Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (140)
Helena Grégrová: 13 % (148)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (120)
Lukáš Dubský: 15 % (134)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 30.4.2017)
Punkový výkřik. Touha bojovat, nevzdat se, neposrat se. Zoufalství i naděje. Bohatí i chudí. A to všechno v ulicích staré Varšavy. Atmosféra knížky Sylwie Chutnik je na jevišti Rubínu doslova hmatatelná. Když jsem Cwaniary četl, vnímal jsem je jako komiks - a s touhle poetikou Ewa Zembok pracuje. Nedokážu odhadnout, nakolik je příběh Potvor přehledný pro toho, kdo knížku nečetl, ale věřím, že ano. Premiéra byla místy nejistá, ale to se usadí. Uklízet bych po tomhle představení každopádně nechtěl. ;-)
(zadáno: 30.5.2017)
Tak jestli jste snad neměli rádi motorky, vůni benzínu a vítr ve vlasech, po Silácích se váš život změní! Já se motorkářů vždycky trochu bál, ale oni jsou to dobráci od kosti. Zato na řidiče kamionů pozor!
Vít Peřina s Petrou Kosovou odvedli skvělou práci na textu, Ivan Nesveda dodal luxusní loutky, Petr Kamioňák Vydarený poctivou motorkářskou muziku a Tomáš Dvořák spoustu prima nápadů. A hlavně obsadil motorkáře tělem i duší - moc jim to sluší. Pohádkový příběh je plný zvratů a zároveň se chytře drží klasického pohádkového schématu. Je to rodinná inscenace v tom nejlepším slova smyslu.
(zadáno: 2.7.2017)
Hlavním nepřítelem téhle vtipné, a přece křehké a poetické inscenace je hluk z okolí. Všichni tři kluci, kteří tvoří tajný spolek Akvabel, dozráli do svých rolí. Hrají s nadhledem a zaujetím zároveň. Hvězdná je Diana Toniková, Andrej Polák dokazuje, že i na malé ploše lze udělat velký kus práce. Návrat Akvabel do Plzně, to je velká radost.
(zadáno: 8.10.2017)
Chytrý režijní koncept, citlivé přenesení hry do českého prostředí. Bavil mě výběr hudby - předpokládám, že vybíral Zdeněk Bartoš. Zapojování diváků je vždycky riskantní dobrodružství... Já měl štěstí na výborného tatínka, školní psycholožka se ke spolupráci moc neměla. Jak to asi funguje v New Yorku? Pavel Richta je skvělý, rozdává energii na všechny strany, pohotově reaguje na diváky, dobře pointuje. Na mém osobním seznamu všech báječných věcí tahle inscenace rozhodně nesmí chybět. Rád si tak rok počkám, kam se to celé posune.
(zadáno: 17.11.2017)
Po bezradné inscenaci běsi_ a sterilním Törlessovi přichází mladí činoherci s peckou. Žranice Kamily Krbcové a Adama Skaly je nechutně (kdo viděl, chápe) aktuální. A formu grotesky zvládají herci s bravurou a chutí. Tu a tam padá tempo - ale jak ho udržet dvě a čtvrt hodiny!
Zvolená stylizace nepřestává bavit a závěr ve stylu deus ex machina neurazí.
A o čem se hraje? Hlavně o nás a naší sebedestruktivní nenažranosti. O lehkosti, s jakou přijímáme morální kompromisy. O lidech, kteří sice vědí, ale mlčí a nic nedělají. A o masách, které je tak snadné ovládat. Jak říkám - nechutně aktuální.
(zadáno: 19.12.2017)
Někde jsem četl, že je to už moc starý text. Takový nesmysl! Je vynikající. Obě dámy fenomenální. A Patrik Děrgel je tanečník tělem i duší.
(zadáno: 30.12.2017)
Dramatizace Lucie Ferenzové je chytrá. Radikálně redukuje postavy příběhu, zjednodušuje jejich motivace, zpřehledňuje vztahy mezi nimi. Vypravovat začíná od klíčového momentu Tobiášova života, od jeho pobytu v jeskyni. Dobře nachází zásadní dramatické situace, šetří slovy. A především jako režisérka vsadila na toho pravého - na Ondřeje Rychlého. Ten je hnacím motorem 75 minut dlouhé inscenace. Podává suverénní, hvězdný výkon. Jen je škoda, že divadlo neupozorňuje, jakým divákům je inscenace určena. Takhle se povedené dílo trochu míjí s publikem. Malé děti zkrátka nestíhají. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.2.2018)
O jaké demýtizaci je tu řeč? Vůbec ten pocit nemám. Krom vtipu a hravosti mám z inscenace dojem, že autoři chovají k předloze velkou úctu, že jí vzdávají hold. Já si dobrodružství ve Stínadlech hodně užil. Mrzelo mě, že jsem na stará kolena nemohl bojovat o post Velkého vonta, ale souboj jsem prožíval i tak. A třeba slavnostní přísaha mě svou důstojností dojala. A hodně se rozbrušovalo, to bylo fajn.
(zadáno: 26.3.2018)
Především vynikající Eva Elsnerová. Tak nesnesitelná, až dojemná. Uvěřitelná. Pravdivá. Pánové mají co dělat, aby s ní drželi krok. Jako by jim to po letech Rosalind Franklinová vracela i s úroky. Ze vší té upatlané soutěživosti vědců se člověku dělá zle, a přece právě z toho hnusu se rodí zázraky. Působivé divadlo.
(zadáno: 4.4.2018)
Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!
(zadáno: 13.4.2018)
Skvělé české Mýcení. Myslím, že by bez invenčního převedení do českých reálií zdaleka nefungovalo tak dobře. Smáli jsme se sami sobě a bylo nám z toho zle. A nahotu bych si netroufl pojmenovat jako nefunkční - za sebe říkám naopak!
(zadáno: 15.4.2018)
Národní divadlo v Rubínu. Pavlína Štorková a Alena Štréblová hledají s pomocí Petra Šmída samy sebe - a činí tak mysticky, zábavně, soustředěně. Celé to trvá asi 80 minut, ale uteče to mnohem rychleji. Pavlína Štorková mluví sama se sebou, intimita a bezbrannost mužského močení, záplava vulgarit pronášených s lehkostí a samozřejmostí, to všechno činí tuhle inscenaci mimořádnou. Je to velká legrace, jak je v Rubínu dobrým zvykem, ale není povrchní, což se tu a tam v Rubínu také stává. Nehraje se o ničem menším než o našich životních rozhodnutích a o schopnosti milovat (sebe především). Radost.
(zadáno: 15.4.2018)
Je to stejně dobré jako v Chebu. Jen komornější, intenzivnější. Pavel Richta měl v Chebu při představení, které jsem viděl, větší štěstí na spolupracující diváky. Daniel Krejčík se dneska pekelně nadřel. Vlastně jsem během představení hodně přemýšlel, kam se poděla empatie, schopnost hrát si, spolupracovat, být součástí celku. Hodnotit tuhle inscenaci je těžké, je pokaždé jiná. Ale Daniel Krejčík je skvělý, to je bez debat.
(zadáno: 18.4.2018)
Všechno podstatné už tu je, tak bych jen opakoval, co napsali jiní. Matěj Samec to s textem umí, chvílemi jako by seděl na jevišti on. Však jsou si s Danielem Krejčíkem podobní. Já jsem si uvědomil, že naše psice je Bůh. Vlastně jsem to věděl od chvíle, kdy se mi schoulila do loketní jamky.
(zadáno: 28.4.2018)
Soubor Palmovky je ve skvělé formě (včetně Ondřeje Veselého, o jehož formu se, a to viditelně velmi dobře, stará fitness Svět pod Palmovkou). Publikum vypadalo vyjeveně a naštvaně, že se na scéně odehrává něco, nač není zvyklé. Přišlo se poveselit (mnohé dámy si i hlavu nechaly udělat), a on ho tu někdo nutí přemýšlet? Tak to tedy ne! Tolerance k jinému vidění světa u nás vážně nefrčí. A steskům, že si Klata z Shakespearova textu vybral jen jednu linii, už vůbec nerozumím. Jednak to není pravda, a i kdyby - tak co? On je snad nějaký zákon, jak se má hrát Shakespeare? Skvělá inscenace.
(zadáno: 4.5.2018)
Moc příjemný bordel. Něžný, lehce erotický, milý. Ze 17 druhů lásky každý ochutná jen tři. Hned bych si to dal znovu. :-)
(zadáno: 7.5.2018)
Fascinující text Elfride Jelinek zní v inscenaci razantně a krutě, a přece mu nechybí vtip a hravost. Tím silněji pak funguje jeho až naturalistická zrůdnost a pravdivost. Výborní jsou všichni, nicméně je znát, že se nehraje dost často - udržet si takhle náročný text v hlavě, to je rasovina. A to nemluvím o výměnách herců a redukci postav. Světelný park slibuje výrazné proměny a efekty, ale žádné se nekonají. To je trochu matoucí. Inscenace je ovšem tak dobrá, že technické berličky v podobě světelných kouzel nepotřebuje.
(zadáno: 13.5.2018)
Krásná poetická miniatura, v níž má všechno své pevné místo. Odstraňte kamínek a stavba se zřítí. Křehká a soustředěná metafora o nás, kteří žijeme vzpomínkami a obavami z budoucnosti, ale tady a teď žít nedovedem.
(zadáno: 25.5.2018)
Padesátá léta ožívají v Alfě v celé své zrůdnosti. Inspiračních zdrojů je mnoho a všechny jsou využity funkčně, ku prospěchu věci. Kromě Orwellovy Farmy zvířat, na niž se odvolává název inscenace, je tu odkaz na Jasného filmový opus Všichni dobří rodáci, pracuje se s příběhem starozákonního Joba - a je toho jistě mnohem víc. A pak je tu reportáž Davida Havlíka (Reportéři ČT) o perzekuci Josefa Straky, která bajku ukotví v prostoru a čase, dá oběti tvář a celému příběhu drsnou pointu o řádění novodobých prasat.
Inscenace funguje znamenitě. Je radost se na tu poctivou a nadčasovou práci dívat.
(zadáno: 27.8.2018)
Křehká poetická miniatura, kterou zrodilo horko. Detektivka. Labyrint lidských vztahů. Sonda do Matějovy duše. To všechno jsou Psí dny. Jsou pomalé i rychlé zároveň. Jsou plné humoru i krutosti. Silných obrazů. Hladí i drásají. Já si je zamiloval. Anežka Šťastná má co dělat, aby stačila herecké bravuře svých kolegů. Novému prostoru Altenburg 1964 tahle inscenace moc sluší. Stejně jako sluší Natálii Deákové spolupráce s Matějem Samcem.
(zadáno: 21.10.2018)
Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.
(zadáno: 31.10.2018)
Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.
(zadáno: 5.11.2018)
Vánoce jsou skvělý nápad. Rodinné rituály fungují, čitelné jsou všechny vztahy. Měl jsem pocit, že je publikum zaskočené. Snad že se v jednotlivých postavách a situacích tak dobře poznalo. Nádherná, chytrá scéna. Silné hudební motivy. Vlastně se už teď těším, že se do té trochu bláznivé rodiny zase vrátím. Víc v blogu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.11.2018)
To byl tanec! Veliká nádhera. Příběh slovenského kluka, který raději tancoval než počítal. A na dudy hrál. A dospíval a objevoval svět. Hraje se dál ve Venuši ve Švehlovce.
(zadáno: 28.11.2018)
Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.