J.anek

Temná balada o studeném větru a lásce, která páchne krutostí. Krom Marie Štipkové byla skvělá Nelly Kláry Cibulkové a moc dobrý se mi zdál být Jan Mansfeld - těším se, až v něčem dostane víc prostoru.
Fascinovala mě bortící se scéna Marka Cpina. Na takovém místě by zešílel každý.

Nechápu, jak je možné se dvěma meotary, trochou polystyrenu a kýblem hlíny vytvořit atmosféru zákopů války, ale Dušan D. Pařízek to zvládl znamenitě. Do 70 minut dokázal vměstnat celý slavný román.
Přestávku vyplňují úvahy Zweiga či Fromma.
A potom už současné Rakousko, Německo či Maďarsko a ukrajinští uprchlíci. 70 minut šílených absurdních situací. Sám jsem několik podobných zažil. Sytí zápaďáci bez empatie.
Vynikající herecké výkony, pro mě je objevem báječná Antonie Rašilovová a hrdinkou má milovaná Gabriela Míčová, která hrála krátce po operaci slepého střeva bolesti navzdory.

Je to poctivá inscenace, která pobaví a nabídne několik luxusních hereckých výkonů. Pro mě je to především starosta Dubský Davida Matáska - je moudrý, velkorysý, má odstup a nadhled. Fascinovat mě nepřestává František Němec - toho bych poslouchal hodiny. Kolik je na světě takových herců?
Inscenace je to tedy poctivá, věnuje se trpělivě všem motivům Stroupežnického hry, ale výjimečná není. Westernová stylizace je nedůsledná a žádný zásadní nový pohled Martin Františák nepřináší. Leda snad posiluje téma vzteku a pod jeho vlivem činěných rozhodnutí.
Jako metafora lidské společnosti zůstává každopádně Stroupežnický nepříjemně aktuální.

Bylo to jako na houpačce. Chvíli jsem se bavil, chvíli mě chlapci neskutečně srali. Chlebíček byl ale fajn a Tereza Vilišová zábavná.

Roztomilé terapeutické putování peklem, kterému vládne zatraceně sexy Lucifer. V nebi se hraje scrabble, Bůh trochu podvádí a každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni. Zdá se, že smrt nemusí být tak zlá.

Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.

Svět jako kolotoč. Nové ženy, noví muži, nové nebezpečné vztahy. Všechno se děje pořád dokola.
Skutři ctí formu románu v dopisech - ale ne důsledně, bylo by hloupé se tím (byť zábavným a funkčním) principem nechat spoutat docela.
Denisa Barešová se pro Národní divadlo narodila - je tu jako doma. Je neuvěřitelně zábavná, jistá, její naivita a nevinnost působí tak opravdově! Zdeněk Piškula jí sekunduje důstojně a mile, ale je jasné, kdo hraje prim.
Rašilův Valmont umí být klukovsky bezstarostný, dychtivý, energický, a přece zároveň životem opotřebovaný a uondaný.
A taky je tahle inscenace o tom, jak kruté mohou být důsledky našich činů.

Polib Prcku, ať ti zazáří!
K zulíbání jsou ovšem nejen oba Prckové, ale i překlad pánů Bára a Olšovského. Je to hravé, chytré, vtipné, lascivní humor bravurně balancuje na hraně. Inscenace se nebere vážně, pobaví citacemi nejen z muzikálů. Hvězdou je samozřejmě Jozef Hruškoci - a to naprosto spolehlivě. Ale hvězd je na tomhle kusu muzikálového nebe hodně. A zase mě těší, jak v company září sólisté - Charlotte Režná či Pavel Klimenda. A parádně působí na scéně Miloslav Frýdl - ten se na prknech neztratí.
Scéna připomíná divadlo Globe a je skvěle variabilní, z kostýmů v dobrém přechází zrak.

Soubor Palmovky je ve skvělé formě (včetně Ondřeje Veselého, o jehož formu se, a to viditelně velmi dobře, stará fitness Svět pod Palmovkou). Publikum vypadalo vyjeveně a naštvaně, že se na scéně odehrává něco, nač není zvyklé. Přišlo se poveselit (mnohé dámy si i hlavu nechaly udělat), a on ho tu někdo nutí přemýšlet? Tak to tedy ne! Tolerance k jinému vidění světa u nás vážně nefrčí. A steskům, že si Klata z Shakespearova textu vybral jen jednu linii, už vůbec nerozumím. Jednak to není pravda, a i kdyby - tak co? On je snad nějaký zákon, jak se má hrát Shakespeare? Skvělá inscenace.

Souhlasím s Vaklavem, i já se ztrácel. Bylo to mile postmoderní, herci byli skvělí, a přece to drhlo a točilo se to v kruhu. Nečekal jsem Ibsena, komentář k jeho textu mi vyhovuje, hledání paralel se současností bylo jistě poctivé, a přece to nikam nevedlo a časem nudili i Pejsem s Kočičkou. Celý ten kabaret by možná líp fungoval v komornějším prostoru - v Komedii zela mezi jevištěm a hledištěm propast.

Záskok na poslední chvíli, nervozita z něj, kiksy technické i jiné, všechna smůla světa. A přece! Všemu tomu navzdory dělá těch sedm statečných herců na prázdném jevišti dobré divadlo, které mluví o minulosti i dnešku.

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

Radúz Mácha v lepkavé pavučině citového vydírání geniálně zrůdné manipulátorky. Nebo je v tom i Pavlína Štorková nevinně? Kolotoč, na kterém jsou všichni tak trochu oběti. Otroci předsudků, tlaku veřejného mínění, vlastního soucitu a bůhvíčeho ještě. Vražedně se stupňující tempo je k nesnesení. Skvělý kus.

A zase je mi líto, že se inženýr Petr dostal mezi samé magory. A zase jsem byl na jeho straně. A stejně jako v Disku mě i tady moc bavila Sára Affašová. Tu zlomyslnost se zánětem mozkových blan Havlíčkovi nikdy neodpustím.
Je to dobrá inscenace s poněkud rozplizlým koncem.

Zbabělý šovinistický oportunista a žena, kterou zradil. Celá jejich kariéra, jejich život v 90 minutách. Mužská ješitnost, neschopnost přiznat vinu, po velkorysosti či skutečném pokání ani stopy. Jan Šťastný se snaží svou postavu obhajovat, jak jen může, ale v tomhle souboji vlastností se svou židovskou kolegyní prohrává na celé čáře. Je to napínavější než detektivka, celé to uteče jako voda. A Apolena Veldová je výborná, výborná, výborná. Přesná v každém okamžiku, zranitelná i zraňující, pobavená i zklamaná. Úžasná. V soustředěné práci s textem a v budování atmosféry je Radovan Lipus mistr nad mistry. Byla radost jeho inscenaci sladovat.

Chytře vymyšlenou stylizaci respektují všichni herci, inscenace baví i dojímá. Parodovat bychom měli jen to, co máme rádi - a to myslím funguje dokonale. Je evidentní, že se Špinar s Novákovou protektorátnímu filmu neposmívají, že se nechali okouzlit a strhnout jeho poetikou. Je milé sledovat, co se stane ze slova drama, když vynecháme samohlásky a trochu zamícháme s pořadím písmen. ;-)

Vynikající inscenace s hvězdným výkonem Terezy Dočkalové. Proč to Ibsen napsal, nevím. Ale že se v obecenstvu mohou vyskytnou labilní krávy, to je jistá věc.

Chcete vědět, kterak se nudí Janek Lesák? Chtějte! Je to totiž veliká paráda. Tahle vyučovací hodina trvá 60 minut, ale uteče rychle. Klauniáda beze slov. Jeden skvělý hudebník a tři výborní herci s rytmem v těle.
Ale nehraje se jen o nudě. Je to taky o čekání na svobodu, se kterou si pak nevíme rady.

Křehký pohádkový příběh s poezií Jana Skácela a skvělou hudbou Jiřího Vyšohlída. Poetický kabaret v tom nejlepším slova smyslu. A tradičně výborný Milan Hajn. Jedna z nejlepších inscenací roku 2016.

Tři báječní bratři, jedna slečna dívka a jeden mrtvý tatínek, který byl taky trochu beduín, (b)obr a bylinkářka. A jeden medvěd a parta trpaslíků, kterým netekla voda.
A je to celé vtipné, chytré, svižné, moudré a milé. A nejmladší bratr měl největší šanci. Parádní kousek. Poctivý takový.

Stísněnost prostoru inscenaci hodně pomáhá. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na neobvyklou hereckou stylizaci, ale když jsem ji přijal, působila na mě inscenace tím silněji. S Matějem Nechvátalem se divák (já tedy určitě) snadno ztotožní. Jeho Brtko je vší stylizaci navzdory autentický, srozumitelný, čitelný. Ten kluk je tak velký talent, že z toho jde hlava kolem.

Tak tohle se Juraji Deákovi podařilo. Je radost, když do sebe všechny složky zapadnou a vznikne dobré divadlo.
Laťková scéna se jednoduše proměňuje, balíky slámy jsou téměř skutečné, hudba připomíná country, jsme na americkém venkově.
Obsazení je parádní, září Líza Zuzany Vejvodové. Marek Lambora přináší pozlátko výjimečnosti, ale Líza se logicky rozhodne pro poctivého Tomáše Pavelku. Oba bratři byli skvělí, ale mám pocit, že hvězdou inscenace je Igor Bareš.
Je to celé dojemné a velmi vtipné. Je to o snech a o naději, bez kterých nevznikne láska a bez nichž se nedá žít.

Ještě mám v živé paměti inscenaci Jana Antonína Pitínského s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem. V Divadle Na zábradlí jsem ji viděl několikrát. Špinar, který ji viděl desetkrát, obsadil svou extrovertní inscenaci skvěle. Je radost, jakými herci momentálně Národní divadlo disponuje. Mnoho dobrých nápadů, ne/existence čtvrté stěny, balónky, obrazy, spodky. Všechno to skvěle funguje, ale přehlušit onu silnou vzpomínku to nesvede.

Přiznávám, že jsem o téhle události nevěděl. Inscenace mě fascinovala, postupné odhalování události i rozpory ve výpovědích mě nutily k maximální pozornosti. Rozhodně prozkoumám i všechen ten materiál, který je k dispozici. Divím se, že tenhle projekt Národní divadlo víc nepropaguje. Ale on si k lidem cestu najde.