J.anek

Životopisné pásmo s písničkami o tom, že Marilym Monroe byla hezká, ale blbá. Což jsem ovšem tak nějak už dávno věděl. Povrchnost bez nápadu.
Jenže! Tohle platí jen do přestávky. Potom přijde charismatický Radek Shejbal jako Lee Strasberg a začíná jiný muzikál, docela jiná liga. Přesvědčivý je Jozef Hruškoci jako Laurence Olivier, ale především konečně začne hrát Zuzana Kajnarová - a je vynikající. A divák pomalu zapomíná na tu úmornou trapnou nudu první části. Marilyn výborně funguje především s Arthurem Millerem Dalibora Gondíka. Konec dobrý, všechno dobré. Škoda, že to nešlo od začátku.

Realistické zpracování se samozřejmě do Řeznické hodí, ale takhle na povrch vyplave mnoho podivných nelogičností, zjevných nesmyslů, které v textu jsou. Možná je ten text prostě pitomý. Nácek a holič, to je úplně jiná liga.

Gombárova zlínská inscenace byla sice asi o půlhodinu delší, ale přehlednější. Langova pražská verze je v první půli hodně chaotická - knížku znám dobře, a přece mi to dalo zabrat. Mnozí diváci byli úplně mimo. Po přestávce je už všechno přehlednější. Tereza Dočkalová je tradičně skvělá, výborná je Marie Málková, působivý je zpěv Eriky Stárkové. Není to zlé. A třeba to přes léto uzraje.

Úplně blbá hra, ale velmi dobrá inscenace, v níž pitomým kostýmům navzdory září Anna Fialová. Ostatní si hlavně vydělávají na chléb. Potlesk vlažný, ale stejně všichni za rok zase přijdou. Takže tak.

Dobrá, režijně je to trochu rozpačité, nepevné, ale nuda to není ani omylem. Bavil mě zvukový doprovod, herecké výkony (trochu sice nevyrovnané, ale to se s reprízami může změnit), Cpinova scéna. Velkolepý start to možná není, ale solidní začátek rozhodně.

Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice ? Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska ? překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Víc v blogu. :-) (více v článku na blogu)

Konzervativec
Jakkoli mě David Zábranský obvykle neskutečně sere svou užvaněností a planým filozofováním, Kamila Polívková dokázala malý zázrak. Pracuje s textem nápaditě, vytvoří několik nezapomenutelných obrazů. Petr Vančura je geniálně fušerský moderátor a dokáže navodit skvěle upatlanou atmosféru. Michal Noga je parádní Slovensko a herec Majer je zkrátka herec Majer. Jen je to celé pocitově nejmíň o půl hodiny delší, než by být mělo (120 minut bez pauzy). Razantní škrty tomu chybí jako sůl.

Pro mě je to hlavně sólo pro Adama Langera. Chápu, proč chce režisér po ostatních karikatury postav, ale zdá se mi, že se v nich herci necítí dobře. Výborně nicméně vychází Nosková Martiny Šindelářové, také její oběti jsou najednou ve zvolené stylizaci autentické. Pokrytectvi, povrchnost a prázdnota velkoměsta funguje, New York je nepřátelským, odporným místem, které dovede ničit, vysát, ublížit.

Chytré, ale chladně akademické takové. Každopádně je fajn hrát právě teď na Hradě o králi, který zešílel a stal se z něj vypatlaný idiot, jenž pohrdá i soudem orákula (potažmo právem). Bavily mě kostýmy. Vadilo mi, že Camillo není čestný člověk, ale vrah (hned na úvod zabije svého milence). To je trapná schválnost. Posun do současnosti dělá z Leonta kreténa, který si klidně mohl zjistit, kdo je otcem. Milá je folklorní část s mladými milenci. Moc dobré jsou videoprojekce.

Hele, nwm.
Zdá se mi, že je povrchně pranýřována povrchnost.
Vizuálně je to paráda, pod slupkou prázdno.
Což je vlastně fajn. Instagramová pravda. Krásné fotky o ničem. Prázdné řeči.
Soudy pro nic a za nic.
Banán souloží s melounem, z nebe sněží ibalginy, Čechov s Molierem na jednom jevišti.
To pak už pomůže snad je flat white.
Dvojitej.
A s mlíkem.

Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.

Slavná povídka ožívá v malém prostoru na Malé Straně jako monodrama T. Bareše, kterého ohrožuje nemrtvá a poněkud naštvaná paní Prattová. Atmosféru má inscenace parádní - zatímco běžně v divadle úplnou tmu nevyčarujete, tady by se dala krájet. Dobře se pracuje se zvukem. A Tomáš je autenticky vyděšený ve svém marném doufání, že se vlastně nic neděje a že krásný dům netřeba opouštět. Skvělá je závěrečná filmová scéna, kde se nápaditě pracuje s náznakem - myslím, že by si inscenace podobných momentů zasloužila víc - naturalistické prostředky totiž hororovou atmosféru zabíjejí. A to je škoda.

Na obnažené scéně teče na velkém plátně pomalu, ale neúprosně řeka, dům se proměnil v zemljanku, zpod úrovně podlahy, která symbolizuje kulečníkový stůl, se derou postavy z minulosti.
Noblesní Raněvská se ještě brání novým pořádkům - cynismem, rozhazováním peněz, kterých se zoufale nedostává, energií. Ale vlastně už všechno vzdala. Nechce se zachránit
Sympatičtí mi byli Vaculův Lopachin a dojemně bezradná Varja Pavly Gajdošíkové - jejich krátká závěrečná scéna pro mě byla vrcholem inscenace. Ta ovšem jako celek nic nového nepřináší. Žádné zásadní sdělení jsem z ní nevyčetl. Škoda. (více v článku na blogu)

Inscenace kolísá mezi profesionálními a amatérskými výkony - s tím si Peter Gábor bohužel poradit nedokázal. Nejraje se často, takže herci lapají po textu a skáčou si do řeči. Nešťastné je také neustálé a zcela bezúčelné přenášení prádla či rozehrané šachové partie z místa na místo.
Nicméně díky Jitce Smutné ožívá Čapkův text z roku 1938 důstojně a naléhavě.

Je to svižné a stylizace parodující chlapáctví není špatný nápad. Škoda, že nemá Michal Lang cit pro míru - humor je lascivně hrubozrnný, prvoplánový, ukřičený, nedává divákovi prostor pro smích.
Snad nejlépe na jevišti působí Adam Vacula. Není tak urputný, není vulgární. Ve scéně s latinským překladem to funguje báječně. Ostatní šlapou na plyn jako diví, ale k smíchu to není.
A o čem to celé je? Nevím.
Tohle všechno platí ještě minutu před koncem - a pak přijde pointa a všechno je rázem jasné a logické. Ale proč dělat z diváků kvůli té chvilce překvapení dvě hodiny hlupáky?

Za mě poněkud přeceňovaná inscenace o tom, kterak málem nevznikla Charta 77. Mrzí mě akční scény, které choreograf kdovíjak nevymyslel. Jednotlivé nápady jsou luxusní, jenže celek působí nehotově, chtělo by to pevnou režijní ruku. Hudebně je to ovšem parádní. Kromě normalizačních hitů především Magické noci Egona Bondyho od Plastiků, které zpívá Ivan Martin Jirous v podání Jana Teplého.

Jako metafora zneužití moci bude tahle hra fungovat vždycky. V Plzni mě těší především živá hudba Petra Zemana, výprava a baví mě práce se světlem. A radost mám z výkonů plzeňské činohry - zvlášť u téhle inscenace, v níž je souhra důležitější než jednotlivé výkony. Tomuhle tvrzení navzdory musím napsat, že je zcela mimořádný Jan Maléř, jeho boj o mravní integritu je pozoruhodný.
Tím víc mě mrzí, že režie nijak nevyužije salemských dívek, že nevyužije postav, které v programu nazve zástupci polis, ale nechá je jen hrát a zpívat, a že poněkud zpackaným koncem upře divákům závěrečnou katarzi.

Hra o morové ráně začíná jako luxusní commedia dell?arte - hravá, vtipná, obhroublá, současná i nadčasová. Druhá část je o přeživších, kteří se potloukají u kiosku za městem - a najednou se hraje jakési sociální drama. A nakonec se hraje o lidské existenci. Tahle formální a obsahová roztříštěnost mě moc netěšila, nechtělo se mi opouštět příjemnou frašku. I v ní bych pochopil, že Harlekýn morálně selhává, s nečekaně získanou mocí si neví rady a zůstává sám - tedy vlastně mrtvý. Režírovat vlastní text není nikdy dobrý nápad. Nicméně kvůli Tomáši Čapkovi byste se měli jít do Disku podívat.

Asi si nedovedu představit luxusnější obsazení. Martin Finger i Lucie Žáčková jsou skvostní. A taky Marta Dancingerová a čarodějky.
Ale nějak mě to nechalo chladným. Netuším proč.

Podobně jako u Nachových plachet je všechno podřízeno vizuálním efektům. Jsou parádní a berou dech. Věty náhodně vytržené z Grinovy novely ovšem znějí pateticky a prázdně, o hereckých výkonech nemůže být řeč. Není to plnokrevné divadlo, je to mimořádná technicky náročná podívaná.

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Takhle jsem si to nepředstavoval.
Je to replika jedné z postav.
Je to téma inscenace (ten krutý rozdíl mezi naším očekáváním a realitou).
Je to tak trochu můj dojem z viděného.
Dalším dojmem je, že všechny herečky jsou talentovanější než herci. V téhle inscenaci především mamka (Karolína Knězů) - tu bych rád viděl zas. Pánové jsou za ženami pozadu ve všech ohledech.
Inscenace je to každopádně zajímavě chladná, krutá, bez naděje.

Shepardův Simpatico z roku 1994 je hodně divná hra a film, který vznikl v roce 1999, má na ČSFD 34 %. Celou dobu jsem si myslel, že konec všechno objasní. Neobjasnil. Je to dál divné a tajemné. Atmosféra dobrá, příběh mizerný. Komornímu prostoru sluší skoro až filmové herectví - tomu je nejblíž Eliška Hanušová Bašusová.

Inscenace bezmála sto let starý text dovedně ilustruje, nějaký postoj či názor v ní hledám marně.