J.anek

Trojice Kosová-Vašíček-Jarkovský se pustila do československých dějin. A vznikla inscenace hutná, hravá a poctivá. Jejich pohled na dějiny asi nepotěší ruské agenty a podobnou svoloč, ostatním v dobrém slova smyslu vezme dech. Je to smršť, která se na vás valí. Technicky je komplikovaná, ale herci všechna úskalí techniky zvládají s bravurou. Mezi vrcholy patří hořící Palach, účes Blanky Luňákové či zpěv Matěje Siegla.

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Pohádkově naivní Bassův text o slavných fotbalistech z Dolních Bukviček inscenuje Thomas Zielinski vtipně a s energií. Bavili mě reportéři M. Štěrby a  klauniády J. Matějky. Příběh sám pak stojí na charizmatu M. Stránského a J. Maléře a na mimořádných fotbalových dovednostech V. Pokorného. Imaginace slavné inscenace Matěje a Petra Formanových plzeňská Klapzubova jedenáctka nedosahuje, ale pobaví. Jen škoda, že si musí vypomáhat legrací, která je postavená na vadách řeči, nebo že je promítaná grafika tak zoufale bez nápadu.
A jako obvykle hrají některé kluky holky. V Minoru to byla přiznaná legrace, tady je to jen divné - bez vysvětlení.

Je to velká radost, příval pozitivní energie. Inscenace bravurně a zcela vědomě balancuje na hraně bulváru a trapnosti, ale s jistotou zůstává na území dobrého vkusu.

Travesti výstupy v parádní choreografii Martina Talagy jsou vynikající, nejlepší tanečnicí je pak bezesporu Jan Mansfeld. Myslím, že by se tím mohl slušně živit.

Moje radost ale pramení především ze souhry celého hereckého obsazení. Vsadím se, že Klec bláznů bude hitem Švandova divadla po dlouhá léta.

Centrální trampolína s žíněnkami je skvělý nápad, ale byla by pochopitelně k ničemu, kdyby chyběl Mauglí. A ten jihlavský je parádní - má mimořádné charizma, potřebnou fyzičku a akrobatické dovednosti a spoustu energie. Džungle je v Jihlavě sterilně čistá a bezpečná - muselo být fajn vidět inscenaci v ZOO. Stínové divadlo žádná sláva, to je škoda. Ale jinak moc fajn kus.

Divadlo poezie, poetismus, magický realismus, lidové písně - ukrajinské i české.
Ostré světlo se prodírá mlhou a krade hercům tváře - zbývají siluety. Siluety lidí, siluety příběhů, siluety pocitů.
Projekce, jaké jsem ještě nikdy neviděl, igelit vlající ve větru, souhra a dokonalé soustředění. Fragmenty lidských osudů, které zrodila noc.
Metafory, střípky textů, pomalé plynutí času střídají prudké poryvy energie.
Nádherně zpívají kompletně všichni. Žasnu, s jakou bravurou to všechno zvládá T. Dalecký, a jsem šťastný, že se na jeviště vrátila D. Toniková.
90 minut příběhu, který si každý musí poskládat sám. 90 minut bolesti i krásy.

O společnosti, která se tváří, že homosexualita neexistuje. Tennessee Williams o tomhle pokrytectví věděl hodně. Nezměnilo se to. V principu ne.
Jan Hájek je parádní Brick a Anna Fialová luxusní Maggie. A mimořádná je Gabriela Míčová jako k nepřežití plodná Mae. Inscenace Martina Čičváka je tradiční, nechává znít skvělý překlad Zuzany Joskové. Včera večer bohužel s desítkami chyb a přeřeků. Ale co, to nesnesitelné dusno tam bylo. A na tom záleží.

Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.

Muselo to dát hodně práce - po technické stránce jde o obdivuhodnou inscenaci. Tolik zajímavých efektů, obrazů, zvuků! Ale málo platné - tady obdiv končí. Netvrdím, že musí Vosto5 vždycky řešit nějaké závažné téma (jako třeba v Dechovce), ale tady se neřeší nic. Prázdno. Dlouho to vypadá jako parodie na sci-fi, ale není. Svítící náramek je k ničemu, nevyužije se ani jednou, sluchátka spíš překážejí, herci by mohli využít diváků, ale dělají, že jsou v prostoru sami. Rozpaky na většině tváří. Mnozí ještě doufají, že "to" teprve začne, ale nedočkají se. Jen laserová show a sci-fi klišé. Škoda.

Silný poetický esej o světě a smrti. Od stvoření přes renesanci až po současnost. Dante, Blake, Trier, Dombrovská, Loužný.
Sériový vrah Dana Kranicha je noblesní, má šarm, je sexy a je pracovitý a systematický. Nikdy neztrácí glanc a snadno si získává sympatie diváků. Ostatně jeho práce s publikem je vynikající. Zvládá i české publikum - tradičně neochotné spolupracovat.
Sympatické jsou i Jackovy oběti - kompletně všechny.
Ale pozor, inscenátoři sice nabízejí nádherně černý humor, nicméně nic nebagatelizují - naopak se velmi nesmlouvavě staví proti násilí. A činí tak efektně i efektivně. Silná katarze, nádherné obrazy, naléhavá výpověď.

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Rus nesmí dostat svobodu. Jinak všechno posere. Kusy knihy Světlany Alexijevičové ožily v Dlouhé. A moc hezky.
Vajdička pracuje jemně a chytře, trochu jsem měl pocit, že jsem v Dejvickém divadle. Ruská duše je složitá - na lži postavená, z romantických představ upletená, vodkou živená, zakeřná, a přece hrdá a vznešená. Skvostná je Johanna Tesařová, výborní jsou všichni.
Ivan Diviš v roce 1992 napsal: Rusko bylo, je a bude největším nebezpečím lidstva.
Měl svatou pravdu.

Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.

Konzervativec
Jakkoli mě David Zábranský obvykle neskutečně sere svou užvaněností a planým filozofováním, Kamila Polívková dokázala malý zázrak. Pracuje s textem nápaditě, vytvoří několik nezapomenutelných obrazů. Petr Vančura je geniálně fušerský moderátor a dokáže navodit skvěle upatlanou atmosféru. Michal Noga je parádní Slovensko a herec Majer je zkrátka herec Majer. Jen je to celé pocitově nejmíň o půl hodiny delší, než by být mělo (120 minut bez pauzy). Razantní škrty tomu chybí jako sůl.

Zajímavé, že se nikomu nechce do hodnocení loutkových představení. Povedený kousek. Když sama autorka převádí knihu na jeviště, může to být ke škodě věci (jako se to stalo Daniele Fischerové), ale tentokrát se povedlo. Lze mít jistě výhrady k filmovým dotáčkám (v Alfě si s nimi umí poradit mnohem líp), ale jinak je to radost. Interních vtípků je tak akorát, dětem překážet nebudou. Loutky jsou parádní, Tomáš Dvořák ve formě a herci výteční.

Vsadím se, že by se Mozart moc dobře bavil. Sen restaurátora Ondřeje je hravý, poetický, skoro surrealistický. Nechybí mu vtip, nadsázka a lehkost. Je to taková čistá divadelní radost - nic se neřeší, nikdo se k ničemu nevyjadřuje, je tu jen radost - z hraní, z hudby, ze života.

Nádherná jevištní báseň. V komplikovaných časových vrstvách se myslím hravě orientuje i ten, kdo Topolovu předlohu nezná. Mikuláškova fantazie je krásná. Důstojná i hravá. Čistá taková. Hraje se o naší minulosti, která je stále s námi, žene nás i děsi, motivuje i ubíjí. Vynikající Prachař, parádní Hes. Mrzela mě absence Johanny Tesařové. A tak docela nechápu odcházející diváky. Tušili vůbec, na co jdou?

Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.

Báseň o týrané zemi, o týraných lidech. Báseň o vykořeněnosti, samotě a beznaději. Báseň o minulosti, která nás nepřestává pronásledovat.
Současnost, a přece bezčasí. Nelidskost, a přece i trocha lidskosti. Drsná slova, a přece znějí poeticky.
Text Marie Novákové je magický, má mnoho barev, vyniká citem pro volbu slov, ve zkratce je mnohomluvný.
V nepoetické industriální scéně vzniká jeden silný výtvarný obraz za druhým. I betlémská hvězda byla. A jaká!
Herecky vyrovnané, neznal jsem Antonína Bruknera - moc mě bavila jeho naivita a následné prozření, se kterým pronáší repliku: Počkej, teto! Ty vole, ty jsi strašně hodná!

Velmi slušný Lear, ale hvězdou inscenace je Petr Mikeska. Hrát Leara bez charismatického Leara nelze. Málo platné.

Forenzní inscenace Sofoklova textu je chytrá, velmi racionální až vědecká, a přece není bez emocí. Výtvarně a zvukově je nádherná. Zaujme obří kadidelnice, světelný kruh, v jehož středu se Oidipús znovu stane nenarozeným ještě dítětem, působí tma, v níž slova musí obstát sama o sobě, bez obrazů a gest. Strhává rytmem bicích i osudovým hlasem varhan. Detektiv Oidipús hledá bolestně pravdu o sobě samém. A my s ním. Své kostlivce ve skříni máme přece všichni. A pravdu o minulosti bychom měli znát - ať to bolí sebevíc.
Všichni jsou dobří, ale Jana Preissová je hvězdná.

Zatímco plzeňská inscenace byla mdlá, nudná, snažila se leda přežít a je dobře, že skončila v propadlišti divadelních dějin, tenhle Ubu stojí za pozornost. S minimem prostředků a maximem výborných nápadů inscenuje Jakub Šmíd Jarryho text sympaticky aktuálně, ale netlačí na pilu - chytře hledá paralely a pomrkává na diváka - kterého ostatně bere lehce do hry. Ubu i matka Ubu jsou skvěle stylizovaní a velmi přesní, inscenaci ale dává energii a tempo především Vojtěch Hrabák. Bavily mě rekvizity, světla, mlha, hudba, zvuky, všechno. Nebuďte hloupí a jděte se podívat!

Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.

Mám radost. Ne ze smutného příběhu, ale z poctivé inscenace. Přiznávám, že nemám srovnání s filmem, nicméně v plzeňské Králičí noře sedí světla, hudba, scéna, která nese řadu významů, kostýmy, všechno. Nejvíc mě těšila energie Kláry Kuchinkové. Přinášela optimismus, odstup, naději. Víc takových inscenací.