Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (140)
Helena Grégrová: 13 % (148)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (120)
Lukáš Dubský: 15 % (134)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 30.9.2020)
Takhle milou komedii už jsem dlouho neviděl. Hlavně pánové Písařík a Pečenka jsou vypečená dvojice. Ani náznak trapnosti, perfektní timing, umí se s publikem podělit o interní vtípky, jsou příjemně a jemně aktuální, dokonce lehce političtí, ale pochybuji, že by to někoho štvalo. Já se bavil výborně.
(zadáno: 28.9.2020)
Bez roucha jsem viděl v životě jen ve dvou verzích - asi čtyřikrát v Činoherním klubu a jednou v Budějovicích. V obou připadech v Menzelově režii. Teď Hana Burešová.
Marek Němec je trochu podvodník - protože je skutečný režisér, moc hrát nemusí - prostě se chová jako obvykle. :-)
Fraška je řemeslo - a těch devět týpků na jevišti Dlouhé, to jsou sakra dobří řemeslníci.
Záchvaty smíchu, které jsem v Budějovicích kdysi tolik postrádal (protože to Menzel sekal jako na kopírce), v Dlouhé nechyběly. Krása.
A potlesk všem technikům za přestavbu!
(zadáno: 26.9.2020)
Víno a láska.
Proč bychom jinak na tom světě zůstávali?
Temná jevištní báseň.
Macbethem krásně posedlý Jařab inscenuje ve vlastní scéně drama antických rozměrů. Čas se v něm vleče i žene zároveň a otěže má pevně v rukou živočišná Natálie Řehořová. Její mantra o vysněném životě, ne o bramborách s kyselým mlékem, ale telecí špičce s knedlikem, je tak silná a výmluvná! A co ze vší té touhy a zoufalství zbyde? Starý obraz, matná vzpomínka, nic.
Nádherná inscenace. Náramná je v ní služka Marie Štipkové a Johann Matěje Nechvátala.
(zadáno: 19.9.2020)
Slavná povídka ožívá v malém prostoru na Malé Straně jako monodrama T. Bareše, kterého ohrožuje nemrtvá a poněkud naštvaná paní Prattová. Atmosféru má inscenace parádní - zatímco běžně v divadle úplnou tmu nevyčarujete, tady by se dala krájet. Dobře se pracuje se zvukem. A Tomáš je autenticky vyděšený ve svém marném doufání, že se vlastně nic neděje a že krásný dům netřeba opouštět. Skvělá je závěrečná filmová scéna, kde se nápaditě pracuje s náznakem - myslím, že by si inscenace podobných momentů zasloužila víc - naturalistické prostředky totiž hororovou atmosféru zabíjejí. A to je škoda.
(zadáno: 16.9.2020)
Tři a půl hodiny. Je to hodně, ale nudit se nebudete. Vypravovat se to nedá, hodnotit jako divadlo asi také ne. Každý si dozajista odnese úplně jiný zážitek. Ten můj je velmi silný.
(zadáno: 13.9.2020)
Haně Burešové nestačí Havlova absurdita o nesvobodě, rámuje ji nesvobodou další. Na herce i diváky dohlížejí jacísi policisté v civilu, naše svoboda je jen iluzí. I disidenti jen slouží systému, také oni jsou pouhými loutkami bez svobodné vůle.
Cosi podobného popisuje Ernst Jünger v eseji Chůze lesem.
Děsivé podobenství.
(zadáno: 13.9.2020)
Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.
(zadáno: 12.9.2020)
Skvostná Mikuláškova vize marného boji s médii, s jejich i naší plytkostí. Výborně fungují rychlé střihy na kruhové scéně, jejíž pohyblivou zeď tvoří plameny pekla.
Jen mě mrzelo několik konců, to nemám rád.
(zadáno: 11.9.2020)
Krom toho, že Dianiška je bůh a že dokáže vyvolat smich, zhnusení i dojetí v jedné chvíli, jsem měl tu čest poprvé vidět hrát Jakuba Burýška. Hlásím se tímto do jeho fanklubu a miluju ho a chci ho vidět hrát denně.
(zadáno: 10.9.2020)
Nádhera a krása a paráda.
Všechno tak jemné a přesné!
Ti dva kluci (Adam/Pekárek) mají talent jako hrom.
(zadáno: 7.9.2020)
Temná balada o studeném větru a lásce, která páchne krutostí. Krom Marie Štipkové byla skvělá Nelly Kláry Cibulkové a moc dobrý se mi zdál být Jan Mansfeld - těším se, až v něčem dostane víc prostoru.
Fascinovala mě bortící se scéna Marka Cpina. Na takovém místě by zešílel každý.
(zadáno: 1.9.2020)
Chladná mrcha Zuzany Ščerbové a perverzní bezcharakterní slaboch Matyáše Darnadyho jsou jedineční, ale ještě lepší se mi zdál být Vladimír Pokorný - manipulátor a člověk jistý si svou neomezenou mocí.
A mrazivá je scéna návratu Martina Stránského.
Moc mě to bavilo. I ta pekelná mlha, která se válela na horizontu. I celá řada silných obrazů beze slov. I závěrečné ticho, které křičí, a pomalu a neúprosně klesající opona. Jen ta hromadná scéna SA je podivná. Nešikovná taková. Nemotorná.
Hrát pro poloprázdné divadlo musí být nepříjemné. Inscenace je to každopádně moc dobrá.
(zadáno: 23.8.2020)
Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.
(zadáno: 21.8.2020)
55% Odysseus stojí před soudem bohů, ale neví o tom. A nevědí to zatím ani diváci. A tak sledují statické vypravování s živými obrazy.
Polyfémos má hlas přihlouplého obra Koloděje - fajn, asi to bude pro děti. Jenže pak následuje hrdinova soulož s Kirké jako ze soft porna.
Inscenace má vizuálně velmi silná místa, ale šustí papírem. Dramatických situací je jako šafránu, hlavně se vypravuje a ilustruje. I celá historie bojů o Tróju se v těch 90 minutách stihne. Ani voda a živý oheň v plenérové verzi nepomáhají - divák není zasažen, je jen nezúčastněným pozorovatelem příběhu. A to je škoda.
(zadáno: 31.7.2020)
Antická Štvanice je zase aktuální.
Ano, jsme takoví. Potřebujeme tyrana nebo hrdinu - sami si vládnout neumíme.
Premiéru v rozpáleném podmostním tunelu, který voněl obětním kadidlem, rušilo snad všechno, co rušit mohlo - a přece mi všechen ten řev světa kolem (napřiklad prostor Fuchs 2 jel bezohledně svůj koncert) vlastně nevadil. Nerušil mě. Bylo mi jedno, jaké zvuky servírují pánové ze skupiny P/ST a jaké do inscenace zavála náhoda. Protože to byla silná a dobrá inscenace. Tomáš Loužný a Máša Nováková mají nadhled, nejsou otroky antického textu a měli šťastnou ruku při volbě herců.
(zadáno: 7.7.2020)
Psychedelický sen o konci (či novém začátku) světa se zdá Gretině matce - operní zpěvačce - a odehrává se v kulisách roku 2028. Inscenace se Gretě nevysmívá, adoruje ji jako vizionářku. Jestli se něčemu vysmívá, jsou to politici a ztracená generace závislá na sociálních sítích, generace lidí, kteří nejedí maso a nedělají nic užitečného.
Inscenace je to herecky silná a vyrovnaná. Venku se hraje evidentně jen proto, že je léto - prostor pod mostem úplně ignoruje. Obrovské množství textu zprostředkovávají mikroporty - bez nich by musela inscenace trvat dvakrát déle a herci by přišli o hlas.
(zadáno: 30.6.2020)
Jess a Joe jsou outsideři, kteři na sebe zbyli. Kteří se našli, aby společně hledali a (ne)nalezli své místo v nepřátelském světě.
Hana Šimková a Tomáš Bareš vyprávějí příběh letmých setkání, která vedou k osudovému spojení, na prázdné scéně se dvěma židlemi a meotarem a v kostýmech krásně dětských i nedětských zároveň. A činí tak křehce, citlivě, vtipně.
Vzhledem ke stopáži (45 minut) odhaduji, že došlo na razantní krácení. Inscenaci to rozhodně neublížilo.
(zadáno: 14.6.2020)
Cílem společnosti je člověka zničit.
Když jsem četl Houellebecqův Serotonin, připadal mi Florent-Claude Labrouste ufňukaný, neschopný, namyšlený a nesympatický. Ale jak jsem sledoval inscenaci Matěje Samce a Natálie Deákové, uvědomil jsem si, že jsem ho nejspíš neměl rád, protože máme ledacos společného. Hájkův Florent vzbuzuje soucit, chápu ho, jdu s ním, rozumím mu. U knížky jsem se mnohem víc smál, i když to byl obvykle smích hořký. Tresť románu mnoho humoru nenabízí. Nedivím se. Zato nabízí naději. Úplně nečekaně, obyčejně, bez velkých gest. Protože promluvit si, to někdy docela stačí.
(zadáno: 14.6.2020)
Líbili se mi už v učebně DAMU, sál Disku jim intimitu nezcizil. Výborný je Pavel Čeněk Vaculík jako starý Karamazov, ale dobře hrají všichni. David Krchňavý je prchlivý, hrdý, flexibilně morální, Michael Goldschmid ukryl citlivého a zranitelného Ivana za masku pohrdáni a nihilismu a mladičký Aljoša Kryštofa Dvořáčka vypadá jako krásná pravoslavná ikona. Na Smerďakova všichni zapomínají, ale on nezapomíná. Jeho štítem je jeho nemoc - vždyť kdo by ublížil epilektikovi?! Viktor Kuzník je přesný ve všech polohách - jako obvykle nemá slabá místa. Dámy jsou ozdobou, šperkem.
(zadáno: 14.6.2020)
Všechno je koncentrováno na luxusní herecký výkon Lucie Trmíkové, ostatní konceptu slouží. Během inscenace vznikne působivý obraz a jakási plastika, jejíž smysl jsem nepochopil.
Lucie Trmíková dává divákům pořádně zabrat - jako obvykle. A obhájí svou postavu tak, že není pochyb, na čí straně je pravda. A kostýmy Petry Vlachynské tomu vydatně pomáhají.
(zadáno: 9.3.2020)
Vysoké i nízké, krásné i ošklivé, tělesné i duchovní, důstojné i nedůstojné, slovo, hudba, tanec, zpěv, gesta, oheň, jídlo a pití - a všechno v dokonalé (dis)harmonii. Rituál života a jeho radostí i moudrosti. Všechny živly a chutě světa. I pustina může být krásná. Žádné prvoplánové ilustrace. Poctivost. Imprese na jevišti. Luxusní kostýmy. Ale úplně nejvíc mě nadchlo charisma, živočišnost, soustředěnost a kuchařské umění Filipa Staňka. Zážitek.
(zadáno: 7.3.2020)
Příběh jednoho domu. Jednoho národa. Ženský pohled na historii i současnost korigovaný zkušeným dramaturgem působil autenticky, měl překvapivou sílu. Karel Čapek vytvořil na scéně labyrint domu, který dokázal působit chladně i zabydleně, a Tereza Vašíčková pracovala s kostýmy úžasně vynalézavě - a neměla to snadné, vždyť ji limitovala nejen doba, ale i věk postav. A oba mladí pánové vypadali na jevišti tak sexy, že by snad v civilu nic jiného ani nosit neměli. Inscenaci herecky kraluje Jana Kotrbatá, jenže dobří jsou bez výjimky všichni.
(zadáno: 5.3.2020)
Je mi líto, že MDP stahují Idiota, a jsem rád, že jsem ho ještě zastihl. Zdál se mi v plné síle. Důmyslná dramatizace, scéna luxusní i sešlá podle potřeby, kostýmy, které hercům pomáhají, poctivé divadlo. Aleš Bílík, to je jistota, ani ostatní nezklamali, ale pro mě byl hvězdou inscenace Viktor Dvořák. Jeho úředníček druhé kategorie byl přenáramný. Odporný i dojemný, vtipný i trapný. Krása.
(zadáno: 4.3.2020)
To nemá Špinar na pořádný boty? ptá se afektovaně Eva Salzmannová a pokládá tak jednu z kruciálních otázek inscenace, která je tuze zvláštní. Vlastně ani nevím, oč v ní jde. Pětici skvělých hereček, které zarputile předstírají spontánnost, je dohromady před 350 let a všem je jasné, že jsou to velké dámy. Ale co dál? Trojice skvělých tanečnic nemá prostor, s herečkami se míjí, k žádnému propojení nedochází. Nejzábavnější tak pro mě byl David Prachař. Tomu Špinar nadělil parádní boty a efektní smrt. Moc mu slušela.
(zadáno: 2.3.2020)
Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.