J.anek

Ještě mám v živé paměti inscenaci Jana Antonína Pitínského s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem. V Divadle Na zábradlí jsem ji viděl několikrát. Špinar, který ji viděl desetkrát, obsadil svou extrovertní inscenaci skvěle. Je radost, jakými herci momentálně Národní divadlo disponuje. Mnoho dobrých nápadů, ne/existence čtvrté stěny, balónky, obrazy, spodky. Všechno to skvěle funguje, ale přehlušit onu silnou vzpomínku to nesvede.

Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.

Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.

Hraje se o pochybnostech, které nás vedou k činům. Zvolená stylizace funguje skvěle. Petr Jeřábek luxusně nakládá s časem. Každé ticho je naplněné - obavami, pochybnostmi, přemýšlením. Je autentický, vnímá diváky, je opravdu Jidáš. Pomáhá mu hlína, světla, mikrofon a taky píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child. Mimořádný zážitek.

Všichni se potřebujeme chránit před severákem. A občas to přeženeme a nemáme pak odvahu žít... Tak jako Leo a Emmi. Dva chytří, krásní a vzdělaní lidé. Bylo mi jich líto. A štvali mě. A zamiloval jsem se do nich. Je to celé jako z červené knihovny, a přece ne. Nechybí totiž odstup, nadhled a vtip. I když jde o život. Zbyde láska bez doteku. Otevřený klavír, který nevydá jediný tón - zbraň, ze které se nevystřelí.

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Je mi líto, že MDP stahují Idiota, a jsem rád, že jsem ho ještě zastihl. Zdál se mi v plné síle. Důmyslná dramatizace, scéna luxusní i sešlá podle potřeby, kostýmy, které hercům pomáhají, poctivé divadlo. Aleš Bílík, to je jistota, ani ostatní nezklamali, ale pro mě byl hvězdou inscenace Viktor Dvořák. Jeho úředníček druhé kategorie byl přenáramný. Odporný i dojemný, vtipný i trapný. Krása.

Příběh jednoho domu. Jednoho národa. Ženský pohled na historii i současnost korigovaný zkušeným dramaturgem působil autenticky, měl překvapivou sílu. Karel Čapek vytvořil na scéně labyrint domu, který dokázal působit chladně i zabydleně, a Tereza Vašíčková pracovala s kostýmy úžasně vynalézavě - a neměla to snadné, vždyť ji limitovala nejen doba, ale i věk postav. A oba mladí pánové vypadali na jevišti tak sexy, že by snad v civilu nic jiného ani nosit neměli. Inscenaci herecky kraluje Jana Kotrbatá, jenže dobří jsou bez výjimky všichni.

Všechno je koncentrováno na luxusní herecký výkon Lucie Trmíkové, ostatní konceptu slouží. Během inscenace vznikne působivý obraz a jakási plastika, jejíž smysl jsem nepochopil.
Lucie Trmíková dává divákům pořádně zabrat - jako obvykle. A obhájí svou postavu tak, že není pochyb, na čí straně je pravda. A kostýmy Petry Vlachynské tomu vydatně pomáhají.

Cílem společnosti je člověka zničit.
Když jsem četl Houellebecqův Serotonin, připadal mi Florent-Claude Labrouste ufňukaný, neschopný, namyšlený a nesympatický. Ale jak jsem sledoval inscenaci Matěje Samce a Natálie Deákové, uvědomil jsem si, že jsem ho nejspíš neměl rád, protože máme ledacos společného. Hájkův Florent vzbuzuje soucit, chápu ho, jdu s ním, rozumím mu. U knížky jsem se mnohem víc smál, i když to byl obvykle smích hořký. Tresť románu mnoho humoru nenabízí. Nedivím se. Zato nabízí naději. Úplně nečekaně, obyčejně, bez velkých gest. Protože promluvit si, to někdy docela stačí.

Antická Štvanice je zase aktuální.
Ano, jsme takoví. Potřebujeme tyrana nebo hrdinu - sami si vládnout neumíme.
Premiéru v rozpáleném podmostním tunelu, který voněl obětním kadidlem, rušilo snad všechno, co rušit mohlo - a přece mi všechen ten řev světa kolem (napřiklad prostor Fuchs 2 jel bezohledně svůj koncert) vlastně nevadil. Nerušil mě. Bylo mi jedno, jaké zvuky servírují pánové ze skupiny P/ST a jaké do inscenace zavála náhoda. Protože to byla silná a dobrá inscenace. Tomáš Loužný a Máša Nováková mají nadhled, nejsou otroky antického textu a měli šťastnou ruku při volbě herců.

Temná balada o studeném větru a lásce, která páchne krutostí. Krom Marie Štipkové byla skvělá Nelly Kláry Cibulkové a moc dobrý se mi zdál být Jan Mansfeld - těším se, až v něčem dostane víc prostoru.
Fascinovala mě bortící se scéna Marka Cpina. Na takovém místě by zešílel každý.

Skvostná Mikuláškova vize marného boji s médii, s jejich i naší plytkostí. Výborně fungují rychlé střihy na kruhové scéně, jejíž pohyblivou zeď tvoří plameny pekla.
Jen mě mrzelo několik konců, to nemám rád.

Haně Burešové nestačí Havlova absurdita o nesvobodě, rámuje ji nesvobodou další. Na herce i diváky dohlížejí jacísi policisté v civilu, naše svoboda je jen iluzí. I disidenti jen slouží systému, také oni jsou pouhými loutkami bez svobodné vůle.
Cosi podobného popisuje Ernst Jünger v eseji Chůze lesem.
Děsivé podobenství.

Takhle milou komedii už jsem dlouho neviděl. Hlavně pánové Písařík a Pečenka jsou vypečená dvojice. Ani náznak trapnosti, perfektní timing, umí se s publikem podělit o interní vtípky, jsou příjemně a jemně aktuální, dokonce lehce političtí, ale pochybuji, že by to někoho štvalo. Já se bavil výborně.

Španělská muška se v Plzni povedla. Komediální talent Michala Štěrby je už sázkou na jistotu, ale výborně si vedou všichni, i mně dosud neznámé dámy, které v Plzni zřejmě hostují. Mou favoritkou je ovšem Marie, hospodyně u Klinkeových.
Rozesmát vedrem zpitomělé diváky, kteří sedí v rouškách ob sedadlo, nejspíš není snadné, ale Natálii Deákové se to hravě podařilo.

Polib Prcku, ať ti zazáří!
K zulíbání jsou ovšem nejen oba Prckové, ale i překlad pánů Bára a Olšovského. Je to hravé, chytré, vtipné, lascivní humor bravurně balancuje na hraně. Inscenace se nebere vážně, pobaví citacemi nejen z muzikálů. Hvězdou je samozřejmě Jozef Hruškoci - a to naprosto spolehlivě. Ale hvězd je na tomhle kusu muzikálového nebe hodně. A zase mě těší, jak v company září sólisté - Charlotte Režná či Pavel Klimenda. A parádně působí na scéně Miloslav Frýdl - ten se na prknech neztratí.
Scéna připomíná divadlo Globe a je skvěle variabilní, z kostýmů v dobrém přechází zrak.

Statistika je možná nuda, ale statistik Alan nudný patron rozhodně není.
Inscenace Šimona Dominika staví na herecké souhře, na skvělých drobných nápadech, na dobrém anglickém humoru. Scénografie divadla NaHraně, to je vždycky skládačka, ale pokaždé jiná, funkční, nápaditá. Mám radost z té energie, poctivého divadla a také z toho, jak lehce to celé působí (jakkoli to je jistě dřina).

Rádi bychom dobývali vesmír a vysílali mírová poselství, ale jsme neuvěřitelně pokrytecká pakáž a nedokážeme tu spolu žít.
Tohle poselství nám Jan Mikulášek a Dora Viceniková servírují náramně zábavně a chytře. A logicky nás vtahují do hry, protože jsme stejní sráči a pokrytci jako realizační tým konference v čele s Thomem a Lindou.
Za mě moc podařený site-specific projekt a skvěle zvládnutý kontakt s diváky.

Je to neuvěřitelně milé.
Občas jsem se přistihl, kterak se připitoměle usmívám. Bez problémů jsem uvěřil, že je brigádníkům 17 let (i když je reálně třeba Ivanovi 2 x 17). O legraci se snaží všichni, nejvíc se daří Richardu Pekárkovi. Všechno je tak akorát, není to pouhá kopie filmu a má to švih - i díky parádní choreografii Petry Parvoničové.

Národní divadlo nabízí hořkou meditaci o krutosti stáří, o umírání, o čekání na to, co nepřichází.
15 krátkých videí o beznaději, strachu, vzteku, bezmoci.
Kulisy jsou neútulné - nahlížíme do domovů důchodců, do domů smrti. Květiny rostou, ale vypadají jako mrtvé.
A ošetřovatelé jsou profesionální, odtažití, cizí.
Inscenace o tom, co nechceme vidět ani slyšet. O čem se mlčí.

Tak tohle se Juraji Deákovi podařilo. Je radost, když do sebe všechny složky zapadnou a vznikne dobré divadlo.
Laťková scéna se jednoduše proměňuje, balíky slámy jsou téměř skutečné, hudba připomíná country, jsme na americkém venkově.
Obsazení je parádní, září Líza Zuzany Vejvodové. Marek Lambora přináší pozlátko výjimečnosti, ale Líza se logicky rozhodne pro poctivého Tomáše Pavelku. Oba bratři byli skvělí, ale mám pocit, že hvězdou inscenace je Igor Bareš.
Je to celé dojemné a velmi vtipné. Je to o snech a o naději, bez kterých nevznikne láska a bez nichž se nedá žít.

Barokní velkolepost a okázalost v kontrastu se špínou karavanů novodobých nomádů. Na Štvanici se odehrála náramně vtipná a chytrá travestie. Zářily především dámy - Lesbie Petra Šmída to uměla parádně na bruslích, zneuctěná Lukrécie Vojtěcha Franců zase na skateboardu. A všechno se dělo s velkou energií a hravostí, maximálně si to uživali kluci z pěveckého sboru Bruncvík.
Radost z divadla.

Sedm dostavníků Waldemara Matušky nás doprovází Vesnickým románem. Krajina pod Ještědem tvoří kulisu tragédii antických rozměrů. Jen by se měl Martin Františák rozhodnout, o čem se vlastně hraje. Dominantní téma hledám marně. Nabízely by se předsudky. Mravní pokrytectví. Ledacos. Jen se rozhodnout.
Herecky byl pro mě skvělý především Antoš Jana Jedlinského.
A jsem rád, že konec inscenace dává Sylvě a Antošovi naději. Slabou, ale přece.