J.anek

Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.

O čem nelze, o tom se musí mlčet.
O čem nelze, o tom se musí mluvit.

Setkání Ingeborg Bachmannové a Paula Celana v poválečné Vídni. Časoprostor, který jim osud poskytl, se postupně zaplňuje - předměty, city, traumaty, sexem, slovy. Křehkost, hravost, krutost, stíny války. Krása.

V hledišti vyprodané Nové scény nás mluvilo česky asi tak dvacet. A bylo to v pohodě, protože Poe Lenky Vagnerové mluví hlavně univerzálním jazykem těla a výtvarných obrazů. A hudby Ivana Achera.
Inscenace se nesnaží vypravovat jednotlivé povídky slavného romantika - zve diváky do duše člověka, který touží po svobodě - protože bez ní žít nesvede. Nepotřebuje bohatství hlupáků, svět fantazie mu bohatě stačí. Kdo otevře mysl, ten se neztratí ani na okamžik. Máte-li načteno, budete se asi bavit o trochu víc, ale nezbytný předpoklad k návštěvě divadla to není. A zážitek je to mimořádný.

V Chebu nešetřili - mají rovnou pět Drtikolů. A nabízí pět Fráňových životních situací. Nečekejte ale životopisné pásmo - inscenace je to chytrá. A působí nejen slovy, ale i stylizovaným pohybem a především světlem. Všichni herci jsou báječní. Vlastně se takhle vyrovnané výkony nevidí tak často. Hraje se na obnaženém jevišti a působivé obrazy vyniknou z větší vzdálenosti - nesedejte si jako já do třetí řady. Chebského Drtikola si ale nenechte ujít.

Jakub Šmíd ji v divadle D21 našlehal živočišně existenciálně. Poetická křehká krása adaptací, které jsem kdy viděl (včetně té filmové), je pryč. Tahle krása se skrývá v ošklivosti, špíně a prachu. Je blíž našim životům, je opravdovější a bolestnější. Ale pořád je to krása.

Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk.
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci.
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. (více v článku na blogu)

Inscenace Aminaty Keita je atraktivní a vstřícná svým vtipem, chytrými symboly (dopis spadlý z nebe či záplava stížností, která znesnadňuje pohyb, ergo ovlivňuje všechny postavy na každém kroku) a skvělými hereckými výkony.
Hraje se o manipulaci, o pokrytectví, o sobectví. A je to výborný text, z něhož vznikla výborná inscenace, která se hodně ptá, ale jednoznačné odpovědi (naštěstí) nenabízí. (více v článku na blogu)

Nejslavnější barokní román ožívá ve Vile Štvanice na nebezpečně prudké šikmě ve tvaru kruhu, která symbolizuje svět. Všechnu jeho krutost, záludnost i krásu.
Skvěle vyluhovanou trestí z románu Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausen nás provázejí Vojtěch Franců a Petr Šmíd. (více v článku na blogu)

Výjevy. Obrazy ze života řeklo by se. Ale jsou tak plné života, humoru, pokory! Stejně jako Lucie Trmíková se i Dodo Gombár jako autor textu drží především knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13.
Lenka Schreiberová má francouzský šarm, sílu čelit krutostem světa i touhu tvořit. Zamiloval jsem se do její Suzanne od první chvíle. Často žasnu, jaké umělce skrývají oblastní divadla. A žasnu, že je Jihlavě věrná tolik let.
Gombár vypravuje přehledně, citlivě, baví mě některá gesta, která se opakují a vracejí, těší mě humor, který byl básnířce vlastní a který poskytuje potřebnou úlevu.

Namísto destrukce se v X10 staví. A vzniklá stavba připomene chudáka Schrödingerovu kočku. Žijeme ještě? Nebo už je dávno po nás? Žijeme, abychom nic neviděli? Abychom si mohli koupit nové auto? Abychom dětem včas vysvětlili, že se mají bát?
Pro mě fajn adaptace zajímavého textu. Já si z něj vybral něco trochu jiného, ale moc mě baví, jak jej četli tvůrci inscenace.

V Plzni se nebojí riskovat. Tříhodinová Zeyerova pohádka s živou hudbou Josefa Suka se může zdát jako sázka na jistotu, ale úskalí je mnoho. Štěpán Pácl vedl tuhle velkou a nablýskanou loď všemi nástrahami velmi obezřetně a dal jí doplout do přístavu s noblesou. (více v článku na blogu)

Dlouho je to spíš takový sprint od fóru k fóru a od pointy k pointě. Děje se tak nadhledem a hereckou bravurou. Potom příběh z hausbótu, příběh o vztazích a taky trochu o Zemanovi, který dokáže lidem pokazit i sex, poněkud potemní a přestane být povrchní.
Voličům onoho kýblu špíny, který pomalu upadá do zapomenutí, bych tuhle inscenaci rozhodně nedoporučoval, ale všem ostatním ano. Ostatně Zemanovi voliči do divadla nechodí, takže pohoda.
Velkou radost jsem měl z Denisy Barešové - na jevišti DD jí to jde skvěle.

Dost pochybuji, že se v Česku najde herec s hezčíma nohama, než má Petr Vančura. To je nutno konstatovat především.
A potom je nezbytné říct, že má tahle inscenace dost blízko k dokonalosti. Je aktuální, a přece ani v nejmenším nepohrdá antickou předlohou. Respektuje ji maximálně - však patřil Eurípidés k experimentátorům, k hledačům.
Efektní forma netlumí poselství, spíš mu pomáhá proklubat se na svět. Hra o fanatismu a hledání rovnováhy ostatně sotva kdy vyjde z módy.
Obsazení je luxusní, výkony precizní, už dlouho jsem nebyl v divadle tak šťastný.

Vlastně jsem se za těch devadesát minut zamiloval kompletně do všech sedmi postav na jevišti, ale nejvíc do Markéty Stehlíkové a Viktora Zavadila.
Jedna porodnice, jedna vánoční noc, sedm lidí - a najednou máte celou naši společnost jako na dlani. Už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané herecké výkony. Všichni jedou tak, jak Ondřej Sokol píská - a on píská sakra dobře.
A už dlouho jsem se v divadle tolik nenasmál.
Chytré, vtipné, jděte na to.

S dívkou beze jména padáme až na temné dno zoufalství - a je úplně jedno, jestli jde o Lorcův španělský venkov před bezmála sto lety, nebo Stoneovo současné předměstí Londýna. Zoufalec ničí všechny a všechno kolem sebe - jen kvůli zarputilé touze po něčem, co nemá. Nina Horáková je báječná - zabil bych ji okamžitě a s chutí. Děsivá je bezmoc všech kolem - situaci chápou, leč řešit ji nemohou, nedovedou. Scéna pomáhá budovat atmosféru a když už je nesnesitelná, přijde matka Evy Salzmannové a hned je zase o trochu líp. Skvělá inscenace.

Jakub Čermák vytvořil působivou jevištní báseň o smrti, strachu z ní, o bolesti, nemoci a bezmoci. (více v článku na blogu)

V televizi mě Audience nebavila a myslel jsem si, že je to taková snobská záležitost - jít na Janžurku.
A teď jsem moc rád, že jsem tuhle audienci směl absolvovat.
Jasně, celé to stojí na Ivě Janžurové, ale těch drobných vychytávek od Alice Nellis! A výkon Jana Hartla!
Vážně to stojí za vidění.

Byli jste někdy na úřadu práce? Nebo na jakémkoli jiném úřadu?
Pokud ano, pak vás budou Džípy zaručeně bavit.
Skvělá nadsázka, groteska prokládaná promluvami do kamery, vtípky o majitelích velkých aut a jejich problematických penisech. Hraje se o bohatých, kteří se tváří jako chudí, a o chudých, kteří se mohou tvářit úplně autenticky, o úřednících, kteří rozhodují o lidských osudech, o nesrozumitelných, ba úplně debilních formulářích a o marné snaze o sociálně spravedlivou společnost.
Herecky parádní kousek.

Vsadím se, že by se Mozart moc dobře bavil. Sen restaurátora Ondřeje je hravý, poetický, skoro surrealistický. Nechybí mu vtip, nadsázka a lehkost. Je to taková čistá divadelní radost - nic se neřeší, nikdo se k ničemu nevyjadřuje, je tu jen radost - z hraní, z hudby, ze života.

Hrabákův Raskolnikov je křehký a nejistý intelektuál, kterému bych zločin okamžitě odpustil. Není nadčlověk, je jen zmatený a ztracený. Ještě jsem dramatizaci Andrzeje Wajdy neviděl - z rozsáhlého románu zbyla jen tresť, ale vůbec není špatná. A atmosféru má inscenace silnou. Je o morálním tápání v zemi, kde je morálka už jen vzpomínkou a kde jsou peníze nade vším. V hlavě mi uvízla věta ?Je moje, můžu si s ní dělat co chci.? A že jde o živého tvora? No a?

Chebské Transky jsou o 20 minut kratší než ostravské. Jsou rychlejší a hravější - což skvěle ladí s jakousi loutkovou stylizací, která je patrná v herecké akci, kostýmech i scéně. Jasně, nemají Jakuba Burýška, ale Hanny Firla zvládá roli Zdeny moc dobře. A ostatní jsou ve všech svých mnoha rolích jednoduše báječní. A kdy jindy se radovat z inscenace, která je oslavou lidskosti, než v den, kdy máme po 20 letech konečně důstojného prezidenta.

Drsná exkurze do nejtěmnějších hlubin Moskvy, Ruska, ruské duše. KGB a duginovské opilecké blábolení. Výlet do země, kterou obdivuje už leda úplný Matěj a ve které tě osvobodí leda tak pád ze sedmého patra. Míčová, Majer, Marhold a Pechlát jsou boží a sluší jim ušanky.

Detektivka na vsi. Detektivka, která přináší víc otázek než odpovědí. S moudrým a zkušeným a taky s jedním mladým a zbrklým detektivem. A taky s právníkem, který je pěkná svině.
Dramatizace Ilony Smejkalové stojí na skvělém nápadu a drží se jednoty místa, času a děje. Michal Vajdička umně splétá a rozplétá osudy vesničanů a ve shodě s Čapkem jednoznačnou pravdu nenabízí. Hordubal bez Hordubala, zato se skvostnou Zuzanou Stivínovou.
A vražedně pomalé tempo? Jděte se vycpat. Kdo se nedokáže soustředit, ten ať nechodí do divadla.

Centrální trampolína s žíněnkami je skvělý nápad, ale byla by pochopitelně k ničemu, kdyby chyběl Mauglí. A ten jihlavský je parádní - má mimořádné charizma, potřebnou fyzičku a akrobatické dovednosti a spoustu energie. Džungle je v Jihlavě sterilně čistá a bezpečná - muselo být fajn vidět inscenaci v ZOO. Stínové divadlo žádná sláva, to je škoda. Ale jinak moc fajn kus.

Především nemá tahle záležitost nic společného s knihou Jaroslava Kmenty Rudý Zeman, což tvůrci tvrdí.
Viděl jsem za svůj život desítky amatérských inscenací, ale ani ta nejslabší z nich nebyla tak mizerná jako Rudý prezident, který se povrchně a uboze vysmívá Evropské unii. Spousty plytkých narážek na kdeco spolehlivě nerozesmály nikoho. Smutek. Z hloupého textu a ze zbytečné inscenace.