubova jedenáctka nedosahuje, ale pobaví. Jen škoda, že si musí vypomáhat legrací, která je postavená na vadách řeči, nebo že je promítaná grafika tak zoufale bez nápadu.
A jako obvykle hrají některé kluky holky. V Minoru to byla přiznaná legrace, tady je to jen divné - bez vysvětlení.

Je to velká radost, příval pozitivní energie. Inscenace bravurně a zcela vědomě balancuje na hraně bulváru a trapnosti, ale s jistotou zůstává na území dobrého vkusu.

Travesti výstupy v parádní choreografii Martina Talagy jsou vynikající, nejlepší tanečnicí je pak bezesporu Jan Mansfeld. Myslím, že by se tím mohl slušně živit.

Moje radost ale pramení především ze souhry celého hereckého obsazení. Vsadím se, že Klec bláznů bude hitem Švandova divadla po dlouhá léta.

Centrální trampolína s žíněnkami je skvělý nápad, ale byla by pochopitelně k ničemu, kdyby chyběl Mauglí. A ten jihlavský je parádní - má mimořádné charizma, potřebnou fyzičku a akrobatické dovednosti a spoustu energie. Džungle je v Jihlavě sterilně čistá a bezpečná - muselo být fajn vidět inscenaci v ZOO. Stínové divadlo žádná sláva, to je škoda. Ale jinak moc fajn kus.

O společnosti, která se tváří, že homosexualita neexistuje. Tennessee Williams o tomhle pokrytectví věděl hodně. Nezměnilo se to. V principu ne.
Jan Hájek je parádní Brick a Anna Fialová luxusní Maggie. A mimořádná je Gabriela Míčová jako k nepřežití plodná Mae. Inscenace Martina Čičváka je tradiční, nechává znít skvělý překlad Zuzany Joskové. Včera večer bohužel s desítkami chyb a přeřeků. Ale co, to nesnesitelné dusno tam bylo. A na tom záleží.

Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.

Muselo to dát hodně práce - po technické stránce jde o obdivuhodnou inscenaci. Tolik zajímavých efektů, obrazů, zvuků! Ale málo platné - tady obdiv končí. Netvrdím, že musí Vosto5 vždycky řešit nějaké závažné téma (jako třeba v Dechovce), ale tady se neřeší nic. Prázdno. Dlouho to vypadá jako parodie na sci-fi, ale není. Svítící náramek je k ničemu, nevyužije se ani jednou, sluchátka spíš překážejí, herci by mohli využít diváků, ale dělají, že jsou v prostoru sami. Rozpaky na většině tváří. Mnozí ještě doufají, že "to" teprve začne, ale nedočkají se. Jen laserová show a sci-fi klišé. Škoda.