Jaroslavz

Zábavná i děsivá, režijní i dramaturgicky brilantní koláž na téma psychiky, lidského chování a manipulativnosti. Herecky bravurní je obzvlášť Vondráček, König, Kaplanová a Žáček. K stoprocentí dokonalosti chybí pouze zajímavější scénografie, neboť pan Cpin to tentokrát trošku odflákl. Nechápu výtky, že podobným principem byly vystavěny i další Mikuláškovy inscenace. No a co? Pokud budou tak myšlenkově i divadelně podnětné jako tato, ať se klidně princip opakuje ještě třeba stokrát. Tradiční představení přece opakují stejné postupy a klišé už po staletí, a u nich to nevadí?

Výtečná karbanická konverzačka, kde hrdinové po sobě pálí slova rychlostí kulometu. Pánská část souboru Slováckého divadla plus hostující dobroranní hvězda z Brna Ondřej Kokorský si s brilantním překladem Dany Hábové poradili zcela suverénně. A nenechte se mýlit, tady se ani tak nehraje o karetních fíglech, ale spíš o životních karambolech, nadějích i zklamáních. A přitom je to vtipné a zábavné.

Ano, je to bulvární komedie, je to oddechovka s trochu nelogickým dějem. Ale! Pokud je tak zručně zrežírovaná a jestliže jsou do hlavních rolí obsazení tak výsostní komediální herci, jako je Tomáš Šulaj a Pavel Šupina, jde o zábavu nejvyšších parametrů. Neznám nikoho dalšího, kdo by si s lechtivým humorem dvou nahých chlapů v jedné posteli poradil tak brilantně. To musíte vidět. A ne jednou! (Jen homofobové by měli zůstat doma, aby to s nimi nešlehlo.)

Náročné, ale mimořádné představení s fascinujícími hereckými výkony Vondráčka, Lukešové, Tomana, Řezníčka i Malíkové. Režie diváky nešetří, a přestože tempo je hodně pozvolné, připadáte si jako potapěč, který se noří stále hloub pod hladinu, aby prozkoumal složitost lidských vztahů a prožitků jedné rodiny.

Je dobře, že se Slovácké nebojí náročných textů a že jeho inscenace drží krok s dobou. Platí to i o Fyzicích, kde režie pracuje se spoustou originálních nápadů a herci odvádějí stoprocentní výkony. Speciální uznání patří Tomáši Šulajovi a Tereze Novotné.

Velmi chytře napsaná komedie na historické téma. Úvaha o tom, co by se dělo, kdyby se čeští i zahraniční politici v roce 1938 chovali jinak, než se událo. Režie řemeslně zručná, herci dobře sehraní. Těžko vypíchnout jen někoho, protože pánové Hromádka, Vaculík, Šupina, Zelinka i Žilinský jsou stejně dobří jako dámy Novotná, Hejcmanová a Rašín. Určitě se jděte podívat, tak důvtipných a originálních původních komedií není na českých a moravských scénách mnoho.

Divoká, strhující jízda dnešním světem, průvodce traumaty levicového intelektuála. Inscenace se paradoxně docela jasně drží Büchnerova torzovitého dramatu. Skvělí Hochman a Bartoš v rolích Vojcka a Hejtmana. Vypadá to, že režisér Hába došel na samu mez levičáckého vidění světa. Nechce-li se opakovat, měl by ji překročit.

Simona je živel. A má výdrž. Jak dlouho ještě s reprízami bude pokračovat?

Zajímavá novinka, která mixuje pohled do divadelního zákulisí ála komedie Bez roucha s hlubší úvahou o životě a klikatých cestách osudu. Herecky dominují Jitka Hlaváčová a Pavel Šupina. Výtvarně krásné, nekonvenční. Zamrzí jen populistická pseudoúvaha z úst Davida Vaculíka na otřepané téma padesáti pohlaví a papírových brček na limonádu. Od Jiřiny Bohdalová by mě to nepřekvapilo, ale z prken progresivní moravské scény to zní hodně lacině.

Trošku moc povyku a pekelníků, trochu oč psycho,méně by bylo více. Ale Patočka byl frajer,to zas jo. A Mejzlík ho hraje hezky.

Skoro ukázková inscenace Studia Hrdinů. Hodně tmy, občasný scénický efekt a pohrávání si s industriálním prostorem, ale snaha o exkluzivitu takřka úplně ubíjí možnost emotivně diváka zasáhnout. A to navzdory skvělému Cinovi v hlavní roli.

Slibný text, pohrávající si se schématy čechovovských dramat. Témata hry se trefují do černého. Režie se bohužel příliš upíná na ornamenty (němá postava děcka s prasečí hlavou, apokalyptická proměna scény v závěru). Na účinnosti ubírají hlavně nesourodé herecké výkony. Na jedné straně groteskní stylizace senzačního Radúze Máchy, Pavlíny Štorkové i umírněnějšího Vladimíra Javorského a na straně druhé bezradná Dzudziaková a úplně špatně obsazený Krupa. Přesto to stojí za vidění.

Velké očekávání se úplně nenaplnilo. Nudná Hugova hra je dnes naprosto pasé. Ale přesto je jí věnován příliš velký prostor. Vtipné jsou scény zkoušek a diskusí zkušených herců a hereckých začátečníků. Bohužel umělecký projev obou skupin je nesrovnatelný. Mladí jsou skvělí, když vystupují sami za sebe. Jakmile mají hrát klasiku, je to nuda.

Chápu zvolený žánr, ale uniká mi o čem to bylo? Proti komu ten spolek pomatenců na scéně bojuje? No a tu nekonečnou přestavbu kontejneru jako režijní "překvápko" bych taky oželel.

Amerika 80. let, propletenec osudů, hodně gayů, hodně AIDS, politika a mystika, všeho dost, všeho MOC. Čtyři a půl hodiny utečou docela v pohodě. Konec se táhne jak žvýkačka na botě. Režijí všehochuť, herecký průměr, Pavelka přesně podle očekávání, Salzmannová umí pobavit. Havlínek s Dvořákem bezvadní. Hlavně Havlínek je tahoun představení. Kaňoková snaživá, ale jde to. Donutil jr. se snaží a smaží, a nejde to.

Docela hezké představení. Víc na dívání než na přemýšlení. Což je u Dostojevského trošku na pováženou.

Miloslav König je ten, kvůli komu stojí za to představení vidět. Jinak ale při nejlepší vůli nenacházím, o čem a proč to celé bylo. Ačkoliv skvěle hrající a zpívající herci se sebevíc tváří, že vědí, o čem se hraje, divákům to předat nedokážou. Což není chyba jejich, nýbrž režiséra a dramaturgyně. Sám text o třeštících ženách a krutém bohu je problematicky nejasný a ani tenhle polomuzikálový projekt jeho smysl, natož aktuálnost, odhalit nedokázal.

Silný námět inspirovaný osudy těch, kteří vzdorovali totalitním režimu. Výborná Anežka Kubátová, na níž leží velká tíha textově i herecky náročné role. Paní (nebo slečna?) režisérka se až příliš vzhlíží v obrazivém a asociativním režijním klíči Mistra Mikuláška. Bohužel bez jeho přesvědčivosti a virtuozity. Herci sice poslušně plní zadané úkoly, ale všemu tomu žonglování s rekvizitami a zdvojování postav chybí opravdová básnická naléhavost. Inscenace se tak stává zbytečně zdlouhavou a úmornou. Bez komentáře ponechávám "snaživý" výkon Michala Bednáře v roli Juráčka. Jeho angažmá v jinak herecky mimořádně silném týmu DNZ je pro mě záhadou.

Dejvické divadlo po odchodu Krobota je jako psík, který se točí za vlastním ocasem. Brilantní herci (v případě Stalina Plesl a Přikazký) uvěznění v zajetí konzervativní, přežilé estetiky. A tentokrát navíc jako velké mínus naprosto nijaký Jeřábek v roli Beriji. Copak se o hrůzách stalinismu dá hrát jako o nevázané taškařici? Pokud DD nepřekročí k zásadní modernizaci, stanou se z něj druhé Vinohrady.

Dobrý konec... ale kdo se ho má dočkat? Dlouhé, zdlouhavé, pomalu se to vleče, humoru jak šafránu. To že je šťavnatá renesance? Herecky jakš takš, nejvíc potěšil Dejdar jako pajdavý král, úplný Miloš. Jo, a povedená scéna a kostýmy.

Po nezáživné Bitvě o Hernaniho v Dejvickém divadle připravil režisér Havelka konvenční verzi Čechovova Racka Na zábradlí. Jediný scénický nápad, nakloněné jeviště jako naivní metafora vratkosti lidských osudů, se rychle okouká. Úžasní herci Vyorálek, Žáček, Vondráček, Matoušková či Plodková se snaží zachránit, co se dá, ale vzhledem k absenci režijního výkladu, důvodu, PROČ právě Racek, se jejich snaha míjí účinkem. Vedení divadla nevidělo, že tak slabá inscenace nemá na špičkovém repertoáru Zábradlí co dělat?

Patos. Prázdnota. Prach. Proč a nač se to hraje?

Nechápu, co je na tom provokativního. Za mě jenom pocit navršené nudy a zdlouhavosti. Herci se snaží a snaží, ale když režisér nemíří u žádné postavy jinam, než k sexuální motivaci, co s tím nadělat. Reakce diváků dost chladné.

Proč skvělou románovou ságu a neméně zdařilý TV seriál přenášet na jeviště? No přece právě proto, že to všichni znají. Typické Vinohrady.

Málo tance, špetka humoru, hodně slov, moc přehrávání a vagón uslzenosti. Divadelní zábava made in USA.