J.anek

Vysoké i nízké, krásné i ošklivé, tělesné i duchovní, důstojné i nedůstojné, slovo, hudba, tanec, zpěv, gesta, oheň, jídlo a pití - a všechno v dokonalé (dis)harmonii. Rituál života a jeho radostí i moudrosti. Všechny živly a chutě světa. I pustina může být krásná. Žádné prvoplánové ilustrace. Poctivost. Imprese na jevišti. Luxusní kostýmy. Ale úplně nejvíc mě nadchlo charisma, živočišnost, soustředěnost a kuchařské umění Filipa Staňka. Zážitek.

Příběh jednoho domu. Jednoho národa. Ženský pohled na historii i současnost korigovaný zkušeným dramaturgem působil autenticky, měl překvapivou sílu. Karel Čapek vytvořil na scéně labyrint domu, který dokázal působit chladně i zabydleně, a Tereza Vašíčková pracovala s kostýmy úžasně vynalézavě - a neměla to snadné, vždyť ji limitovala nejen doba, ale i věk postav. A oba mladí pánové vypadali na jevišti tak sexy, že by snad v civilu nic jiného ani nosit neměli. Inscenaci herecky kraluje Jana Kotrbatá, jenže dobří jsou bez výjimky všichni.

Je mi líto, že MDP stahují Idiota, a jsem rád, že jsem ho ještě zastihl. Zdál se mi v plné síle. Důmyslná dramatizace, scéna luxusní i sešlá podle potřeby, kostýmy, které hercům pomáhají, poctivé divadlo. Aleš Bílík, to je jistota, ani ostatní nezklamali, ale pro mě byl hvězdou inscenace Viktor Dvořák. Jeho úředníček druhé kategorie byl přenáramný. Odporný i dojemný, vtipný i trapný. Krása.

To nemá Špinar na pořádný boty? ptá se afektovaně Eva Salzmannová a pokládá tak jednu z kruciálních otázek inscenace, která je tuze zvláštní. Vlastně ani nevím, oč v ní jde. Pětici skvělých hereček, které zarputile předstírají spontánnost, je dohromady před 350 let a všem je jasné, že jsou to velké dámy. Ale co dál? Trojice skvělých tanečnic nemá prostor, s herečkami se míjí, k žádnému propojení nedochází. Nejzábavnější tak pro mě byl David Prachař. Tomu Špinar nadělil parádní boty a efektní smrt. Moc mu slušela.

Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

O generační nenávisti, o nepochopení, o životě promarněném i nepromarněném, o plánech, o ženách, o nás. Poezie v próze. Hodně legrace a energie, a najednou je život pryč. Bavilo mě to tuze.

Je to krása. Taková poctivá a chytrá krása. Šest nádherných lidí, spousta parádních nápadů, legrace krutá až k popukání, silný příběh bez patosu a bez příkras. A na závěr groteskní výstup dvou soudruhů, ve kterém je všechen hnus a upatlané svinstvo komunismu. Snad se to všechno podaří přenést i na velké jeviště a nic při tom nepolámat. Držím palce! Ty na nohou, to dá rozum.

Všichni se potřebujeme chránit před severákem. A občas to přeženeme a nemáme pak odvahu žít... Tak jako Leo a Emmi. Dva chytří, krásní a vzdělaní lidé. Bylo mi jich líto. A štvali mě. A zamiloval jsem se do nich. Je to celé jako z červené knihovny, a přece ne. Nechybí totiž odstup, nadhled a vtip. I když jde o život. Zbyde láska bez doteku. Otevřený klavír, který nevydá jediný tón - zbraň, ze které se nevystřelí.

Je to veliká paráda. Herecky i pěvecky inscenaci kralují Pavel Klimenda a Jozef Hruškoci. A je super, kolik je v Plzni krásných zpěvaček. Měl jsem radost, že se anglicky i mluví, nejen zpívá. Bavily mě kostýmy, rezervy jsou myslím ve scéně - je taková sterilní, chladná, nešikovná. A celé je to překvapivě tiché - navzdory špuntům do uší, které jsme všichni vyfasovali. Volume doprava, prosím!

Takové násilí bych bral denně. Mimořádně vtipná inscenace není v žádném okamžiku povrchní. Je o násilí mimořádném, i o tom, které musíme snášet každý den. Tohle bude bavit herce i diváky ještě léta.

Parádní divadlo poezie. Na obnaženém jevišti jen provazový žebřík a obrazy z kufrů a lidských těl. Z ženských těl. Vynikající zpěv, výkřiky, osiřelá torza vět, voiceband, rytmus, dupání a tleskání. Není to ale nikdy prvoplánově ilustrativní. Je to chytré a působivé. Příběh nevypráví tahle dramatizace doslovně, jde po pocitech, buduje atmosféru. A všechno se to děje s mimořádnou energií. Nádhera.

Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.

David Drábek a jeho fantazie! Smích a dojetí ve stejném okamžiku. Je to luxusní a velmi návyková záležitost. Kraluje jí Tomáš Havlínek, který je sice bez mimiky, ale s přehledem to dohání gesty a intonací. Freakové jsou úžasní všichni - a počítám mezi ně i Kryštofa, protože to, co dělá s nohama, je nádherně ohavné. A celé je to zkrátka fenomenální a chci se dojímat ještě mnohokrát. V pondělí začíná předprodej na duben...

Nejspíš je to vynikající inscenace. Nejspíš v ní jde o naše tápání, o lidské pachtění, zápasí se o duši. Nejspíš je to obvykle nesmírně silné. Jenže stačí, aby se do jinak dobře skrytého prostoru zatoulalo pár nešťastníků, kteří se přišli zasmát bez ohledu na to, co se děje před nimi, a ostatní mají po legraci. Těch pět nebo šest diváků se smálo úplně mimo kontext. Smáli se jednotlivostem, kostýmům, rekvizitám. Nedalo se soustředit. Leda ke konci, to už jim došly síly. Netuším, jak to herci mohli vydržet. Byl to zlý sen.

Hraje se o pochybnostech, které nás vedou k činům. Zvolená stylizace funguje skvěle. Petr Jeřábek luxusně nakládá s časem. Každé ticho je naplněné - obavami, pochybnostmi, přemýšlením. Je autentický, vnímá diváky, je opravdu Jidáš. Pomáhá mu hlína, světla, mikrofon a taky píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Mimořádný zážitek.

Lehkost a hravost jedničky z roku 2006 je pryč. Vtipné to je pořád, Michal a Tomáš jsou jednoduše skvělí, ale zvážnělo to, ztěžklo. To není špatně, on to zkrátka není jednoduchý modus vivendi, jen je té hořkosti a sebelítosti snad až moc. I když bych taky rád pochopil, proč jsme na sebe v té naší gay komunitě tak zlí... Je to takový esej o osamělosti a touze po blízkosti. Radim Vizváry je pochopitelně vynikající, ale netuším, kým je. A je to dlouhé. Pro mě tak o půl hodiny.

Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.

Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.

Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.