J.anek

Silný poetický esej o světě a smrti. Od stvoření přes renesanci až po současnost. Dante, Blake, Trier, Dombrovská, Loužný.
Sériový vrah Dana Kranicha je noblesní, má šarm, je sexy a je pracovitý a systematický. Nikdy neztrácí glanc a snadno si získává sympatie diváků. Ostatně jeho práce s publikem je vynikající. Zvládá i české publikum - tradičně neochotné spolupracovat.
Sympatické jsou i Jackovy oběti - kompletně všechny.
Ale pozor, inscenátoři sice nabízejí nádherně černý humor, nicméně nic nebagatelizují - naopak se velmi nesmlouvavě staví proti násilí. A činí tak efektně i efektivně. Silná katarze, nádherné obrazy, naléhavá výpověď.

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Rus nesmí dostat svobodu. Jinak všechno posere. Kusy knihy Světlany Alexijevičové ožily v Dlouhé. A moc hezky.
Vajdička pracuje jemně a chytře, trochu jsem měl pocit, že jsem v Dejvickém divadle. Ruská duše je složitá - na lži postavená, z romantických představ upletená, vodkou živená, zakeřná, a přece hrdá a vznešená. Skvostná je Johanna Tesařová, výborní jsou všichni.
Ivan Diviš v roce 1992 napsal: Rusko bylo, je a bude největším nebezpečím lidstva.
Měl svatou pravdu.

Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.

Konzervativec
Jakkoli mě David Zábranský obvykle neskutečně sere svou užvaněností a planým filozofováním, Kamila Polívková dokázala malý zázrak. Pracuje s textem nápaditě, vytvoří několik nezapomenutelných obrazů. Petr Vančura je geniálně fušerský moderátor a dokáže navodit skvěle upatlanou atmosféru. Michal Noga je parádní Slovensko a herec Majer je zkrátka herec Majer. Jen je to celé pocitově nejmíň o půl hodiny delší, než by být mělo (120 minut bez pauzy). Razantní škrty tomu chybí jako sůl.

Zajímavé, že se nikomu nechce do hodnocení loutkových představení. Povedený kousek. Když sama autorka převádí knihu na jeviště, může to být ke škodě věci (jako se to stalo Daniele Fischerové), ale tentokrát se povedlo. Lze mít jistě výhrady k filmovým dotáčkám (v Alfě si s nimi umí poradit mnohem líp), ale jinak je to radost. Interních vtípků je tak akorát, dětem překážet nebudou. Loutky jsou parádní, Tomáš Dvořák ve formě a herci výteční.

Vsadím se, že by se Mozart moc dobře bavil. Sen restaurátora Ondřeje je hravý, poetický, skoro surrealistický. Nechybí mu vtip, nadsázka a lehkost. Je to taková čistá divadelní radost - nic se neřeší, nikdo se k ničemu nevyjadřuje, je tu jen radost - z hraní, z hudby, ze života.

Nádherná jevištní báseň. V komplikovaných časových vrstvách se myslím hravě orientuje i ten, kdo Topolovu předlohu nezná. Mikuláškova fantazie je krásná. Důstojná i hravá. Čistá taková. Hraje se o naší minulosti, která je stále s námi, žene nás i děsi, motivuje i ubíjí. Vynikající Prachař, parádní Hes. Mrzela mě absence Johanny Tesařové. A tak docela nechápu odcházející diváky. Tušili vůbec, na co jdou?

Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.

Velmi slušný Lear, ale hvězdou inscenace je Petr Mikeska. Hrát Leara bez charismatického Leara nelze. Málo platné.

Forenzní inscenace Sofoklova textu je chytrá, velmi racionální až vědecká, a přece není bez emocí. Výtvarně a zvukově je nádherná. Zaujme obří kadidelnice, světelný kruh, v jehož středu se Oidipús znovu stane nenarozeným ještě dítětem, působí tma, v níž slova musí obstát sama o sobě, bez obrazů a gest. Strhává rytmem bicích i osudovým hlasem varhan. Detektiv Oidipús hledá bolestně pravdu o sobě samém. A my s ním. Své kostlivce ve skříni máme přece všichni. A pravdu o minulosti bychom měli znát - ať to bolí sebevíc.
Všichni jsou dobří, ale Jana Preissová je hvězdná.

Zatímco plzeňská inscenace byla mdlá, nudná, snažila se leda přežít a je dobře, že skončila v propadlišti divadelních dějin, tenhle Ubu stojí za pozornost. S minimem prostředků a maximem výborných nápadů inscenuje Jakub Šmíd Jarryho text sympaticky aktuálně, ale netlačí na pilu - chytře hledá paralely a pomrkává na diváka - kterého ostatně bere lehce do hry. Ubu i matka Ubu jsou skvěle stylizovaní a velmi přesní, inscenaci ale dává energii a tempo především Vojtěch Hrabák. Bavily mě rekvizity, světla, mlha, hudba, zvuky, všechno. Nebuďte hloupí a jděte se podívat!

Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.

Mám radost. Ne ze smutného příběhu, ale z poctivé inscenace. Přiznávám, že nemám srovnání s filmem, nicméně v plzeňské Králičí noře sedí světla, hudba, scéna, která nese řadu významů, kostýmy, všechno. Nejvíc mě těšila energie Kláry Kuchinkové. Přinášela optimismus, odstup, naději. Víc takových inscenací.

Tak nevím, co je to tu za odborníky. Krom toho, že Prachařovi jsem rozuměl každé jednotlivé slovo, jsem byl na mimořádné inscenaci. Mimořádné po všech stránkách - výtvarné, hudební, režijní, herecké. Vzácná chvíle. Krása.

Inscenace bezmála sto let starý text dovedně ilustruje, nějaký postoj či názor v ní hledám marně.

Dvě výtvarnice a jeden králík. Spíš surrealismus než dada. A psycho. A Knížák. A ženský úděl, i když některý ženský jsou skoro všechny většinou píči. A nesvoboda a Tuzex. Jen mi, holky, bylo líto toho bramboráku. Ale bavilo mě to tuzex.

To nemá Špinar na pořádný boty? ptá se afektovaně Eva Salzmannová a pokládá tak jednu z kruciálních otázek inscenace, která je tuze zvláštní. Vlastně ani nevím, oč v ní jde. Pětici skvělých hereček, které zarputile předstírají spontánnost, je dohromady před 350 let a všem je jasné, že jsou to velké dámy. Ale co dál? Trojice skvělých tanečnic nemá prostor, s herečkami se míjí, k žádnému propojení nedochází. Nejzábavnější tak pro mě byl David Prachař. Tomu Špinar nadělil parádní boty a efektní smrt. Moc mu slušela.

Poetická smršť. Divadlo poezie, jak ho mám rád. Slova, která mají váhu, tvoří obrazy, hudbu a napětí. Rytmus, který vás pohltí. Michael Vykus je pro mě objev, vůbec jsem ho neznal - byl parádní. A Tereza Vítů čelí té trojí mužské energii s noblesou, jakousi samozřejmostí a lehkostí.

Vizuál k inscenaci sliboval - zdá se mi - něco úplně jiného. Viděl jsem vycizelovaný, v jistém smyslu dokonalý tvar, ale chyběl mu život, neproudila v něm krev. Dokonalý šperk za sklem vitríny. Tolik energie, ale ke mně do deváté řady nedoputovala. Marně hledám, kde je chyba. Lorcu mám rád, SKUTRy mám rád, herci důsledně dodržovali zvolenou stylizaci - aby ne, když na ně páni režiséři dohlíželi z lóže. A přece jsem odcházel nezasažený. Všechny emoce mě míjely. Jako by mi tentokrát nebylo dovoleno vstoupit.

To, co se děje na jevišti, je čistá krása. Hříšníci světa ve zpustlém opuštěném chrámu, tíha jejich (a našich) vin a víra v boží milost. Fascinující erudice a charizma Františka Němce, hravost i naivita Igora Orozoviče, opuštěnost Csondora Kassaie, krutá kletba Pavly Beretové, vlkodlakovitá lačnost Radúze Máchy, energie Ivy Janžurové...
Poetika SKUTRŮ a poetika Erbenova se v Národním divadle prolínají a souzní, aniž by byly nuceny ke kompromisům. Scéna fascinuje - jaksi obyčejně se na ní dějí zázraky. Je to krása plná bolesti, krása důstojná, krása morálních zásad, které nám tolik chybí.

Víno a láska.
Proč bychom jinak na tom světě zůstávali?
Temná jevištní báseň.
Macbethem krásně posedlý Jařab inscenuje ve vlastní scéně drama antických rozměrů. Čas se v něm vleče i žene zároveň a otěže má pevně v rukou živočišná Natálie Řehořová. Její mantra o vysněném životě, ne o bramborách s kyselým mlékem, ale telecí špičce s knedlikem, je tak silná a výmluvná! A co ze vší té touhy a zoufalství zbyde? Starý obraz, matná vzpomínka, nic.
Nádherná inscenace. Náramná je v ní služka Marie Štipkové a Johann Matěje Nechvátala.

Zdá se, že láska v době globálních klimatických změn není. Že nemůže existovat, protože myslíme jen na sebe a máme dojem (ba jsme si jisti), že na ono sobectví máme svaté právo. Hraje se o sebereflexi, která nám fatálně chybí. S trojicí kluků cestujeme po světě, ale především mapujeme sami sebe. Je to chytrá zkratka. Esence Pánkova textu. Kdo četl, asi se baví líp, kdo nečetl, má šanci pochopit podstatné, ale musí být hodně pozorný. Existenciání rozměr předlohy inscenaci myslím nechybí.

Výlet do hlubin duše Davida Bowieho. Spíš trip. Trip plný bolesti, ale i radosti a naděje. Dojemný a krásný trip. A Igor Orozovič! A Erika Stárková! Její Life on Mars je zkrátka skvost. A závěrečný duet Heroes dává tolik naděje! Parádní kousek Mariána Amslera.
A luxusní záskok Vandy Chaloupkové!