J.anek

Všechna krutost a manipulace světa v obrazech, ze kterých mi není dobře. Skvělá Andrea Berecková a skvělí kompletně všichni. Dětinský ještě a později zahořklý Francek Maryše nepomůže a ostatní nevidí a neslyší. Protože nechtějí. Protože mají svého dost. Parádně použitý Sovův text o lásce, která se minula v čase. A ten vysavač! Už dlouho mě nic tak nezasáhlo. Výborné divadlo.

Inscenace kolísá mezi profesionálními a amatérskými výkony - s tím si Peter Gábor bohužel poradit nedokázal. Nejraje se často, takže herci lapají po textu a skáčou si do řeči. Nešťastné je také neustálé a zcela bezúčelné přenášení prádla či rozehrané šachové partie z místa na místo.
Nicméně díky Jitce Smutné ožívá Čapkův text z roku 1938 důstojně a naléhavě.

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Kdo chce žít z války,
musí jí taky dát něco zpátky.

Michal Hába odhaluje ohavnost všech nelidských systémů, ve kterých je tím hlavním a jediným cílem přežít. Přežít za každou cenu. I za cenu kolaborace se systémem, který nás drtí.
S Evou Salzmannovou si Hába moc dobře rozumí. A ona statečně táhne růžovou káru, která má na jednom boku nápis COURAGE a na druhém Made in China.
Brechta režisér balí do třpytivého hávu. A nabízí skvělý hudební doprovod.
Hodně lidí odešlo. Jakmile se totiž divadlo nebezpečně vzdálí od formátu televizní inscenace, je třeba vzít nohy na ramena. Asi.

Všechno je koncentrováno na luxusní herecký výkon Lucie Trmíkové, ostatní konceptu slouží. Během inscenace vznikne působivý obraz a jakási plastika, jejíž smysl jsem nepochopil.
Lucie Trmíková dává divákům pořádně zabrat - jako obvykle. A obhájí svou postavu tak, že není pochyb, na čí straně je pravda. A kostýmy Petry Vlachynské tomu vydatně pomáhají.

Křehkost, krutost a humor - laskavý i černý. Dvě povídky plné naděje i beznaděje, života i smrti. A hudba a zpěv a vůně smažených vajíček. Divadlo poezie. Krása ve sklepě kavárny kousek od Karlova mostu. Tři mimořádné herecké výkony. Bylo mi s nimi tak dobře! Jděte taky, neprohloupíte!

Křehká poetická inscenace. Prázdnota slov a strach z toho, co je za nimi. Ale také síla slov vyřčených ve správnou chvíli. Všednodenní vyčerpávající boj o život v městečku, ve kterém se zdánlivě nic neděje.
Těšil mě soustředěný výkon Jaroslava Matějky. Drobnokresba muže, který už ztratil naději a který se odvážil znovu uvěřit, když už bylo příliš pozdě. Zaujal mě Matyáš Darnady, kterého jsem viděl ve větší roli poprvé.
Marek Němec vsadil na citlivost diváků. Mám dojem, že u většiny mu tahle riskantní sázka vyšla.
Mrzí mě nevyrovnané herecké výkony - inscenaci to ubírá na autenticitě.

Fascinující text Elfride Jelinek zní v inscenaci razantně a krutě, a přece mu nechybí vtip a hravost. Tím silněji pak funguje jeho až naturalistická zrůdnost a pravdivost. Výborní jsou všichni, nicméně je znát, že se nehraje dost často - udržet si takhle náročný text v hlavě, to je rasovina. A to nemluvím o výměnách herců a redukci postav. Světelný park slibuje výrazné proměny a efekty, ale žádné se nekonají. To je trochu matoucí. Inscenace je ovšem tak dobrá, že technické berličky v podobě světelných kouzel nepotřebuje.

Hele, nwm.
Zdá se mi, že je povrchně pranýřována povrchnost.
Vizuálně je to paráda, pod slupkou prázdno.
Což je vlastně fajn. Instagramová pravda. Krásné fotky o ničem. Prázdné řeči.
Soudy pro nic a za nic.
Banán souloží s melounem, z nebe sněží ibalginy, Čechov s Molierem na jednom jevišti.
To pak už pomůže snad je flat white.
Dvojitej.
A s mlíkem.

Imaginace SKUTRů a Bulgakov, to je sázka na jistotu.
A přece mě fascinuje, jak se proplétají děje, prostory a postavy. Jak chytře vybírají autoři z rozsáhlého románu. Jak marnotratně zahazují skvělá místa, protože času není nazbyt a protože vědí, co chtějí říct.
Je to zábavné, je to kruté a točí se z toho hlava.
Ondřej a Pavel jsou spolu, svět je už zase v pořádku. Woland nemůže být ďábelštější, Markétka živočišnější a obětavější a vypravěčka Eva elegantnější.
Snad chybí atmosféra Moskvy před sto lety, ale nemrzí mě to. Inscenace je magická a současná. Je o milosrdenství a o naději.

Zahrát tohle v Plzni "věrným abonentům", tak dostanou psotník. Mohlo by to být nicméně očistné. Ovšem i v Praze některé ženy ostentativně "omdlévaly". Opravdu nám forma tak moc a tak často brání vnímat obsah? A přece právě zásluhou té groteskně-hororové stylizace vynikne zrůdnost režimu a jeho přisluhovačů. Skvělé výkony dam a vypracovaný Tomášův hrudník jsou vítanou přidanou hodnotou. :-)

Jevištní báseň krásná jako starý temný obraz. Úvodní Gottův hit o ptáčeti bez hnízda, který Ondřej Rychlý zpívá do ještě osvětleného hlediště, má najednou tak jiný smysl. Uvízne v mysli, není samoúčelný. Hudba, světla, kostýmy i zvolená herecká stylizace vytvářejí jeden osudový akord. 70 hutných minut, neuvěřitelný tah, napětí, soustředění. Mnozí věrní abonenti byli vzteky bez sebe a ostentativně netleskali, během představení se několikrát ozval tupý, nemístný smích. Prastará báj o vyspělém plzeňském publiku už je myslím definitivně minulostí. Tak snad si sir Halewyn své publikum najde. (více v článku na blogu)

Morčata jsou na Štvanici plná energie. Atmosféra manipulace, nátlaku a nespokojenosti zdařile graduje, herci jsou úžasní (tedy až na Richarda Němce), a přece je konec takový nějaký nerozhodný. Ale ono to v knížce Ludvíka Vaculíka není lepší. Otec jaksi zmizí ? a co dál? Rodina to jen konstatuje, ale já si nejsem jistý. Je to úplná lhostejnost? Ulevilo se jim? Nebo co vlastně? Výprava je vtipná, chytrá, atraktivní. Bavila mě hudba z kultovního seriálu Kamarádi z roku 1969 ? pro mě je to nostalgie, nevím, jak ji vnímají jiní. A Lucie Trmíková vypadá v té paruce jako Zdena Hadrbolcová. :-)

Dobrá, režijně je to trochu rozpačité, nepevné, ale nuda to není ani omylem. Bavil mě zvukový doprovod, herecké výkony (trochu sice nevyrovnané, ale to se s reprízami může změnit), Cpinova scéna. Velkolepý start to možná není, ale solidní začátek rozhodně.

Drsná exkurze do nejtěmnějších hlubin Moskvy, Ruska, ruské duše. KGB a duginovské opilecké blábolení. Výlet do země, kterou obdivuje už leda úplný Matěj a ve které tě osvobodí leda tak pád ze sedmého patra. Míčová, Majer, Marhold a Pechlát jsou boží a sluší jim ušanky.

Liberecká inscenace má v Jiřím Böhmovi především skvělého Benjamina. Má dobrou scénu, hezky pracuje se zvukem. Projekce už jsou slabší, práce s herci vysloveně slabá, režijních nápadů je poskrovnu. Zbytečné jsou světelné a hudební předěly mezi jednotlivými výstupy - bleskový přechod mezi kostelem a domovem naznačuje, jak parádně by to celé mohlo fungovat. A doufám, že se Kateřina Bohadlová koupe v penězích - její překlad zní moc dobře.

Podobně jako u Nachových plachet je všechno podřízeno vizuálním efektům. Jsou parádní a berou dech. Věty náhodně vytržené z Grinovy novely ovšem znějí pateticky a prázdně, o hereckých výkonech nemůže být řeč. Není to plnokrevné divadlo, je to mimořádná technicky náročná podívaná.

Žena chce to nejlepší pro dítě. Taťka chce to nejlepší pro taťku.
Pět androgynních bytostí tvoří dohromady jednoho génia, kterého jsem neznal a jehož osud mě zaujal. Tvoří jevištní esej o sexualitě, o kráse těla, o údělu lidských bytostí. Je to výtvarně i pohybově krásné, intelektuálně dekadentní, pro mě snad až moc chytré - nestíhal jsem všechny ty myšlenkové přemety.

Tenhle muzikál nepatří k mým oblíbeným, tahle inscenace ale rozhodně ano.
Především je v Plzni temperamentní Líza - vtipná, dojemná, přirozená a krásná. Má v sobě noblesu i hravost ve všech polohách své role. Výbornou dvojici tvoří s Milenou Steinmasslovou (paní Higginsovou) - jsou si v mnohém podobné a teprve spolu dokáží toho mizeru Higginse převychovat. Je radost se na všechny ty změny dívat. A jak je v Plzni zvykem, i ti nejlepší dostávají malé role - a září v nich.
Thálie se ovšem rozdávají jen za role velké. A tady je komu rozdávat. Tak držím palce.

Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.

Skvělé české Mýcení. Myslím, že by bez invenčního převedení do českých reálií zdaleka nefungovalo tak dobře. Smáli jsme se sami sobě a bylo nám z toho zle. A nahotu bych si netroufl pojmenovat jako nefunkční - za sebe říkám naopak!