J.anek

Fascinující horor o manipulaci, o moci peněz a zkreslování reality, o bohatých a chudých. A přitom to na začátku vypadá tak nevinně, tak racionálně, tak výhodně. Kam se hrabe Babiš na Lucii Roznětínskou. I z přeřeknutí se dokáže vymotat s takovou elegancí, že máte intenzivní dojem, že jste se přeslechli a že chyba je na vaší straně. Dlouho nechápete, proč jí ten tupý řemeslník nechce ve všem vyhovět - a najednou je už pozdě. 80 minut psychického tlaku, kterému rozumíte, vnímáte ho, ale zároveň si s hrůzou uvědomujete, že byste mu také podlehli. Skvělý text, skvělý překlad, skvělá inscenace.

Ze všeho nejvíc je to intimní zpověď Daniely Š. Kvapilovo libreto jí poskytuje opěrné body. Zhmotňuje onu nehmotnou potřebu sdělovat, vysvětlit, svěřit se, spoluprožít. Herci nejprve sedí spolu s diváky kolem vodní hladiny, která umí stejně dobře zrcadlit i skrývat. Kolující mikrofon odhaluje, kdo přišel, kdo se zúčastní rituálu proměny, kdo je jak otevřený. A protože divadlo se z rituálu zrodilo a rituálem zůstává, stáváme se svědky proměny a svou přítomností ji potvrzujeme. A je to užitečné pro obě strany. Trojice báječných herců nás rituálem proměny provádí s elegancí a empatií - pod hladní vodinu jsem se s nimi ponořil rád a beze strachu.

Nádherná miniatura si s divákem dost krutě pohrává. V podstatě - až na detaily - víte, jak to dopadne, a přece se bojíte, co může přinést další minuta. Soustředěné výkony, poctivý humor, krása.

Krásná poetická miniatura, v níž má všechno své pevné místo. Odstraňte kamínek a stavba se zřítí. Křehká a soustředěná metafora o nás, kteří žijeme vzpomínkami a obavami z budoucnosti, ale tady a teď žít nedovedem.

Takové násilí bych bral denně. Mimořádně vtipná inscenace není v žádném okamžiku povrchní. Je o násilí mimořádném, i o tom, které musíme snášet každý den. Tohle bude bavit herce i diváky ještě léta.

Lehkost a hravost jedničky z roku 2006 je pryč. Vtipné to je pořád, Michal a Tomáš jsou jednoduše skvělí, ale zvážnělo to, ztěžklo. To není špatně, on to zkrátka není jednoduchý modus vivendi, jen je té hořkosti a sebelítosti snad až moc. I když bych taky rád pochopil, proč jsme na sebe v té naší gay komunitě tak zlí... Je to takový esej o osamělosti a touze po blízkosti. Radim Vizváry je pochopitelně vynikající, ale netuším, kým je. A je to dlouhé. Pro mě tak o půl hodiny.

Všivá doba, jistě. Ale především všiví lidé - o nich je hra Marie Novákové. O lidech k zblití, kteří byli, jsou a budou. A taky o těch druhých, vzácných.
Báječná Radka Fidlerová, Veronika Janků a pochopitelně Beáta Kaňoková. Jakub Nvota bez velkých efektů a režijních vychytávek vypravuje silný příběh, který je navzdory dobovému ukotvení zatraceně nadčasový.

Detektivka na vsi. Detektivka, která přináší víc otázek než odpovědí. S moudrým a zkušeným a taky s jedním mladým a zbrklým detektivem. A taky s právníkem, který je pěkná svině.
Dramatizace Ilony Smejkalové stojí na skvělém nápadu a drží se jednoty místa, času a děje. Michal Vajdička umně splétá a rozplétá osudy vesničanů a ve shodě s Čapkem jednoznačnou pravdu nenabízí. Hordubal bez Hordubala, zato se skvostnou Zuzanou Stivínovou.
A vražedně pomalé tempo? Jděte se vycpat. Kdo se nedokáže soustředit, ten ať nechodí do divadla.

Hrabě by se nejspíš dobře bavil. Je to "pásmo o básníkovi", ale zatraceně chytré. Inscenace Terezy Karpianus má nenápadnou, ale pevnou konstrukci. Mrzel mě mizerný, jaksi rozpačitý začátek, na který však bylo lze brzy s úlevou zapomenout. Největším kladem je pro mě výkon Martina Severýna - autentický a s přesným timingem. Všichni ale byli dobří. Tempo zběsilé jako život básníka, hudba bavila, víno chutnalo. Takových poctivých 75%.

Zpackaná adaptace Dostojevského, kterou nezachrání ani charismatický Petr Konáš. Režisér navíc neumí pracovat s nahotou, na což doplácí Marek Adamczyk.

Tak hlavně že má člověk práci!
Saša Uhlová se pustila do průzkumu a Michal Hába se vydal po jejích stopách.
Vznikl jevištní esej o práci, o nespravedlnosti, o zoufalství, o pasti, z níž není úniku, o nedůstojných podmínkách a o lidech, kteří už nemají sílu bojovat. Rezignovali, protože mají alespoň na nájem a na jídlo. A my šťastnější si lžeme, že si za to můžou sami, abychom s tím proboha nemuseli něco dělat.

Viděl jsem mnohokrát a na mnoha místech. Kultovní záležitost.

Je mi líto, že MDP stahují Idiota, a jsem rád, že jsem ho ještě zastihl. Zdál se mi v plné síle. Důmyslná dramatizace, scéna luxusní i sešlá podle potřeby, kostýmy, které hercům pomáhají, poctivé divadlo. Aleš Bílík, to je jistota, ani ostatní nezklamali, ale pro mě byl hvězdou inscenace Viktor Dvořák. Jeho úředníček druhé kategorie byl přenáramný. Odporný i dojemný, vtipný i trapný. Krása.

Voicebandová antika!
Tak stará a tak moderní.
Stará a poctivá v úctě k tradici a v přístupu k mýtu, moderni v prostředcích a v hledání odpovědí pro tady a teď.
Velkolepá scéna dvakrát doslova šokuje, nic se ale neděje bez účelu.
Soustředěnost a disciplína. Přesné a ukázněné výkony, které slouží celku.
Ovšem i divák se musí soustředit - jinak mu uteče všechno. I jemný humor, který koření a korunuje dílo.

Čtveřici účinkujících (viděno s Janem Zadražilem) se už od prvního kontaktu s diváky daří vytvořit atmosféru blízkosti, pospolitosti, jakési rodinné sešlosti. Inscenaci to výrazně pomáhá, je jasné, že iluze budeme vytvářet společně, že to nebude jen na hercích (však se prý už k vypravování přidal i jeden z diváků!). Skvělý text se v nebvyklém prostoru stává jakousi seancí, společnou meditací o životě.

Chlebíčky s Poličanem a šampaňské v plastových pohárcích, lesklé černé obleky, čtyři řečníci. Mám dojem, že Vyrypajevovy texty jsou určeny hlavně k poslechu, ale dvojici Svozil - Kosová se daří rozehrávat jednotlivé situace a zároveň se neustále vracet na jakousi slavnost. Herci si drží potřebný odstup, ironický nadhled, překypují energií, komunikují s diváky, bezpečně nás provádějí labyrintem příběhu, v němž se vypravěči nutně ztrácejí, protože lžou sami sobě. Vtipné i silné. Další inscenace, která komornímu prostoru Malé scény sluší. (více v článku na blogu)

Přemýšlím, co jsem to vlastně viděl. Stand up? Monodrama? Zpověď? Bylo to vůbec divadlo? Irena Kristeková vás pustí blízko, a přece si drží odstup. Je to terapie pro diváka, nebo pro ni? Všechny hranice jsou křehké i pevné zároveň. Je to silné, intenzivní, je to vtipné, výtvarně zajimavé, hudebně parádní - písně umožní vydechnout, a přece vás drží v napětí. Cítil jsem ostych, že vstupuji do cizího života. Marně se to snažím formulovat, natož nějak hodnotit. Spolupráci s Miřenkou Čechovou si představuju jako velkolepou vzrušující jízdu.
Zajímalo by mě, o jakém rasismu tu blábolí jakési Eliduc. Je totálně mimo mísu.

Nádhera. Bez hudby, bez efektů, bez světelných proměn a na dotek od diváků (tak trochu Dogma 95) předvádí těch pět chlapů parádní divadlo. Skoro byste řekli, že ani nepotřebovali režiséra, tak je režie jemná a citlivá. A chytrá. Tak autentický kus se nevidí často. Jednota místa, času a děje. Luxus. A mě by moc zajímalo, proč tohle divadlo nedostává dotace. Viděl jsem víc než polovinu repertoáru a vsadím se, že Sulženko a jeho kolega neviděli nic. Hlavně že rozhodují.

Přemýšlím, proč inscenovat tak prvoplánově aktivistický text. Možná není kde brát, nemám tušení. A jakkoli je výsledný tvar výtvarně a hudebně velmi dobrý, amatérské výkony mu podrážejí nohy. Záměr samozřejmě chápu a je mi milý, jen to jako celek zkrátka nedrží pohromadě. Martina Jindrová každopádně maximálně sympatická, charizmatická, výborná.

Je škoda, že se u nás poslední dobou tak málo hraje Oscar Wilde. Přitom třeba seriál Bridgertonovi už chystá třetí řadu a má velký úspěch, ač není zdaleka tak chytře vtipný.
Zatímco Daniel Mišák a Jan Hanny Firla jsou pro roli ?Filipa? jasnou volbou, obsadit do role lady Bracknellové muže nijak obvyklé není. Viktor Braunreiter je ovšem luxusní a noblesní. Jeho hravost i jakási pobavenost sebou samým sklízí zasloužený smích. Právě lehkost a odstup některým chybí, ale to se může dostavit s reprízami.
Kvalitní chebská konverzačka ukazuje, jak je důležité mít na repertoáru hru, pod níž je podepsán Oscar Wilde.

Dechberoucí výkon. Jediný herec, a přece je na prázdné scéně plno postav, které Marek Menšík výborně charakterizuje, stačí mu jedno gesto - a přesně víte, kdo stojí před vámi. Silný příběh plný vtipu i silných emocí. Širák dolů!

Vítej a pojď se napít z pítka
Vítej a naplň naše sny
Vítej a buď tu pro nás krásná
jak scéna Petra Vítka
(nebo tak nějak zní píseň z inscence)
Tři skvělí herci vysvětlují, jak se dělá divadlo. Východiskem jim byl text Karla Čapka, ale došli mnohem dál - až k faustovskému močálu, který čpí jedem. Možná k pravdě o divadle, co já vím. Jsem jen obyčejný divák, čili mončičák.
Chlapci se nebojí silných slov, chlapci se nebojí nahoty, chlapci se nebojí. Je to chytré, je to drsné a je to nejspíš všechno tak nějak pravda.
A líbily se mi kostýmy.

Vykrádat sám sebe se nevyplácí, co se jednou podařilo, to se podruhé může pokazit - zvlášť když režírujete jako přes kopírák. Pokud si dobře vzpomínám, nikdo se za celou dobu nezasmál.

Obávám se, že nikoli "plzeňský Moliere", ale divadelní verze Zdeňka Trošky. Bez urážky. Nějak mi to srovnání sedí líp. Většina Procházkových her/inscenací z mysli čtenáře/diváka rychle vyšumí - jako to šampaňské, kterým se připíjí v závěru "Jednotky". A přece to celé vzbuzuje respekt. Procházka je skvělý řemeslník, výborně pointuje, na rozdíl od Trošky je trapný jen výjimečně. Diváci se baví a tleskají, ale do týdne už nebudou vědět, čím se "Jednotka" liší od ostatních Procházkových her. A liší se vůbec? Je to celé tak za 50%. Pět navíc za scénografické překvapení, pět za Štěpánku Křesťanovou.