J.anek

Vizuál k inscenaci sliboval - zdá se mi - něco úplně jiného. Viděl jsem vycizelovaný, v jistém smyslu dokonalý tvar, ale chyběl mu život, neproudila v něm krev. Dokonalý šperk za sklem vitríny. Tolik energie, ale ke mně do deváté řady nedoputovala. Marně hledám, kde je chyba. Lorcu mám rád, SKUTRy mám rád, herci důsledně dodržovali zvolenou stylizaci - aby ne, když na ně páni režiséři dohlíželi z lóže. A přece jsem odcházel nezasažený. Všechny emoce mě míjely. Jako by mi tentokrát nebylo dovoleno vstoupit.

To, co se děje na jevišti, je čistá krása. Hříšníci světa ve zpustlém opuštěném chrámu, tíha jejich (a našich) vin a víra v boží milost. Fascinující erudice a charizma Františka Němce, hravost i naivita Igora Orozoviče, opuštěnost Csondora Kassaie, krutá kletba Pavly Beretové, vlkodlakovitá lačnost Radúze Máchy, energie Ivy Janžurové...
Poetika SKUTRŮ a poetika Erbenova se v Národním divadle prolínají a souzní, aniž by byly nuceny ke kompromisům. Scéna fascinuje - jaksi obyčejně se na ní dějí zázraky. Je to krása plná bolesti, krása důstojná, krása morálních zásad, které nám tolik chybí.

Víno a láska.
Proč bychom jinak na tom světě zůstávali?
Temná jevištní báseň.
Macbethem krásně posedlý Jařab inscenuje ve vlastní scéně drama antických rozměrů. Čas se v něm vleče i žene zároveň a otěže má pevně v rukou živočišná Natálie Řehořová. Její mantra o vysněném životě, ne o bramborách s kyselým mlékem, ale telecí špičce s knedlikem, je tak silná a výmluvná! A co ze vší té touhy a zoufalství zbyde? Starý obraz, matná vzpomínka, nic.
Nádherná inscenace. Náramná je v ní služka Marie Štipkové a Johann Matěje Nechvátala.

Zdá se, že láska v době globálních klimatických změn není. Že nemůže existovat, protože myslíme jen na sebe a máme dojem (ba jsme si jisti), že na ono sobectví máme svaté právo. Hraje se o sebereflexi, která nám fatálně chybí. S trojicí kluků cestujeme po světě, ale především mapujeme sami sebe. Je to chytrá zkratka. Esence Pánkova textu. Kdo četl, asi se baví líp, kdo nečetl, má šanci pochopit podstatné, ale musí být hodně pozorný. Existenciání rozměr předlohy inscenaci myslím nechybí.

Výlet do hlubin duše Davida Bowieho. Spíš trip. Trip plný bolesti, ale i radosti a naděje. Dojemný a krásný trip. A Igor Orozovič! A Erika Stárková! Její Life on Mars je zkrátka skvost. A závěrečný duet Heroes dává tolik naděje! Parádní kousek Mariána Amslera.
A luxusní záskok Vandy Chaloupkové!

Slavná povídka ožívá v malém prostoru na Malé Straně jako monodrama T. Bareše, kterého ohrožuje nemrtvá a poněkud naštvaná paní Prattová. Atmosféru má inscenace parádní - zatímco běžně v divadle úplnou tmu nevyčarujete, tady by se dala krájet. Dobře se pracuje se zvukem. A Tomáš je autenticky vyděšený ve svém marném doufání, že se vlastně nic neděje a že krásný dům netřeba opouštět. Skvělá je závěrečná filmová scéna, kde se nápaditě pracuje s náznakem - myslím, že by si inscenace podobných momentů zasloužila víc - naturalistické prostředky totiž hororovou atmosféru zabíjejí. A to je škoda.

Nikdy jsem neviděl lepší divadlo poezie. Geniální inscenace.

Okopírovat film scénu za scénou? Proč ne.

I kdyby se Jan Maléř s Markem Adamczykem roztrhali (což jim chvílemi opravdu hrozí), režisér Šiktanc jim s urputnou vytrvalostí hází klacky pod nohy. A plete si komedii s existencialistickým dramatem.

Hlavní výhrou inscenace je Erika Stárková. Marně pátrám v paměti po momentu, kdy bych jí nevěřil. Kéž by zvolenou stylizaci všichni zvládali s takovou bravurou. Třeba Jiřímu Trnkovi jsem ty miliony nevěřil ani trochu. Původní rozhlasová hra v režii Aleše Vrzáka byla civilnější, ale také ona zůstala především moralitou o tom, že jsme prodejní ubožáci. A snad také o tom, co s námi dělá každodennost, do jakých kompromisů nás tlačí. Bavila mě scéna Lukáše Kuchinky - její majestátnost, přemýšlení o stolu jako obětišti, líbil se mi kostelní zvuk. Inscenaci chybí výrazná tečka, katarze, chcete-li.

Tenhle muzikál je chytrý, chytrý, chytrý. Film hravě předčil (to zase taková výzva nebyla), je velice aktuální, zrcadlí se v něm nejen minulé století, ale i to naše současné tápání, naše neschopnost vyznat se ve změti informací, rozpoznávat dobro od zla. A parádní je přestávkový nápad, který neradno prozrazovat.

Neznám v současném českém divadle nikoho, kdo by svedl oživovat historii s takovou elegancí jako Radovan Lipus. Je to vtipné, hravé, poetické - a ještě historicky až puntíčkářsky přesné.
S režisérem si skvěle rozumí Marek Mikulášek - jako by tohle byla role, na kterou roky čekal; i hudebně je brilantní.
Bavil mě novozéladský rodák Jan Maléř, leckterý Maor by se od něj mohl učit. Energií nešetří ani Matyáš Darnady, elegantní a sympatický průvodce po tatínkově osudu.
Jde hlavně o poctu plzeňskému rodákovi, ale hraje se třeba i o tom, že když se k lidem chováme s úctou, vrátí se nám to.

Dvě výtky úvodem: noviny jsem neměl šanci přečíst (šero a ďábelsky malá písmena) a výsledky voleb neoznamovala Marcela Augustová. Jinak je to paráda. Jako obvykle jsem trpěl, že se nedozvím všechno, ale pomalu si na imerzivní divadlo zvykám. Herci byli autentičtí, zejména ta mrcha, co psala projevy Stavrosovi. A bavil mě Antonín a jeho žena. A děkuji za ujištění, že jsme tupé a snadno manipulovatelné stádo. To, co se děje, si zasloužíme.

Adam Michna velmi aktuální. Je to trochu víc koncert než divadlo, ale proč ne. Hudebně je to skvělé. Lehce surrealistické setkání tří rovin - barokního Michny, příběhu o životě kapely a naší zmatené současnosti, která se na nás valí a se kterou si nějak nevíme rady. Rady si s ní nevědí ani Geissleři, ale nutí k přemýšlení - a to je fajn.

Milá situační komedie se odehrává v nádherných kulisách luxusního domu, všechno jen v černé, bílé a v šedi. I vánoční stromek, dárky, kostýmy - radost pohledět. A to, co se odehrává na jevišti, je velmi barevné. Monika Švábová si užívá roli poněkud zmatené maminky hlavního hrdiny, mimořádně to sluší dvojici Jan Maléř a Štěpánka Křesťanová - jako by vypadli z nějakého černobílého filmu. Vrcholem je scéna vraždění a následné odklízení mrtvoly dvojicí Štěrba-Maléř - to je série gagů, která vyvolává záchvaty smíchu. Apolena Veldová snad musí cvičit jógu, jinak to není možné. Dobrá inscenace.

Chytře zvolená stylizace naznačuje nadhled i potřebný odstup od Jiráskova textu, k němuž mají ale inscenátoři zároveň velkou úctu. Neaktualizují, dobře vědí, že je tenhle příběh o české poníženosti, devótnosti a předposranosti aktuální až dost. Bavily mě hudební fórky Marka Doubravy, chytrá (podle potřeby vzdušná i stísněná, snová či tajemná) scéna Davida Marka a rozesmál mě kostým Honzy Meduny - Hana Fischerová je vážně vtipná. Zatímco dvořan vypadá jako mamlas, mlynář je tuze sexy. Herci jsou dobří všichni, není radno na někoho zapomenout.
Lucerna. Mýtus, který žije a mluví jasnou řečí.

Asi si nedovedu představit luxusnější obsazení. Martin Finger i Lucie Žáčková jsou skvostní. A taky Marta Dancingerová a čarodějky.
Ale nějak mě to nechalo chladným. Netuším proč.

Elementární angličtina kontrastuje s noblesní britskou výslovností. Elegantní scéna a kostýmy zase s ubohostí lidského počínání. Hraje se o tom, co zmůžou okolnosti, když se jimi necháme vláčet. O překvapivě banálních motivech, které nás vedou k zvrácenostem. Minimalismus i přemíra symbolů. Postmoderní koktejl nejen pro náročné. Soubor ve skvělé formě. Radost z divadla a hrůza z jeho aktuálnosti.

Krása. Jen to překvapivě vůbec není pro děti. Divadlo jich bylo plné a zvládly to, protože Jan Cina je kouzelník, ale jinak je to docela náročná inscenace, která předpokládá dobrou znalost předlohy. Protože je to opravdu jen na motivy. Pěvecký part je v podstatě operní, ale Cina jej zvládá hravě - a stejně hravě zachrání všechny režijní neobratnosti. Krása pro dospělé, na kterou chodí malé děti.

Geniální pohled do myšlenkového světa budoucího génia. Zkratka, ze které jde hlava kolem. Narážky, po nichž vám v hlavě vybuchují ohňostroje asociací. Takhle našlapaných 40 minut jsem ještě asi nezažil. A ještě se to celé děje s lehkostí a nadhledem.

Manon v Národním divadle je nádherná a voní kadidlem. Pavlína Štorková je neuvěřitelně zábavná, křehká, nevinná i prohnaná, Vladimír Polívka je klukovsky dychtivý, bezbranný ve své zamilovanosti i rytířsky kurážný. Nezvalův text byl ohlodán až na kost, občas skřípou verše a jejich rytmus, ale za chvíli na to zapomenete. Scéna je geniální, kostýmy opulentní, režie vynalézavá.

Co chce milenka po svém milenci?
Lásku?
Ano, a potom?
Peníze?
Ne. Naději.

2 mimořádní muzikanti
3 skvostné herecké výkony
6 fází manželského vztahu

August a Siri. A Marie.
Autor a špatná herečka. A dobrá herečka.
Hraje se o vztazích, o životě. O předsudcích a stereotypech. S nadhledem a humorem i smrtelně vážně.
Spolek Jedl si za ty roky vybudoval osobitou poetiku, která neomrzí, neomezuje, která je nezaměnitelná.
A jestli ještě nemilujete Lucii Trmíkovou, tak už to vzdejte a zamilujte se.

A ještě drobnost. Hodnotit záznamy divadelních inscenací? To jako fakt?

Tenhle kousek vznikl v roce 1968, což je mi milý rok, a je pozoruhodně svěží.
V ABC se na jevišti zrodilo tango a také dívka María. Ať je děvkou nebo mrtvolou, je krásná i děsivá jako město, které jí dalo i vzalo život.
Je to fascinující jevištní báseň - člověk neví, co sledovat dřív - hudbu, kterou na jevišti zastupuje krásná harmonikářka, tanec, zpěv, výtvarné kousky Jakuba a Terezy Kopeckých, nebo klaunské kousky Kryštofa a Aleše. Je to nádhera.
Jen bych nepohrdnul titulky. V klíčových místech sice zazní čeština a zbytek člověk nějak pobere, ale i tak.