Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (139)
Helena Grégrová: 13 % (147)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (119)
Lukáš Dubský: 15 % (134)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 2.12.2023)
Mám sto a jednu výhradu, ale hlavně mám radost - z nápadu, z energie, z moderního frázování a z bravurních výkonů Pavla Režného, Charlotte Režné a Lukáše Ondruše. Pavel navíc s elegancí ustál všechny kiksy techniky (a technika opravdu neměla svůj den). Mrzí mě, že mnozí často nevědí, co na jevišti činí - a je z toho zbytečný chaos. Netuším, proč je Kaifáš na vozíku. Proč Ježíše bičují v kleci, která naznačuje, že bude mučený elektrickými výboji. Nechápu, co se to v té postapokalyptické budoucnosti vlastně děje a nedostávám k tomu klíč. Třeba to pochopím napodruhé. Moc pěkný je závěr - s překvapením a nadějí.
(zadáno: 1.12.2023)
Takhle jsem si to nepředstavoval.
Je to replika jedné z postav.
Je to téma inscenace (ten krutý rozdíl mezi naším očekáváním a realitou).
Je to tak trochu můj dojem z viděného.
Dalším dojmem je, že všechny herečky jsou talentovanější než herci. V téhle inscenaci především mamka (Karolína Knězů) - tu bych rád viděl zas. Pánové jsou za ženami pozadu ve všech ohledech.
Inscenace je to každopádně zajímavě chladná, krutá, bez naděje.
(zadáno: 28.11.2023)
Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.
(zadáno: 25.11.2023)
Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.
(zadáno: 24.11.2023)
Tak především je v Plzni mimořádný Richard. Je charizmatický, proměnlivý, přesný. Amorální zrůda a sympatický parťák v jednom.
Vznikla inscenace snad ve všech směrech poctivá a povedená. Na všechno se v ní díváme Richardovýma očima, jsme v jeho hlavě. Svět je v ní nelítostným koňským dostihem.
Asi nejvíc na mě zapůsobil Richardův předsmrtný tanec beze slov (choreografie Richarda Ševčíka?) a scény bitvy i souboje s Richmondem (choreografie Karla Basáka). Výborně slouží celku hudba Petra Zemana, profesionálně působí dotáčky Lukáše Kellnera (především vrcholná sekvence proklínání V zoufalství zemři), skvělé je výtvarné řešení.
(zadáno: 14.11.2023)
Jevištní esej o těhotenství, rodičovství, potratech, sexuální výchově a ještě mnohém jiném. Velmi osobní a poctivé přemýšlení s klidným a soustředěným výkonem Márie Ševčíkové a dravým herectvím Michala Krause, který vystřídal asi tak stovku poloh, byl blondýnou i penisem a vyšvihl song o slepičce. A taky se hraje o Slovensku, které se vydalo maďarsko-polskou cestou, mířící do pekel. Za mě super.
(zadáno: 31.10.2023)
Hry, které hrajeme - se sebou i s druhými. Hry, které nás k smrti unavují i děsí, ale hrajeme je dál. Protože jiné hrát neumíme. Protože se bojíme přestat. Všichni tři pánové jsou báječní a hravě zvládají všechny prudké změny, zábavné zcizováky, trojhlasý zpěv, všechnu režisérem vyžadovanou křehkost i krutost. Pořád je to hra, zábavná hra, ale nemáme zdání, kde jsou její hranice. Hra bez pravidel a bez cíle je pro mě metaforou života, který ztratil smysl.
(zadáno: 25.10.2023)
Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.
(zadáno: 20.10.2023)
Všichni si ukazují na Peera!
Ibsen zbavený balastu, stopadesátileté užvaněnosti, a přece plný poezie. Tolik humoru a energie je v tomhle lúzrovi, kterého si zamilujete během prvních minut!
Výkon Kryštofa Bartoše je mimořádný - soustředěný, přesný, hravě a s hravostí zvládající všechny zcizováky a jiné nástrahy režisérovy.
Nový překlad zní báječně a Michal Hába jde - jako vždycky - na dřeň a k jádru věci. Jen mám pocit, že ještě zábavněji, jistěji a dovedněji než kdy dřív. Na tuhle pouť se kdykoliv vydám rád znovu a znovu.
(zadáno: 7.10.2023)
Elitní komando plzeňské činohry změřilo síly s textem francouzského dramatika Floriana Zellera, jehož hru Otec asi známe všichni.
Intimním situacím by myslím víc slušel komorní prostor, ale řeč je o profesionálech, kteří hravě zvládají. Pomáhá jim i dekorace 1 barevný labyrint lží, v němž se ztrácíme všichni. Stejně jako čtyři smutní hrdinové na scéně ani my neumíme mluvit přímo, chodíme kolem horké kaše, mlžíme. A Michal Štěrba mlží báječně a hlediště jej shledává symptickým, i když je s morálkou na štíru - protože jsme na tom podobně. Je to důmyslná anekdota - nic víc, nic míň. Sílu a hloubku textů třeba Yasminy Rezy to myslím nemá.
(zadáno: 6.10.2023)
Jsem zpátky, vy mrdky.
Tak se vítá Gaveston s anglickou šlechtou. Tak přímočaře drsný je celý Čermákův Edvard II. Hra o zapovězené lásce, boji o moc a pomstě je inscenována s tak velkou energií a dravostí, že hercům občas není rozumět. Víc než o slova jde ale o jevištní obraz a akci, takže to vlastně nevadí. Michal Kern a Denis Šafařík jsou báječní a ve zvolené stylizaci jsou jako doma. Kéž by se Marlowe vrátil na česká jeviště natrvalo. A klidně nás může pozdravit slovy milovaného Gavestona.
(zadáno: 19.9.2023)
Možná inscenaci ublížil prostor, možná užvaněná plytkost hry, která by snesla škrty, možná režie. Ke mně se v plzeňském Velkém divadle do 11. řady mnoho emocí nedostalo.
Nejspíš jsem po všech těch až hysterických ódách čekal víc.
Že jsou Marek Němec, Igor Orozovič a Veronika Kubařová skvělí herci, to jsem věděl i bez téhle inscenace.
(zadáno: 17.9.2023)
Havelka v první části kopíruje Frljičovy inscenační postupy. Je to hravě edukativní a paralela s velikonočními zvyky, při kterých je páchání násilí na ženách tradicí v zásadě vyžadováno, se nabízí.
Ve druhé časti nechá Havelka zaznít 12 zásadních textů, které jsou bez ohledu na obsah podány s velkou interpretační dovedností. Přestanete-li vnímat slova, stírá se tak rozdíl mezi inteligentní argumentací a účelovou demagogií. Trvá to celé dlouho, ale má to smysl.
V závěru pak - zcela ve shodě s Frljičem - zformuje režisér blasfemicky herce do podoby slavné Leonardovy fresky a neonový nápis VYKOUŘENÍ se změní a vytvoří pointu inscenace.
(zadáno: 14.9.2023)
Příběh Pravomila Raichla je fascinující sám o sobě a Tomáš Dianiška jej vypravuje s noblesou a citem. Snad ještě větší sílu mu ale dodává osud jednoho z nejodpornějších lidí české historie - slizkého Karla Vaše. Těžko si představit větší kontrast.
A dostalo mě, jak je v inscenaci použita píseň Jiřiho Bulise Anděl radosti. Pavel Neškudla ji zpívá ve stísněném prostoru skřině, která je pro tu chvíli vězeňskou celou, a zpívá ji tak krásně. Sílu má také nádherná Balada o poľných vtákoch od Miroslava Žbirky v podání Miroslava Zavičára ve scéně útěku z vězení.
Tyhle dva momenty byly pro mě nejsilnější.
(zadáno: 8.9.2023)
Ze tří formálně nesourodých kusů složil Tygr v tísni na pražské Štvanici nádhernou mozaiku o životě jednoho z nejtragičtějších hrdinů všech dob. Nejprve sledujeme díky moderní aplikaci Hermés okolnosti Oidipova zplození, potom nás plnou silou zasáhne Sofoklova tragédie a nakonec se ponoříme do bezčasí Odipových myšlenek a do (ne)bezpečí jeho vzpomínek. Nejvíc mě nadchli Michal Kern, Gabriela Mikulková a Denis Šafařík.
(zadáno: 31.8.2023)
Je to poctivá inscenace, která pobaví a nabídne několik luxusních hereckých výkonů. Pro mě je to především starosta Dubský Davida Matáska - je moudrý, velkorysý, má odstup a nadhled. Fascinovat mě nepřestává František Němec - toho bych poslouchal hodiny. Kolik je na světě takových herců?
Inscenace je to tedy poctivá, věnuje se trpělivě všem motivům Stroupežnického hry, ale výjimečná není. Westernová stylizace je nedůsledná a žádný zásadní nový pohled Martin Františák nepřináší. Leda snad posiluje téma vzteku a pod jeho vlivem činěných rozhodnutí.
Jako metafora lidské společnosti zůstává každopádně Stroupežnický nepříjemně aktuální.
(zadáno: 20.8.2023)
Plasy. V jedné z kaplí kláštera položil k našim nohám Jan Blažej Santini Aichl hrubé plátno svého života. Otevřel nám svou mysl a my se spolu s ním hnali za moudrostí, za smyslem žití, za světlem.
Santini Lucie Trmíkové je meditací, básní, rituálem. Je přemýšlením o genialitě, s níž se pojí pochybnosti i obyčejné lidské starosti.
Akustika barokní kaple si pohrávala s každým slovem, světlo letního večera zase s prostorem a stíny.
Jeden lidský život, jedna bohoslužba, jeden letní podvečer.
(zadáno: 17.6.2023)
Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.
(zadáno: 15.6.2023)
O čem nelze, o tom se musí mlčet.
O čem nelze, o tom se musí mluvit.

Setkání Ingeborg Bachmannové a Paula Celana v poválečné Vídni. Časoprostor, který jim osud poskytl, se postupně zaplňuje - předměty, city, traumaty, sexem, slovy. Křehkost, hravost, krutost, stíny války. Krása.
(zadáno: 10.6.2023)
V hledišti vyprodané Nové scény nás mluvilo česky asi tak dvacet. A bylo to v pohodě, protože Poe Lenky Vagnerové mluví hlavně univerzálním jazykem těla a výtvarných obrazů. A hudby Ivana Achera.
Inscenace se nesnaží vypravovat jednotlivé povídky slavného romantika - zve diváky do duše člověka, který touží po svobodě - protože bez ní žít nesvede. Nepotřebuje bohatství hlupáků, svět fantazie mu bohatě stačí. Kdo otevře mysl, ten se neztratí ani na okamžik. Máte-li načteno, budete se asi bavit o trochu víc, ale nezbytný předpoklad k návštěvě divadla to není. A zážitek je to mimořádný.
(zadáno: 27.5.2023)
V Chebu nešetřili - mají rovnou pět Drtikolů. A nabízí pět Fráňových životních situací. Nečekejte ale životopisné pásmo - inscenace je to chytrá. A působí nejen slovy, ale i stylizovaným pohybem a především světlem. Všichni herci jsou báječní. Vlastně se takhle vyrovnané výkony nevidí tak často. Hraje se na obnaženém jevišti a působivé obrazy vyniknou z větší vzdálenosti - nesedejte si jako já do třetí řady. Chebského Drtikola si ale nenechte ujít.
(zadáno: 26.5.2023)
Jakub Šmíd ji v divadle D21 našlehal živočišně existenciálně. Poetická křehká krása adaptací, které jsem kdy viděl (včetně té filmové), je pryč. Tahle krása se skrývá v ošklivosti, špíně a prachu. Je blíž našim životům, je opravdovější a bolestnější. Ale pořád je to krása.
(zadáno: 19.5.2023)
Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk.
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci.
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.5.2023)
Inscenace Aminaty Keita je atraktivní a vstřícná svým vtipem, chytrými symboly (dopis spadlý z nebe či záplava stížností, která znesnadňuje pohyb, ergo ovlivňuje všechny postavy na každém kroku) a skvělými hereckými výkony.
Hraje se o manipulaci, o pokrytectví, o sobectví. A je to výborný text, z něhož vznikla výborná inscenace, která se hodně ptá, ale jednoznačné odpovědi (naštěstí) nenabízí. (více v článku na blogu)