J.anek

Tereza Hofová! Tolik bolesti i krásy zároveň! Drsně poetický text, skvělé režijní nápady, které jsou ale zároveň střídmé. Výlet na Island se vším všudy.

Umělecká výpověď bez kompromisů, která se nesnaží zalíbit, a proto se líbí. Tíživá snová atmosféra naráží na technické limity Švehlovky, ale co. Hraje se o mnohém - krom krásy také o stáří, o strachu, o systému, jemuž se nedokážeme vzepřít a který nás drtí. Nádherná stínohra, skvostná projekce. Soustředěné výkony, které slouží celku. Ženy místo mužů. Křehkost i síla. Jakub Čermák si jde svou cestou - a dobře dělá.

Zajímavá metafora současného světa. Jednoduchá, působivá. Ta chvíle prozření, že se smějeme sami sobě, je silná.

Chytré, vkusné, milé. Víc prostoru dostávají muži - a oba ho využívají na maximum. Diana Šoltýsová ovšem nezůstává v jejich stínu, protože to by prostě v jejím případě nešlo. Jen ten prostor otevřeného hlediště se využívá minimálně, což je škoda. Nemohl by být třeba technik - když už je na ně tak dobře vidět - oním sluhou? Každopádně je to svižný kus, který pobaví, potěší a ještě nabídne pár myšlenek. Co víc si od komedie přát?

Chlebíčky s Poličanem a šampaňské v plastových pohárcích, lesklé černé obleky, čtyři řečníci. Mám dojem, že Vyrypajevovy texty jsou určeny hlavně k poslechu, ale dvojici Svozil - Kosová se daří rozehrávat jednotlivé situace a zároveň se neustále vracet na jakousi slavnost. Herci si drží potřebný odstup, ironický nadhled, překypují energií, komunikují s diváky, bezpečně nás provádějí labyrintem příběhu, v němž se vypravěči nutně ztrácejí, protože lžou sami sobě. Vtipné i silné. Další inscenace, která komornímu prostoru Malé scény sluší. (více v článku na blogu)

Temná Mikuláškova jevištni báseň. Pevně ukotvená v čase, a přece nadčasová. Geniální Pechlát, ale skvělí všichni. Dostala mě atmosféra Vánoc, ale bavil mě vlastně každý symbol. Monumentálnost kulis, fascinující závěrečný obraz. Esence Fuksovy novely. Radost. A smutek z některých diváků...

Vůbec mě nenapadlo, že číslo tisíc není nadsázka. Někteří tvrdí, že je to prvoplánový humor, ale nemyslím si to. Je to trochu sociologická sonda, zpráva o naší společnosti. Ne úplně "tady a teď", protože ten text rychle stárne, ale jinak dobrý. A všichni tři herci jsou prostě vynikající. Pro mě to nebyla jen řada fórů na první dobrou, to ani omylem. Ani za chlebovku bych to nepovažoval, to Dianiška nemá zapotřebí. Pro mě je to člověk, který se velmi dovedně vyjadřuje divadelním jazykem. Jistě, někde může překročit hranici individuální vkusu, ale co. A rád bych ještě dodal, že Dianiška je bůh.

A to jsem si myslel, že filmu Agnieszky Holland se nic nevyrovná... Logika vztahů, uvěřitelnost situací, silné, nápaditě pointované obrazy. Jakub Tvrdík a Matěj Anděl zvládají básníky znamenitě. Lehce mate, že má Verlaine hezčí tělo, ale co. Přemýšlím nad použitím koturnů, a nic kloudného mě nenapadá. Zato hudba mě bavila tuze. A opulentní kostýmy. A scéna - tolik pokojů v životě vystřídáme, a vlastně se jeden od druhého neliší... Žel v druhé půli je tempo poněkud malátnější. A ta zfetovaná číšnice byla mimo rytmus a rušila. Drobné kazy na dobré inscenaci.

Punkový výkřik. Touha bojovat, nevzdat se, neposrat se. Zoufalství i naděje. Bohatí i chudí. A to všechno v ulicích staré Varšavy. Atmosféra knížky Sylwie Chutnik je na jevišti Rubínu doslova hmatatelná. Když jsem Cwaniary četl, vnímal jsem je jako komiks - a s touhle poetikou Ewa Zembok pracuje. Nedokážu odhadnout, nakolik je příběh Potvor přehledný pro toho, kdo knížku nečetl, ale věřím, že ano. Premiéra byla místy nejistá, ale to se usadí. Uklízet bych po tomhle představení každopádně nechtěl. ;-)

Tak jestli jste snad neměli rádi motorky, vůni benzínu a vítr ve vlasech, po Silácích se váš život změní! Já se motorkářů vždycky trochu bál, ale oni jsou to dobráci od kosti. Zato na řidiče kamionů pozor!
Vít Peřina s Petrou Kosovou odvedli skvělou práci na textu, Ivan Nesveda dodal luxusní loutky, Petr Kamioňák Vydarený poctivou motorkářskou muziku a Tomáš Dvořák spoustu prima nápadů. A hlavně obsadil motorkáře tělem i duší - moc jim to sluší. Pohádkový příběh je plný zvratů a zároveň se chytře drží klasického pohádkového schématu. Je to rodinná inscenace v tom nejlepším slova smyslu.

Hlavním nepřítelem téhle vtipné, a přece křehké a poetické inscenace je hluk z okolí. Všichni tři kluci, kteří tvoří tajný spolek Akvabel, dozráli do svých rolí. Hrají s nadhledem a zaujetím zároveň. Hvězdná je Diana Toniková, Andrej Polák dokazuje, že i na malé ploše lze udělat velký kus práce. Návrat Akvabel do Plzně, to je velká radost.

Chytrý režijní koncept, citlivé přenesení hry do českého prostředí. Bavil mě výběr hudby - předpokládám, že vybíral Zdeněk Bartoš. Zapojování diváků je vždycky riskantní dobrodružství... Já měl štěstí na výborného tatínka, školní psycholožka se ke spolupráci moc neměla. Jak to asi funguje v New Yorku? Pavel Richta je skvělý, rozdává energii na všechny strany, pohotově reaguje na diváky, dobře pointuje. Na mém osobním seznamu všech báječných věcí tahle inscenace rozhodně nesmí chybět. Rád si tak rok počkám, kam se to celé posune.

Po bezradné inscenaci běsi_ a sterilním Törlessovi přichází mladí činoherci s peckou. Žranice Kamily Krbcové a Adama Skaly je nechutně (kdo viděl, chápe) aktuální. A formu grotesky zvládají herci s bravurou a chutí. Tu a tam padá tempo - ale jak ho udržet dvě a čtvrt hodiny!
Zvolená stylizace nepřestává bavit a závěr ve stylu deus ex machina neurazí.
A o čem se hraje? Hlavně o nás a naší sebedestruktivní nenažranosti. O lehkosti, s jakou přijímáme morální kompromisy. O lidech, kteří sice vědí, ale mlčí a nic nedělají. A o masách, které je tak snadné ovládat. Jak říkám - nechutně aktuální.

Někde jsem četl, že je to už moc starý text. Takový nesmysl! Je vynikající. Obě dámy fenomenální. A Patrik Děrgel je tanečník tělem i duší.

Dramatizace Lucie Ferenzové je chytrá. Radikálně redukuje postavy příběhu, zjednodušuje jejich motivace, zpřehledňuje vztahy mezi nimi. Vypravovat začíná od klíčového momentu Tobiášova života, od jeho pobytu v jeskyni. Dobře nachází zásadní dramatické situace, šetří slovy. A především jako režisérka vsadila na toho pravého - na Ondřeje Rychlého. Ten je hnacím motorem 75 minut dlouhé inscenace. Podává suverénní, hvězdný výkon. Jen je škoda, že divadlo neupozorňuje, jakým divákům je inscenace určena. Takhle se povedené dílo trochu míjí s publikem. Malé děti zkrátka nestíhají. (více v článku na blogu)

O jaké demýtizaci je tu řeč? Vůbec ten pocit nemám. Krom vtipu a hravosti mám z inscenace dojem, že autoři chovají k předloze velkou úctu, že jí vzdávají hold. Já si dobrodružství ve Stínadlech hodně užil. Mrzelo mě, že jsem na stará kolena nemohl bojovat o post Velkého vonta, ale souboj jsem prožíval i tak. A třeba slavnostní přísaha mě svou důstojností dojala. A hodně se rozbrušovalo, to bylo fajn.

Především vynikající Eva Elsnerová. Tak nesnesitelná, až dojemná. Uvěřitelná. Pravdivá. Pánové mají co dělat, aby s ní drželi krok. Jako by jim to po letech Rosalind Franklinová vracela i s úroky. Ze vší té upatlané soutěživosti vědců se člověku dělá zle, a přece právě z toho hnusu se rodí zázraky. Působivé divadlo.

Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!

Skvělé české Mýcení. Myslím, že by bez invenčního převedení do českých reálií zdaleka nefungovalo tak dobře. Smáli jsme se sami sobě a bylo nám z toho zle. A nahotu bych si netroufl pojmenovat jako nefunkční - za sebe říkám naopak!

Národní divadlo v Rubínu. Pavlína Štorková a Alena Štréblová hledají s pomocí Petra Šmída samy sebe - a činí tak mysticky, zábavně, soustředěně. Celé to trvá asi 80 minut, ale uteče to mnohem rychleji. Pavlína Štorková mluví sama se sebou, intimita a bezbrannost mužského močení, záplava vulgarit pronášených s lehkostí a samozřejmostí, to všechno činí tuhle inscenaci mimořádnou. Je to velká legrace, jak je v Rubínu dobrým zvykem, ale není povrchní, což se tu a tam v Rubínu také stává. Nehraje se o ničem menším než o našich životních rozhodnutích a o schopnosti milovat (sebe především). Radost.

Je to stejně dobré jako v Chebu. Jen komornější, intenzivnější. Pavel Richta měl v Chebu při představení, které jsem viděl, větší štěstí na spolupracující diváky. Daniel Krejčík se dneska pekelně nadřel. Vlastně jsem během představení hodně přemýšlel, kam se poděla empatie, schopnost hrát si, spolupracovat, být součástí celku. Hodnotit tuhle inscenaci je těžké, je pokaždé jiná. Ale Daniel Krejčík je skvělý, to je bez debat.

Všechno podstatné už tu je, tak bych jen opakoval, co napsali jiní. Matěj Samec to s textem umí, chvílemi jako by seděl na jevišti on. Však jsou si s Danielem Krejčíkem podobní. Já jsem si uvědomil, že naše psice je Bůh. Vlastně jsem to věděl od chvíle, kdy se mi schoulila do loketní jamky.

Soubor Palmovky je ve skvělé formě (včetně Ondřeje Veselého, o jehož formu se, a to viditelně velmi dobře, stará fitness Svět pod Palmovkou). Publikum vypadalo vyjeveně a naštvaně, že se na scéně odehrává něco, nač není zvyklé. Přišlo se poveselit (mnohé dámy si i hlavu nechaly udělat), a on ho tu někdo nutí přemýšlet? Tak to tedy ne! Tolerance k jinému vidění světa u nás vážně nefrčí. A steskům, že si Klata z Shakespearova textu vybral jen jednu linii, už vůbec nerozumím. Jednak to není pravda, a i kdyby - tak co? On je snad nějaký zákon, jak se má hrát Shakespeare? Skvělá inscenace.

Moc příjemný bordel. Něžný, lehce erotický, milý. Ze 17 druhů lásky každý ochutná jen tři. Hned bych si to dal znovu. :-)

Fascinující text Elfride Jelinek zní v inscenaci razantně a krutě, a přece mu nechybí vtip a hravost. Tím silněji pak funguje jeho až naturalistická zrůdnost a pravdivost. Výborní jsou všichni, nicméně je znát, že se nehraje dost často - udržet si takhle náročný text v hlavě, to je rasovina. A to nemluvím o výměnách herců a redukci postav. Světelný park slibuje výrazné proměny a efekty, ale žádné se nekonají. To je trochu matoucí. Inscenace je ovšem tak dobrá, že technické berličky v podobě světelných kouzel nepotřebuje.