J.anek

Tenhle kousek vznikl v roce 1968, což je mi milý rok, a je pozoruhodně svěží.
V ABC se na jevišti zrodilo tango a také dívka María. Ať je děvkou nebo mrtvolou, je krásná i děsivá jako město, které jí dalo i vzalo život.
Je to fascinující jevištní báseň - člověk neví, co sledovat dřív - hudbu, kterou na jevišti zastupuje krásná harmonikářka, tanec, zpěv, výtvarné kousky Jakuba a Terezy Kopeckých, nebo klaunské kousky Kryštofa a Aleše. Je to nádhera.
Jen bych nepohrdnul titulky. V klíčových místech sice zazní čeština a zbytek člověk nějak pobere, ale i tak.

Chytrý text podle známé pohádky má vtip a míří na sociální rozdíly ve společnosti. A to je téma věčně aktuální. Chytrost byla odměněna, maloměšťácká hloupost a lakota zůstaly nepotrestány. Je to moc hezké, jen takové nedotažené, možná ještě málo usazené.
Obsazení je logické a dobré. Když jsem sledoval, jak Jaroslav Matějka komunikuje s dětmi, bylo mi líto, že se s nimi nepracuje víc. Titulní roli skvěle zvládá energická Denisa Cupáková.
Moc se mi líbilo výtvarné řešení - měšťácká elita je od okolí oddělena vysokou hradbou, žije v jakési bezpečné ulitě.

Neznám v současném českém divadle nikoho, kdo by svedl oživovat historii s takovou elegancí jako Radovan Lipus. Je to vtipné, hravé, poetické - a ještě historicky až puntíčkářsky přesné.
S režisérem si skvěle rozumí Marek Mikulášek - jako by tohle byla role, na kterou roky čekal; i hudebně je brilantní.
Bavil mě novozéladský rodák Jan Maléř, leckterý Maor by se od něj mohl učit. Energií nešetří ani Matyáš Darnady, elegantní a sympatický průvodce po tatínkově osudu.
Jde hlavně o poctu plzeňskému rodákovi, ale hraje se třeba i o tom, že když se k lidem chováme s úctou, vrátí se nám to.

Parádní mystifikace. Chytrá a neuvěřitelně vtipná. Skvěle se pracuje s prostorem a taky s herci - nezaznamenal jsem slabý herecký výkon. Nejvíc samozřejmě září Martin Stránský, ale jeho ?stoletá? matka mu zdatně sekunduje. Vidět na jevišti Moniku Švábovou je čistá radost. Všechny ty roky zkušeností přetavila do lehkosti a samozřejmosti a její studie moderní akční matky se báječně povedla.
Škoda toho technického lapsu na konci.

Už se mi stýskalo po choreografiích Lukáše Vilta - hlavně ta krejčovská je parádní, má noblesu, švih i vtip.
Hvězdou je Pavel Režný, to on je vypravěčem příběhu, jeho očima všechno sledujeme. Je spolehlivým průvodcem po vlastním osudu. Stanislava Topinková je jako Norma Desmond tak trochu v pasti svých okázalých kostýmů a ponurého domu (parádní scénografie). Ve správné chvíli ovšem září jako diamant. Skvěle funguje sluha Pavla Klečky - všudypřítomný a neviditelný zároveň. A Charlotte Režná je jako Betty nádherně upřímná, chytrá, opravdová. A zamilovaná scéna s Joem patří k nejsilnějším.

Je to svižné a stylizace parodující chlapáctví není špatný nápad. Škoda, že nemá Michal Lang cit pro míru - humor je lascivně hrubozrnný, prvoplánový, ukřičený, nedává divákovi prostor pro smích.
Snad nejlépe na jevišti působí Adam Vacula. Není tak urputný, není vulgární. Ve scéně s latinským překladem to funguje báječně. Ostatní šlapou na plyn jako diví, ale k smíchu to není.
A o čem to celé je? Nevím.
Tohle všechno platí ještě minutu před koncem - a pak přijde pointa a všechno je rázem jasné a logické. Ale proč dělat z diváků kvůli té chvilce překvapení dvě hodiny hlupáky?

V hlavní roli polonium 210.
Tak jistě, je to rekonstrukce vraždy Alexandra Litviněnka, ale především je to celé o Rusku a o té odporné lidské zrůdě, která se jmenuje Putin. O jeho zločinech se ví - ale není moci, která by ho zastavila.
A taky o pokryteckých anglických politicích se hraje.
Inscenace pracuje s živým videopřenosem. Technicky žádná sláva, ale funguje to. A pak jsou tu velmi dobré herecké výkony, kterým kraluje Anna Stropnická.
V Čechách nejsme moc zvyklí na politické divadlo, ale je ho třeba. V tomhle se navíc skvěle pracuje s humorem.

Muzikál mladých tvůrců a interpretů. Pěvecky mu kralují ženy - dnes Vítězslava Karolová a Andrea Gabrišová.
Místo kulis se pracuje s dřevěnými vojenskými kufry, které se podle potřeby umí proměnit v zákopy, polní lůžka i taneční zrcadlový sál. Nápaditě se od samého začátku pracuje se siluetami a vznikají působivé obrazy.
Výkony jsou nevyrovnané, ale nasazení všech dává na rozdíly zapomenout.
Z vojáků byli pro mě přesvědčiví Lukáš Adam a Tomáš Tlučhoř.
Některá místa jsou krkolomná a rozumět slovům lze jen stěží. Nicméně ze závěrečné písně mrazí a spolehlivě zvedne publikum ze sedadel.

Inscenace kolísá mezi profesionálními a amatérskými výkony - s tím si Peter Gábor bohužel poradit nedokázal. Nejraje se často, takže herci lapají po textu a skáčou si do řeči. Nešťastné je také neustálé a zcela bezúčelné přenášení prádla či rozehrané šachové partie z místa na místo.
Nicméně díky Jitce Smutné ožívá Čapkův text z roku 1938 důstojně a naléhavě.

Nepřestává mě fascinovat, kolik lidí má problém s vulgarismy. Jsou to divní pokrytci. Crimpův text v báječném překladu Ester Žantovské přitom funguje fantasticky. Je to náramné divadlo poezie. Oslava rytmu. Nádhera.
Přiznávám, že jsem vůbec neznal Bohdanu Pavlíkovou. Byla jedinečná. Všichni byli výborní. Bavily mě kostýmy Marka Cpina - vojensky chlapácký Cyrano, Kristián jako křupan ve fraku, Montfleury a jeho Hamlet v roláku. A hudba Ivana Achera je skvělá.
Současný a nadčasový Cyrano bojuje svůj marný boj s hloupostí a ubohostí světa s noblesou. S grácií.

Imaginace SKUTRů a Bulgakov, to je sázka na jistotu.
A přece mě fascinuje, jak se proplétají děje, prostory a postavy. Jak chytře vybírají autoři z rozsáhlého románu. Jak marnotratně zahazují skvělá místa, protože času není nazbyt a protože vědí, co chtějí říct.
Je to zábavné, je to kruté a točí se z toho hlava.
Ondřej a Pavel jsou spolu, svět je už zase v pořádku. Woland nemůže být ďábelštější, Markétka živočišnější a obětavější a vypravěčka Eva elegantnější.
Snad chybí atmosféra Moskvy před sto lety, ale nemrzí mě to. Inscenace je magická a současná. Je o milosrdenství a o naději.

Fascinujíci barokní kabaret, který zdaleka není jen z doby povstání českých stavů. Promítá se do něj husitská minulost i naše současnost - ta především. Protože některé typy, jako je třeba Babiš, existují bohužel napříč lidskými dějinami.
27 diváků sleduje v magické černé kostce technicky velmi náročnou a výtvarně nápaditou inscenaci, která se odehrává všude kolem nich i nad nimi. Je to krutě vtipné, vtipně kruté.
Premiéru narušil opilec, který nejspíš nebyl v životě v divadle. Dovolával se svých práv, zatímco (bez roušky) ničil nejen představení, ale i techniku. Ach jo.
Nenechte si ujít!

Tak jo. Je to mimořádný Hamlet.
Jde přímo k věci, a přece neztrácí humor a odstup.
Herecky je bravurní - a nemyslím jen Tomáše Havlínka, ale také vtipného, úlisného i chatrně důstojného Polonia Petra Konáše, lascivní poněkud a později prozřevší Gertrudu Ivany Uhlířové či Horacia Filipa Březiny, který je ztělesněnou ctí a jehož svědectví nikoho nezajímá. Protože nás všechny přestala pravda zajímat. Už ji ani nehledáme.
Acherova hudba, Chocholouškova scéna a kostýmy Zuzany Krejzkové jsou současné i nadčasové. Michal Dočekal, Jana Slouková a Daniel Přibyl odvedli skvělou práci.

Dvě výtvarnice a jeden králík. Spíš surrealismus než dada. A psycho. A Knížák. A ženský úděl, i když některý ženský jsou skoro všechny většinou píči. A nesvoboda a Tuzex. Jen mi, holky, bylo líto toho bramboráku. Ale bavilo mě to tuzex.

Kdo chce žít z války,
musí jí taky dát něco zpátky.

Michal Hába odhaluje ohavnost všech nelidských systémů, ve kterých je tím hlavním a jediným cílem přežít. Přežít za každou cenu. I za cenu kolaborace se systémem, který nás drtí.
S Evou Salzmannovou si Hába moc dobře rozumí. A ona statečně táhne růžovou káru, která má na jednom boku nápis COURAGE a na druhém Made in China.
Brechta režisér balí do třpytivého hávu. A nabízí skvělý hudební doprovod.
Hodně lidí odešlo. Jakmile se totiž divadlo nebezpečně vzdálí od formátu televizní inscenace, je třeba vzít nohy na ramena. Asi.

Všivá doba, jistě. Ale především všiví lidé - o nich je hra Marie Novákové. O lidech k zblití, kteří byli, jsou a budou. A taky o těch druhých, vzácných.
Báječná Radka Fidlerová, Veronika Janků a pochopitelně Beáta Kaňoková. Jakub Nvota bez velkých efektů a režijních vychytávek vypravuje silný příběh, který je navzdory dobovému ukotvení zatraceně nadčasový.

Pierre, Nataša a Andrej
Velkolepá jevištní freska s neuvěřitelně dobrými scénickými nápady. Všichni slouží celku, jede to jako kvalitně promazaný stroj.
Můj obdiv má Kateřina Marie Fialová. Má tolik poloh, tolik talentu. A poklona také Ivaně Uhlířové. Byla fenomenální.

Tak hlavně že má člověk práci!
Saša Uhlová se pustila do průzkumu a Michal Hába se vydal po jejích stopách.
Vznikl jevištní esej o práci, o nespravedlnosti, o zoufalství, o pasti, z níž není úniku, o nedůstojných podmínkách a o lidech, kteří už nemají sílu bojovat. Rezignovali, protože mají alespoň na nájem a na jídlo. A my šťastnější si lžeme, že si za to můžou sami, abychom s tím proboha nemuseli něco dělat.

Pohybová jevištní báseň z temných míst světa. Z míst bez naděje, lásky a štěstí. Báseň o touze po světle, po slunci, po lásce a po svobodě. Forma a obsah stojí proti sobě jako dva vzteklí psi, a přece to celé pevně drží pohromadě.
Zdeněk Piškula je krom talentu krásný. Jemné rysy obličeje kontrastují s pevným svalnatým tělem - tak ohebným a houževnatým. Těžko si představit lepšího představitele Roberta Zucca. Jeho pohyb je tanečně ladný a zárověň znepokojivý. A má úroveň, které nedosahují mnohé novocirkusové produkce.
Maďarský inscenační tým stvořil mimořádnou inscenaci.

To se to Davidu Drábkovi režíruje, když má v souboru Petra Pana.
Byl jsem vděčný za roušku, protože jsem se připitoměle usmíval od začátku do konce. Tahle cesta do hlubin věčně klukovské Davidovy duše je moc krásná a nechybí jí pobavený nadhled. Některé dětské reakce jsou k nezaplaceni a herci s nimi skvěle pracují. Víte třeba, proč se herci každý večer převlékají do kostýmů? Přece aby nám všem dělali radost. Možná tu holčičku někdo podplatil, ale spíš ne. Znělo to upřímně.
Každopádně díky. Kdyby mi někdy bylo těžko, tak vím, že se mám dát za první hvězdou doprava a potom rovně až do rána.

Myslím, že problém je zejména v úpravě Kena Ludwiga. Jeho vtípky jsou povrchní, hloupé, původnímu textu nepomáhají, jdou často proti němu. Postava d?Artagnanovy sestry je pak úplně pitomá.
Šerm na jevišti umí aranžovat málokdo. Tady je ho navíc opravdu hodně. Trpěl jsem jako zvíře.
Naopak mě těšila trojice mušketýrů, ač měla málo prostoru. Bavila mě Jana Zenáhlíková, to je sázka na jistotu. A zaujalo mě výtvarné řešení.
Premiérové publikum se zdálo být spokojené. Chodit se na mušketýry jistě bude. Ale kdysi se na Kladně hrálo špičkové divadlo.

Mám radost. Ne ze smutného příběhu, ale z poctivé inscenace. Přiznávám, že nemám srovnání s filmem, nicméně v plzeňské Králičí noře sedí světla, hudba, scéna, která nese řadu významů, kostýmy, všechno. Nejvíc mě těšila energie Kláry Kuchinkové. Přinášela optimismus, odstup, naději. Víc takových inscenací.

Komu odpustit? Kdo doopravdy neví, co činí? Lucie Trmiková se prostřednictvím textu Gertrudy von Le Fort dívá na naši dobu a na konzumní společnost a všemu zlému navzdory dokáže odpustit. Je to silné, koncentrované a připomíná to rituál.
Já takhle odpouštět nedovedu. Ale rád bych.

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.